Smutný 28/018 | Měla se synečko jako iskerech

5 words

Bartoš 1901 / 0207b | Sem já podľe vody podľe hory (100%)
Sem já podľe vody, podľe hory, kúdeľářův syn, dyž mně zverbovaľi pod husary, na vojnu mosím. Šafářova Nanynka, to je hezká děvčinka, tá má nožky jak srnka, očka čérné jak trnka. Čeło sa jí bľiščí, jak by měło byti skľeněné, tváře jako růže, bíłá kůže, pysky červené, nos nedłúhý, nekrátký, zuby pěkně na řádky, jak sa na mně zasméje, všecko ve mně okřéje.

Bartoš 1901 / 0179 | Ach vyšla hvězda jasná (89%)
Ach vyšla hvězda jasná, tak jako růža krásná, a tá moja najmiĺejší ja do maštaĺe přišla. A přišla do maštaĺe, stanula u postele, stávaj, stávaj, můj synečku, a já sem přišla k tobě.

Erben 7/007 | Poslyšte panny (81%)
Poslyšte panny a vy mládenci, co jest se stalo v městě Kamenci. Byl tam řemenář a ten měl syna, ten si namluvil dceru ze mlýna. Ta její matka v tom zbraňovala: „Radš tě utopím, než bych tě vdala!“ A ten řemenář jak to uslyšel, on se rozhněval a do světa šel. A na té cestě slovo si dali, aby rok a den na se čekali. Ta její matka psaní napsala, že už svou dceru tejden provdala. Napsala psaní drobnou literou, že už má dceru tejden provdanou. A ten řemenář jak to uslyšel, on se rozstonal, třetí den umřel. Když se ta dcera dočkat nemohla, šla pod oblohu, jej zaklínala: „Kdybysi ty byl v pekle zavřený, ty tu musíš být v tom okamžení!“ Ta její matka nad ní horlila, aby domů šla a se modlila. „Darmo modleni, když já se trápím; pro potěšení věk si ukrátím!“ Dřív než hvězdičky svítit počaly, venku před domem koně dupaly. „Ach Bože, Bože! kdo to k nám jede? otvírejte se vrata oboje!“ „Jedn, má milá, jedu pro tebe: bez tebe nemám v hrobě pokoje. Vstávej, má milá! s lože bílého, musíš opustit manžela svého.“ „Ach, já žádného manžela nemám, na tě, můj milý, toužebně čekám!“ „Vstávej, má milá, vstaň se šněrovat; čas mi dochází, nemohu čekat. Můj kůň je rychlý jak střelná rána: ujede s námi sto mil do rána.“ A když vyjeli z města za bránu, hosti čekali na jejich svatbu. A když přijeli k místu hřbitova: „Otvírejte se vrata hrobová!“ Otvírejte se vrata hrobová: vezem nevěstu, svatba hotová!“ Černé dvéře se hned otevřely, a milý s milou v hrobě zmizeli. Když nemohli být za živa svojí, nyní po smrti pospolu spějí.

Sušil 1673 | Oj přišlo mi přišlo (81%)
Oj, přišlo mi, přišlo včera večer písmo, a že už ja tuším, maširovať musím přes fridecké město. Neplač, děvča, o mne, že sem já na vojně, šak mne nechytali, ani nevázali, šel sem dobrovolně. Kterak nemám plakat? Vidím ťa oblíkať. Pěkný kabát bílý, můj synečku milý, kerakž ťa odvykať? Zapomeneš snadně, má děvečko, na mne, tak jak to jablečko, dyž s jabloně spadne, A dyž ono spadne, po zemi se kúle, až sa můj syneček po tom světě túle.

Sušil 0417 | Ach maměnko maměnko (81%)
Ach, maměnko, maměnko, zlá novina letí, vdovec si mě namlúvá, má patero dětí. Ach, vdovče ty můj milý, pověz ty mně pravdu, kolko ty těch dětí máš, ať mě neoklamáš. Pod pecem je patero, za pecem je štvero, néní jich, má milá, jenom devatero. Než bych sobě vdovca plesnivého vzala, radši bych já, radši do vody skočila. Radši bych já, radši dvanást kráv dojila, než vdovcovým dětom snídaní strojila. Dvanást kráv podojím, se synkem postojím, tem vdovcovým dětom nikdá neuhovím. Ty vdovcovy fúsa radovaly by se, moje černé oči naplakaly by se. Ta vdovcova brada jako drobná sečka, ona by popchala moje bílé líčka.

Sušil 1913 | Nenadála sem se (81%)
Nenadála sem se, jak se nenadávám, že by se mně vrátil starodávný galán. Na mále, na krátce, synečku, navrať se, navrať se mně, milý, jsi-li spravedlivý. Měla sem galána, měla sem ho ráda, než se k nám dočabral, snědly mu vši záda. Měla sem galána na tom druhém konci,1) než se k nám došprtal,2) snědli ho brabenci.

