Bartók III 1203 | Za stoli sedáme nevešti nemáme

5 words

Bartoš 1901 / 0953 | Žena (100%)
Žena. Ja už sem sa vydała, korheľa sem dostała, dycky v hospodě sedí, doma práce nehľedí. Poď, mužíčku, poď domu, já ťa pěkně povedu, já ťa pěkně povedu, už bude čas k obědu. Muž. Měj si oběd, neměj si, tu máš skľénku zavdaj si, goraľenka dobrá je, ta žałúdek zahréje. Žena. Nám gorałka nesvěčí, máme doma moc dětí, rozmysľet si mosíme, co my pres deň strávíme. Muž. Já v hospodě posedím, doma chľeba prisporím. Žena. A jak ty ho prisporíš, dyž ty domu naň chodíš, ešče dosť na tom není, ešče sa se mnu vadíš. Muž. A bár sa s tebú vadím ešče sem ťa nepobił. Žena. A jak’s ty ňa nepobił, dyžs ňa do ucha treščił, a tak treščił do ucha, až bych brzo ohłuchła. Muž. Treščił sem ťa do ucha, abys ľepší posłechła. Žena. Néjsú to žádné špáse, dyž sa světem roznese, že sa po cestách váľáš a ľuďom s tým prekážáš. Muž. Já ľuďom neprekážám, rači sa nekde skovám, za hałuzí za płoty, de ňa žádný nevidí. Žena. A šak bych rači była, dybych ťa neviděła, snad bych rekla: Zlý duchu, naprav ně muža trochu.

Sušil 0979 | A na onych horach (100%)
A na onych horach seje Janiček hrach, jeho najmilejši navraca k němu krav.1) Jak ich navratila, pod jaborek sedla, pod jaborek sedla, žalostně plakala.2) Přišeltě k ni mily a sednul vedle ni: Co plačeš, nařičeš, moje potěšeni?3) A jak němam plakať a němam nařikať, lebo mně sobě vem, lebo mi vinek vrať. Ja si tě nevezmu, vinka ti něvratim, radši ti, děvečko, poctivě zaplatim. Dokulal, dokulal, tolary po stole:4) Pohledni, děvečko, esli maš za svoje.5) Abys mi načital jak maku 6) drobneho, ty mi nězaplatiš vinku zeleneho. Abys mi načital, jak je v rybě kosti,7) ty mi nězaplatiš moji poctivosti. Už ten můj vineček dolů vodu plyně, už moja poctivosť na věky zahyně. Můj zeleny vinek po Dunaju skače, a moja poctivosť v koliběnce plače. Choť bych se najedla kořenu paprati, moja poctivosť se vice něnavrati. Šifaři, šifaři, na šify sedajtě, můj zeleny vinek po moři chytajtě.8) Abysmy zapřahli tři sta vranych koni, už tveho věnečka žaden nědohoni. Volaři, volaři, kdě ste ovce pasli, ztratila sem věnec, ktery ste ho našli? My sme ho něchytli, ale smy viděli, našli ho šifaři, ale něbyl cely.9) Tvůj vinek zeleny, ten se ti proměni, tak, jak by uhazel do vody kameni. Ten kameň ve vodě v povod se obrati, tvůj vinek zeleny vic se něnavrati.

Erben 2/283 | V tom našem sádečku (100%)
V tom našem sádečku je mnoho modráčků: žala tam má milá zelenou travičku. Když trávy nažala, sedla na cestičku: „Pojď, já tě pohladím, můj zlatý Jeníčku!“ Kolik mu na hlavě vlásků pohladila, tolik-tě slziček z očí svých vylila. Vytáh šátek z kapsy, utíral čelíčko: Proč pláčeš, naříkáš, má zlatá holčičko? „Kterak nemám plakat a sobě naříkat, když mne má pásnička nemůže obměstnat? Ani má pásnička, ani má suknička: to jsem já dostala od mého Jeníčka!“ Vzal ji za ručičku, ved ji ku krámečku: Já ti koupím pentli, nastav si sukničku. „Já bych nastavila, kdyby platná byla; jen kdybych já tebe byla nespatřila!“

