Bartók III 1293 | Rada bi ja čižmi na rám

7 words

Bartoš 1901 / 1346 | Na Viškovci zakázaľi (100%)
[: Na Viškovci zakázaľi :] aby vínko nědávaľi. [: Že je vínko hrubě kysłé, :] že sú z něho dzjévky pyšné. [: A tá jedna najpyšnější, :] protože je najpeknější. [: Dzěvadzěsac ľetnic mała :] a ešče sa něvydała. [: A já som ľen jednu mała, :] pýtaľi ma až do Viédňa. [: Pýtali ma do Lemberku, :] abych išła za masárku. [: Něpójdzěm já za masára, :] veru bych sa porezała. [: Rači pójdzěm za mynára :] za dobrého hospodára. [: Mynár sedzí na lamfešcě* :] vodzěnka mu žitko něse. [: A mynárka ve młýnici :] meľe žitko po měřici.

Erben 9/011 | Kdybych já věděl (100%)
Kdybych já věděl, že letos umřu, dal bych si dělat dubovou truhlu. Dubovou truhlu, lipové víko, aby to bylo panenkám líto. A na to víko zelený věnec, aby věděli, že jsem mládenec. Do toho věnce růžovou mašli, aby mne tady panenky našly. Tu by mě vzali, na máry dali, moji rodiče ti by plakali. Po každé straně šest krásných panen, a šest mládenců neslo by mě ven. Neste mě, neste, do hrobu dejte a černou hlínou mě zasypejte. Na hrob postavte široký kámen, a tato slova napište na něm: „Leží, ach leží tu mladé tělo, kteréžto rádo děvčátka mělo. Hezké panenky, které tu jdete, za jeho duši se pomodlete!“ Kdybych já věděla, že já zejtra umřu, dala bych si dělat javorovou truhlu; javorovou truhlu a lipové víko, aby toho bylo všem mládencům líto. Na vrch na to víko pěkné paví peří, aby každej věděl, kdo v té truhle leží: leží to v ní, leží jedno potěšení, kterému rovného na tom panství není.

Sušil 0310 | Seděl jeden vězeň (100%)
[: Seděl jeden vězeň :] sedumdesát neděl, a tak těžko seděl, až tam ošedivěl. Sam sobě rozmlúval, kdo by ho vyjednal, že by mu dceru dal. Svú dceru Barboru, polovicu dvoru. Žádný ho neslyšel, edem to pachole, co poklúzá koně. Pachole nemeškalo, Turkům povídalo: Slyšte, milí páni, co náš vězeň praví: 1) Kdo by ho vyjednal, že by mu dceru dal, dcerušku Barboru, polovicu dvoru. Turci nemeškali, vězňa vyručali. 2) Přišel vězeň domů, sednul si ke stolu, svěsil hlavu dolů. Což je vám, tatíčku? 3) Snad vás hlava bolí, nebo život celý? Mia hlava nebolí, ani život milý; slíbil sem ťa dáti Turku pohanovi. 4) A já bych zaň nešla, radši bych umřela. 5) Na hůru běžala, muziku slyšala. Můj milý tatíčku, pro koho to jedú, střílajú, bubnujú? Pro tebja, Baruško, najmladší dceruško. A Turci přijeli, všecko strojné měli. Koníčky v šarlatě, pacholci ve zlatě, její najmilejší v samém diamantě. 6) Do voza sedala, s otcem sa žehnala. S Bohem, můj tatíčku, už k vám víc nepřijdu, zakél živa budu. 7) Patnást míl ujela, slova nemluvila. Třidcet míl ujela, slovo promluvila: Počkaj, milý kočí, až z voza seskočím, napiju sa vody. 8) Nepij, milá, vody, máš vínko ve vozi. Pivo, vínko dobré, vodička najlepší. Ona seskočila, vínek s hlavy sňala, na vodu pustila. Plyň, ty můj vínečku, až k mému tatíčku, a pověz ty jim tam, že sem sa vydala bystrému Dunaju. Ty drobné rybičky, to moje družičky; ti velcí kaprové, to moji družbové; vrbina, olšina, to moja rodina. Vody dosihala, do Dunaja padla. Turek křičí, plače a sobě naříče. Její bílé vlasy po vodě sa plasí. Její bílé ruce vodú plavú prudce. Její černé oči, písek sa v nich točí. Turek křičí, plače a sobě naříče: Bych ťa byl dovezl k svej milej mateři, nedala by tobě po zemi choditi; byla by ti stlala červené přikrytí. Zvonily by tobě ty turecké zvony. Včil ťa budú žráti ty morské potvory.

