Podivín

Displaying 1 - 10 of 10
[: Na konec Novej Vsi, :] [: u tej Boží muky. :] Stojí tam děvečka, zauamuje ruky. Zauamuje si jich za svoju huavičku: Komus mia tu nechau, švárný šohajíčku? Komu bych ťa nechau, leda Pánu Bohu; aby sa’s modliua, abych došeu domů. Šohaj z vojny jede, s huavú porúbanú: Zavaž mi ju, miuá, naší nepoznajú. Mamička poznali, tatíček nemohli: 1) To jsem já, tatíčku, co mia v noci vezli.
Oře šohaj, oře v zeleném úhoře, popuščá koničky po hedbavnej šnuře. Hedbávná šnurečka velice tenúčká, zařézala se mně do mého srdečka. Požčaj mně, šohaju, požčaj mně nožíčka, nech já si vyřežu šnúrku ze srdečka.
Jaborník, Jaborník, zelený Jaborník, dy sa miuá vydá, kam já budu chodit? Možeš, šohaj, chodit k mojej kamarádce, ona má zelený rozmarýn v zahrádce. Co to za rozmarýn, dyž mi nic nevoní, co mně po panence, dyž k ní chuti néní.
Jaborník, Jaborník, přes Jaborník chodník, pověz mně, má miuá, kam já budu chodit? A já budu chodit na ten horní konec, před vaší naroste zelený jaborec. A na tom jaborci zuatá makovička; a kdo ju pozuatiu? Moja frajerečka. Půjdeme, půjdeme přes hory zelené, budeme si trhat jabučka červené. Červené jabučko po zemi sa točí, odevři mně, miuá, máš-i černé oči. Červené jabučko po zemi sa kúlá, odevři, děvečko, je-i tvoja vůla.
Ten stupavský pěkný zámek, sedí tam švárný šohajek, kole zámku varta stojí a nikdá sa nepřestojí. »Pusťte vy mia ze zámečku, vyprovodím frajirečku, vyprovodím ju na saláš, tam mně, miuá, hubičku dáš.« Jeho miuá venku stáua a žauostně zapuakaua, tak žauostně zapuakaua, až sa brána otevřeua.*)
Tuším sem, má miuá, tuším sem uhádu, že mně můj rozmarýn u tebe uvadu. Rozmarýn zelený, modrá fialenka; nebudeš, má miuá, moja muadá ženka.
Žení sa mi, žení moje potěšení, ani mia nevouá na svoje veselí.
Zvůlečko, zvůlo má, dobře je, kdo ťa má! Ale já ťa nemám, po polu ťa hledám. Na dubě nerosteš, v poli ťa nesejú; zvůlečko, zvůlo má, kde ťa druzí berú?1) Druzí tebia berú u svojej mateři, ale já jí nemám, už mi v zemi leží.
Čižmáři, čižmáři, co ste vy tak pyšní? Nechtěli ste ušit mojej miuej čižmy. My sme ich ušili od večera do dňa, nebyua ich miuá, nebyua ich hodna. Kováři, kováři, co ste vy tak pyšní? Nechtěli ste kovat mojej miuej čižmy. My sme ich kovali, peníze dostali, miuá sa hněvaua, čižem si nevzaua.
Vyšla děvčina, vyšla jediná jak růžový květ, stála ona, stála, hořce zaplakala, změnil sa jí svět. Čeho ty plačeš, čeho naříkáš, děvčino moja? Jak já nemám puakat, jak nemám naříkat, nebudu tvoja. Ach, nepuač, nepuač a nenaříkaj, šak ty budeš má, ludé ťi mia přejú a celá rodina a Pán Bůh to dá. [: Ty budeš paní :] na velkém dvoře, a já budu pánem, při svém táboře,1) Ty půjdeš cestú a já hostýncem, ty budeš pannú a já mládencem. Ty půjdeš horú a já dolinú, ty zakvitneš růž a já kalinú. Až my umřeme, zkážeme sobě zlaté litery vybit na hrobě. Kdo to přečítá, spomene sobě, neskončená láska leží v tem hrobě.

Location attributions