Bartók III 1325b | Ešťe puojďem do cintera tmavého

5 words

Sušil 0132 | Když sem já byl mladý bylo (100%)
Když sem já byl mladý, bylo mně dvadcet let, býval mně po vůli, býval mně celý svět. A od tech dvadceti šlo mně ke třidceti, už mně počínaly mé líčka měňati. A od tech třidceti šlo mně k štyrydceti, už mně počínaly mé údy klesati. Od tech štyrydceti šlo mně k padesáti, už mia obsypaly moje drobné děti. Od tech padesáti bylo mně šedesát, už mně počínaly mé vlásky šedivjat. Od tech šedesáti bylo sedemdesát, už sem si já začal ten svět rozvažovat. Od sedemdesáti bylo osemdesát, už sem sa já začal húlečkú podpírat. Od osemdesáti bylo devadesát, už sem si já počal s malýma dětma hrát. Od tech devadesát už mně ide ke stu, už mně ukazujú ke krchovu cestu. A po tech sto letech ešče jedno leto, už mně rozžíhajte, moje děti, světlo. Do hrobu mia dajte, do hrobu tmavého, tam budu spočívat až do dně súdného. Tam vás, moje děti, všecky čekat budu, až na ten súdný deň přinde anděl s trúbú.

Bartók III 1325b | Ešťe puojďem do cintera tmavého (100%)
Ešťe puojďem do cintera tmavého

Bartoš 1901 / 1119 | Mała som dvacat ľet (99%)
Mała som dvacat ľet, boł my po vôli svet [: tak my boł po voľi :] jako růži v poľi. A od tych dvacaci ide my k tricaci, [: už sa my kázaľi :] naši vydávaci. A od tych tricaci ide k štyricaci, [: už ma začínajú :] dzeci obsýpaci. Od tych štyricaci ide k padesáci, [: už my začínajú :] mé ľíčka zbľedaci. Od tech padesáci ide k šedesáci, [: už my začínajú :] mé zuby padaci. Od tech šedesáci ide k sedmdesáci, [: už my začínajú :] vłasy šedziveci. Od sedmdesáci ide k osemdesáci, [: už my začínajú :] mé údy kľesaci. Od osmdesáci ide devadesát, [: ach, už ma začíná :] mylý Pán Bôh trestat. Od devadesáci už my ide ke stu, [: už my ukazujú :] k cinteríčku cestu. Ked bolo sto rokou a jenno ľeto, [: už mi zažihajte, :] moje dzeci, svetło. Ked my ho zažnete, do hrobu ma dáte, do hrobu tmavého, tam budem spočívat až do dna súdného.

Bartoš 1901 / 0656 | (99%)
1. Povězte vy ně, pani fojtová, ľesti tu była gaľánka moja – hojada, hojada gaľánka moja. Ona tu była, u dveří stáła, tancovat chtěła a mně se báła, hojada, hojada a mně se báła. Dybych já věděł, kdo s ňó tancováł, věru bych já mu záda zmaľováł, hojada, hojada záda zmaľováł. 2. Přes Javorníčky, só dva chodníčky, ukaž mně, miłá, svoje nožičky, hojada, hojada, svoje nožičky. Ja neukážu, nejsu tvůj blázen, ať my, šohájku, neco nedokážem, hojada, hojada, neco nedokážem. Až bych dokázał, tož bych byl svázán a do tmavého žałáře dodán, hojada, hojada žałáře dodán. A v tem žałáři by mně nechaľi, až by nade mnó děvčata płakaľi, hojada, hojada děvčata płakaľi.

Černík 1908 / 119 | Kerá panna (99%)
Kerá panna stává z lože, červená je jako růže, červená je taková, kerá vienka zachová. A já som ho zachovala od večera až do rána, od večera tmavého až do rána bielého. A keď prišlo bielé ránko, prišla mamka pod okénko, staň, Janoško, staň vzhůru, verbujů ťa na vojnu. Bežce domů, má mamička, osedlajce mi koníčka, sedlajce mi vraného, budzem sadac na něho. Keď som na koníčka sadal, tatko na mňa takto volal: » S Pánom Bohom, synu mój, ťažko som ťa vychoval. « Choval som ťa z růže kvetom, včilej idzeš cudzím svetom, choval som ťa laliju, a včilej ťa zabijú. S Pánom Bohom , má mamička, s Pánom Bohom, mój tacíček, s Pánom Bohom, mamička, aj moja frajérečka.

