Bartók III 1563 | A tam hore na pouhore

5 words

Bartoš 1901 / 0252 | Před naší je zahrádka (100%)
Před naší je zahrádka, a v ní pěkné stromoví, ej seděľi tam tré pěkní ptáčkové, zpívajú si veseľe. Nebyľi to ptáčkové, byľi to šohajkové, ej súdiľi sa o jednu děvečku, kerý si ju dostane. Jeden praví: Bude má, a ten druhý: Jak Bůh dá, ej ten tretí: Moje potěšení, ja cože si tak smutná. Jak já nemám smutná byt, za starého kážú jít, ej rozpučiło sa srdenko ve mně, nemožu ho ukójit. A tam hore v komore, je tam łože červené, ej łože, łože, červené łože, kdo na tobě spat bude. Bude-li tam starý spat, dyby sa chceł skameňat, a bude-li tam švárný šohajíček, dyby ně ho chceł Bůh dat.

Černík 1908 / 128 | Vylecel sokol (100%)
Vylecel sokol hore na topol, vylecel on hore, až tam hdesi bore, nad volačí dvór. Hanička malá, hdosi ťa volá, jak si nění pyšná, abys k němu išla sama, jediná. Ona něišla, posla poslala; a ty, milý posle, vykonej to slušne, ako já sama. Posel vykonal, sebe namlúval, tu švarnú Haničku za vernú ženičku sebe namlúval. Ber sa, Hanička, ber sa na sobáš: koně širované, dzievča šnorované, do koča dané. Išli pres pole, zrikli na koně, ozri sa, Hanička, sivá holubička, šetko je tvoje. A čo je tvoje, to je aj moje, len som si zabola vienek na stole. Vienek na stole, vienek zelený, prscienek ze zlata, krempírská robota, sokole sivý.

Erben 7/004 | Když jsem šel přes ten černý (100%)
Když jsem šel přes ten černý les, 1) žaly tam dvě panny oves. Řekněte vy mně, panenky, mého srdce holubinky: Žne-li tu také má milá? je-li tak zdráva jako já? „Ach není, není – umřela, včera tejden pohřeb měla.“ Ukažte mně tu cestičku, kudy nesli mou holčičku. „Dobrá cesta, povědomá, rozmarínkou opletená. Dobrá cesta, až nahoru k tomu novému hřbitovu. Kudy ji nesli mládenci, tudy vyrostli kamenci. Kudy ji nesly družičky, tudy vyrostly růžičky.“ Ukažte místo, kde leží. „Za kostelíčkem u dveří.“ Dvakrát jsem hřbitov obešel, mé milé hrob jsem nenašel. Po třetí hřbitov obcházím, mé milé hrob tu nacházím. „Kdo to šlape po mém hrobě, 2) že nedá mrtvým pokoje? Čuchá travičku zelenou, sráží rosičku studenou.“ Vstaň, má milá, vstaň z hrobu ven, podívej se, tvůj milý jsem. Třetí rok dnes mi vypršel, a já si pro tebe přišel. „Ráda bych já vstala z hrobu, ale nemohu pro mdlobu Mé srdéčko je sklíčené, ruce, nohy zdřevěnělé. Hledej, milý, mezi hroby, má tam hrobař své nádobí. Má tam motyku a ryčku: vykopej si svou holčičku. Až mé vykopáš z hrobu ven, pak si mě s sebou domu vem!“ Moje milá vykopaná, rozmarínkou opletená, však co po ní - je studená! Kam's, má milá, dary dala, které jsi ode mne brala? „Jest-li jsem já dary brala, já jsem jich s sebou nevzala. Má matička ty dary má, 3) jdi, ona ti je zase dá. Máš tam šáteček červený, a v něm prstýnek stříbrný. Ten šáteček hoď do trní,4) bude konec milování. Ten prstýnek hod do moře, bude konec všeho hoře.“ Zvoňte zvony na vše strany, umřelo mi potěšení. Svadnul mi mladé růže květ, protož mne mrzí celý svět! 1) Když jsem jel z Prahy silnicí, žaly tam panny pšenici. Já se jich ptám, která je má? ozvi se mi, moje milá! „Tvoje milá už umřela atd. 2) „Kdo to šlape po mém hrobě, cuchá mi trávu na hlavě?“ Jsem tvůj milý, z vojny jedu, čtyry vrané koně vedu. Pátého mám na provodě: vstaň má milá, vyprovoď mě!“ 3) Něco jsem chudým rozdala, něco mé matince dala. Prstýnek má panímáma, jdi, můj milý, ať ti ho dá. Kus ho zahodíš do trní, budeš milovat zas jiny. Kus ho zahodíš do moře, bude konec lásky hoře. 4) Ten prstýnek hoď do vody, ať mne hlavička neboli. šáteček hoď na Pražský most, však máš tam jiných děvčat dost.

