Hradec Králové

Displaying 1 - 100 of 133
To si, mámo, nemyslete, že si vezmu, co vy chcete: já si vezmu, co budu chtít, já s tím musím do smrti být. Nadělali na mne klevet, že jsem já měl děvčat devět: a já nemám jenom jednu, ta je hezká, tu si vezmu.
Na prahu stála, hezká se zdála, já jí dal hubičku, ona se smála. Jak s prahu sešla, tuze se lekla, že musím na vojnu, smutně mi řekla. Na vojnu půjdu, bojovat budu: bude-li pán Bůh chtít, přece tvůj budu.
Červená růžičko, co se nerozvíjíš? co k nám, můj Jeníčka, co k nám už nechodíš? „Kdybych já k vám chodil, ty bysi plakala, červeným šátečkem oči utírala.“ Proč bych já plakala, když mne nic nebolí? milovali jsme se, jako dva holubi. Jako dva holoubky, jako dvě hrdličky: já jsem ti dávala upřímné hubičky. Upřímné hubičky – falešná tvá láska: nebudu ti věřit, až bude ohláška. Až bude ohláška na té naší faře, tenkrát budu říkat bratru tvému šva’ře. Bratru tvému šva’ře, matce panímámo; budu jí líbávat ruce každé ráno. Ruce každé ráno, nohy každý večír: a to všecko proto, že jsi ty můj přeci.
Šla panenka pro vodu, měla novou nádobu; potkal ji tu pán, roztlouk‘ on jí džbán. Šla panenka, plakala, svého džbánu želela: Třeba vy jste pán, zaplatte mně džbán! „Mlč panenko! neplač ty, škoda se ti nahradí: za zelenej džbán šateček 1) ti dám.“ Děvče šátek nechtělo, vždy jen džbánu želelo: Třeba vy jste pán, zaplaťte mi džbán! „Mlč panenko! neplač ty, škoda se ti nahradí: za zelenej džbán prsten tobě dám.“ Děvče prsten nechtělo, vždy jen džbánu želelo: Třeba vy jste pán, zaplaťte mně džbán! „Mlč panenko! neplač ty, škoda se ti nahradí: za zelenej džbán vezmu si té sám.“ Děvče víc neželelo, ale bylo veselo: „Za zelenej džbán dostal se mně pán!“
Když jsem husy pásala, zimou jsem se třásala: nynčko když hus nepasu, už se zimou netřesu. Když jsem byla maličká, chovala mne matička: nynčko když jsem veliká, potřebuju ženicha.
Proto jsem si kanafasku koupila, abych se ti, můj Jeníčku, líbila: na červenou, na zelenou, na bílou, abysi mně nechodíval za jinou.
Lepší je ta Rakušanka, než Moravské děvče: Rakušanka dá hubičku, a Moravka nechce.
Nestůj, děvče, na sluníčku, chraň se jarního větříčku: tváře se ti změnějí, pihy se tě chytějí. Ona jen se tomu smála, na sluníčku přece stála: když čekala Toníčka, nebála se sluníčka. A když se s ním seznámila, zas do chládku radš chodila; kde sluníčko svítilo, mílo jí tak nebylo.
Seděla pod borovičkou, plakala, že má chudičkou kytičku rozmarínovou na zahrádce. Prosila božího deště, aby jí vyrostla ještě kytička rozmarinová na zahrádce. Mladost, radost! ani mně nedají dorost: včera mně minulo patnáct let, už jsem jich přelhala devět. Nedám, nedám, mládenci, to vám povídám, se stromu jablíčka trhali: musíte času čekati. Kdyby bylo nesvítalo, bylo by mi děvče dalo tři hubičky nebo čtyry, to je děvče roztomilý! Už jdou děvčátka z Lomečku, už jdou děvčata z Lomce: mají červeny čepení, mají zeleny věnce. Pověz mně, och má znejmilejší! kudy k vám budu chodit? Vokolo humen je cestička, ta tě k nám bude vodit. Vokolo humen je cestička, je pěkná drnovatá: kdy ty k nám, můj Honzíčku, pří-deš, sedni před naše vrata. Před těma našima vratami je pěknej bílej kámen: kdy ty k nám, můj Honzíčku, přídeš, jenom si sedni na něn. Před těma našima vratami je pěknej kameníček: aby vo tom lidi věděli, že jsi můj milovníček. Šafáři,[19] mlynáři! z vašeho dvora krásná osoba vychází. Jeníčku, bratříčku! nabí flintičku, postřel Aničku na hrázi. Nechám jí, neznám ji: ona mně koupí na pěkný šaty hedbáví. Já jí zas zlatý pás, stříbrný přazky, zlaty podvazky: „Tu máš, Ančičko, zlatá perličko! lásku zas.“ Adámku náš! co pak děláš? na lonce ti pasou,
Šafáři,[19] mlynáři! z vašeho dvora krásná osoba vychází. Jeníčku, bratříčku! nabí flintičku, postřel Aničku na hrázi. Nechám jí, neznám ji: ona mně koupí na pěkný šaty hedbáví. Já jí zas zlatý pás, stříbrný přazky, zlaty podvazky: „Tu máš, Ančičko, zlatá perličko! lásku zas.“
Vyletěla čejka z Vysokého Mejta, ta mně vyřizuje, že mne pozdravuje černooká holka. Černooká byla, bílé šaty šila, červený šáteček, zelený věneček, má panenka milá. Přišel tam Janeček unavenej všecek, hluboce si vzdychal, smutně si naříkal, sed si za stoleček. Nesedej, nesedej, poď, pomoz, nalejvej, by lidi neřekli a na nás nesvedli, že jsi ty můj milej. „Já nejdu nalejvat, ale jdu namlouvat: je-li vůle boží, bychom byli svoji, aby se mohlo stát.“ Když jsem šel po louce okolo jalovce, potkal jsem mou milou, panenku rozmilou, bolelo ji srdce.
