Kolberg 02 / K0182

3 words

Erben 2/819 | Honzo můj rozmilý (100%)
Honzo můj rozmilý, Honzo, Honzíčku! ráda bych ti dala svoji ručičko. Já jsem holka mladá od Litoměřic, lidem jsem podobná, nestarej se nic. Andulka mně říkaj‘, to je jméno mý: neboj se, Honzíčku, mý panímámy. Nebudeš nic dělat, já tě uživím; jenom špacírovat, jako kavalír. Panímáma přála, že mně něco dá, bych se nestarala, co pro mě chová. Devět liber mrkve, pytel od mouky, dva pytlíky viky, čtyry homolky. Rozkřapanej hrnec, čtyry vařejčky, mísu planejch jablek, zlámaný necky. Jednu starou truhlu bez dna, bez víka, kerou mně slíbila kmotra Hedvíka. Na tu naši svatbu náš táta nám dá jednu starou vránu, rohy od vola. Budem zpívat, Honzo, Honzo, Honzíčku! dejte krejcar za tu krásnou písničku.

Bartoš 1901 / 0073 | Hrajte že mi hrajte (100%)
[: Hrajte že mi, hrajte, od konca do konca, :] a ty naša šenkérenko, poď s nama do tanca. [: Šenkérenko tłustá, tancuj s námi zhusta, :] bude tvoja komůrenka aj sýpečka pustá. [: Jura je na hůri, Jano je v komori :] a ty miľá šenkérenko, tancuj si po vůli. [: A ty svátý Fróľo, co sa teba týče ; :] zadžgaj *) že si věchťom ďúru, nech sa ti nesvíče.**) [: Ešče sú hen syry dva lebo aj štyry :] suknička je na klímenže ***) aj ta naša běndže. †) [: O pane hejtmane, kadže pojacháme? :] Už je všecko spakované za ráz pojacháme. [: Nechoďte horami, choďte ľipinami :] by hejtmanščí nepátraľi kadže sme jachaľi. [: Nejeďte horami, ľež jeďte dolami, :] a já sednem na łysého, pojedem za vámi. [: Šenkérenka známá, tancovala ráda ;:] už je její komůrenka aj sýpečka prázdná. [: Muzika dohráła, šenkérka zvołała ::] bodaj by vás čérti vzaľi že sem tancovala.

Erben 7/005 | Teče voda od Tábora (100%)
Teče voda od Tábora, 1) teče okolo javora; všecky lávky pobrala, jen jedinkou nechala. Kudy mysliveček chodil, děvčátko za ruku vodil. Utrh‘ jabko s jabloně, a pustil je po vodě: „Plyn, jablíčko, kam ty ráčíš, jen ať se mně nepomáčiš; plyň, jablíčko, plyň dolů, tam pod javor do mlýnu.“ Jak jablíčko připlynulo, čtyry kola zastavilo; točit se jim nedalo, vodu na břeh vyhnalo. „Proč se, kola, netočíte, mé srdéčko netěšíte, tak jako jste těšily, dokud jste se točily?“ Byl myslivec na Táboře, procházel se po oboře; pásal on tam jeleny, měl klobouček zelený. S jeleny se obírával, hezké holky milovával; poslal svého jelena tam pod javor do mlýna. „Běž, jelínku, po potoku, nic nelituj svého skoku, běž tam dolů do mlýna, kde se javor zelená. Tam na břehu pod javorem najdeš děvčátko státi, mou panenku rozmilou smutně hořekovati. Čtyry mlýnské kola stojí, neštěstí se v mlýně rodí! před ní sehni parohy, a skoč s lávky do vody. Tam kde první je kolečko, přijdeš a najdeš jablíčko; to vbodni na parohy, a pospěš do obory.“ Noc se blíží – jelen běží, a pod ním se země třese; na parůžku jablíčko pěkné červené nese. Vzal myslivec, vzal jablíčko, rozkrojil je v polovičko: vyletělo ptačátko, bělounké holoubátko. Nevěř, nevěř myslivečku, že to bylo ptačátko: bylo, bylo zaklené jedno krásné děvčátko. 1) Teče voda od Štukravy, teče okolo Jihlavy atd.

Erben 7/004 | Když jsem šel přes ten černý (100%)
Když jsem šel přes ten černý les, 1) žaly tam dvě panny oves. Řekněte vy mně, panenky, mého srdce holubinky: Žne-li tu také má milá? je-li tak zdráva jako já? „Ach není, není – umřela, včera tejden pohřeb měla.“ Ukažte mně tu cestičku, kudy nesli mou holčičku. „Dobrá cesta, povědomá, rozmarínkou opletená. Dobrá cesta, až nahoru k tomu novému hřbitovu. Kudy ji nesli mládenci, tudy vyrostli kamenci. Kudy ji nesly družičky, tudy vyrostly růžičky.“ Ukažte místo, kde leží. „Za kostelíčkem u dveří.“ Dvakrát jsem hřbitov obešel, mé milé hrob jsem nenašel. Po třetí hřbitov obcházím, mé milé hrob tu nacházím. „Kdo to šlape po mém hrobě, 2) že nedá mrtvým pokoje? Čuchá travičku zelenou, sráží rosičku studenou.“ Vstaň, má milá, vstaň z hrobu ven, podívej se, tvůj milý jsem. Třetí rok dnes mi vypršel, a já si pro tebe přišel. „Ráda bych já vstala z hrobu, ale nemohu pro mdlobu Mé srdéčko je sklíčené, ruce, nohy zdřevěnělé. Hledej, milý, mezi hroby, má tam hrobař své nádobí. Má tam motyku a ryčku: vykopej si svou holčičku. Až mé vykopáš z hrobu ven, pak si mě s sebou domu vem!“ Moje milá vykopaná, rozmarínkou opletená, však co po ní - je studená! Kam's, má milá, dary dala, které jsi ode mne brala? „Jest-li jsem já dary brala, já jsem jich s sebou nevzala. Má matička ty dary má, 3) jdi, ona ti je zase dá. Máš tam šáteček červený, a v něm prstýnek stříbrný. Ten šáteček hoď do trní,4) bude konec milování. Ten prstýnek hod do moře, bude konec všeho hoře.“ Zvoňte zvony na vše strany, umřelo mi potěšení. Svadnul mi mladé růže květ, protož mne mrzí celý svět! 1) Když jsem jel z Prahy silnicí, žaly tam panny pšenici. Já se jich ptám, která je má? ozvi se mi, moje milá! „Tvoje milá už umřela atd. 2) „Kdo to šlape po mém hrobě, cuchá mi trávu na hlavě?“ Jsem tvůj milý, z vojny jedu, čtyry vrané koně vedu. Pátého mám na provodě: vstaň má milá, vyprovoď mě!“ 3) Něco jsem chudým rozdala, něco mé matince dala. Prstýnek má panímáma, jdi, můj milý, ať ti ho dá. Kus ho zahodíš do trní, budeš milovat zas jiny. Kus ho zahodíš do moře, bude konec lásky hoře. 4) Ten prstýnek hoď do vody, ať mne hlavička neboli. šáteček hoď na Pražský most, však máš tam jiných děvčat dost.