Sušil 1370 | Ta komenská veža (100%)
Ta komenská veža pěkně malovaná, tam sú má maměnka pod ňú pochovaná. Tam sú oni, tam sú nedaleko dveří, na nich mi vyrostel rozmarýn zelený. A já tady půjdu a já ho utrhnu a já svú mamičku ešče voňat budu. Staňte mně, mamičko, staňte vy mně hore, urobte pořádek v tom sirotském domě. Dcero moja milá, já hore nestanu, já za tvoju křivdu nikdá nezastanu.

Sušil 1553 | A Na dole na dole (100%)
A. Na dole, na dole, tam je cosi moje. Daj mi, Pane Bože, ať to idě hore. Něni to fialka, co se po plote pne. Ale je galanka, co mi slovo řekně. B. Helesem, helesem, sama sem pod lesem. Hajovšči mladěnci, poďtě sem, poďtě sem, A jak něpůjdětě, my vas něponěsem.

Erben 5/293 | Dejme si hoši (100%)
Dejme si, hoši, dejme zahrát: však nám už šijou v Praze kabát. A v Hoře Kutnej kamizolku: že jsme měl každej hezkou holku! Dejme si, bratři, dejme zahrát: vždyť nám už šijou v Praze kabát. Na Malej straně kamizolku: dal jsem se odvést pro svou holku. Nejsem na vojně ani tejden: už pláce pro mě každičkej den. „Kam pak, vojáci, kam pak jdete, že vy mne s sebou neberete?“ Kdybys, má milá, s námi jela, co bys, má milá, tam dělala? „Udělala bych se holubičkou, vznášela bych se ti nad hlavičkou. Udělala bych se bílým ptáčkem, vznášela bych se ti nad kloboučkem. Udělala bych se černou vránou, vznášela bych se nad armádou.“

Erben 5/085 | Vstávej vstávej zhůru (100%)
Vstávej, vstávej zhůru, myslivečku! dennice vychází, jdi k háječku; zavolej štěňata, pusť mezi tenata tam na tu srnku. „Do tenat nepude, darmo všecko, neb ona schytralé má srdéčko: chrty na ni pustím a se jí nespustím, až ji zastřelím.“ Střelil jí smrtelně do srdéčka, tenkrát už poznala myslivečka: kterak střílí prudce zrovna v její srdce, spanilé srnky. Ještě utíkala do háječku, tam se položila pod jedličku; stopy jen nechala, zastřelena byla, běhy složila.

Bartoš 1901 / 1056 | Dobre boło v Uhorskéj krajině (100%)
Dobre boło v Uhorskéj krajině, ked Stefan kráľ pobývał v Budýne. A ked Stefan kráľ vyšeł z Budýna, zapłakała Uhorská krajina. Ej, kebys Ty Stefan kráľ stał hore, vydeł bys Ty ty úrady nové. Fyškálou máš vác jako býrešou dze boł magnáš, tam máš arendašou. Z jich paľácou aj paľadýn — hradu, robý židé pre krmu stodołu. A ked seľľák skoro ráno stává, židovy sa jako Bohu kłáná. By mu zverił pôł ľitra »páľenku«, a žid hľadzí na jeho haľienku. Jak žid vydzí, že je ešče dobrá, tak mu zverí pôł ľitra páľená.

