Bartók III 1546 | Ak som rád tak som rád

6 words

Bartoš 1901 / 1041 | Svaté Jene Nepomucké pros za nás (100%)
Svaté Jene Nepomucké, pros za nás, e s tó svató Kateřenó zachraň nás, nebo se nám jož zle vede, pošlete nám pomoc z nebe na te naše páne, zlomte jim hrtáne. Správec ráno bjehá, hřeši po dvoře, napřed vežhral jož žbán vína v komoře, a jak k němu sedlák vkročí, tak se mo jož hlava točí, to ho začne proklínat, vezma hulko biřmovat. Pudkrabi je cezozemec z Moščenic, dež k nám přešil, ani nemněl pár střevic, jak on se vám včelka boči, a rosol mo teče z oči, je pes zobaté, glgon proklaté. Na robotě s karabáčem tancoje a té chase po zádech s ňém bobnoje, ješle mo nekdo zavrči, tak ho šmikne, až zabrčí, zavolá hned drába, dá mo mastit záda. Na drába já ani nechco žalovat, déte si ho rači zrovna malovat, jož si ho čert poznamenal, rožkama ho obdaroval, on mo neonde, sám k němo donde. Ten pan hrabje só tak zrovna jak oni, každé krécar jož mo zdaleka voni, jdeš-le k němo žalovat káže tě osla osedlat; nezaplatiš hned, mosiš na něm jet. Ve Dřimale ste podmistrem toli let, přece čerta rozomite, leda klet, tolkrát ste do Brna chodil, přeci ste nic nevesódil, moc ste otratil, nic nezaplatil. To trampoto jož dyle snyst nemužem, rač k našemo Jozifkovi me pudem, on nám zajista pomuže, hodi te kloke do lože e s tém Dřimalem, šak je čert po něm. Svaté Jene k té psotě nic neřikáš a nám našo kužo odřit rač necháš; co sme tě naprosele, ten tvuj oltář okrášlele, a te přeci spiš, nás neveslešiš!

Erben 4/078 | Co pak se to se mnou (100%)
Co pak se to se mnou děje, žádný mi nic nepřeje; prstem na mne ukazují, za ochlastu mne mají: tak jako bych hoden nebyl, abych trochu vesel pobyl, a své peníze propil! Kdybych třebas dukát propil, šenkýřka se nehněvá; šenkýř se mnou se nevadí, pivička mi nalívá: tak jako bych hoden nebyl atd. Alou, páni muzikanti! z veselá mi zahrajte; hrajte, trubte na vše strany, a mne obveselujte: tak jako bych atd. Veselosti plná hlava, v kapse ani krejcaru; má-li žena jaké groše, všechny jí je poberu: tak jako bych atd. Šel jsem včera do hospody, v patách za mnou běžela; jen jsem si dal holbu piva, už se do mne pustila: tak jako bych atd. Vždycky jenom mně vyčítá – věřte mi na mou víru – že mám kabát plný záplat, kalhoty samou díru: tak jako bych atd. Ach, moje zlatá ženuško! jen se na mě nehněvej, radši mi ňáké peníze na pivíčko vydělej: tak jakobych hoden nebyl, abych trochu vesel pobyl a se pivíčka napili

Bartoš 1901 / 1004b | Otvíraj gazděnko (100%)
Otvíraj, gazděnko, otvíraj tý vrata, nesem ti věneček ze samého złata. Ze samého z łata, ze samého kvítí, podívajte vy sa, jak sa on nám svítí. Otvíraj, gazděnko, otvíraj tý dveři, až si nepołámem na věnečku péří. Otvíraj, gazděnko, otvíraj tý dveři, až sa podíváme, co máme k večeři. Máme-i k večeři kysełů poľévku, tož my ti utečem půjdeme do šeňku. Ty gazděnko mładá, stroj večeřu ráda, stroj ty nám ju směľe, žały sme veseľe. Gazděnko v rubáčku, napeč nám kołáčků, jakových takových, třeba zemňákových. Gazdo náš, gazdo náš, chystaj nám ałdamáš, chystaj nám ho z łásky, zbírały sme kłásky. Ani ne do skľepa, ani do světničky, abys ty neuctił svoje piľné žničky! Gazdo náš, gazdo náš, chystaj nám ałdamáš, v́éru sa před námi do skľepa neskováš