Já mám děvče, vono mě chce, vono černý voči má: jak mě vidí, už se stydí a hned si je zakrejvá.
Šla panenka do Vamberka, nesla v nůši kuřata; potkal on jí její milej, že jí nůši rozšlapá. „Truc na truc, můj milej! nebuď tak zlobívej: kuřata si třeba pober, jen mi nůši nešlapej.“
Neťukej, neťukej, panímáma ještě nespí; netukej, netukej, naši ještě neležej: budeš-li tu dlouho ťukat, panímáma bude se ptát: kdo to je? kdo to je? nedá v noci pokoje.
Proč bych já nebyla, šafářova dcera, proč bych já nebyla pěkná bílá: smetanu vypiju, mlíkem se umyju; proč bych já nebyla pěkná bílá? Proč bych já nebyla, šenkýřova dcera, proč bych já nebyla, jako růže: vínečko vypiju, pivem se umyju; proč bych já nebyla jako růže?
Ach nevím, nevím, proč se tobě líbím, ach nevím, nevím, proč mne máš rád: bohatá já nejsem, tak hezká taky ne; ach nevím, nevím, proč mne máš rád. „Tvé modré oči ty já mám nejradši, tvé modré oči ty já mám rád: ty modré očičky a bílé ručičky: protože umějí 1) všecko dělat.“ 1) jen kdyby uměly něco dělat!
Když tě nedostanu, vím, co dělat budu; když tě nedostanu, má panenko! půjdu do kláštera, dám se za frátera, a tam se za tebe modlit budu. Pakli nám pán Bůh dá, a ty přec budeš má, potom se vysmějem nepřátelům: když nás pán Bůh svede, žádnej nerozvede, až někdy lopata na hřbitově.
Hněvej ty se na mě, nebo nehněvej, jen když mě potkáš, pozdravení dej; hněvej ty se na mě, nebo nehněvej, jen mi pozdravení dej: a když mě potkáš, pozdravení dáš, budou lidi myslit, že se nehněváš; hněvej ty se na mě, nebo nehněvej, jen mi pozdravení dej.
Zelená se louka, zelená se les, jen ty, má milá, na mě nepověz; zelená se louka, zelená se les, jen ty na mě nepověz: a jest-li povíš, povíš na sebe, že jsem bez hubičky nešel od tebe; zelená se louka, zelená se les, jen ty na mě nepověz!
Miluj mě, já tebe, budeme spolu přátelé: kdo mě miluje, já jeho víc; a kdo mě málo, já jeho nic. Láska je pěkná ctnost, ta bude trvat na věčnost.
Čtyry koně na dvoře, žádnej jimi nevoře. Voře jimi Jiříček, červený jak hřebíček. Jede s nimi do pole, zavorávat koukole. Když ku konci dovoral, na svou milou zavolal: Pojď, má milá, pojď ke mně, já ti povím, co je mně. Bolí mě má hlavička, pobila mě matička. Pobila mě pro tebe, bych upustil od tebe. „Pro mě ať tě nebijou, můžeš chodit za jinou.“ Já za jinou nepůjdu, dám se radši na vojnu. Až já budu vojákem, budu švárným jonákem. Daj mně šaty zelené a vejložky červené. A koníčka vraného, vyskočim si na něho. Na koníčka vyskočil, bílým šátkem zatočil: Pěkně se ti, má milá, pěkně se ti poroučím!
Vsadila jsem záhy dosti, pěknou růži k svej libosti; ach, růžička opadává, můj milej mne zanechává. Zanechává a mne nechce, že já nemám na tisíce, na tisíce, ani na sta – zarostla k nám travou cesta. Měla jsem milého chlapce, což je po něm, když mne nechce? když k nám přijde, pořád sedí, ani slova nepromluví. Ožeň se, holečku, ožeň, vem si, která je ti roven: na poctivost jsem ti rovná, na bohatství není možná!