Sušil 1652 | Má milá je za městem syneček (100%)
Má milá je za městem, syneček je v městě. »Počkej na mně, má milá, štyry leta ještě.« Štyry leta čekala, nemohla se dočkat, musel se jí syneček pod husary dostat.

Sušil 1697 | Tatíčku můj starý (100%)
Tatíčku můj starý, vyplaťte mě z vojny! Vyplaťte mě z vojny, néni dobře na ní. Synáčku můj milý, co po tobě ptajú, co po tobě ptajú, dyž tě dom pustijú? Tatíčku můj starý, štyry sta tolarů, štyry sta tolarů, tak sa dom dostanu. Synáčku můj milý, nech trochu poshoví, nech trochu poshoví, nemám jich hotových. Tatíčku můj starý, já nemožu čekat, já nemožu čekat, musím maširovat. My pomaširujem tři sta míl za Vídeň, uvidím Francúza a jeho celú zem.1) Pošlu vám psaníčko, psaníčko napsané, za každým slovečkem bude zaplakané.

Erben 5/331 | Když jsem já šel od své (100%)
Když jsem já šel od své nejmilejší, svítil měsíc vysoko, acb Bože! svítil měsíc vysoko: podívej se, má zlatá panenko, jak jsem já už daleko, ach Bože! jak jsem já už daleko. Byl jsem od ni čtyry hony polí, ještě za mnou volala, ach Bože! ještě za mnou volala: „Zůstaň tady, můj zlatej holečku! zůstaň s námi do rána, ach Bože! zůstaň s námi do rána.“ Já jsem se jí začal vymlouvati, že mám krmit koníčky, ach Bože! že mám krmit koníčky: ona začla sobě utírati svoje modré očičky, ach Bože! svoje modré očičky. Co pak pláčeš a sobě naříkáš, když mě tady ještě máš? ach Bože! když mě tady ještě máš: teprva plač a sobě naříkej, až mne víc neuhlídáš, ach Bože! až mne víc neuhlídáš.

Sušil 1862 | A to je ten šohajíček co (100%)
A to je ten šohajíček, co mia chtěl, štyry míle na kobyle za mnú jel.

Sušil 1931 | Prodala rubáč rukávce (100%)
[: Prodala rubáč, rukávce, :] [: dala si hádat cigánce. :] O, cigáničko má milá, přičaruj ty mně šohaja.*) Budu-li ti ho čarovat, musíš mně za to darovat. Štyry dukáty lebo pět, bude syneček jako květ.

Erben 5/280 | Čtyry koně na dvoře (100%)
Čtyry koně na dvoře, žádnej nimi nevoře. Voře nimi synáček, Nanynčino miláček. Jede s nimi do pole zavorávat koukole. Kdy je všechno zavoral, na svou milou zavolal. „Pojď, má milá, pojď ke mně, já ti povím, co je mně. Bolí mé má hlavička, vybila mě matička. Vybila mě pro tebe, abych pustil od tebe.“ Necht tě pro mě nebijou, můžeš si jít za jinou. „Já za jinou nepůjdu, radši se dám na vojnu.“ Na vojnu se nedávej, truc rodičům nedělej. „Na vojnu se přece dám, truc rodičům udělám. Až na vartě budu stát, přijď se na mé podívat. Na koníčka vyskočím, bílým šátkem zatočím. Pěkně se ti, má milá, pěkně se ti poroučím.“

Erben 5/119 | My jsme hoši my jsme hoši (100%)
My jsme hoši, my jsme hoši, my jsme hoši svobodní: my můžeme vandrovati třeba do cizích zemi. A vy bratří kamarádi! můj pinkl mně spakujte, potom s veselou muzikou kousek mě vyprovoďte. Už je pinkl spakovaný, na stolečku tam leží: vynes mi ho, má panenko, vynes mi ho ze dveří. Pinkl vzala, ven vynesla, žalostně zaplakala: „Kýž jsem tě, můj nejmilejši, byla radš nepoznala!“ Bylo lásky, bylo lásky čtyry fůry formansky: už jí není a nebude za náprstek krejčovský. Ten náprstek je bezedný, láska z něho vyběhla: nemysli si, má panenko, že ty budeš má žena.