Smutný 29/098 | Kerý ptáček ve dvoch vrškoch sedá

6 words

Smutný 29/098 | Kerý ptáček ve dvoch vrškoch sedá (100%)
Kerý ptáček ve dvoch vrškoch sedá

Erben 2/328 | Když jsem šel skrz dubový les (91%)
Když jsem šel skrz dubový les, přepadla mne dřímota; a do rána mně za hlavou rozmarina vykvetla. Pořezal jsem všecky pruty rozmaríny zelené, pustil jsem je po vodičce, po vodičce studené. Která panna lovit bude rozmarínu zelenou, ta mou nejmilejši bude za vodičkou studenou. Šly panenky ráno k řece, do věder nabíraly: v tom ty pruty z rozmaríny k samé lávce plavaly. Ta mlynářovic Anička po prutech se nahnula, a nešťastná holubička do vodičky spadnula. 1) Zvoní, zvoní troje hrany, co to asi znamená? povězte mi, vy ptáčkové! snad to není má milá? „Tvou milou, tvé potěšení do rakve ti skládají, čtyři muži v černém rouše do hrobu ji dávají.“ Ach, můj Bože nejmilejši! ty’s mi vzal mou nevěstu! povězte mi, vy ptáčkové, k jejímu hrobu cestu. „Za vrchem tam v kostelíčku zpívají v kůru kněží; pět kroků za kostelíčkem v hrobě tvá milá leží.“ Tam já půjdu, plakat budu, na ten tmavý hrob sednu, a pro tebe, má panenko, těžké hoře ponesu. Těžké já ponesu hoře, až mne smrt vysvobodí, a věneček z rozmarýny na můj příkrov položí! 1) S místem tímto srovnej první polovici písně „Kytice“ v rukopisu Kralodvorském.

Erben 7/022 | Byla jest jedna matička (88%)
Byla jest jedna matička, syna měla Václavíčka. Ženiti se mu nedala, milou opustit kázala. Václavíček se rozhněval, do Benešova vandroval. Zabil v Sázavě jednoho, u Benešova druhého, za Benešovem třetího. Tu Václavíčka dostali, do radné šatlavy dali. „Ach! kýž mám posla rychlého, tak jako ptáčka zlítného: By pověděl mé mateři, ať nečeká mne k večeři. Ba ani zejtra k obědu, neb já víc domů nepřijdu. At pošle mně dvě košile, dvě košile pěkné bílé! Jednu košili konopnou, druhou košili kmentovou. V konopné budu seděli, v kmentové budu viseli. By pověděl mé panence, ať mi sem pošle dva věnce: Ten jeden pěkný růžový, ten druhý pěkný zelený. V růžovém budu seděli, v zeleném budu viseti.“ Jak se máteř dozvěděla, do Benešova běžela: „Kde je ta radná šatlava, co jali mého Václava? Co’s, Václavíčku, co’s dělal, že jsi tři lidi zmordoval?“ „Já nekrad, já jen mordoval pro děvče, co jsem miloval.“ A když už bylo na ráno, bylo biřicem voláno. 1) A když už bylo co na den, Václavíček byl vyveden. A když už byli na rynku, dala mu věnec z barvínku. A když už byli na mostě, dala mu prsten za dvě sté. A když už byli u vršku, Václav viděl šibeničku: „Kdybych byl věděl před lety, že na ní budu viseti, Byl bych ji dal zlatem pobit, českými groši ozdobit!“2) A když už byli na vršku: „Počkej, kate mistře! trošku, Ať já se ještě ohlídnu, pro které děvče na smrt jdu. Pro to děvče černooký, co má podepřené boky! 1) bylo od práva voláno. 2) Srov. Tambur, III. I. str. 58.

Erben 3/027 | Jaké to trápení (80%)
Jaké to trápení mám smutný na zemi: bolí mě, bolí hlavička pro mé potěšení! Teče voda, teče na ty novy mlejny: což je těžko milovali, co k libosti není! Co k libosti bylo, to mě opustilo; v dalekých širých krajinách mne je zanechalo. Chodil jsem po horách v dalekých krajinách, všude volal jsem: Má milá! kam jsi se poděla? Přijdu v tu krajinu, slyšel jsem novinu, že moje milá zůstává zde tuto hodinu. Andulko má milá! jsi-li tak upřímná, vyjdi ty ven na slovíčko, tvoj milej tě volá! Tuším, tuším, tuším, že já odtud musím: kterou jsem pannu miloval, tu opustit musím. Snadno ji opustím, a když jinou nemám, vyjdu si já na vršíček, na jinou zavolám! Rybičky v hlubinách, ptáčkové v huštinách, a moje zlaté panenky v hlubokých komorách. Kuřátka na hůře, děvčátka v komoře: a vy zlaté panímámy, otevřete dvéře! Dvéře jsou zavřeny, stýblem zastrčeny, a ty zlaté panímámy otevřít nechtějí. Ale se nestarám, výplatu v roce mám: jen mi nevěstu vydejte, dobře zaplatím vám. Jsem družba zjednaný, k vám posel vyslaný, chci si nevěstu vyplatit tvrdými tolary. Dvéře otevřete, nevěstu vydejte, ať ji odevzdám ženichu, víc neprodlívejte. Nevěsto, pojďte k nám, ať vás ženichu dám: už žádný vás nerozvede, až někdy pán Bůh sám. Už vás nerozvede, ani nerozloučí, až na smrtelné posteli pán Bůh všemohoucí.