Šel jsem lesem i nelesem, zabloudil jsem, nevím kde jsem; šel jsem cestou, i necestou, potkal jsem tam holku hezkou. Potkala mě, neznala mě, zašla za mě, volala mě: „Vítám tebe, můj krajane! nechodívej k jiné panně.“ Proč bych já k vám chodívával, tobě se šiditi dával? mé lásce a upřímnosti zplácela jsi nevěrností. Nemysli si, že’s jediná, mému srdci usouzená: vždyť je děvčat všude dosti jako zrnek na jalovci. Tři léta jsem k vám chodíval, tobě jsem dary nosíval; já nosíval, ty jsi brala, jiného jsi milovala. Tři léta jsem k vám chodíval, a od tebe šizen býval; třetí rok dozrál jalovec: bylo naší lásce konec. Svět se točí jako kolo: 1) miluj nyní, máš-li koho; svět se točí jako kámen, už je naší lásce amen! 1) Takto počínala se již ve XIV věku jedna píseň. Viz Jung. hist. lit. 1849, str. 28.
Má panenko starodávná! pro tebe mne nechce žádná; pro tebe mne nemilujou, 1) na tebe mi ukazujou. Kdybych věděl, že má budeš, dal bych dláždit, kudy pudeš; dal bych dláždit dlaždičkama, kudy chodíš nožičkama. Slunce stojí nade mlejnem, kdepak se my zase sejdem? sejdeme se na cestičce, dáme sobě po hubičce. 1) Pro tebe mne nemiluje, prstem na tě ukazuje.
Utíkej, holka, utíkej, zdaleka chlapcům vyhýbej. Která je holka poctivá, zdaleka chlapcům vyhýbá. A když jim vyhnout nemůže, začervená se jak růže. Vyrazí na ni rosička, jako makové zrníčka. Vyrazí na ní jako hrách – škoda tě, holka, nastokrát!
Jsi-li mládenec poctívej, taky děvčátkům vyhýbej. Když se ti děvče přitočí, stáhni klobouček na oči.
Žaly jsou travičku nad struhou, pomáhala jedna a druhou. Stál-tě tam Jeníček za dubem, hodil po Andulce žaludem. Neházej, neházej žaludem: neb my žádná tvoje nebudem.
Dej, Bože! Barboře Martina s kosou, aby jí nasekal travičky s rosou. Než trávy nasekal, kosa mu spadla; než kosu nasadil, tráva mu zvadla.
Když jsi mne nechtěla, měla’s mi povědít, já jsem moh za tebou sedum let nechodit. Sedum let nechodit, peněz neutrácet, vraného koníčka darmo netrmácet.
Lítej ptáčku, lítej, máš zelené peří: každá panna blázen, která chlapcům věří. Chlapci je co věřit jako štíru, hadu: on má pod jazykem devaterou zradu. Na jazyku má med, pod jazykem má jed: dej pozor, panenko, by tebe nepodved! Jest-li tě podvede, tebe si neveme, nebudeš naříkat než sama na sebe. Než sama na sebe, na svůj rozum krátký, že jsi poslouchala řeči jeho hladky. – Panímáma pláče a pantáta kleje, a mladší sestřička po straně se směje. Smějou se jí, smějou její kamarádky: šněrovačka těsná, suknička se krátí. „Sukni já nastavím, planžet nosit budu: do nejdelší smrti chlapců bát se budu!“ Když postýlku stlala, do pláče se dala: „Kýž jsem tebe, chlapče, byla nepoznala!“
U té naší studnice roste bílá bukvice: ta bukvice bílá byla moje milá. – Co, má milá, co ti je, mé srdéčko rozmilé? snad ti máti lála, či se‘s nevyspala. „Ach, mně máti nelála, i já jsem se vyspala: ale želím svého vínku zeleného. Všecky panny s trávy jdou,[27] pěkně jedna za druhou: a já ubožátko kolíbám děťátko! Zakolíbej, Jeníčku, zakolíbej chvílčičku, zakolíbej chvilku, až vyperu plínku!“ Já kolíbat neumím, za kolíbku se stydím: kolíbej si sama, s kým jsi radu brala. „Brala jsem ji v štěpnici, brala s dvěma mládenci: ti mně radu dali, když mne milovali.“
Když jsem plela len, nevédéla jsem, co mě mé srdéčko bolí: že mně můj milej vypoví, nevěděla jsem. Když jsem plela mák – škoda nastokrát, škoda toho milování, že netrvá do skonání, škoda nastokrát!
