Kolberg 01 / K0011c

8 words

Sušil 0262 | Na drytomskej dolině (100%)
Na drytomskej dolině pase Janko dva koně. Přišli k němu hájníci, ti drytomščí zbojníci. Daj nám, Janko, halenu, daj tu v nově kúpenú. Já vám haleny nedám, radšej se s vami sjednám. Tak sa dlúho jednali, až Janóška zabili. Leží Janko zabitý, rozmarýnem zakrytý. Plače oňho, naříká, otec, mati, frajirka. Otec, mati slzami a frajirka vzdychami: »Škoda mého milého, neměla jsem nad něho.«

Sušil 0963 | Za naším před naším (89%)
Za naším, před naším bramorové schody, nechoď tam, šohajku, polámú ti nohy. Keď mně jich polámú, budú mně ich hojit, bude mně má milá na zelinky chodit. Dá milá zelinky, mamička šátečku, bude polahčeno mojemu srdečku.

Erben 2/078 | Kdo mně krmí koníčky (88%)
Kdo mně krmí koníčky, když jsem u svý holčičky? nechtěla mne domů pustit, že až zajdou hvězdičky. Hvězdičky se ztratily, já byl eště u milý: mý koníčky nekrmeny přenáramně řejhtaly. Mlčte, mlčte, koníčky! naseču vám travičky, abyste mi neřejhtaly, když jsem u svý holčičky. Žádnej neví jako já, jak je cesta v noci dlouhá; žádnej neví jako já, jak je cesta v noci zlá. Kdo mně krmí koníčky, když já nejsem v noci doma? kdo mně krmí koníčky, když jsem u svy holčičky? Kdo mně sklidí nádobí, když já v noci nejsem doma? kdo mně sklidí nádobí, když já jsem u svý milý? Vysoký jaloveček, vysoký jako já: kýž mi tě, má panenko, kýž mi tě pán Bůh dá! Proto jsem si kanafasku koupila, abych se ti, můj Jeníčku, líbila: na červenou, na zelenou, na bílou, abysi mně nechodíval za jinou. Šla má milá do háječka, do zeleného, potkala tam mládenečka modrookého. „Myslivečku mládenečku! přijďte rej tra k nám, já mám doma bílej šátek, a já vám ho dám.“ Mysliveček mládeneček dvéře otvírá, a ta jeho nejmilejší oči utírá. „Neplač, neplač, má panenko! vždyť se k tobě znám: až se žitko zazelená, ruku tobě dám.“ Před sousedy na potoce husy se perou: jdi, Jeníčku, vem flintičku, zabí některou. „Já ty husy nezabiju, já je dobře znám: jsou to husy paňmáminy, kam já chodívám. Kdybych já jí jednu zabil, hněvala by se; a kdybych tam potom přišel, vadila by se.“ Před sousedy na potoce husy se perou: Jdi, Jeníčku, vem flintičku,

Bartoš 1901 / 0002c | Vydała mati vydała céru (88%)
Vydała mati, vydała céru daľeko přes poľe, přikázała jí, zakázała jí: Nechoď, cérko, ke mně. Já sa uděłám ptáčkem jařabým, poľetím přes poľe, a tam si sednu na zahrádečku, do modréj ľeľuje. Hukša, héj hukša, ptáčku jařabý, s téj modréj ľeľuje, ty mně ju zkazíš, ty mně ju złámeš, kdo ně ju zaľéje. Já sem nepřišła, maměnko moja, ľeľuju łámati, aľe sem přišła, maměnko moja, vám sa žałovati. Maměnka stójí, hłavěnkú kývá: staň, ceruško miłá! A muž ně budí, paliců cúdí: staň, mrcho lenivá! U méj maměnky, vařívały sa z rána masné pěry a muž: ně dává nekdy k snídaní pohłavkové střeły.