Sušil 0189 | Bude vojna bude (100%)
Bude vojna, bude, kdo pak na ňu půjde? Která má milého, sobě upřímného, tá naříkat bude. Já bych taky jela, dybych koňa měla, koníčka vraného, pěkně sedlaného, sedla bych na něho. Co bys tam, má milá, co bys tam dělala? »U Dunaje stála, košulenky prala, to bych tam dělala.« 1) Kde bys je, má milá, kde bys je máchala? U Dunaje kameň, stála bych já na něm, tam bych je máchala. Kde bys je, má milá, kde bys je sušila? Na zelených lókách, na hedbávných šňůrkách, tam bych je sušila. 2) Kde bys je, má milá, kde bys je válela? V císarské komoře, só tam vále dvoje, tam bych je válela. 3) Vrať se, milá, domů, já tam sám pojedu, až mine sedum let, potom si tě vezmu. 4) Počkám já sedum let, šak nepomine svět, milé z vojny přijde a on si mě vezme, bude-li Pán Bůh chtět. Sedum let dochází, můj milé nejede. Ach, Bože, rozbože, kdy pak mně přijede! 5) Sedum let už došlo, milého neslyším, ach, Bože, rozbože, ach, já se oběsím. Já se neoběsím, radši se utopím, svoje mladé tělo po Dunaji pustím. K Dunaji běžela, Dunaje se ptala: Jsi-li tak hluboká, jak su já vysoká, bych do tě skočila? Rodičové milí, já se s vama lóčím, bratrové a sestry, Bohu vás poróčím. Její bilé nohy do písku sahaly, 6) její bílé ruce břehu se chytaly. Její černé vlasy po vodě plovaly, její černé oči k nebi se zdvihaly. Sedum let minulo, milé z vojny jede. Což jeho vrané kůň pod ňém tak smutně jde. Co pak, můj koníčku, co pak tak smutno jdeš? Zda-li mého těla unésti nemůžeš? Netíží tvé tělo, tíží mě tvá milá, kerá se pro tebe včerá utopila. Hned s koníčka slezl, kord do něho vrazil, do svého srdečka z pistole vystřelil. 7) Už só vobá mrtví, pochovat jich dejte, z rozmarýnu věnec na hrob jim posaďte. Z rozmarýnu věnec bílým kvítkem kvete; nenašli se spolu ti milí na světě.