Včera neděle byla, já jsem doma nebyla: žala jsem travičku v zeleném háječku – svátek jsem nesvětila. Než jsem trávy nažala, celá jsem se požala: proto že, Jeničku! falešnou hubičku od tebe jsem dostala. V háji travičku žití – nechtějte to činiti, panny a mládenci s zelenými věnci! můžete se požiti. Včera přenešťastný den, kam se můj milý poděl? dostala jsem kvinde, šel k panence jinde, na mě snad už zapomněl!
Žežulinka kuká na buku v lesí – ozvi se, má milá, ozví se, kde jsi? ty jsi jenom ta jediná, co jsi srdce mé ranila, ozvi se, kde jsi? Zazpíval slavíček v hájku zeleném, že my už, má milá, svoji nebudem; nebudem už spolu chodit, nebudem se spolu vodit, ach, už nebudem! „Měla jsem holoubka, ten mi uletěl; že já budu plakat, na to nehleděl: uletěl mi do kapradí, žádnej mi ho nenahradí, ach nenahradil“
Pod našima okny teče vodička – napoj mně, má milá, mého koníčka ! „Nechci, nenapojím, já se koně bojím, že jsem maličká.“ Pod našima okny roste oliva – pověz mně, má milá, kdo k vám chodívá? „K nám nikdo nechodí, neb o mě nestojí, že jsem chudobná.“ Pod našima okny roste z růže květ – pověz mně, má milá, proč tě mrzí svět? „Mne svět nic nemrzí, ale srdce bolí, plakala bych hned!“
Když jsem k vám chodíval přes ty lesy, ach ouvej! přes ty lesy, bývala’s, má milá, veselejší, ach ouvej! veselejší: ale teď jsi, holka, bledá, ale teď jsi, holka, bledá; snad se ti srdéčko vyspat nedá, ach ouvej! vyspat nedá. Když jsem k vám chodíval přes kaluže, ach ouvej! přes kaluže, bývala´s, má milá, jako růže, ach ouvej! jako růže: ale teď jsi, holka, bledá atd. Když jsem k vám chodíval pod okýnko, ach ouvej! pod okýnko, bývala’s, má milá, krev a mlíko, 1) ach ouvej! krev a mlíko: ale teď jsi, holka, bledá atd. Když jsem k vám chodíval na dvoreček, ach ouvej! na dvoreček, chodíval za tebou mysliveček, ach ouvej! mysliveček: mysliveček šel za lesy, mysliveček šel za lesy; nynčko má panenka smutek nosí, ach ouvej! smutek nosí. 1) jako kvítko.
Kdybych já věděla, že budeš můj, dala bych já tobě prstýnek svůj: ale že ty myslíš jinam, ani ti prstýnek nosit nedám. Kdybych já věděla, že budeš můj, dala bych já tobě šáteček svůj: ale že ty myslíš jinam, ani ti šáteček špinit nedám!
Červená růžička v krvi namočená, na zelenej doubek zavěšená: kdo tam tady pude, ten si ji utrhne: já bych ji potrhal, není možná. Růžička červená, krví pokropená, po vaši zahrádce rozsázená: kdo tam tudy pude, ten ji trhat bude: já bych ji rád utrh, není možná.
Pod naším okýnkem rostou tam dvě růže, pod naším okýnkem roste tam strom; na stromě ovoce, je pěkné velice – jenom že nezralé, je chyba v tom. Pod naším okýnkem rostou tam dvě růže, pod naším okýnkem roste tam štěp: na něm jsou jablíčka, trhá je Ančička; jsou dobry, jsou sladký, jsou jako med. Pod naším okýnkem roste tam lilium, pod naším okýnkem roste tam strom; a na něm ovoce co těší mé srdce: jenom že paňmáma zbraňuje v tom.
Ani vy to sobě, rodičové moji, nemyslete, abych sobě vzala, co se mně nelíbí, co vy chcete: ale to, co já chci, to mně přejte; vždyť se mnou do smrti, rodičové moji, nebudete.
Jen jednou za tejden, potěšení moje, můžeš přijít; až se pomilujem, můj zlatej holečku, můžeš si jít: v sobotu pod večer to sejdem se, když hodinka mine a mamička přídě, rozejdem se. Krájejte, má milá mamičko rozmilá, drobnej salát; já nejsem uvyklá, má mamičko milá, dlouho spávat: já vstávám raníčko za svitání, když češe můj milej holeček rozmilej koně vraný.
Dvě léta, tři zimy, potěšení moje, co tebe znám; předce tě vyskoumat, má zlatá panenko, nemohu sám: ty jsi mne milovat naučila, sama si na lásku, můj zlatej obrázku, nemyslila. Pamatuj na večer, potěšení moje, v druhém Máji, jak překrásně zpíval, má zlatá panenko, slavík v háji; měsíc jasně svítil, jako ve dne, když jsme se dívali, potěšení moje, kam on sedne. Sednul ten slavíček, má zlatá panenko, na jedličku: tu jsem prvně tobě, potěšení moje, dal hubičku. Od té chvíle užil jsem sladkostí, které se nasytit, má zlatá panenko, nemůž dosti. Kdybys ty bývala, má zlatá panenko, upřímnější, nebylo by v světě, potěšení moje, mně milejší: ale to tvé srdce dvě křídla má, po všelikém kvítí, co se koli třpytí, sem tam lítá.