Sušil 0184 | Žeň se Janko žeň se rad (100%)
Žeň se, Janko, žeň se rad, pojedzěm ci namluvać. Jak za humny vyjeli, vytočil se na koni. Upadla mu šablička, to svej milej do bočka. A ona to tajila, ež do pole přijela. »Ach, me mile družecky, pojčajcě mi šatečky.« Vyjal šatku z toboly, přepasal ju přes poly. Trvaj, mila, jak možeš, ež do domu dojedzěš, šak ci Pan Bůh spomože. Jak do domu přijeli, všeci s vozu slizali. To za stoly sedali, jidla, pici chystali. Všeci se jim libili, enem ta nevěsta ni. Nechcú iść ani pici, volim sobě lehnuci. A jak bylo půlnoci, už něbylo pomoci. Ona byla studena, dy už živa něbyla. A on s lože vyskočil, na sve kolena skočil. Ach, můj Bože s vysosci, cos to na mne dopuscil? Vyjal si mi z růže květ, byl mi milši než ten svět. Rano matka přijela, tři vozy šat přivezla. A na štvrtým peřiny, a bylo jich žebřiny. To ju všeci vitali, enem jeji dcerka ni. Kaj je moja dceruška, že mne ona něvita? Dceruška je v komoře, scěle tam bile lože. Jak přes prah překročila, sedym razů omdlela. »Na cos mi ju, kate, vzal, dys mi ju zamordoval?« Ach, mamičko, něchćuci, vi to Bůh všemohuci. Jdzicě kravy do domu, němam vas něchać komu. Šly kravičky ryčuci a mačička plačuci.

Bartoš 1901 / 0105 | Za tó Černo Horó formani tam (100%)
Za tó Černo Horó, formani tam jedó, v Boskovicich v panskym domě koně napájijó. Napojil konička a šel se máti ptat: budete-li, má matičko, vaši dcerku vdávat? Šak já jí nebráním ani zakazuju, jak udělá, tak bude mět, šak já s ní nebudu. Na lóce zelené sedí tam můj milé piše sobě na papiře, co rozdal své milé: Střevičky kuženy a pančušky bily, zapiňatka z diamantu, prstýnek stříbrný. Honzičku můj milé, to mně nepovidé šak já sem tě take dala šáteček červené.

Erben 2/303 | Pantáto pantáto! (100%)
Pantáto, pantáto! hezkou dceru máte: budu za ní chodit, jest-li mně ji dáte. „Karlíčky Karlíčku! nevěřím tvé řeči; nebo jsi falešný, hledí ti to z očí. Celý jsi falešný a máš hrdé srdce: žádná panna tobě už věřili nechce. Mne’s taky oklamal, lásku’s mi sliboval: já jsem ti věřila, nešťastná jsem byla.“ Seděla vzdychala, drala drobné peří: „Nechť žádná panenka mládencům nevěří!“

Bartoš 1901 / 0106 | U našého jezera (100%)
U našého jezera stojí ľipka zeľená, ja ľipka, ľipka pěkně zeľená, na ní ptáčkové seďá. Nebyľi to ptáčkové byľi gavaľírové, ja smłúvali sa o jednu dívku, že kerý ju dostane. Jeden praví, bude má, druhý praví, až Bůh dá, ja a ten třetí, srdenko moje, proč jsi tak zarmúcená? Kerak nemám smutná byť, dyž mám za starého íť, rozžeľelo se ve mně srdenko, nemožu há uskroviť. A v téj naší komoře pěkné zeľené łože, ja łože, łože pěkné zeľené, kdo v tem łůžku spať bude. A dyby v něm starý spáł, bodaj rána nedočkał, a dyby mładý, sľičnéj úrody, by mu Pambů zdraví dáł.