Sušil 0354 | Ulianka čistá panna (100%)
[: Ulianka, čistá panna, :] u Dunaja šaty prala. Dojeli tam třé husaři: Pod, Uliško, pojeď s námi. Já bych s vámi ráda jela, dybych tu bratra neměla. Bratra možeš otráviti, možeš s námi předca jeti. Jak bych já ho otrávila? Temu sem sa neučila. Běž do lesa dubového, najdeš hada jedového. Uvař mu ho k snídaníčku, jak rybičku s černú máčkú. Už Janíček z hory jede, malované dřevo veze. Hned mu vrata otvírala, vrané koně vypřáhala. Ulianko, co nového, že vypřaháš koňa mého? Poď, Janíčku, k snídaníčku, máš přichystanú rybičku. Jak ten první kúsek zédl, hned na levé líčko zbledl. Jak ten druhý kúsek zédl, hned na obě líčka zbledl. Jak ten třetí kúsek zédl, hned na celé tělo zbledl. Běž, Uliško, pro pivečko, ať si ovlažím srdečko. Donesla mu lužovice: Pij, Janíčku, pij velice. Běž, Uliško, pro peřinku, nech položím svú hlavěnku. Donesla mu tvrdý kameň: Ostávaj tu s Pánem Bohem. Bojanovské zvony zvoňá, Uliánku drábi hoňá. Ty mutenské zezváňajú, Uliánku doháňajú. A hodonské dozvonily, Uliánku dohonili. Janíčka na krchov nesú, Uliánku kati vezú. Zazdite mia do kamení, nech o mně pěsničky není. Zedníci ju zazdívali, panny pěsničku skládaly. Uliánku už zazdili, panny pěsničku složily. *)

Bartoš 1901 / 1110 | Dybych já věděł že brzo umřu (100%)
Dybych já věděł, že brzo umřu, dáł bych si děłat dubovó truhłu. Dubovó truhłu a złaté víko, aby mě było panenkám ľíto. A na tu truhłu zeľený věnec, aby věděľi, že su młádenec. Do teho věnca růžovó mašľi, aby mně tudy panenky našľi. Aby mě vzaľi, na krchov daľi, a mé rodiče aby płakaľi. Neste mě, neste, na krchov déte, a černó hľinó mě přisypéte! Tudy postavte široké kameň, a tyto słova napište na něm: Ach ľeží, ľeží tu mładý těło, kerý jest rádo panenky měło. Hezký panenky, kerý tu dete, za jeho dušu se pomodľete.

Bartoš 1901 / 0758 | Vandrovaľi třé mládenci z města (100%)
[: Vandrovaľi třé mládenci z města ven, :] [: každý na svém rameně :] [: pinkľ mjéł. :] [: Kam že ty můj najmiľejší vandruješ, :] [: že sa nikdá u nás :] [: nestavuješ? :] [: A já bych sa stavováł rád, nemám čas, :] [: kamarádi čekajú :] [: na mňa zas. :] [: Co ně neseš, moja miłá, na cestu, :] [: ten prstének ten złatý :] [: na prstu. :]

Bartoš 1901 / 0664 | (100%)
1. Vychází słúnečko z zeľenéj hory, má miłá sa na mne dívá z bíłéj komory. Nedívaj sa, má gaľánko, výjdi ven drobek; a já tobě povím, ze všech néjmiľéjší, co sem já doved. A já tobě povím že sem inde býł, co sem doved, to sem doved, dyž sem zabłúdíł. Dyž zabłúdiłs, tož zabłúdiłs šak tě tam ďách nes. Ešče sem tam nebýł, moja néjmiľéjší, až ponéprv dnes. 2. Płakała žeľeła, dyž prała šaty, že jí spadł do voděnky prstének złatý; proč ty płačeš a naříkáš o prsteň złatý? šak mosíš opustit, ze všech néjmiľéjší, rodiče taky. Miľéjší rodičé nežľi miłovat, maměnka ňa koľébała, dała ňa chovat, posteľenku zbudovała, dała ňa nosit, mosíte młádenci, . . věrní miłovníci, rodiče prosit. Než bych já za tebe rodiče prosíł, rači bych já na svém bočku šabľenku nosíł, ja, šaľenku na svém bočku a i patrontáš, už ně, má gaľánko, mé drahé srdenko, víc nezuhľídáš.