Sušil 0408 | V černym lese při pěknym kopečku (81%)
V černym lese při pěknym kopečku [: namluval tam synek švarnu děvečku. :] A tak dluho ju sobě namluval, ež zeleny vinek s jeji hlavy sjal. Prosim tě ja, prošvarny Janičku, něbraň mi zavolať na svu mamičku. Volaj, volaj, šak se nědovolaš, šak v tym černym lese ptačka něslychať. Jak ponajprem hlasem zavolala, hned se v černym lese chojka lamala. Jak po druhej hlasem zavolala, hned bystra vodička z Dunaja lela. Jak po třeti hlasem zavolala, jeja mamička hned z hrobu vstavala. Zhůru, staňte, rozmili synove, už se s našu Anu v horach zle děje. A synove z hrobu povstavali, na svoje koničky vrane sedali. Potkali tam jedneho Janička, byla zkrvavena jeho šablička. »Cos udělal, rozmily Janičku, že maš zkrvavenu svoju šabličku?« Letěla tu bila holubička, a ja sem ji střelil prostřed srdečka. Něbyla to bila holubička, to byla, Janičku, naša sestřička. Kaj si poděl, rozmily Janičku, kaj si poděl tu našu sestřičku? Zakopal sem v lese při chodničku a přikryl sem ju zelenu chvojičku. A hned Janičkovi hlavu sťali, na tej hlavě jemu klobuk něchali. Na klobuček psali zlate litery, by lide věděli, čim se provinil.

Sušil 0391 | Vyletěltě sokol na oblaky (81%)
Vyletěltě sokol na oblaky, vynášel se nade všecky vtáky, aj, nade všecko stvoření. Sedl sobě na štymberské veži, protíral si svoje zlaté péří, ach, svoje zlaté péřičko. 1) Střelil po něm štymberský král prudce, poranil mu jeho věrné srdce, aj, jeho zlaté srdéčko. A přiletěl k milé pod okýnko a zavolal: Pod, otevř, milenko, ach, spíš-li lebo mě slyšíš? A já nespím, já tě dobře slyším, ale já sem žádného nepustím, jenom vtáčka sokolíčka. 2) A tak se s ním dlóho domlóvala, až ho potom po hlasu poznala, poznala a zaplakala. Vítej, vítej z daleké krajiny, povidej mně zlé, dobré noviny, jak se ti ve světě vedlo? Zle se vedlo, má milá děvečko, zraněné je to moje srdečko, ach, zraněné je na stokrát. Kdyby byla v tém moc Boží daná, hojila bych tvé srdečko sama, ach, od večera do rána. Dej, má milá, kopat hrobek nový, do něho dej mé srdce raněné, nechať si v něm odpočine. 3) Od večera do rána hojila, ráno si ho pěkně nastrojila, večer k hrobu sprovodila. 4) Lež tu s Bohem, můj milý synečku, lež tu s Bohem, sivý holubečku, lež tady s Pánem Bohem! Zvoňte zvony na všecky tři strany, umřelo mně moje potěšení, jakého ve světě néní.

Sušil 1655 | Dybych byla vtáčkem (81%)
Dybych byla vtáčkem tak, jak jsu panenkú, letěla bych do pole malenkú dírenkú. Letěla bych do pole za celú armádú, abych uviděla, co můj milý dělá. On tam nic nedělá, on se tam dobře má, napájí koníčka z nového okova. A dyž ho napojí, sám sebe přistrojí a připna sobě palášek, po procházce chodí. Pamatuj, pamatuj na ten závazek svůj, u svatého Petra, Pavla mšu svatú obětuj. Aby nás chránila Panenka Maria, tebe, synečku, na vojně a mě smutnú v domě.

Sušil 1659 | Ještě jednou na rozchodnou (81%)
Ještě jednou na rozchodnou touto stezčičkou si pospíším; co mně řekne tvůj tatínek, jeho slova vyslyším. Řekne-li mně: Můj synečku, darmo říkáš o mé dítě; zatočím se na koníčku, s Pánem Bohem tu buďte. Děvče pro pláč nemluvilo, podalo mně pravou ručičku: Dyž to jinač byt nemůže, s Pánem Bohem, synečku. Dyby vrata mluvit mohly, u kterejch sme spolu stávali, ony by vám pověděly, jak sme se milovali. Dyby stezka mluvit mohla, po které sme spolu chodili, ona by vám pověděla, jak jsme se milovali. Tamhle jedou dva husaři, mají oba koně sedlaný: Sedlejte mně koně mého a já pojedu s vámi. A jak na koníčka skočil, bílým šátkem sobě zatočil: S Pánem Bohem, moje milá, pěkně se ti poroučím.

Sušil 1662 | Co su to za koně (81%)
Co su to za koně v tej naši dubině? Pase ich ma mila, košulenku šije. Dyž ju vyšivala, žalostně plakala a bilym šatečkem oči utirala. Aj, něplač, ma mila, něutiraj oči, můj vrany koniček pode mnu se toči. Komu ty, ma mila, košulenku šiješ? To tobě, synečku, jak pomaširuješ. Ach, vyšij ju, vyšij zhůru na přiramku, abych pamatoval, že sem měl galanku. Ja ti ju vyšiju zelenym hedbavem, abych tě poznala, dy budeš husarem.