Kolberg 01 / K0350T

7 words

Sušil 1436 | Šohajku švarny (100%)
Šohajku švarny, čemu něořeš? Či ci volky ustavaju, či sam němožeš? Dzěvečko švarna, oralcić bych ja; dybys ty mně pohonila, volil bych cě ja. Šohajku švarny, dyć němam biča, nědala mne ma macička za pohoniča.

Bartoš 1901 / 0769 | Małá Bukovinka (99%)
Małá Bukovinka na pekné rovince, teče tam vodička dołu po dzedzince. A po téj vodince drobné ryby skáču, prečo že, má miłá, tvoje oči płačú. Jak by nepłakały, dyc ony musejú, mała som synečka, vzaľi ho na vojnu. Mała som synečka v červené kordúłce, než sa k nám dohrabał, zedľi ho sľepice.

Černík 1908 / 132 | Oženil som sa (4%)
Oženil som sa v Trnave mesce, vzal som si já Trnávenku, dzelac mi něsce. Inšjá dzelajú, haňba mňa za ňu, vezni mi ju, Paně Bože, a daj mi inú. Nač som ci ju dal, abych si ju bral, chovaj si ju s Pánom Bohom a mi pokoj daj.

Černík 1908 / 289 | Ej topol (4%)
Ej, topol, topol, zelený topol, jak mňa něvezněš, daj že mi pokoj, Jak mna něvezněš, budzeš banovac, prídú mna zajtrá večer namlúvac. Ej, prídú, prídú ci Hrozenčani, oni sú lepší, leš Vvškovčári. Výškovčári sú v čierných košielách, zabili Janka v zelených horách. Hdze ho zabili, tam pochovali, na jeho hrobe kríž urobili. Ej, křížu, krížu, jedlové drevo, leží pod tebú Jankovo celo. Ej, krížu, krížu ukřižovaný, leží pod tebú Janoško švarný,

Erben 2/179 | Ach mé roztomilé (4%)
Ach mé roztomilé, zlaté okýnko! já tluču na dvéře, má panenko! já tluču prudce, otevři, srdce! spíš-li ty či nespíš, moje duše? Spala jsem, už nespím, zlatý holečku! pantáta s paňmámou v pokojíčku: až táta usne, pomilujem se, budem si povídat do svítání. Když se pomilujem, můžeš jít domů, není ti třeba říct nic nikomu; můžeš pucovat, koně kšírovat, do pole širého jeti vorat.

Galko 3/047 | Čo som si žiadav (4%)
Čo som si žiadau, to som si dostau od pána boha, to dievča švárne, pekne zrastené, jak tá jahoda. Očičky čierne, líčka červené, mej miléj krása; či chodím, či spím, ždy za ňou myslím, pokoja nemám. Môj andelček, môj, môj holubček, môj, do ťa maluvau, kdo do tvých líček, do tvých očičiek toľko krásy dau? Oj, andelček môj, oj, holubček môj, tys’ ma miluvau, tys’ z mojích líčiek, z mojích očičiek šetku krásu zau. Rodičie milí, ku mne uprimní, čil vám ďakujem, za ten dar krásny, čo ste mi dali, pekne ďakujem.

Galko 1/495 | Bolo jedno dieuča (4%)
Bolo jedno dieuča o deviatom lete, chcelo ono vedieť o širokom svete: Nože, mamko, nože už, či ma skoro dáš za muž? Jaj, diučička moja, nevydaj sa ešte, všecko ludia vravia, že si mladá ešte; že takovie panny mrú, čo sa mladie za muž drú. Jaj, mamička moja, pod oblôčkom spávam, pod oblôčkom spávam, veľa sa lakávam; chlapci na mňa čiahajú (volajú), pokoja mi nedajú. Jaj, dieučička moja, my to (tomu) spomôžeme, vystelieme ložu naprostred podnožu, čo budeš v nej spávávať, nebudeš sa lakávať. Jaj, mamička moja, nič to neosoží, musí byť pahoľa do mej bielej loži, čo budem s ním spávávať, nebudem sa lakávať.

Erben 5/003 | Já jsem páter Františkán (3%)
Já jsem páter Františkán,[68] nemám nic jiného, než ten pár pantoflíček z dřeva lipového. Růženeček za pasem a breviář nosím: za nevěrné děvčátka pána Boha prosím. „Když jsi páter Františkán, říkej: Pater noster; nech děvčátek s pokojem, spravuj si svůj kostel.“

Erben 5/016 | A já pořád kdo to je (3%)
A já pořád, kdo to je, že nám nedá pokoje? a já pořád, kdo to tluče, a on bednář na obruče: a já pořád, kdo to je, že nám nedá pokoje.