Když jsem šel okolo hájku zeleného, když jsem šel okolo luk, slyšel jsem žalostný , pláč a naříkání, slyšel jsem žalostný zvuk: má panenka pláce, naříká, své očičky šátkem utírá, že její Jeníček, její milovníček, že její Jeníček fuk!
Kdož by tě, Mařenko, nemiloval, když jsi tak, jak by tě vymaloval, červené tvářičky jako růže, nikdo ti odolat nemůže: ach škoda, škoda jen, že svoji nebudem, má zlatá Mařenko, Mářo! Mařenko roztomilá.
Na tom našem poli dvě růžičky stojí; ještě jsem daleko, už mi jedna voní. Jedna už mi voní, a druhá rozkvétá: že musíš, můj milej, daleko do světa. Daleko do světa, za ty modré hory: což mě, ach můj milej, pro tě srdce bolí! Kdybych byla ptáčkem, zlitnou vlaštovičkou, snášela bych se vám nad vaší světničkou. Ne tak nad světničkou, co nad maštalema: jen abych věděla, co můj milej dělá. Nejdřív vodu nese, potom koně češe; po třetí za stolem 1) ceduličku píše. Komu to, můj milej, ceduličku píšeš? „Tobě to, má milá, že moje nebudeš.“ 1) Jiní zde skoncují takto: po třetí miluje černooké děvče.
Hezká bys ty byla, přes tebe tu není: jen škoda, přeškoda, že těch peněz není! „Na peníze se ptáš, budu-li je míti: napřed se mne zeptej, budu-li tě chtíti! Jest-li že ty hledáš bohaté dívčice: já o tě nestojím, třebas měl tisíce!“ Přeškoda, má milá, že těch šajnů není: přes tebe, má milá, přes tebe tu není! „Na šajny ty se ptáš, budu-li je míti: a mne se nezeptáš, budu-li tě chtíti! Ty sobě snad myslíš, že jsi ty jurista: já bych tě nechtěla, kdybys měl čtyry sta. Čtyry sta dukátu – já dvacet trojníku: přec bych tě nechtěla, fortelný chasníku!
Pušperská šafářka hezkého syna má, ona mně zkázala, že mně bo chtít nedá. Já jsem jí zkázala za tu její lásku, aby ho vázala doma na provázku. Doma na provázku, na hedbávnej šňůrce, aby nepodváděl chudobný dívčíce. Chudobná dívčice což ta mnoho zkusí: ledajaké lidi poslouchati musí. Včera mně vzkázala jeho panímáma, bych si nemyslila na jejího syna. A já jí vzkázala za tu její lásku, by si uvázala syna na provázku. Syna na provázku, na hedbávné šňůrce, aby nechodíval k chudobné panence.
Nechoď ty k nám v kabátě, vem si kamizolku, však já o tom dobře vím, že máš jinou holku! U ní celý večer jseš, u mne jen se stavíš; pro ni všecku lásku máš, ke mně jen tak pravíš. „Po čem to, má panenko, po čem to hádáte?“ Ach, můj zlatej Jeničku! hladké líce máte. – Do maličkejch kroužečků vlásky vám se točí, a ta vaše falešnost vám se blyští z očí.
Na kopečku stromeček, pod kopečkem louka: ach, když já si zpomenu na svého holoubka! Když si na něj zpomenu, ve dne nebo v noci, tak se se mnou celý svět do kolečka točí. Jak jest těžko umírat, když bolesti není: ještě hůře milovat, co k libosti není. Co k libosti bylo, to mě opustilo; co k libosti není, samo za mnou chodí.
Já jsem k vám jen jednou přišel, nechtéla’s mé pustit: měla´s očka jako kočka, Bože rač odpustit!
Pršívalo jen se lilo, bývalo bláto; předce jsem k vám chodívával, nedbal jsem na to: čím jsem já byl upřímnější, ty jsi byla falešnější, to jsem měl za to. Slavíček je malý ptáček, chytit se nedá; mládeneček své panence šidit se nedá: než bych já se šidit nechal, radši bych se na vojnu dal; vojna svobodná, holka podvodná. Což pak vy se domníváte, že já hoře mám? vždyť já ještě dcery vaší na vás nežádám: vždyť je panen všudy dosti, jako zrnek na jalovci, kam se podívám.
Přeškoda, má milá, že nejsi upřímná; přeškoda, má milá, že’s tak hrdá: myslíš si o sobě, že není přes tebe: však ona tě zmejlí tvá naděje!
