Bartók III 1445d | Vileťela chmára

2 words

Bartók III 1445d | Vileťela chmára (100%)
Vileťela chmára

Bartók III 1088 | Nad Poníky čierna chmára už je (99%)
Nad Poníky čierna chmára, už je tma

Sušil 1274 | Bože můj nebeský! (1%)
Bože můj nebeský! Co sem udělala, že sem pro jednoho všecky zanechala! Zanechala jsem já sokola pro páva včil bych ho šla hledat, nevím, kde sedává. Sedává, sedává v okenečku v síni, odleť, sokolíčku, než přiletí jiný. Poslala bych proňho tu malú včeličku, ona se mně staví na bílém kvítečku. Poslala bych proňho vtáčka jeřabího, on by se mně stavil u křa zeleného.

Erben 2/233 | Vyletěl holoubek (1%)
Vyletěl holoubek na zelenej doubek. Vyletěl, zahoukal, až se dub zahoupal. Za ním holubička, hledala samečka. Sameček uletěl za ten panskej jetel. Za jetel na lesy: „Holoubku můj! kde jsi?“

Erben 2/310 | Teče voda teče (1%)
Teče voda, teče po potoce křeče: vzkázala mně moje milá, že ona mne nechce. Teče voda, teče na ty pansky mlejny: což je těžko milovati, co k libosti nejní! Co k libosti bylo, to mě opustilo; a co mne těšit nemůže, za mnou by chodilo. Už jsem opuštěnej jako ptáček lesní, kterej pořád sem tam lítá, a kam by rád, nesmí. Už jsem opuštěnej jako ta berlička, která pořád sem tam lítá, hledá přítelíčka. Ach holka má milá! co pak jsi myslila, že jsi ty tvé svaté sliby, že jsi je zrušila? Zrušila jsem já je, to pro lidské řeči: nyní vidím a poznávám, že upřímnej nejsi. Zrušila jsem já je, to pro lidskou hubu: nyní vidím a poznávám, že tvoje nebudu.

Erben 2/306 | Lítej ptáčku lítej (1%)
Lítej ptáčku, lítej, máš zelené peří: každá panna blázen, která chlapcům věří. Chlapci je co věřit jako štíru, hadu: on má pod jazykem devaterou zradu. Na jazyku má med, pod jazykem má jed: dej pozor, panenko, by tebe nepodved! Jest-li tě podvede, tebe si neveme, nebudeš naříkat než sama na sebe. Než sama na sebe, na svůj rozum krátký, že jsi poslouchala řeči jeho hladky. – Panímáma pláče a pantáta kleje, a mladší sestřička po straně se směje. Smějou se jí, smějou její kamarádky: šněrovačka těsná, suknička se krátí. „Sukni já nastavím, planžet nosit budu: do nejdelší smrti chlapců bát se budu!“ Když postýlku stlala, do pláče se dala: „Kýž jsem tebe, chlapče, byla nepoznala!“

Erben 2/274 | Letěla husička (1%)
Letěla husička, letěla přes pole, tam kde bejvávalo potěšení moje. Letěla husička, už víc nepoletí: škoda je tě, děvče, že tě nesmím měti! když jsem k vám chodíval do vaši dědiny, míval jsem klobouček plnej rozmaríny. Nýčko k vám nechodím, už chodí tam jinej: jen na mě, má milá, více nespomínej! „Zachází slunéčko, zachází za horu: kterak pak já na tě chlapče, zapomenu!“

Erben 2/267 | Na kopečku stojí (1%)
Na kopečku stojí borovička, seděla tam pod ní má Ančička. Přiletěl slavíček, nese psaní, podal ho Andulce s pravé strany. Tu máš, má panenko, nelekej se, nesu ti psaníčko, potěšíš se. Dříve než slunéčko vyjde z hory, budeš mít milého u komory. Bude na tě smutně očekávat, bude na okýnko poklepávat. Až bude klepati, neotvírej, on taky klepává někdo jinej. A jest-li otevřeš, ošidíš se, a ta vaše láska promění se. Promění se jednou, víc nebude: milej tebe nechá, jinam pude.

Erben 2/238 | Vyletěla holubička (1%)
Vyletěla holubička z rychtářovic okenečka. Vyletěla, zahoukala, na milého zavolala. Pojď, můj milý, s oné strany, pomoz na mě nůši trávy. „Těžší tráva než otava, proč’s, má milá, tolik brala?“ Já jsem brala po libosti, 1) abych měla kravám dosti. Otočil se a zasmál se, vytál facku své panence. Červená ji polívala, do šátečku utírala. Do šátečku, do bílého, co dostala od milého. Vila věnec ze slziček a vplítala jetelíček. Vadne kvítí ve věnečku: S pánem Bohem, můj holečku! Prachenska. – Srov. Suš. 537; Kol. I. 295. 1) „Ať pomůže otec, máti, nechtěli mi tebe dáti. Ještě tebe kolíbali, už mi tebe slibovali.“

Erben 2/144 | Vyletěl ptáček (1%)
Vyletěl ptáček na jaloveček, škubal mech: že moje milá sladký ústa má jako med. Já jsem obešel čtyry krajiny, pátou ves: však jsem nenašel mé milé roven až podnes.