klas

Displaying 1 - 12 of 12
Ach pole, políčko, pole nevorané! pase tam Jeníček čtyry koně vrané. Pase je tam, pase, brodí nohy v rose: jde k němu Andulka, pacholátko nese. Nesu tobě, nesu tu synáčka tvého: když jsi mne miloval, miluj taky jeho! Nech si ty synáčka, já tobě zaplatím: dubový stoleček tolary posázím.“ Já nechci tolaru“, nač mi ty peníze? jen tebe, Jeníčku! chci míti za muže. Kdybysi nasázel, co v rybníce řásy, ty mně nezaplatíš mé panenské krásy. Kdybysi nasázel, co na louce sena, ty mně nezaplatíš poctivého jména. Kdybysi nasázel, co písku drobného, ty mně nezaplatíš věnce zeleného! V tej naší maštalce jsou tam novy stání: češe tam holeček čtyry koně vrany. Češe je tam, češe, pěkně přistrojil se: jeho nejmilejší synáčka mu nese. Nese mu ho, nese v tom bílém fěrtoušku: Tu máš, můj holečku, naši věrnou lásku! Už s věnečka mého opadalo kvítí: když jsi mně svět zkazil, musíš si mě vzíti. „Já nechci, nevemu, radši ti zaplatím: žlutými dukáty stoleček posázím.“ Kdybysi nasázel co v lese jalovce: ty mně nezaplatíš zelenýho věnce. Kdybysi nasázel co na dubu listí: ty mi nezaplatíš mojí poctivosti. Kdybysi nasázel co na poli klásků: ty mi nezaplatíš mou upřímnou lásku!
Putovalo děvče z Prahy do Moravy, mělo modry oči cely uplakany. Putovalo předse od potoka k řece: Převez, převozníčku! mne švárnou dívčičku. „Nechci, nepřevezu, jest-li má nebudeš; dokud mi neslíbíš, že ty se mnou pudeš.“ Nechci a nepůjdu, nejsem tvoje milá, radši bych se zase zpátky navrátila. – Sedla na mezičku, zaplakala tuze, že jí stříbrný pás opásat nemůže. Natrhala klasů, přivázala k pasu: Kýž jsem nepoznala tu mlynářskou chasu! Když jsem ho viděla příliš opilého, měla jsem se vyhnout do pole šírého. Když jsem ho viděla ouzkou cestou jíti, měla jsem se vyhnout, kde slunce nesvítí. Když jsem ho viděla hořké pivo píti, neměla jsem sama na trávu choditi!
K Ouněticům dlouhá cesta přes ten trávniček: pojď mě, holka, vyprovodit, svítí měsíček. „Proč bych já tě, máj holečku, vyprovázela? když mi má zlatá matička nedovolila!“ – Straka skáče po zahrádce, hledá zrníčko: nemysli si, má panenko, na mé srdíčko. Straka skáče po zahrádce, hledá ječný klas: nemysli si, má panenko, že k vám přijdu zas.
Kdes holubičko lítala, žes sobě líčko, krásné peříčko zrousala? „Lítala jsem já přes hory, svému milému, roztomilému na vzdory.“ Budeš-li ještě lítati, budu já na tě, má holubičko, líkati. Políknu na tě ječný klas: dostanu já tě, má holubičko, brzo zas. Políknu na tě žitíčko, dostanu já tě, má holubičko, brzičko. Políknu na tě do kvítí, dostanu já tě, má holubičko, do sítí. Políknu na tě na buku, dostanu já tě, má holnbičko, za ruku. Dostanu já tě, za ruku: nepustím já tě, má holubičko, do roku. Dostanu já tě za obě: nepustím já tě má holubičko, až v hrobě.
U oltáře klekla, sobě rozjímala, když svému ženichu ruku podávala: nemůž‘ jinak býti, musím si ho vzíli, do své plné smrti musím jeho býti. Aj, vy muzikanti! hrajte mi vesele, dokud mám věneček ještě na svem čele: až já odtud pudu, což truchlivá budu! kterak já lu na vás smutná zapomenu! Má matička milá okolo mne chodí, ani to slovíčko ke mně nepromluví: má zlatá matičko! promluvte slovíčko; brzo mne ztratíte, jako strom jablíčko! Což tak, vy družičky! tiše tu sedíte a smutně očičky k té zemi klopíte? nejstarší družičko! promluvte slovíčko; brzo mne ztratíte co z klásku zrníčko! Už mně budou vínek, vlasy rozplítati, bílou pavučinku na hlavu dávali: nemůž‘ jinak býti, musím odejíti, do své plné smrti musím hlavu kryti!