Bartoš 1901 / 0119b | Vyľetěł vták hore nad obłaky (100%)
Vyľetěł vták hore nad obłaky, měł on pérí nade všecky vtáky, a nade všecko stvorení. Doľetěł on k miłéj pod okénko: Otevri ně mé drahé srdenko! Spíš-ľi a ľebo ňa čuješ? Čujem, čujem, ani ešče nespím, aľe já ti otevríti nesmím, já nemám miłého doma. Tak sa oni społu zhováraľi, až ho ona po řeči poznała, poznała, aj zapłakała. Vitaj, miłý, z daľekéj krajiny, povídaj ně, jaké víš noviny? Jak sa ti ve světě védło? Zľe aj dobré, má miłá gaľánko, je raněné mé smutné srdenko, raněné aj dorúbané. Odkažte tam panu farárovi, nech odkáže také hrobarovi, nech ukope hrobek nový. Na tom hrobě takové znamení, že tam ľeží šohaj dorúbaný, dorúbaný, dosekaný.

Erben 2/328 | Když jsem šel skrz dubový les (100%)
Když jsem šel skrz dubový les, přepadla mne dřímota; a do rána mně za hlavou rozmarina vykvetla. Pořezal jsem všecky pruty rozmaríny zelené, pustil jsem je po vodičce, po vodičce studené. Která panna lovit bude rozmarínu zelenou, ta mou nejmilejši bude za vodičkou studenou. Šly panenky ráno k řece, do věder nabíraly: v tom ty pruty z rozmaríny k samé lávce plavaly. Ta mlynářovic Anička po prutech se nahnula, a nešťastná holubička do vodičky spadnula. 1) Zvoní, zvoní troje hrany, co to asi znamená? povězte mi, vy ptáčkové! snad to není má milá? „Tvou milou, tvé potěšení do rakve ti skládají, čtyři muži v černém rouše do hrobu ji dávají.“ Ach, můj Bože nejmilejši! ty’s mi vzal mou nevěstu! povězte mi, vy ptáčkové, k jejímu hrobu cestu. „Za vrchem tam v kostelíčku zpívají v kůru kněží; pět kroků za kostelíčkem v hrobě tvá milá leží.“ Tam já půjdu, plakat budu, na ten tmavý hrob sednu, a pro tebe, má panenko, těžké hoře ponesu. Těžké já ponesu hoře, až mne smrt vysvobodí, a věneček z rozmarýny na můj příkrov položí! 1) S místem tímto srovnej první polovici písně „Kytice“ v rukopisu Kralodvorském.

Sušil 2058 | Na tej lúce zelenej (100%)
Na tej lúce zelenej pasú sa tam jeleně, zajíc s liškú tanec vede a srna jim gajduje. Hájný se psem počúvá, co to za muzika hrá, a sám začne poskakovať, pes sa naňho ohlídá. A liška skok na jedli: Uteč, zajíc, můžeš-li, číhá na ťa mysliveček, on ťa, myslím, zastřelí. Ten zajíc sa polekal, gatě sobě oblekal, chyťa pálené s lavicú, hore kopcem pospíchal. A přiběhňa na kopec, sedl si pod jalovec, zavdal srně páleného, aby gajdovala věc. Srna gajdovala dál, jeleň při tom husle hrál, vlk na píščelky tudlikal a nedvěď hrál na cimbál. Přišel tam jež s veverkú, dal si zahrát štajerku, vlk mu nechtěl po notě hrát a jež naňho s sekerkú. Vlk sa po zemi válí, že jeho hlavu bolí: Zajděte mně pro nedvěďa, ať mi hlavu zahojí. Už sa medvěď šuchoce, přivléká mu tři ovce; vlk je zdravý jako prvý, ešče lepši fukoce. Sysel s laskú do díry, myslivcůj pes za nimi, sysel se naňho obořil, že mu poláme nohy.*) Myslivcůj pes do domu, myslivec protiv němu : Už, pantáto, věc nepůjdu na tu lúku zelenú. Byli tam dvá zbojníci, obá v jednej světnici, chtěli mně nohy polámat, že proč chodím s myslivci.