Měl jsem já panenku jako rozmarínku, měl jsem já panenku jako obraz, anděl je na nebi a růže na zemi – když mne nemiluješ, hrom té rozraz! Pro jedno stvoření svět ještě obstojí, pro jedno stvoření nezahyne: já pudu do kraje, kde štěstí mé zraje, tam sobě namluvím děvče jiné.
Já jsem chudej pacholíček, mám maličko košiliček: má milá se za mě stydí, že mě vždycky v jedny vidí. Nestyď ty se, holka, za mě, já si koupím zejtra na ně: na dvě tenky, na dvě tlusty, však nás pán Bůh neopustí. Třebas já byl bez čepice, jen když já mám hezké děvče; třebas já byl bez klobouku, jen když já mám hezkou holku. Já jsem chlapík ošacenej, kabát pětkrát obrácenej: vem ty si mě, nebo nevem, já mám kabát jenom jeden. Kdybych já byl sedláků syn, což bych já se pěkně nosil, ale že jsem chalupníků, nosím kabát bez knoflíků.
Vždycky mi říkala moje milá, žeby se mnou srdce rozdělila: když chtěla děliti, neměla nůž; já jí ho podával – nechtěla už!
Kovářova Tekla k okýnku si klekla, umyla se mlíkem, aby byla pěkná. Přeci pěkná není, krása se jí mění: šněrovačka těsná – hoši se jí smějí!
Ta Mářa krejčojic velká parádnice: dala si vyšívat na zádech zajíce. Na zádech zajíce na zástěrce lišku: aby ji poznali, 1) že je za šenkýřku. 1) aby každej věděl, co je to za dívčku. Červená, zelená, bílá lomenice: dala si malovat na puntě zajíce. Na puntě zajíce, navázala mašlí: aby ji mládenci o muzice našli.
Tatíčku, tatíčku! šelmovství je ve mně: vemte vy pružinu, vyžeňte je ze mne. Táta vzal pružinu, Janeček utíká: což jsi ty, Janečku, šelmička veliká!
Chodíval k nám, chodíval z kanceláře písař, klobouk měl premovanej jako ňákej císař. V jednej ruce kalamář, v druhej ruce péro: chtěl abych ho zapsala do srdéčka svého. Kdybys ty byl mládenec, jako já jsem panna, dala bych ti ten věnec, kterej nosím sama. Můj věneček zelenej na hlavičce skáče: a ta tvoje poctivost na kolíbce pláče.
Jen jsem jednou doma nebyl, stala se mně škoda: měl jsem děvče modrooký, vzala mně je voda. A já podu do kláštera, bodu prosit Boha, aby mně ho navrátila ta zpátečně voda. Když jsem nebyl doma, stala se mně škoda: měl jsem hezkou holku, krásnou holubinku, vzala mně ji voda! Ach vodo, vodičko! návrat mně mou milou: jest-li –nenavrátíš, škody nenahradíš, namluvím si jinou. Šel jsem do kostela prosit pána Boha, aby mně mou milou, holku roztomilou, navrátila voda. mou milou jsem našel; a tak z toho smutku, těžkého zármutku byl jsem zase vesel.
Kdybys byla holka hezká, vzal bych si tě do srdéčka: ale že jsi nanic, nestojím já o tě víc.
Má panenko, mé dítě! celá se mně líbíte, i ta vaše podoba, že jste hezká osoba – jen že křivě chodíte.
Když jsem šel po Praze po Malé straně, v potkal jsem děvčátko vyšperkované; já na ni česky, ona německy: bodejž tě kozel vzal, děvčátko pesky!
Pod našima okny roste osyka, že je naše Anče jako motyka: kudy chodi, tudy spí, co je dobry, všechno sní; jak živ jsem neviděl děvče tak mlsný.
Na dudy! na housle! na housle! na dudy! proto jsem si dudy koupil, abych nimi holky loudil. Na housle! na dudy! na dudy! na housle! proto jsem si housle koupil, abych nimi holky loudil. 1)
Lepší je ta rejdovačka, nežli je ten rejdovák: má panenka má hubičku jako cukr, jako mák.
Hop, holka, svlíkej kabát, svlíkej kabát, dáme si vrták zabrat, vrták zahrat: holka kabát nesvlíkala, přeci vrták tancovala.
Ráda – ráda– – ráda bych se vdávala: vzala bych si husara s zrzavejma fousama. Tři sta zlatejch mám, husaroj je –dám, dám, dám, na mou kuši mu je dám.
Zpívala bych, neumím, mlčet se mi nechce; šla bych domů, nemůžu: vlk tam sedí v cestě. Zpíval bych, já neumím, zpívat se mně nechce; šel bych domů, netrefím: vyprovoď mne, děvče!