Erben 9/004 | Už nebudou víc ty časy (100%)
Už nebudou víc ty časy, které někdy bývaly; už se nebudem tak mívat, jak se naši mívali. Ten svět zlořečený, celý převrácený: nebývalo jindy lak všecko naopak. Kde jsi který z starých Čechů, pohleď trochu z hřbitova; zajisté bys nyní řekl: Umřu já radši znova! Tak se nyní plete v tom zmateném světě: vždyť to nebývalo tak všecko naopak. Rozum lidský na se béře, co unesti nemůže; nepřeměň dobrým loktem na svém těle té kůže. Jak se zdá, tak střelí, necht trefí, neb chybí; myslí, že je dobře tak, zatím naopak. Víry, lásky, upřímnosti ani jiskra nedoutná; za to nyní jen panuje faleš, hana pokoutná. Kdo s koho, ten toho, ne málo, radš mnoho; nebývalo jindy tak všecko naopak. Kde upřímnost staročeská, která někdy bývala? Pominula, zahynula s těma lidma starýma. Kde jindy upřímnost, nyní lež, podvodnost; jest to na tom světě tak všecko naopak. Na starého pána Boha mladí zapomínají, jako by už ani nebyl, mnozí nyní dělají: nepřijde do hlavy, že se smrt dostaví, že nás též obrátí tak všecky naopak.

Sušil 0237 | Kdo to chodí po krchově (100%)
[: Kdo to chodí po krchově, :] po krchove po mém hrobě? Šlape travičku zelenou, sráží rosičku studenou? Chodí tady náš pan šafář, z tohoto dvora hospodář. 1) Zkažte vy tam mojí paní, ať mně pošle čechel nový. 2) Že já v tom ležet nebudu, že raděj ven z hrobu půjdu. 3) Mám čechel v neděli šitý a do mše svaté válený. Přišel šafář, přišel domů, sedlu za stůl, sklonil hlavu. Co pak ste tak neveselý, snad vás vaše hlava bolí? Mě má hlava nic nebolí, mé srdce je zarmoucený. Zkazuje ti pán tvůj první, bys mu dala čechel nový. Že on v tom ležet nebude, že raděj ven z hrobu půjde. Že je ve čtvrtek přadený, v pátek velký ovářený. V sobotu po slunci praný, v neděli do mše válený. Dvanáct truhel otevřela, žádné košile neměla. Když třináctou otevřela, tam ta košile ležela, na krchov s ní pospíchala. Kdo to chodí po krchově, po krchově po mém hrobě? A já su to, tvoje paní, nesu tobě čechel nový. Otvírejte se, hrobové, moje paní sem ke mně jde. Hrob Boží se hned otevřel a tam ten pán její ležel. Ona k němu přistoupila, hrdla se ho zachytila. Nechytej se krku mého, dyť vidíš jen mrtvé tělo. Třeba tělo mrtvé bylo, když mně bylo někdy milo. Stup, paní, stup ty doleji, vyvrž klíče na hrob nový, to sirotkům na znamení. Přiletěli dvá holoubci, sedli sobě na zvonici. A tak překrásně houkali, jako by hrany zvonily. Jak sirotci uslyšeli, hned na krchov pospíšili. Ach, matičko roztomilá, komu ste nás poručila? Poroučím vás Pánu Bohu, Matce Boží pod ochranu. 4)

Sušil 0980 | Za našéma humnama (100%)
Za našéma humnama na té našé roli, napásá tam syneček [: štyry koně vraný. :]*) Napásá jich, napásá, pěkně přistroja se, a jeho galanečka pachole mu nese. Nese ti mu ho, nese v tém bílým fěrtóšku: To máš, milé synečku, svó miló dceruško. Prosil ti ju pro Boha, pro Boha živého: Nesváďé toho na mně, sveď to na jinýho. Na jinýho nesvedu, měla bych velké hřích, kdo panenku vošidí, ten se ju musí vzít. A já se tě nevezmo, já tě radš zaplatím, saméma tolarama tobě se vyplatím. A čítal jí jich, čítal na dubovým stole: Poď se, milá, podívat, brzo-li dost bude. Dybys mně jich načítal co písku drobnýho, přece mně nazaplatíš věnca zelenýho.