Erben 5/396 | Na vršíčku na kopečku (78%)
Na vršíčku, na kopečku jsú tam husaři, maji krátký košilečky jako rybáři: voni se tam sekaje, šavličkama cvinkajú; má milá se za mě bojí, že mě zabijú. Nezabijú, nezabijú, já palášek mám: čtyrydvacet těch husarů sám já posekám. Já jsem chlapík jako pták, po miluju, nechám tak, sednu na koně vranýho, pojedu vodsád. „Vyletěla holubička přes ten panskej dvůr, zaplakala, zažehla, že nebudeš můj!“ Mlč, Handulko, mlč nepláč, vono bude zas jinač, bude-li v tom vůle boží, sejdeme se zás. Pod vršíčkem, nad vršíčkem jsou tam husaři, mají modré kamizoly, jako šumaři; oni se tam sekajou, šavličkama řinkajou: zkázala mně má panenka, že mě zabijou. Nezabijou, nezabijou, já se jim nedám: půl tuctu těch modrejch ptáků sám já posekám; já jsem chlapík jako lev, má panenka – mlíko, krev: kdo mně na ni rukou šáhne, zví, jak je můj hněv.

Erben 2/087 (74%)
Co ten ptáček štěbetá, co na dubě sedá? která panna hocha má, že je vždycky bledá. Mlč, ty ptáčku, mlč, ty lžeš, 1) jak cikánská kůže: však já taky hocha mám, a jsem jako růže. 1) Mlč, ty ptáčku! mlč, ty lžeš, nepovídáš pravdu: a já taky hocha mám, a mám přece barvu. Co ten ptáček tam povídá, co na dubě sedá? která panna dva miluje, že je každá bledá. V hrdlo lžeš, ty malý ptáčku! pravíť Jezuviti: která panna dva miluje, že je jako kvití. Že má ruce jak lilije, tváře jako růže: jenom se jí postarejte o svatební lůže.

Bartoš 1901 / 0748 | (72%)
1. Zeľenej se, zeľená travěnko, rozľívej se studená voděnko; rozľívej se po kamení, nastało mně s miłým rozłúčení. Ach łúčení, což je to těžká věc to je těžší nežľi jaká nemoc, od nemoci je zeľinka trhala ju má švarná dívčinka. 2. Kerý ptáček na dvúch stromkách sedá, ten se žádný poctivě nechová tak i jako ten syneček, kerý sedá vedľe dvúch děveček. Přinda k jednéj promłúví słovečko, přinda k druhéj poví jí to všecko; [: ne tak, ne tak, můj synečku, nepovídej všecko na děvečku :] co ona ti povídala, dyž za tebú dveři zavírała.

Bartoš 1901 / 0106 | U našého jezera (66%)
U našého jezera stojí ľipka zeľená, ja ľipka, ľipka pěkně zeľená, na ní ptáčkové seďá. Nebyľi to ptáčkové byľi gavaľírové, ja smłúvali sa o jednu dívku, že kerý ju dostane. Jeden praví, bude má, druhý praví, až Bůh dá, ja a ten třetí, srdenko moje, proč jsi tak zarmúcená? Kerak nemám smutná byť, dyž mám za starého íť, rozžeľelo se ve mně srdenko, nemožu há uskroviť. A v téj naší komoře pěkné zeľené łože, ja łože, łože pěkné zeľené, kdo v tem łůžku spať bude. A dyby v něm starý spáł, bodaj rána nedočkał, a dyby mładý, sľičnéj úrody, by mu Pambů zdraví dáł.

Erben 2/331 | Vyjdu si já na vršíček (64%)
Vyjdu si já na vršíček, a ještě se podívám, vorá-li tam kde můj chlapec, já si na něj zavolám. Pojeď, chlapče, pojeď domů, nech už toho vorání! neb mne bolí má hlavička od samého čekání. Čekala jsem, nespala jsem, čekala jsem na tebe: nemohu bejt, můj Jeničku, nemohu bejt bez tebe! „Leť, ty ptáčku! přes ty lesy, pozdravuj tam mou milou, aby na mne nečekala, že já už zas mám jinou.

Bartoš 1901 / 0675 | (64%)
1. Daj si, synečku, klobouček na kuráže, lehce zapomenu na stavení vaše. Na vaše stavení, na vaše okénečko, zůstávej tu s Bohem, moja galánečko. Když pojedu z vojny, pojedu pod pérečkem, budeš, milá, plakat, hleďaci okénečkem. Když pojedu z vojny, pojedu pod štetinkou, budeš milá plakat hleďaci škalubinkou. 2. Ty solansky hory, přepěkné vršky mají, a na nich ptačkové přepěkné helekají.

Bartoš 1901 / 0152 | Na potůčku bystré vodě (62%)
Na potůčku, bystré vodě, plače děvče své příhodě, dva ptáčkové ji těšili, neplač, děvče, jede milý. Jede, jede, i přijechal, spad s koníčka a zaplakal; jeho milá uslyšela, padla na zem a omdlela. Neplač, neplač, milá panno, neb již to jest všecko darmo, lepšíť tobě s ditětečkem, nežli mi jest s tvým věnečkem. Ty ditětečko vychováš a nebo ho do lidí dáš; já tvůj věnek nosit musím, který jsem vzal na svou duši. A když přijdu před soud božský, zemdlí ve mně všecky kosti, zemdlí žily pod koleny o tvůj věneček zelený.