Kolberg 01 / K0007c

6 words

Sušil 0796 | Pře můj milý marijánku! (100%)
Pře můj milý marijánku! Sela sem tě na záhonku. Sela sem tě zrána, ona zešla tráva. Pře můj milý rozmarýne, už mně všecko ščestí hyne, už mně zahynulo, co mě těšívalo. Před našíma naprotivá, rozmarýn se tam zelená; už se nezelená, maměnka mu nedá. Zelená se mně přes pole; ani to nebude moje. Šohaju zarmócený, chodíváš v cizí strany.

Erben 7/017 | Byla lučina široká (91%)
Byla lučina široká, 1) na ní travička vysoká. „Půjdem tam na ni, sestřičko! nažnem travičky raníčko.“ Díval se na ně z okna král, na své pachole zavolal: „Vstávej, pachole! stroj koně, pojedem na hon do pole. Budem honiti srnčata, dvacitiletá děvčata.“ A když na louku přijeli, vrané koníčky zdrželi: „Kdo vám tu trávu kázal žit? jedna musíte s námi jít!“ „Kázal nám otec a máti trávy zelené nažati.“ Jedna ji žala, vázala, druhá žalostně plakala: „Ach, pro ten kousek trávníčku mám já opustit mamičku! Ach, pro ten kousek ostřice mám já opustit rodiče! Ach, pro ten kousek jetele mám já opustit přátele! Ach, pro ten jetelový květ mám já opustit celý svět!“ 1) Vím já lučinu širokou, na ni travičku vysokou. Vstaňte raníčko, sestřičky, nažnem zelené travičky atd. Šla Liduška na travičku do zeleného háječku. Díval se za ní z okna pán, na kočího si zavolal: „Stroj, kočí, stroj koně vrany, pojedem v hájek zelený!“ A když do hájku přijeli, zelenou louku viděli. Viděli na ní zvířátko, dvacítileté děvčátko. „Kde’s té smělosti nabrala, abys mi na louce žala?“ „Dovolil mi sem váš šafář, vašeho dvoru hospodář.“ „Šafářovo tu nic není, ty musíš býti mou paní!“ „Rozvij se v kvítí metlice, že nejsem panenkou více. A ten bílý jetelíček, že mám na hlavě čepeček. To čepeček damaškový, porty na něm pozlaceny.“

Erben 2/593 | (91%)
Stojí hruška v širém poli listu zeleného, rejho-rej, ritum-rej, listu zeleného. Pod ní stojí má panenka líčka červeného, rejho-rej, ritum-rej, líčka červeného. Šel tam tudy její milej: Pozdrav pán Bůh, děvče! rejho-rej, ritům rej, pozdrav pán Bůh, děvče! Ona mu poděkovala: „Dejž to pán Bůh, ševče! rejho-rej, ritum-rej, dejž to pán Bůh, ševče!“ Jsem-U ševcem, za to ševcem budeš míti muže, rejho-rej, ritům rej, budeš míti muže. „Dřív mně musíš střevíčky šít z komárovy kůže, rejho-rej, ritum-rej, z komárovy kůže.“ Ty mně musíš košilku šít bez niti, bez jehly, rejho-rej, ritum-rej, bez niti, bez jehly. „Ty mně musíš sámek stavět na zelným košťáli, rejho-rej, ritum-rej na zelným košťáli.“ Košťál zvadne, zámek spadne, ty má musíš býti, rejho-rej, ritum-rej, do nejdelší smrti.

Erben 2/370 | U panského dvora (91%)
U panského dvora náš Vítoušek vorá, strakaté volečky má: až pole dovorá, na mě si zavolá, on mě už z daleka zná. Darmo ty můj milej, Vítoušku rozmilej, darmo ty na mě voláš: volej ve dne v noci, není ti pomoci, mne se víc nedovoláš. Já už mám jiného hocha upřímného, ten mi je nad tě dražší: víc na mne nevolej, hluboko zavorej na věky lásku naši! První dvě slohy písně této pocházejí prvotně od Kamenického. Se změnami, jež tuto spatřuješ, a s doloženou třetí slohou nalesl jsem ji co píseň národní v Horaždějovicích I. 1843.

Sušil 2085 | Stojí hruška v širém poli (91%)
Stojí hruška v širém poli listu makového, hej, hej, listu makového. Pod ní byla má panenka líčka červeného, hej, hej atd. Jel jest tady její milý na vraném koníčku, hej atd. Pozdrav Pán Bůh, má panenko, ty má musíš býti, hej, hej, do nejdelší smrti. Dejž to Pán Bůh, můj synečku, žes mi to směl řícti. Proč bych nesměl, má panenko, sloužil otci tvému, hej atd. Dys ty sloužil otci mému, kaž si zaplatiti. Já nesloužil, má panenko, z platu ze žádného, já jsem sloužil, má panenko, z líčka červeného. Dys ty sloužil z líčka mého, nebudeš ho míti, hej, hej, do nejdelší smrti. Dám já tobě košili šít bez jehly, bez niti. Dám já tobě zámek stavět na zelným košťále. Košťál zvadne, zámek spadne, ty má musíš býti, hej, hej, do nejdelší smrti.

Sušil 1565 | Pane náš pane náš (91%)
Pane náš, pane náš, chystaj nám aldamáš, chystaj nám ho z lásky, sbíraly sme klásky.1) Co sme sa nažaly, klasů nasbíraly, na tom panském poli, až nás hlava bolí. Hostinské děvčátka, malú vůlu máte, to je vaša vůla, co si zazpíváte.