Sušil 2202 | Já su malý žáček zpívám jako (1%)
Já su malý žáček, zpívám jako vtáček. Ešče bych lépe zpíval, dybych žemličky s medem jídal. Ale já nemám hlasu, jídávám s olejem kašu. *) Já su malá panenka, chcu byt Kristova milenka. Ráda do kostela chodím, Pánu Bohu se tam modlím. **) Já su malá Apolenka, vyletěla sem z komínka. Lidé se mne polekali, na kolena poklekali, lidé se mne nelekejte, na kolena neklekejte. ***) O, Kriste králi, my žáci malí víme o tobě, žes přišel s nebe, stoupils k nám dolů, byls s námi spolu. Na zemi's bydlel, tomus ty sám chtěl, Protož my všickni dnešní vršečky tobě zpívat budem až na věky, amen.

Galko 3/018 | Ten vaďovský kostelíček, kolo neho (1%)
Ten vaďovský kostelíček, kolo neho pekný les; [: ešče sa podzívam, :] či moj milý príjde dnes. Už moj milý ide, príjde na vranom to koníčku, tak si on pripína, tak si on zapína na levý bok šabličku. A ked si hu pripal, zapal, na svoj dom sa podzíval, [: tak žalostne vzdychal, :] až kon pod ním zahrzal *). Jak to matka uslyšala, hned na ulic bežala: Ach, synu moj milý, kdo ca dal do vojny, kdoc’ je tomu príčina? Ten vaďovský huncút richtár, ten ma do tej vojny dal; ešče si rozkázal, s provazy ma zvázal, ešče ke mne vartu dal.

Sušil 0486 | Dala sem ti pérko (1%)
Dala sem ti pérko jako galanovi, tys ho dal do hrantu vranému koňovi. Dala sem ti pérko, ješče ti jedno dám, teprv se tě zeptám, budeš-li chodit k nám.

Galko 1/352 | Ťažko tomu sýkorovi pod vodou plávati (1%)
Ťažko tomu sýkorovi pod vodou plávati, ťažšie tomu (ešte ťažšie) šuhajkovi dievča milovati, keď ho ono nechce, len s druhými šepce, svojho potupuje, druhýmu sľubuje spravedlivô srdce. A tak idú naše časy s hodinami rovno, keď nám smrť sviečku zahasí, bude nám spokojno; a tak bude amen, keď zavalia kameň na tie naše kosti, duša do radosti (večnosti) pôjde na examen.

Erben 3/012 | Když jsem já pod okny stál (1%)
Když jsem já pod okny stál, nesměl jsem vejíti dál: jak pěkně troubili, mou milou loudili, já nesměl do světnice – což jsem měl těžký srdce! Když jsem šel okolo vrat, slyšel jsem muziku hrát: trubači troubili, mou milou loudili, já musil pod okny stát.

Galko 1/394 | Vyskočilo slniečko zavčas ráno (1%)
Vyskočilo slniečko zavčas ráno, raníčko, vyskočilo na stienku, na tŕňovú zahradku. Vykvitli tam ružičky, prišli si tam devečky, odtrhli tie ružičky, vili si z nich venečky. Prvý vienok dovíja, zlý duch mámiť počína, druhý vienok dovíja, zlý duch sa k nej primlúva: Chceš-li, Katko, má býti, či chceš bohu slúžiti? Nechcem bohu slúžiti, ale, pane, tvá býti. Staň ty, Katka, na kameň, a ja stanem na strmeň, zo strmeňa na koňa, prenesiem ťa do raja. Do rajička, do raja, kde si nikdy nebola, kde si nikdy nebola, ani tvoja rodina. A keď za mesto prišli, dobrej cesty nenašli, len po tŕňovom hloži, po tom čertovom zboží. Keď už nad peklo prišli: Otvor bránu, najvyšší, nesiem telo i dušu, zemanovu Katušu. Podajte jej stoličku, nech si sadne trošičku, podajte jej smoly piť, musí ona s nami byť. Jeden bránu otvára, druhý sa jej usmieva, tretí smolu nalieva, štvrtý sa jej primlúva: Pi, Kačenko, kávičku, budeš mojú ženičkú. Nechcem, pane, kávičku, nebudem tvú ženičkú. Prvý pohár vypila, priam barvičku zmenila; druhý pohár vypila, plameň blkom pustila: Nože, páni pekelní, otvárajte mi brány, keď nie brány, len dvere, nech ma vetrík preveje. Kto je tu z mej dediny, povedzte mej materi: ešte jednu dcéru má, nech ju lepšie naúča. Mne po vôli dávala, do pekla ma vohnala, mňa bila len bylinou, nech ju bije trninou. Mohlas’ bohu slúžiti, do kostela choditi; už ty budeš naveky v tom plameni horeti.