Rostou, rostou, rostou konopě za cestou, a jsou pěkné zelené; mezi nimi roste černooké děvče, až vyroste, bude mé. Můj synečku mladý, poslechni mé rady, zanech toho ženění: oženíš se jednou, tvářičky ti zblednon, krása se ti promění. Přídavek: Přijdou na tě platy, kontribuce, mlaty, na robotu musíš jít: nepůjdeš-li jednou, drábi tebe zvednou, ještě budeš holí bit.
Kdyby si Liduška dala jen říct, chtěl bych ji s radostí k oltáři víst; ale že Liduška jen tak Špásem, měla by stařečka holým bláznem.
Dědečku, dědečku! co vám to přišlo, že máte milovat stary povříslo? stary povříslo ze starejch došků: musíte milovat každej den trošku.
Žádnej neví, jak je mně, když mě starej obejme: jak bych štovik, trnky jedla, do ostrého trní lehla, tak je mně, ach! tak je mně. Žádnej neví, jak je mně, když mě mladej obejme: jak bych cukr, mandle jedla, do prachovejch peřin lehla, tak je mně, ach! tak je mně.
Ach kýž jsem slavíčkem, tím malým ptačíčkem. Letěl bych přes hory k milej do komory. Poslouchal bych zticha, proč má milá vzdychá. Vzdychá pro mladého, nerada starého. Starej smrdí potem, co kopřiva plotem. Mladej voní tuze, co fijala, růže.
Pod dubem, za dubem měla jedna dvě červené jablíčka, dala jedno mně; nechtěla mně obě dát, začala se vymlouvat, že nemá, že nedá, že je o ně zle. Pšeničku jsem zašil, nebudu jí žít; pivo jsem dal nalejt, nebudu ho pít: holku jsem si namluvil, jinej mně ji odloudil, a tak lásce naší konec učinil. „Já jsem ti zavdala jedno jablíčko, a ty mně za něj dej svoje srdéčko.“ – Chceš-li ty mé srdce mít, musíš za své vyměnit: pak budu celý tvůj, má holubičko. Lásku si slíbíme, dáme si ruce; kněz nám je zaváže k věčné památce. A tak potom budem sví, žádný nás nerozdvojí: já budu tvým mužem, ty ženkou mojí.
Kdes holubičko lítala, žes sobě líčko, krásné peříčko zrousala? „Lítala jsem já přes hory, svému milému, roztomilému na vzdory.“ Budeš-li ještě lítati, budu já na tě, má holubičko, líkati. Políknu na tě ječný klas: dostanu já tě, má holubičko, brzo zas. Políknu na tě žitíčko, dostanu já tě, má holubičko, brzičko. Políknu na tě do kvítí, dostanu já tě, má holubičko, do sítí. Políknu na tě na buku, dostanu já tě, má holnbičko, za ruku. Dostanu já tě, za ruku: nepustím já tě, má holubičko, do roku. Dostanu já tě za obě: nepustím já tě má holubičko, až v hrobě.
Řípa se vdávala, celer výskal, mrkev tancovala a křen pískal.
Má žena se na mě hněvá, nemluví: bude-li to dlouho trvat, oněmí!
Já mám malej krapiteček, já ho snadné vypiju: hodím čbánkem o trámeček, na kusy ho rozbiju! Pivo sem, pivo tam, muzikanti hřejte! však já vám zaplatím, nic se nestarejte!
Pane bratříčku, dobrej den, den, den, dobrej den! půjčte mi korbílek na tejden –den –den, na tejden. „Nepůjčím, nedám, potřebuju sám každej den, den, den, každej den.“
Napi se, synu marnotratný! nejsou ti peníze tak nic platny. Co je ti platna mladá žena, když celej tejden nejseš doma? Co jsou ti platny pěkný koně, když celej tejden nedbáš o ně? Co je ti platnej hezkej statek? když pořád hejříš, jde na zmatek. Celičkej tejden nejdeš domů, neděle přijde, piješ znovu.
Kde je sládek, tam je mládek, tam je taky pivovárek; kde se pivo vaří, tam se dobře daří: pojďme tam a píme ho až do rána bílého! Pivo píme, ať to zvíme, zdali sobě rozumíme; máme-li se rádi, jsme-li kamarádi: pojďme tam a píme ho až do rána bílého! Pivo piti, vesel býti, hezké děvče v lásce míti, to nás, bratří milí! blaží každou chvíli: pojďme tam a píme ho až do rána bílého! Pivo píti, vlasti žiti, řeč a krále slušně ctiti: tak zni naše právo, česko ať je zdrávo; pojďme tam a píme ho až do rána bílého!
Nikomu tak dobře není, jako je těm v pekle: dříví nikdy nekupujou, a sedají v teple.
Na lom svělé nic dobrého:[66] okrad chudej potřebného. Udělal mu škodu ráznou: uřezal mu kapsu prázdnou A v tý kapse byla švestka, a v tý švestce byla pecka. A v tý pecce bylo jádro: tu to máme, kmotře Vávro!
