Bartók III 1164 | Pri šou nán befel

4 words

Bartók III 1164 | Pri šou nán befel (100%)
Pri šou nán befel

Sušil 1112 | Dej mně Bože dej mně (99%)
Dej mně, Bože, dej mně, co mně míníš dáti, [: jenom mně nedávej :] ty vojenský šaty. Ty vojenský šaty, ty sou pěkný bílý, pověz ty mně, má milá, má panenko rozmilá, jak se ti to líbí? To se mně tak líbí, jako bys svoje měl; [: žes ty na mně, můj milej, :] najednou zapomněl. Já sem nezapomněl, brání mně rodiče, [: že nemáš, má milá, :] že nemáš tisíce.

Sušil 1706 | V šírém poli hruška stojí (99%)
V šírém poli hruška stojí, vršek se jí zelená, pod ní stojí má panenka, je celá uplakaná. Copak plačeš a naříkáš, má zlatá holubičko, tu máš šátek a utři si svoje černé očičko. Nač bych si ho utírala, dyž ješče plakat budu? A to proto, falešníku, že já tvoja nebudu. Ten prstýnek, cos mně dala, ten já nosit nebudu, pustím ho po Moravěnce a sám se dám na vojnu. Už byl od ní na dva hony, ješče na něj volala: Pověz ty mně, můj synečku, čím sem tě rozhněvala. Hněvalas mě, už nebudeš, ješče na mně spomeneš, dyž já sednu na koníčka a ty tady zůstaneš. Můžu zůstat neb nezůstat, nebo taky s tebou jet, rodiči jsou na krchově, ti nebudou nic vědět. Bratr, sestra sou na živě, ti mně bránit nebudou, co je mně od Boha daný, já pojedu za tebou.

Sušil 0376 | Vim ja zamek malovany (2%)
Vim ja zamek malovany, bystru vodu obehnany; v tem zamečku byla pani moravskeho malovani. Ta jedno diťatko měla, chůvěnku při něm držela, krasnějšu, ež byla sama, co s tym diťatkem spavala. A jak bylo po půlnoci, ditě počalo plakati; a chůvěnka tvrdo spala, diťatko plakať něchala. Jak to pani uslyšela, na tu chůvěnku běžela, hrozny poliček ji dala, ež se hned krvju oblila. A chůvěnka němeškala, k panu pověděť běžela: Naš pan tato, zla novina, naša pani mne pobila. Ciť, chůvěnko moja cnostna, budě temu jina pomsta. 1) Vzal pan pani za ručičku a vyved ju na světničku. Otevřel ji okenečko: Podiva] se, ma paničko; podivaj se do zahrady, jak tam kvitnu vinohrady! Panička okny hleděla, chůvěnka ju postrčila. To než na zem doletěla, v drobny prach se obratila. Vyrůstla tam jablunečka, to tej pani ze srdečka. Kdo z ni jabka trhať budě, ten pomsty Boži něujdě. Trhal jich pan s pacholatkem a chůvěnka s tim děťatkem. V tom se mračno postavilo a tu chůvěnku zabilo. 2)

Sušil 0328 | Šla děvečka na vodičku (2%)
[: Šla děvečka na vodičku :] ež k bystremu Dunajičku. Jednu ručku vodu brala a druhu se podpirala. Ručka se ji pošinula a děvečka v Dunaj padla. Daj mi, Bože, daj synečka, co by pomoh' z Dunajička. Janiček tam koně pase, ten se beře po tym hlase. Chceš, děvečko, moja byti? Chcu tě z vody propustiti. Chcu, synečku, chcu tva byti, poď mi ty z vody pomocti. O, daj, Bože, daj slunečka, ať mi uschně ta děvečka. »O, daj, Bože, veliky můr, ať mi umře něliby můj.« Ně tak si mi slubovala, dys po Dunaju plyvala. »Slub něberu v Dunajičku, sluby beru v kosteličku, při tym velkym oltařičku.«

Černík 1908 / 307 | Pomož Bože 307 (2%)
Pomož, Bože, prežac, budzeme tam ležač; ležac jako ležac, ale hdo budze žac? Pojme domů račí, velice sa mračí, spadně na nás rosa pri švarném dzievčaci. Pojme, zazpievajme, pole rozveselme; pole je polovo, dzievča šohajovo. Hdo frištuky zaspal, bodaj hoře něstal; my sme nězaspali, my sme hore stali. Už sme sa dožali hájku zeleného, ešče sa dožněme chládku studzeného. Naša paní mladá jako to jabúčko, ona sa prechodzí po zemi lahúčko. Naša paní mladá večere nám hladá, poščává si hrncóv, že má mnoho žencóv.