Erben 7/004 | Když jsem šel přes ten černý (88%)
Když jsem šel přes ten černý les, 1) žaly tam dvě panny oves. Řekněte vy mně, panenky, mého srdce holubinky: Žne-li tu také má milá? je-li tak zdráva jako já? „Ach není, není – umřela, včera tejden pohřeb měla.“ Ukažte mně tu cestičku, kudy nesli mou holčičku. „Dobrá cesta, povědomá, rozmarínkou opletená. Dobrá cesta, až nahoru k tomu novému hřbitovu. Kudy ji nesli mládenci, tudy vyrostli kamenci. Kudy ji nesly družičky, tudy vyrostly růžičky.“ Ukažte místo, kde leží. „Za kostelíčkem u dveří.“ Dvakrát jsem hřbitov obešel, mé milé hrob jsem nenašel. Po třetí hřbitov obcházím, mé milé hrob tu nacházím. „Kdo to šlape po mém hrobě, 2) že nedá mrtvým pokoje? Čuchá travičku zelenou, sráží rosičku studenou.“ Vstaň, má milá, vstaň z hrobu ven, podívej se, tvůj milý jsem. Třetí rok dnes mi vypršel, a já si pro tebe přišel. „Ráda bych já vstala z hrobu, ale nemohu pro mdlobu Mé srdéčko je sklíčené, ruce, nohy zdřevěnělé. Hledej, milý, mezi hroby, má tam hrobař své nádobí. Má tam motyku a ryčku: vykopej si svou holčičku. Až mé vykopáš z hrobu ven, pak si mě s sebou domu vem!“ Moje milá vykopaná, rozmarínkou opletená, však co po ní - je studená! Kam's, má milá, dary dala, které jsi ode mne brala? „Jest-li jsem já dary brala, já jsem jich s sebou nevzala. Má matička ty dary má, 3) jdi, ona ti je zase dá. Máš tam šáteček červený, a v něm prstýnek stříbrný. Ten šáteček hoď do trní,4) bude konec milování. Ten prstýnek hod do moře, bude konec všeho hoře.“ Zvoňte zvony na vše strany, umřelo mi potěšení. Svadnul mi mladé růže květ, protož mne mrzí celý svět! 1) Když jsem jel z Prahy silnicí, žaly tam panny pšenici. Já se jich ptám, která je má? ozvi se mi, moje milá! „Tvoje milá už umřela atd. 2) „Kdo to šlape po mém hrobě, cuchá mi trávu na hlavě?“ Jsem tvůj milý, z vojny jedu, čtyry vrané koně vedu. Pátého mám na provodě: vstaň má milá, vyprovoď mě!“ 3) Něco jsem chudým rozdala, něco mé matince dala. Prstýnek má panímáma, jdi, můj milý, ať ti ho dá. Kus ho zahodíš do trní, budeš milovat zas jiny. Kus ho zahodíš do moře, bude konec lásky hoře. 4) Ten prstýnek hoď do vody, ať mne hlavička neboli. šáteček hoď na Pražský most, však máš tam jiných děvčat dost.

Galko 1/394 | Vyskočilo slniečko zavčas ráno (88%)
Vyskočilo slniečko zavčas ráno, raníčko, vyskočilo na stienku, na tŕňovú zahradku. Vykvitli tam ružičky, prišli si tam devečky, odtrhli tie ružičky, vili si z nich venečky. Prvý vienok dovíja, zlý duch mámiť počína, druhý vienok dovíja, zlý duch sa k nej primlúva: Chceš-li, Katko, má býti, či chceš bohu slúžiti? Nechcem bohu slúžiti, ale, pane, tvá býti. Staň ty, Katka, na kameň, a ja stanem na strmeň, zo strmeňa na koňa, prenesiem ťa do raja. Do rajička, do raja, kde si nikdy nebola, kde si nikdy nebola, ani tvoja rodina. A keď za mesto prišli, dobrej cesty nenašli, len po tŕňovom hloži, po tom čertovom zboží. Keď už nad peklo prišli: Otvor bránu, najvyšší, nesiem telo i dušu, zemanovu Katušu. Podajte jej stoličku, nech si sadne trošičku, podajte jej smoly piť, musí ona s nami byť. Jeden bránu otvára, druhý sa jej usmieva, tretí smolu nalieva, štvrtý sa jej primlúva: Pi, Kačenko, kávičku, budeš mojú ženičkú. Nechcem, pane, kávičku, nebudem tvú ženičkú. Prvý pohár vypila, priam barvičku zmenila; druhý pohár vypila, plameň blkom pustila: Nože, páni pekelní, otvárajte mi brány, keď nie brány, len dvere, nech ma vetrík preveje. Kto je tu z mej dediny, povedzte mej materi: ešte jednu dcéru má, nech ju lepšie naúča. Mne po vôli dávala, do pekla ma vohnala, mňa bila len bylinou, nech ju bije trninou. Mohlas’ bohu slúžiti, do kostela choditi; už ty budeš naveky v tom plameni horeti.