Erben 2/311 | Teče voda teče (100%)
Teče voda, teče po potoce k řece: namluvil si mladý hulán modrooké děvče. Ach mámo, mamičko! dodejte mně rady: naučil se za mnou chodit jeden hulán mladý. „Ach dcero, dcero má! zanechej hulána: huláni ti pryč odjedou, ty zůstaneš sama.“ Ach mámo, mamičko! špatná vaše rada: já už mám šaty svázané, půjdu s hulánama. Huláni, huláni! pěkné koně máte: já bych s vámi taky jela, kterého mně dáte? „Žádného jiného, než toho vraného: pěkně bude osedlaný, sedneš si na něho.“ Když bylo po roce, vrátila se k matce, přinesla si hulaňátko v strakaté peřince. Ach mámo, mamičko! pomozte nyníčko: bude vám moje děťátko říkati: Babičko! „Ach dcero, dcero má! špatná moje rada: nechť tobě nyní pomůže, s kým jsi radu brala!“ Ach Bože, pře-Bože! co jsem já myslela, že jsem svou milou matičku poslechnout nechtěla! Teď jsem osaměla, jako holubička, kterážto letí do světa, hledajíc samečka. Teď jsem osaměla, jako hruška v poli: když hrušky jsou očesaný, ona smutně stoji. Teď jsem osaměla, jako kůl u cesty: teprva nyní poznávám, jaké mám neštěstí!

Sušil 1088 | Pěkné zkázaníčko (100%)
Pěkné zkázaníčko milá mně zkázala, abych já k ní přišel, že je sama doma. Dyž sem já k ní přišel, na mňa nehleděla, s ledajakým synkem po straně seděla. Dyž sem já šel domů, nešla zavřit za mnú, poslala Aničku, najmladší sestřičku. A já dom nepůjdu, a já tady budu, dokad se svú milú řečnovat nebudu. Vyndi ven, vyndi ven, potěšení moje, mám nůž za holenkú, utopím ho v tobě. Utopím ho v tobě alebo sám v sobě, nech ta naša láska spěšej konec vezme.

Sušil 1075 | Za Ostravu v malovanej (100%)
Za Ostravu v malovanej tej kamenici tancovaly štyry panny, štyře panici. Jenem jedna ta panenka nětancovala, kera sveho kochanečka na vojně měla. Dětě, tato, tatuličku, za ten novy dvůr, a jesli z tej vojny jedě ten kochanek můj?1) Ach, nejedě, ach, nejedě, ale se něse, od střibra a i od zlata cely se třese.2) Otevřtě mu, tatuličku, široko vrata, ať un sobě něpomatle střibra i zlata. Otevřtě mu, tatuličku, široko dveři, ať un sobě něpomatle to zlate peři. Posteltě mu, tatuličku, bile peřiny, ať un sobe něpomatle šaty střibrny. Postavtě mu, tatuličku, pod nohy3) stolek, ať un sobě něpomatle zlatych podkovek. Postavtě mu, tatuličku, ten stůl červeny, a na ten stůl, tatuličku, obrus taženy. Na ten obrus, tatuličku, taliř točeny, na ten taliř, tatuličku, kaplun pečeny. Sedni dale, můj kochanku, pokravaj sobě, a esli ty němaš noža, pojčam ja tobě. 0, ja se tě, ma panenko, noža něprosim, ani tebe, ma panenko, v srdci něnosim.4)

Erben 2/328 | Když jsem šel skrz dubový les (100%)
Když jsem šel skrz dubový les, přepadla mne dřímota; a do rána mně za hlavou rozmarina vykvetla. Pořezal jsem všecky pruty rozmaríny zelené, pustil jsem je po vodičce, po vodičce studené. Která panna lovit bude rozmarínu zelenou, ta mou nejmilejši bude za vodičkou studenou. Šly panenky ráno k řece, do věder nabíraly: v tom ty pruty z rozmaríny k samé lávce plavaly. Ta mlynářovic Anička po prutech se nahnula, a nešťastná holubička do vodičky spadnula. 1) Zvoní, zvoní troje hrany, co to asi znamená? povězte mi, vy ptáčkové! snad to není má milá? „Tvou milou, tvé potěšení do rakve ti skládají, čtyři muži v černém rouše do hrobu ji dávají.“ Ach, můj Bože nejmilejši! ty’s mi vzal mou nevěstu! povězte mi, vy ptáčkové, k jejímu hrobu cestu. „Za vrchem tam v kostelíčku zpívají v kůru kněží; pět kroků za kostelíčkem v hrobě tvá milá leží.“ Tam já půjdu, plakat budu, na ten tmavý hrob sednu, a pro tebe, má panenko, těžké hoře ponesu. Těžké já ponesu hoře, až mne smrt vysvobodí, a věneček z rozmarýny na můj příkrov položí! 1) S místem tímto srovnej první polovici písně „Kytice“ v rukopisu Kralodvorském.