Beznohej na hrušku leze, že si ráčata vybéře. Bezrukej tam na něj hází, trefí-li ho, že ho srazí. Němej po cestě si brouká, bluchej v trní ho poslouchá. Umrlej přes cestu běží, slepej do očí mu měří.
Stará baba čarovala, z ječmena kroupy dělala. A z prosa dělala jáhly: to byly ty její čáry!
Náš tatíček nebožtiček, dej mu pán Bůh království: on pomáhal starým pannám leckdys k ňáký radosti. Náš tatíček neboztíček, dej mu pán Bůh nebesa: on vozíval starý panny na trakaři do lesa.
Vždycky jsou se Hajdaláci divili, proč by Hajdalačky zuby tratily? Pověděla stará bába penzlíkem: že prej o ně tuze melou jazykem.
Hajdaláci na vrchu táhali se o mrchu; nemohli ji vytáhnout, musili si připřáhnout: čtyry kočky, čtyry psy, dotáhli ji až do vsi, ha, ha, ha, ha, ha!
Šel Jukel na pivo, na dobré pivíčko; šla žena pro Jukla: „Pojd domů brzičko!“ Jukel nechce domů jít, že se mu chce ještě pít; že půjde na pivo, na dobré pivíčko. Poslala pro psíka, aby pes Jukla kous: pes nechce Jukla kousat, Jukel nechce domů jít, že se mu chce ještě pít; že půjde na pivo, na dobré pivíčko. Poslala je pro kej, aby kej psa mlátil: kej nechce psa mlátit, pes nechce Jukla kousat, Jukel nechce domů jít atd. Poslala pro oheň, aby oheň kej pálil: oheň nechce kej pálit, kej nechce psa mlátit, pes nechce Jukla kousat atd. Poslala pro vodu, aby oheň hasila: voda nechce oheň hasit, oheň nechce kej pálit, kej nechce psa mlátit atd. Poslala pro vola, aby vůl vodu pil: vůl nechce vodu pít, voda nechce oheň hasit, oheň nechce kej pálit atd. Poslala pro řezníka, aby řezník vola bil: řezník nechce vola bít, vůl nechce vodu pít, voda nechce oheň hasit atd. Poslala pro bábu, aby odčarovala: bába nechce čarovat, řezník nechce vola bít, vůl nechce vodu pít atd. Poslala pro čerta, aby čert bábu vzal: čert nechce bábu brát, bába nechce čarovat, řezník nechce vola bít atd. Poslala pro hroma, aby hrom čerta tlouk: hrom začne čerta tlouct, čert začne bábu brát, bába začne čarovat, řeznik začne vola bit, vůl začne vodu pít, voda začne oheň hasit, oheň začne kej pálit, kej začne psa mlátit, pes začne Jukla kousat, Jukel už chce domů jít, že už se mu nechce pít: ach to dobré pivo, to dobré pivíčko!
Můj otec milý, starý šedivý, učit mě dal; dal mě učiti, študýrovati, bych něco znal: a já místo študýrování pustil jsem se do milování; místo kroniky vzal jsem do ruky děvče švárný.
Já nic nedělám, přeci se dobře mám, já nic nedělám, dobře se mám: kováři dělají, přeci nic nemají; já nic nedělám, dobře se mám.
Hrbatá se s krejčím hádá, že jí ušil křivý záda. „Mlč, hrbatá! nehádej se, vem zrcadlo, podívej se.“ Hrbatá se třese zlostí, až jí v těle chrastí kosti. „Nic ty mi se nevysmívej, však jsi taky celej křivej!“
Má panenko, co děláte? zavázanou hlavu máte! bolí vás? bolí vás? já jsem lékař, zhojím vás. „O lékaře já nestojím, já se radší sama zhojím: můj milej, rozmilej je můj lékař jedinej.“
Poslal mne pan zeman ulovit lani: a já do komory, popad jsem paní. Hej, pane zemane! tu máš tu lani. „O blázne nemoudrá! to je má paní.“
Jede, jede Hořovskej pan hrabě, jede, jede, Hořovskej pán: má vraný koníčky jako dvě rybičky, jede, jede do Rokycan. Jede, jede poštovskej pacholek, jede, jede poštovskej pán. Poštovskej pacholek nestojí za vdolek: jede, jede poštovskej pán. Má vraný koníčky, přední dva šimlíčky: jede, jede poštovskej pán. Napřed má trubičku, vzadu má truhličku: jede, jede poštovskej pán.
My jsme dvá z jedný vesnice, krademe husy, slepice. Kdyby byl rychtář taky pes, kradla by s námi celá ves.
Zima byla, bláto bylo, cikáně se narodilo; narodilo se nám v neděli, aby o tom všickni věděli. Zima byla, bláto bylo, cikáně se narodilo; zima je, bláto je, cikáně už tancuje.

Pages

Location attributions