Sušil 0162 | Zpomněl na mně Pán Bůh můj (88%)
Zpomněl na mně Pán Bůh můj, abych vydal počet svůj. Zpomněl na mně s nemocí, nebylo mně k spomoci. Starala se máti má, kde mně Pán Bůh místo dá? Nestarej se, matičko, dá mně Pán Bůh místečko. Na daleckém krchově, tam je místo hotové. Až mně budou zvony hrát, bude hrobař postel stlát. Místo peřin prachových dají třísek jedlových. Místo vrchní peřiny dají mně na vrch hliny. Všickni anjelé s nebe budou na mojí svadbě. Kantor přijde zpívati a přátelé plakati. Vy, přátelé, neplačte, Pánu Bohu poručte! Ponesou mě na marách, jak nevěstu v peřinách. Přátelé se rozejdou a mě tady zahrabou. Zahrabou mě do jámy, kde jsou ščíři a hadi. Tam já musím zůstati, soudného dne čekati. A když přijde soudný den: Vstaňte, mrtví, z hrobů ven. Anděl Páně zatroubí, Pán Bůh všecky rozsoudí. Zlí budou na levici a dobří na pravici.

Erben 7/024 | Vím já jeden pivovárek (88%)
Vím já jeden pivovárek, vaříval tam Váša sládek. Dobré pivo vařívával, hezké holky milovával. Dorna byla nejhezčejší, všem mládencům nejmilejší. Věnce vila, nedovila, než dovila, syna měla. „Vášo sládku! co mám dělat? mám-li tomu smrt udělat?“ „Dělej, Dorno, jak rozumíš, jenom ať se neprozradíš!“ Vzala hedbávnou tkaničku,1) podvázala mu hlavičku. Pod jabloň jej zakopala, ručička mu vykoukala. Panské děvče ji vidělo, šlo nahoru, povědělo: „Panímámo! zlá novina: Dorna uškrtila syna. Vzala hedbávnou tkaničku, podvázala mu hlavičku. Do zahrádky zakopala, suchým listím přisypala!“ „Jdi, mé dítě, jdi mi dolů, ať jde Dorna hned nahoru! Vítám té, má služebnice, svého syna vražednice!“ „A já žádná vražednice, pánova jsem služebnice!“ „Jdi, mé dítě, pro faráře, který pannám ruce váže, a jich více nerozváže. Jdi, mé dítě, pro purkmistra, který vozí panny z města!“ Už Dorničku, už ji vezou, radní páni za ní jedou. Když přijeli k šibenici, dal se s Dornou kat do řeči: „Chceš, Dorničko, chceš má býti? chci si tebe vykoupiti: Žejdlík dukátů za tě dám, druhý k tomu ještě přidám!“ „Když jsem nebyla sládkovou, nechci také být katovou! 2) Dělej, kate, co máš dělat, nedej mi tu dlouho čekat. Já jsem tu smrt zasloužila, tři syny jsem uškrtila: Ten jeden byl s panem králem, ten druhý byl s radním pánem, ten třetí byl s Vášou sládkem.“ Kat se točí na botičce, 3) už hlavička na trávníce. Lámejte chvojku zelenou, přikrejte tu krev červenou, Aby vrány nekvákály, a mládenci neplakali. Jedna vrána zakvákala, sto mládenců rozplakala. 1) Dorna dolů hned běžela, zlatou šňůru z truhly vzala. Syna svého uškrtila, do zahrádky zakopala. 2) S místem k tomuto podobným potkáváme se v jednom variantu písně polské: Matka vražednice (K. W. Wójcicki Tom. I. str. 92), jenž takto zní: „Oj, chceszžc ty, burmistrzówno, moja byé? móglbym ja cię od téj męki wyzwolié.“ Oj! nie byla moja matka pánowa, i ja též nie mysle byé katowa: Ano i z jedné písně slovenské: Vmoriteljka (St. Vraz. razd. I. str. 136) táž myšlénka zaznívá: „Orša, řeš ti moja biti, ali češ glavó zgibiti? „Jaz čem raj glavó zgibiti, kak pa tvoja biti.“ 3) Tu kat celý rozzlobený stal ji hlavu bez prodlení. Sekejte trávu zelenou, přikrejte tu krev červenou atd.