Jdi měsíčku polehoučku přes ten panskej dvůr: nemysli si, má zlatá panenko, že já budu tvůj. Straka skáče po zahrádce, hledá zrnéčko: nemysli si, má zlatá panenko, na mé srdéčko. Straka skáče po zahrádce, drží v hubě klas: nemysli si, má zlatá panenko, že k vám přijdu zas. Svět měsíčku polehoučku přes ten panskej les: nemysli si, má zlatá panenko, že k vám přijdu dnes. Co ten ptáček s cliocholickou nad námi lítá? co nám nese za novino, že nic neříká? Nese, nese ti novina, nese takovou: že tvůj ze všech nejmilejši chodí za jinou. Co ten ptáček s chocholickou nad námi lítá? co nám nese za novinu, že tak štěbetá? Nese, nese ti novinu, nese takovou: že už tu tvou nejmilejši čepiti budou. Milá sedí za stolečkem jako růžička, nedá sobě rozplítati svého věnečka. Nežel, nežel, má panenko, pro svůj věneček: však ti pěkně bude slušet bílej čepeček!
Ti sedláci nbozí, což oni se navozí kamene křemene: bodejž pány čert veme! Ten purkrabí panikář, sám nejvétší pletichář. bije nás jako ras: zasloužil by sám provaz! A ten šelma nešťastný, ten šmathavý poklasný, pro ten klas stíhá nás: zasloužil by sám provaz! Šafář, taškář vybraný, od biřice vypraný, sám co vzal a prodal, nám sedlákům vinu dal! Pane Bože veliký! smiluj se nad rolníky: přijmi je do nebe – a pány ať čert veme!
Kmotře Vávro! kmotře Řího! nestejskej si nic; že jsi přišel o kobylu, nedbej na to nic; kobyl ve světě více, nakoupíš jich tisíce: jen když Brandeburk nespálil naše vesnice. Stejskejme si, jak jen chceme, co to zpomůže? jen když nám ještě neleze přes hlavu kůže: přijde zase dobrý čas, nahradí se všecko zas; dočkáme se toho brzo, jako husa klas.
[: Kdes, holubičko, lítala, :] [: žes své pérečka :] zmáchala? Lítala sem já po poli, svému milýmu na vzdory. Budeš-li ješče lítati, budu na tebe lícati. Nalícám na tě žitné klas, dostanu tebe brzo zas. Dostanu-li tě za ruku, nespustím se tě do roku; dostanu-li tě za obě, nespustím se tě až v hrobě. Nechám na hrobě znamení: Tudy ležijó dvě holóbátka spojený.
a) Kolik je klásečků v ječmeném snopečku, tolik falešnosti při každém synečku. Já sem se užala, dyž sem trávu žala, nejsi, synku, hoden, bych na tě čekala. b) Kolik je péreček na bílé husičce, tolik falešnosti při každé panence. Já sem se usekl, dyž sem kosu brósil, nejsi, dívko, hodna, abych se ti prosil.
Pane náš, pane náš, chystaj nám aldamáš, chystaj nám ho z lásky, sbíraly sme klásky.1) Co sme sa nažaly, klasů nasbíraly, na tom panském poli, až nás hlava bolí. Hostinské děvčátka, malú vůlu máte, to je vaša vůla, co si zazpíváte.
[: Z raju, pěkneho města, :] vyhnana jest něvěsta. Vandruj že Evo z raju, už cě tu dobře znaju. Vychodzil Adam z raju, stanul na zemskem kraju. Puste krajiny oral, nastojte, s plačem volal. Ach, běda, mně nuznemu, ach, běda strapenemu. Do raje mne vic něchcu a ja sem tam ztracil cestu. Tam byly dobre časy, zlate na polich klasy. Nikdych němusel orać, na voly hejsa volać. Bys byla dobra ženka, poslechla bys malženka. Byla bysi se bala rozpravky zleho hada. Ach, jak sem ja bidně pad, vida, že cě zradil had! Něchcěl sem cě zarmucić, volil sem jabka skusić.