Sušil 2332 | Usnula usnula (91%)
Usnula, usnula, [: ja, Maria v ráji, :] v ráji na kraji. Uzdál se jí sníček, z jejího srdečka vyrůstala jí na něm krásná jablonečka.1) A ešče se ptala, čím ty lúky kvitnú? Tú červenú růží či matičkú Boží? A ešče se ptala, čím to pole kvitne,2) tú bílú lelijú3) či Pannú Marijú? A ešče se ptala, čím ty hory kvitnú? Tým zeleným listem čili Pánem Kristem?

Sušil 2355 | Už sa navracáme (91%)
[: Už sa navracáme :] z teho chrámu Páně. Chystajte nám stoly, stoly mramorové. Na ně prostírajte obruse hedbávné, na obruse dajte mise tufarové. A k tym misám dajte taléře cínové. K tym taléřom dajte užičky stříbrné. K tym užičkám dajte nože metalové. Vyhlédni, sokole, vyhlédni do pole, mnoho-li to hostů nevídaných jede. Štyry sta v zeleně, štyry sta v červeně. Starala sa máti, co jim jesti dáme. Tři sta volů máme, to jim zanecháme. Starala sa máti, co jim píti dáme. Tři sta beček máme, to jim píti dáme.

Erben 2/318 | V šírém poli hruška stojí (91%)
V šírém poli hruška stojí vysoká, pod ni pěkná bílá růže vykvětá. Trhej, trhej, má panenko, ty růže, nasázej je hochu svému do lůže. On ti bude na těch růžích libě spát, ráno vstane, bude tobě děkovat. Děkuju ti, má panenko, děkuju, před tebou já svůj klobouček smekuju. „Nesmekej ho, můj Jeničku, přede mnou: však oni tě naši páni odvedou. Odvedou tě pod zeleny 1) myslivce: bude tobě místo holky ručnice.“ Žala trávu v suchopáru metlici, přišli na ni dva zelení myslivci. Srp jí vzali, rozlámali: Jdi domů, berou tobě potěšeni na vojnu. „Když ho berou, ať ho berou,2) mají ho, však on mně dá zejtra pán Bůh jinýho.“ 1) Odvedou tě, můj Jeníčku, do Prahy, tam ti dají bílej kabát a šavli. 2) Když ho berou, ať ho berou, nic nedbám: však já se tam zejtra ráno podívám. Proč pak vy mně potěšení béřete? co pak víc svobodné chasy nemáte? Prala plínky u studýnky, plakala: ach kýž jsem tě byla raděj neznala! Jiný konec: „Když ho berou, ať ho berou, ať je tam: však já ho tam na té vojně nenechám. Nenechám ho na té vojně bojovat, aby mohl svou panenku milovat.“ Miluju tě, má panenko, miluju: ale zejtra na koníčku odjedu. Žala trávu na rybníce – srp tupěj: „Jen ty mně ho, můj Jeníčku, naklepej.“ On naklepal, on nabrousil – nechce žít: protože tě, má panenko, nechce mít. Pila pivo, pila víno z korbele: „Ach že jsem se nenadála fortele!“

Sušil 2276 | Náš pan král s králkó pěkně (91%)
Náš pan král s králkó pěkně prosí anebo mosí. Máme krála chudobnýho, na horách obranýho, ale poctivýho. Zajali ho nám na dolách, na horách, na velkých pustinách. Vzali mu dvě sta z práznýho města, dvě sta volů z prázných dvorů. Tři sta koní z prázných maštali. Dobře, že tam neměl nic, byli by mu vzali ješče víc. Děléte, děléte, nás tady dlóho stát nenechéte. Budeme-li tady dlóho stati, budeme vám střechy trhati, pod naše vraný koně stláti, pojedeme za město, spaseme vám obilí všecko. Pojedeme za dědinu, spaseme vám všecku jetelinu. Pojedeme na osení, spaseme vám všecko zelený. A budeme tam tak dlóho pásti, pokad se bude keré klásek na pole třásti, od óvrati až do konce neuživíte kohóta ani slepice. Sáhnite, paňmámo, s pantátem hodně z hluboka, ať vás nebolí ruka do roka a hlava na věky. Také, milá matičko, přidáte nám vajičko, k tomu hodnó klobásu, co se s ňó třikrát opášu, a po štvrtý se na ňu podpírám, ať svó huběnku nadarmo neotvírám.

Sušil 0401 | Žalo dívča Žalo trávu (91%)
[: Žalo dívča, Žalo trávu :] nedaleko Velehradu. 1) Mladý pán sa z okna dívá, pro její krásu omdlívá. 2) Širuj, kočí, širuj koně, pojedeme v čiré pole. Přes to pole, přes široké, najdem dívča černooké. Dyž na tu lúku přijeli, na děvčátko zavolali. »Kdo ti kázal trávu žati? Musíš za to základ dati.« Kázali mně otec, máti, ti mia budú vymlúvati. Co ty, dívča, co ty nám dáš, dyž ty tu trávu kosíváš? Dávala jim srp, plachtičku; ej, my chceme tvú ručičku. Jak bych já vám ruku dala? Já su dcera pastýřova. Třeba si ty pastýřova, sedaj s námi do kočára. Jak do kočára sedala, k Velehradu pohlédala. 3) Co ty, dívča, sa ohlédáš, zdáli ty tam někoho máš? Já pohlédám k Velehradu, mé sestřičky tam smítajú. 4) Mladší sestra povazuje, starší za ňú prozpěvuje. Mé sestřičky, s Pánem Bohem, ej, já musím s tímto pánem. Ani sem sa nenadála, že bych měla muža pána. Já sem sa také nenadál, že bych sobě pastýřku vzal.