Erben 7/007 | Poslyšte panny (88%)
Poslyšte panny a vy mládenci, co jest se stalo v městě Kamenci. Byl tam řemenář a ten měl syna, ten si namluvil dceru ze mlýna. Ta její matka v tom zbraňovala: „Radš tě utopím, než bych tě vdala!“ A ten řemenář jak to uslyšel, on se rozhněval a do světa šel. A na té cestě slovo si dali, aby rok a den na se čekali. Ta její matka psaní napsala, že už svou dceru tejden provdala. Napsala psaní drobnou literou, že už má dceru tejden provdanou. A ten řemenář jak to uslyšel, on se rozstonal, třetí den umřel. Když se ta dcera dočkat nemohla, šla pod oblohu, jej zaklínala: „Kdybysi ty byl v pekle zavřený, ty tu musíš být v tom okamžení!“ Ta její matka nad ní horlila, aby domů šla a se modlila. „Darmo modleni, když já se trápím; pro potěšení věk si ukrátím!“ Dřív než hvězdičky svítit počaly, venku před domem koně dupaly. „Ach Bože, Bože! kdo to k nám jede? otvírejte se vrata oboje!“ „Jedn, má milá, jedu pro tebe: bez tebe nemám v hrobě pokoje. Vstávej, má milá! s lože bílého, musíš opustit manžela svého.“ „Ach, já žádného manžela nemám, na tě, můj milý, toužebně čekám!“ „Vstávej, má milá, vstaň se šněrovat; čas mi dochází, nemohu čekat. Můj kůň je rychlý jak střelná rána: ujede s námi sto mil do rána.“ A když vyjeli z města za bránu, hosti čekali na jejich svatbu. A když přijeli k místu hřbitova: „Otvírejte se vrata hrobová!“ Otvírejte se vrata hrobová: vezem nevěstu, svatba hotová!“ Černé dvéře se hned otevřely, a milý s milou v hrobě zmizeli. Když nemohli být za živa svojí, nyní po smrti pospolu spějí.

Erben 7/014 | Tam nahoře pod lípami (88%)
Tam nahoře pod lípami tři mládenci spolu stáli, o lásce si povídali. Jeden začne povídati, co chce panně darovali: „Pěknou pentličku červenou, stříbrem, zlatem vyráženou.“ Druhý začue povídati, co chce panně darovali: „Trochu utrejchu bílého do nápoje smíchaného.“ Třetí začne hovořiti: „Škoda pannám ublížiti. Ale která je k libosti, milujme ji s upřímností.“ Šla Ančička, šla pro vodu, kde oni svou brali radu. Šla pro vodu dolů k mostu: „Pojď, panenko, pojď na poctu!“ Na poctu ji zavolali, ze sklenice pít jí dali. „Pí, napí se ze sklenice, však nebudeš píti více!“ Ze sklenice se napila, hned tu chvíli zbledla celá, přišla domu, hned omdlela. Stará matka se jí ptala: „Co’s panenko, co’s dělala?“ „Hořkej nápoj jsem já pila, otrávena jsem já byla!“ Pro milého si poslala: „Což pak jsem vám udélala, Že jste mne tak otrávili, můj mladý věk zahubili!“

Erben 7/055 | Vyšla hvězda na kraj léta (88%)
Vyšla hvězda na kraj léta, osvítila do půl světa. Nebyla to hvězda jasné, ale byla panna krásná. Šla Maria, šla plačící, svého syna hledající. Šli, nadešli apoštoli, byli smutní, neveselí. „Ach vy milí apoštoli! co jste smutni, neveselí ?“ „My jsme smutni, neveselí, že jsme Krista neviděli. Neviděli, neslyšeli, jak ve čtvrtek při večeři. Když chléb lámal a rozdával, svou svatou krev pít nám dával. Jezte tělo mé, a píte, však mé tuto noc ztratíte.“ Jak to Židé uslyšali, Krista jali, na kříž dali. Ruce, nohy mu probili, octa, žluči nastrojili. Jak Maria uslyšela, hned pod svatý křiž běžela. Pod křižem stála, plakala, kde ta svatá krev kapala. Kde ta svatá krev kapala, všude růže vykvětala. „Co tu, matičko, stojíte? tak přežalostně kvílíte?“ „Jak tu nemám smutná stati a žalostně naříkati, Když z tebe krev svatá stříká, což je ta bolest veliká!“ „Mlč, matičko, mlč a neplač, však já vstanu den třetí zas. Já netrpím za žádného, než za hříchy světa zlého. Já trpím jen za křesfany, aby se ke mně dostali.“ Dejž to Kriste pane! Amen, ať nás nežže věčný plamen.