Bartoš 1901 / 0953 | Žena (100%)
Žena. Ja už sem sa vydała, korheľa sem dostała, dycky v hospodě sedí, doma práce nehľedí. Poď, mužíčku, poď domu, já ťa pěkně povedu, já ťa pěkně povedu, už bude čas k obědu. Muž. Měj si oběd, neměj si, tu máš skľénku zavdaj si, goraľenka dobrá je, ta žałúdek zahréje. Žena. Nám gorałka nesvěčí, máme doma moc dětí, rozmysľet si mosíme, co my pres deň strávíme. Muž. Já v hospodě posedím, doma chľeba prisporím. Žena. A jak ty ho prisporíš, dyž ty domu naň chodíš, ešče dosť na tom není, ešče sa se mnu vadíš. Muž. A bár sa s tebú vadím ešče sem ťa nepobił. Žena. A jak’s ty ňa nepobił, dyžs ňa do ucha treščił, a tak treščił do ucha, až bych brzo ohłuchła. Muž. Treščił sem ťa do ucha, abys ľepší posłechła. Žena. Néjsú to žádné špáse, dyž sa světem roznese, že sa po cestách váľáš a ľuďom s tým prekážáš. Muž. Já ľuďom neprekážám, rači sa nekde skovám, za hałuzí za płoty, de ňa žádný nevidí. Žena. A šak bych rači była, dybych ťa neviděła, snad bych rekla: Zlý duchu, naprav ně muža trochu.

Sušil 0237 | Kdo to chodí po krchově (100%)
[: Kdo to chodí po krchově, :] po krchove po mém hrobě? Šlape travičku zelenou, sráží rosičku studenou? Chodí tady náš pan šafář, z tohoto dvora hospodář. 1) Zkažte vy tam mojí paní, ať mně pošle čechel nový. 2) Že já v tom ležet nebudu, že raděj ven z hrobu půjdu. 3) Mám čechel v neděli šitý a do mše svaté válený. Přišel šafář, přišel domů, sedlu za stůl, sklonil hlavu. Co pak ste tak neveselý, snad vás vaše hlava bolí? Mě má hlava nic nebolí, mé srdce je zarmoucený. Zkazuje ti pán tvůj první, bys mu dala čechel nový. Že on v tom ležet nebude, že raděj ven z hrobu půjde. Že je ve čtvrtek přadený, v pátek velký ovářený. V sobotu po slunci praný, v neděli do mše válený. Dvanáct truhel otevřela, žádné košile neměla. Když třináctou otevřela, tam ta košile ležela, na krchov s ní pospíchala. Kdo to chodí po krchově, po krchově po mém hrobě? A já su to, tvoje paní, nesu tobě čechel nový. Otvírejte se, hrobové, moje paní sem ke mně jde. Hrob Boží se hned otevřel a tam ten pán její ležel. Ona k němu přistoupila, hrdla se ho zachytila. Nechytej se krku mého, dyť vidíš jen mrtvé tělo. Třeba tělo mrtvé bylo, když mně bylo někdy milo. Stup, paní, stup ty doleji, vyvrž klíče na hrob nový, to sirotkům na znamení. Přiletěli dvá holoubci, sedli sobě na zvonici. A tak překrásně houkali, jako by hrany zvonily. Jak sirotci uslyšeli, hned na krchov pospíšili. Ach, matičko roztomilá, komu ste nás poručila? Poroučím vás Pánu Bohu, Matce Boží pod ochranu. 4)

Erben 5/064 | Na tý louce zelený (100%)
Na tý louce zelený pasou se tam jeleni: pase je tam mysliveček v kamizolce zelený. Počkej, počkej, má milá! zastřelím ti jelena: aby se ti zalíbila kamizolka zelená. Co, děvčátka, pravíte, jak to sobě myslíte: zdali radši kamizolku, neb myslivce vidíte? „Ne tak, ne tak, myslivce! však to nejde od srdce: ne tak ráda kamizolku, jako ráda myslivce!“

Bartoš 1901 / 0829 | Kvítečku májový z Nepomuk rozený (100%)
Kvítečku májový, z Nepomuk rozený, otče můj, Jene svátý, dovol k tobě přijití, [: tebe navštíviti. :] Pospíchám s vroucností, k tobě na hrad pražský, chci žádati o milosť, bys vyslyšel mou žádosť [: Jene Nepomucký. :] Před tebou já padám, tvůj svátý hrob líbám, otče můj Jene svatý, jenž's dávno v nebe vzatý, [: pro Boha tě žádám. :] Chraniž moje jméno od pádu škodného, by nebylo zkaženo od nepřátel mé jméno [: ať je zachováno. :] To je bohatství mé: česť a jméno moje; na tom já si zakládám, o jinší věci nedbám, [:jen když dobrou česť mám. :] Nad tím mě nejvíce bolí moje srdce, že moji nepřátelé posměch dělají ze mne — [: ó můj svátý Jene. :] Žádnému neblížím, radši se ponížím a řeknu: Zaplať Pán Bůh za učiněnou křivdu, [: tak všudy obstojím. :] Vždyť je Bůh na nebi soudce spravedlivý; on odplatí každému protivníku mému, [: jak se jemu líbí. :]

Bartoš 1901 / 0789 | Płače dievča (100%)
Płače dievča, horké słzy ľeje, že skłámané sú jeho náděje. Nepłač, drahá, nermuť sebě ľíce, veď ty nájdeš iných na tisíce. Čo mňa po tych, ked tych nemám ráda, moje srdce ľen jednoho žiádá. Preňho roním słzy mojich očí, naňho mysľím, jak ve dně, tak v noci. Pre mňa néni viacej potěšeňá, mňa dovedú do hrobu súžeňá. Uviadnem jak s bíłéj růže kvítek, ked ho zničí złé počasí všeček. Zdrav buď, miłý, zdrav buď, duša moja, pre teba já nemám viac pokoja. Ked počuješ smutný hłásek zvonů, pomodľi sa za dušu ubohú.