Erben 7/003 | „Kdo to chodí po hřbitově? (3%)
„Kdo to chodí po hřbitově? šlape trávu na mém hrobě. Šlape travičku zelenou, sráží rosičku studenou.“ „Já jsem to, otec duchovní, který slouží služby boží.“ „Když jsi ty otec duchovní, oznam tam mé mladé paní; At mi si je rubáš nový, rubáš nový, spravedlivý. jenž není v sobotu předený, v neděli do mše válený: Že tu v něm nemohu shniti, ani v zemi pokoj míti.“ Paní hnedky klíče vzala, všechny truhly zotvírala, plátno brala, rubáš šila. „Kdo to chodí po hřbitově? šlape trávu na mém hrobě. Šlape travičku zelenou, sráží rosičku studenou.“ „Já jsem to, tvá mladá paní, nesu ti ten rubáš nový, rubáš nový, spravedlivý. Jenž není v sobotu předený, v neděli do mše válený.“ „Když jsi ty má mladá paní, vstup sem ke mně do mé jámy, a klíče nech na znamení!“ Jak jest do jámy vstoupila, jáma se za ní zasula. Vyletěli dva holoubci, vyletěli na zvonici. Tak jsou žalostně houkali, jakoby hrana zvonili. Jak to děti uslyšely, hned tam na hřbitov běžely: „Máti naše, máti milá! komu jsi nás poručila?“ „Komu, mé děti, jinému, než pánu Bohu samému! A vy druhy, co jste hruby, poslouchejte jedno druhy. A pacholátko nejmladší ať mně sám pán Bůh opatří!“

Erben 7/004 | Když jsem šel přes ten černý (3%)
Když jsem šel přes ten černý les, 1) žaly tam dvě panny oves. Řekněte vy mně, panenky, mého srdce holubinky: Žne-li tu také má milá? je-li tak zdráva jako já? „Ach není, není – umřela, včera tejden pohřeb měla.“ Ukažte mně tu cestičku, kudy nesli mou holčičku. „Dobrá cesta, povědomá, rozmarínkou opletená. Dobrá cesta, až nahoru k tomu novému hřbitovu. Kudy ji nesli mládenci, tudy vyrostli kamenci. Kudy ji nesly družičky, tudy vyrostly růžičky.“ Ukažte místo, kde leží. „Za kostelíčkem u dveří.“ Dvakrát jsem hřbitov obešel, mé milé hrob jsem nenašel. Po třetí hřbitov obcházím, mé milé hrob tu nacházím. „Kdo to šlape po mém hrobě, 2) že nedá mrtvým pokoje? Čuchá travičku zelenou, sráží rosičku studenou.“ Vstaň, má milá, vstaň z hrobu ven, podívej se, tvůj milý jsem. Třetí rok dnes mi vypršel, a já si pro tebe přišel. „Ráda bych já vstala z hrobu, ale nemohu pro mdlobu Mé srdéčko je sklíčené, ruce, nohy zdřevěnělé. Hledej, milý, mezi hroby, má tam hrobař své nádobí. Má tam motyku a ryčku: vykopej si svou holčičku. Až mé vykopáš z hrobu ven, pak si mě s sebou domu vem!“ Moje milá vykopaná, rozmarínkou opletená, však co po ní - je studená! Kam's, má milá, dary dala, které jsi ode mne brala? „Jest-li jsem já dary brala, já jsem jich s sebou nevzala. Má matička ty dary má, 3) jdi, ona ti je zase dá. Máš tam šáteček červený, a v něm prstýnek stříbrný. Ten šáteček hoď do trní,4) bude konec milování. Ten prstýnek hod do moře, bude konec všeho hoře.“ Zvoňte zvony na vše strany, umřelo mi potěšení. Svadnul mi mladé růže květ, protož mne mrzí celý svět! 1) Když jsem jel z Prahy silnicí, žaly tam panny pšenici. Já se jich ptám, která je má? ozvi se mi, moje milá! „Tvoje milá už umřela atd. 2) „Kdo to šlape po mém hrobě, cuchá mi trávu na hlavě?“ Jsem tvůj milý, z vojny jedu, čtyry vrané koně vedu. Pátého mám na provodě: vstaň má milá, vyprovoď mě!“ 3) Něco jsem chudým rozdala, něco mé matince dala. Prstýnek má panímáma, jdi, můj milý, ať ti ho dá. Kus ho zahodíš do trní, budeš milovat zas jiny. Kus ho zahodíš do moře, bude konec lásky hoře. 4) Ten prstýnek hoď do vody, ať mne hlavička neboli. šáteček hoď na Pražský most, však máš tam jiných děvčat dost.