Bartoš 1901 / 0103c | Kedz sa miłý na vojnu brał (2%)
Kedz sa miłý na vojnu brał, svojéj miłéj tak povedał, aby sa ľen nevdávała sedjom rokóv naň čakała. A kedz boło v sedmém roce, žała trávu pri potoce, uvidzěła tam ísc pána od vojákóv kapitána. Vitám vás, vojáčku, z vojny! Čo tam robí ten mój miłý ? Co by robił, on sa žení, boł som na jeho veseľí. Čo mu, miłá, čo vinšuješ kedz ho tak verně miłuješ? Vinšujem mu teľko zdraví, čo je v tom potoku trávy. Čo mu, miłá, čo vinšuješ, kedz ho tak verně miłuješ? Vinšujem mu toľik złata, čo je v tom potoku błata. A čo mu ešče vinšuješ, kedz ho tak věrně miłuješ? Vinšujem toľik hubičék, čo je na nebi vězdzičék. Čo že mu ešče vinšuješ kedz ho tak verně miłuješ? Vinšujem své srdce verné, aby přišeł brzo ke mně. Bys boła zľe hovoriła, boła bys tu smrc zkusiła, za to že’s gaľánka verná, za to budzěš ženka moja.

Bartók III 1321 | Pri Krakove čierna roľa na pláni (2%)
Pri Krakove čierna roľa na pláni

Černík 1908 / 290 | Pri Krakove (2%)
Pri Krakove čierná zeme nu plani, [: zavrcel sa švarný šohaj na koni. :] Po téj zemi Krakovjanka chodzila, [: na svých rukách nemluvňátko nosila. :] Hodzila ho do téj bystréj vodzičky, [: hdze sa perú drobné ryby, kačičky. :] Sečky panny Krakovjanky do radu, [: budzeme vám prezieraci slobodu. :] Šeckým pannám Krakovjankám veněček, [: rychtárovéj Hanulence čapeček. :] * Hodzili ju s mostu do Dunajíčka, [: ona volá na svojého tacíčka. :] Podajce mi, mój tacíčku, ručičku, [: utopím sa v hubokém Dunajíčku. :] Sama si si, céro moja, príčina, [: púščala si švarné chlapce z večera. :] * Išol milý koně brodzic do Váhu, [: našol ju tam vyhodzenú na brehu. :] Hen to holá volakedy má milá, [: púsčala mňa do komory z večera. :]

Erben 2/096 | V tom háječku při měsíčku (2%)
V tom háječku při měsíčku zpíval tam slavíček: že už více nemiluje Andulku Jeníček. Tak dlouho se milovali, až se rozhněvali: ale zase v krátkém čase, zase se shledali. Už je malá chvilka do dne, pojď, má milá, vyprovoď mne; pojď, má milá, pojď, pojď, mne vyprovoď. Svitá, svitá svitáníčko, stroj, má milá, snídaníčko; pojď, má milá, pojď, pojď, mne vyprovoď. Svitá, svitá, je den bilý, už já musím od svý milý; pojď, má milá, pojď, pojď, mne vyprovoď. Vyprovoď mne mezi vrata, má panenko boubelatá! pojď, má milá, pojď, pojď, mne vyprovoď. Vyprovoď mne na rozcestí, na cestu mně vinšuj štěstí; pojď, má milá, pojď, pojď, mne vyprovoď. Vyprovoď mne na pěšinku, na cestu mně dej hubinku; pojď, má milá, pojď, pojď, mne vyprovoď. Prší, prší, jen se lije! kam ty koně postavíme? Postavte je, kde chcete, já se držím děvčete. Postavte je do zahrádky, já se držím Marijánky; postavte je pod oknem – jen když my dva nezmoknem. Má panenka v Praze slouží, mé srdéčko po ní touží: však já jí tam nenechám, já sí pro ni pojechám. Šla panenka k zpovídání, měla zlaté šněrování, a pan páter se jí ptal, kdo že ji tak šněroval? Pane páter, co se ptáte? vždyť vy mé jen zpovídáte: sama já se šněruju, a Honzíčka miluju. „Zanech, holka, milkování, dej se raděj na pokání, sice trestu neujdeš, do pekla se dostaneš.“ Já se pekla nic nebojím, jen když já mám, oč já stojím: když mám Honzíčka svého, milovnička věrného. Za tou naší stodoličkou, za tou naší stodolou plakala tam má panenka, plakala tam nade mnou. „Neplač, neplač, nenaříkej, 1) vždyť já přijdu brzičko: časně ráno za svítání, dřív než vyjde sluníčko.“

Černík 1908 / 285 | Mamičenko moja (2%)
Mamičenko moja, ha, pod tú čiernú zemú, spomeněte-li si na cerušku svoju? Spomeněm, spomeněm, ej, nie jeden, nie dvakrát, já na vás, mamičko, za hodzinku stokrát. Za hodzinku stokrát, ej, pri každém jedzenie, mamičenko moja, rozmarýn zelený. Staňce, mamko, hore, ej, budzem sa vydávac, chojce mi, mamičko, vienek odevzdávac. Odevzdaj si, céro, ej, odevzdaj si sama, něbolo ci ešče vydávania treba. Pozrice sa, mamko, ej, na brezovskú vežu, jako mú slobodu do šjatečka vážú. Vážú ju tam, vážú, ej, na štyry uzlíčky, pan farár nám zvjáže ty naše ručičky. Váže on ju, váže, ej, na jeden veliký, téj už nerozvjáže celý svet široký.