Sušil 0204 | Byly dvě súsedy (100%)
[: Byly dvě súsedy, :] jedna podle druhej, obě samodruhé. Kdy ony sa sešly, ony sobě řekly: Ty budeš měť syna, synáčka Viléma. Já budu měť dceru, dceru Majdalenu. Až oba urostú, oni sa seberú. Jak oni urostli, oni sa brať chtěli. Vilémova máti nedá mu jí brati. Vem ty sobě radše kovářovo děvče. Súsedovo děvče pěkně sobě chodí, a nerádo robí. A to rádo robí, ušubrané chodí. Vilímek nemeškal, hned k súsedom běžal. Neráda prý robíš, pěkně sobě chodíš. Mám si vzíti radše kovářovo děvče. A to rádo robí, ušubrané chodí. Vyšli na zahradu, obá sa obňali a hned tak zostali. Která múdrá máti, nebraňuj díťati. Já sem zbraňovala, syna jsem pozbyla, synáčka Vilíma. A súseda dceru, dceru Majdalenu.

Černík 1908 / 311 | Staň Kačenko (100%)
Staň, Kačenko, hore, už sú bielé zore, zory zazorené, krávy nědojené. Staň, Ondrejko, hore, už sú bielé zore, už sú tvoje volky v rychtárovém dvore. Stroj, sa, Kačenko, na sobáš, otca, macer němáš, keď od sobáša prídzeš, otca, macer najdzeš. Stroj sa, Ondrejko, na sobáš, otca, macer němáš, keď od sobáša prídzeš, otca, macer najdzeš. Idzeme, idzeme, šetci sme v zelene, budzeme sa rovnac k širéj bukovine. Idzeme chodníkom aj s mladým ženichom, idzeme my cestú aj s mladú něvestú. Ty hrozenské zvony pekným hlasom zvoňja, už tebe, Kačenko, tvú slobodu zroňja. Ty hrozenské zvony pekným hlasom zvoňja, už tebe, Ondrejko, tvú slobodu zroňja. Ten hrozenský páter peknú kázeň káže, už tebe, Kačenko, tvú slobodu zvjáže. Ten hrozenský páter peknú kázeň káže, už tebe, Ondrejko, tvú slobodu zvjáže. Svatý Mikulášu, žehnaj cestu našu, žehnaj cestu našu, idzeme k sobášu. Už sme sobášili, dve ruce složili, dve ruce složili, prscen premenili. Ty hrozonské zvony hlasno odzvonily, už tebe, Kačenko, slobodu zronily. Ty hrozonské zvony hlasno odzvonily, už tebe Ondřejko, slobodu zronily. Ten hrozenský páter peknú kázeň kázal, už tebe, Kačenko, tvú slobodu zvjázal. Ten hrozenský páter peknú kázeň kázal, už tebe, Ondrejko. tvú slobodu zvjázal. Družba milý, družba, jaká tvoja služba? Taká tvoja služba, jak na vozi hužva. Široká, široká, poščaj mi nožíka. něch si já vykrojím z jabuka červíka, Pozri sa, Kačenko, na hrozenskú vežu, široko, dalako tvój veneček vezú. Vezú ci ho, vezú, štyrma páry koní už tvého venečka žjaden nědohoní, Prikrývajce stoly, idú hosci s hory, stoly javorové, ručníčky kmentové. Rádi-li vy, mamko, tu nevěstu máce? Ráda ju, ráda mám, len mi ju dovedzte. Rádi-li nás, mamko, rádi-li nás máce? Jak nás rádi máce, dvére otvárajce.

Sušil 1344 | Můj tatičku stary (100%)
Můj tatičku stary, moje zlate oje, dy stě rajdovali, dycky bylo dobře. Jak stě vy, tatičku, přestali rajdovať, hned smy my museli po světě vandrovať. Ma mamulko mila, moja rado dobra! Dy stě radiť měli, hlyboko stě lehli! Můj mily tatičku, proč tak tvrdo spitě? A mně je tady zle, vy o tom něvitě. Ma mamulko mila, hlyboko ležitě, dyž vy o mej křivdě velikej něvitě. Ma křivda velika, můj zarmutek těžky; šak mně ho pomůže mily Pan Bůh snesti.