Smutný 48/160 | Na tej hoři vysokej na skalence

10 words

Smutný 48/160 | Na tej hoři vysokej na skalence (100%)
Na tej hoři vysokej, na skalence vysokej, voděnka se točí

Bartoš 1901 / 1088 | Brněnské zahradník polámal komorník (69%)
Brněnské zahradník, polámal komorník, zesílá, zesílá ten.* Mám neco, mám neco, mám, nepovím, nepovím vám. Na krku gurale a v truhli tolare, tule já, tule já mám. Ješče sem obešel kole Merkovany, ješče výš, ješče sem neviděl takové děvčice jako dnes. Ona se točí, má černy oči, v hospodě. Dej mi ji Bože, dostat na stranu, do síně. Vyprosila si na panímámě svobodu, muže-li jíti do jezírečka pro vodu. A v tem jezírečku, studená voděnka jako led, že má panenka, sladká huběnka, jako med. Pásla husičky pode mlýnem, umývala se černobýlem. Umé se, milá, ať seš bílá, abes se chlapcům zalíbila. Mé srdečko, jak kameň, ono hoří plameněm, poď mě, milá, poď pomůct, ať nehoří celé deň. Než bych já ho hasila, radši bych přiložila, aby tá falešná láska na popel zhořela. Ani se mně nedotýké, ani se mně netýké. Jesli nám panímáma dovolí, dáme si huběnky po vůli. Žala trávu na strnisku, na tem panském ječmenisku. jak trávy nažala, na milého volala: Poď, milé, poď, pomuž, nažala sem trávy už. 1. Vila věnec, vila nové, zelené rozmarinové, cos děvečko myslela, žes ten věneček vila? 2. Myslela sem sama sobě, že se nedostanu k tobě, myslela sem a myslím, že tě opustit musím. 3. Než bych já tě opustila, radš bych do vody skočila, do voděnky nejhlubší, tam mně žádné nespatří.

Sušil 0269 | Na tureckém pomezó (66%)
Na tureckém pomezó vrátné pěknó dceru má, ach, můj Bože, rozbože, kýž mně ju Pámbu dá! Poslal Turek psáníčko po poslu do dvoru, aby bylo dodáno Kačence do domu. Otec u vokna stojí, do psáníčka hlídá, a po každým hlídnuťó smutně sobě zdychá. Můj tatínku rozmilí, co smutně hlídáte, a po každým hlídnuťó smutně si zdycháte? Jak pak nemám zdychati, mám ti Turkům dáti a mý dítě rozmilý, mám ti vopustiti! Můj tatínku rozmilí, déte truhlu dělat, a dyž Turek pojede, já budu homírat. Turek do dvora jede, na Kačenku se ptá: »Ach, můj Bože nebeské, Kačenka homřela.« 1) Turek nescel věřiti, šil se sám podívat a hoviděl Kačenko na márách homírat. »Má Kačenko rozmilá, tvý tvářičke červený; dyž je tělo umrlý, só tvářičke bledý.« 2) Jak nemá byt červená, dyž jí srdce hoří, a ten plamen vod srdca de do jeho tváří? Dal jí šaty hodělat ze samé dykyty: A tuhle máš, Kačenko, moje krásné kvítí. Dal tě jí hrob hodělat z bílého bramoru: A tuhle máš, Kačenko, tu máš svó komoru. Dal jí truhlu hodělat ze stříbra, ze zlata: A tuhle máš, Kačenko, má huběnko zlatá. Dal ti jí všudy zvonit, všudy na vše zvony, 3) aby bylo slýcháno po turecké zemi. Turek ze dvora jede, třikrát se zatočil a velikó žalostí hořem se rozskočil. O, lásko, o, lásko zlá, jak ty mnoho můžeš, že ty tem mladém lidům ze světa spomůžeš. 4)

Sušil 2193 | Hou hou krávy jdou (55%)
Hou, hou, krávy jdou, nesou mlíko pod vodou; A ta naše jalová u božího kostela. Kostel se boří, stodola hoří a ty, panenko, skoč mně do vody pro ty čtyry jahody. Proč bych já tam skákala, svou sukničku mákala? Kde bych si ji sušila? Za kamny v koutku, na zeleném proutku. Proutek se votočí, pár vajíček vyskočí. Má žilečka se šupeří, vaše děvečka mně nevěří. Poženem se do dveří atd.

Sušil 0626 | Nechoď Janku za vodu za tu (53%)
Nechoď, Janku, za vodu za tu našu Zusku, lebo tě tam zabiju pod zelenu hrušku.

Erben 7/002 | Osiřelo dítě (52%)
Osiřelo dítě o půl druhém létě. Když už rozum bralo, na matku se ptalo. „Ach táto, tatíčku! kde jste děl mamičku?“ „Tvá matka tvrdé spí, žádný jí nezbudí. Na hřbitově leží blízko samých dveří.“ Jak dítě slyšelo, na hřbitov běželo. Špendlíčkem kopalo, prstíčkem hrabalo. Když se dohrabalo, smutně zaplakalo. „Ach mámo, mamičko! promluvte slovíčko.“ „Mé dítě, nemohu! mám na hlavě hlínu. A na srdci kámen – hoří jako plamen. Jdi, dítě, jdi domů, máš tam jinou mámu.“ „Ach není tak milá, jako vy jste byla. Když má chleba dáti, třikrát jej obrátí. Když vy jste dávala, máslem jste mazala. Když hlavičku češe, krev potůčkem teče. Když vy jste česala, vy jste objímala. Když nožičky myje, o škopíček bije. Když vy jste mývala, vy jste je zlíbala. Když košilku pere, div mne neprokleje. Když vy jste právala, vy jste si zpívala. „Jdi domů, mé dítě, 1) zejtra na úsvitě přijdu, vezmu si tě.“ Dítě přišlo domů, položilo hlavu. „Ach táto, tatíčku! už vidím mamičku. Má mamička milá, celá pěkná bílá!“ „Co, dítě, co děláš? vždyť mamičku nemáš! Vždyť nikdo tu není, marné tvé vidění.“ „Ach táto, tatíčku chystejte rakvičku. Má dušička Bohu, mé tělo do hrobu. Do hrobu – k mé matce, ať jí zplesá srdce!“ Jeden den stonalo, druhý den skonalo, třetí pohřeb mělo. Píseň po celých Čechách více méně známi. – Srov. Suš. 159; Žeg. P. 75, 145; Vraz I, 145; Lit. (Čel.) 51; H. Lož. 155: D. Luž. 90; Mein. 89. 1) Odtud počíná ukončení jiné takto: „Jdi, dítě, jdi domů, poruč pánu Bohu!“ „Mamičko nepůjdu, tady plakat budu. Vy tu spíte v hrobě: vemte si mne k sobě!“ A na hrob, na trávu položilo hlavu. Do pláče se dalo, žalostně plakalo. V tom pláči usnulo, s matkou se shledalo. Opět jiný konec: „Jdi jen, dítě, domu, já za tři dni přijdu. Tebe s sebou vezmu, krk maceše strhnu.“ Dítě přišlo domu, položilo hlavu. „Ach táto, tatíčku! dejte poduštičku.“ „Co, dítě, co činíš! snad umřít nemíníš?“ „Ach táto, tatíčku! chystejte rakvičku. Mamička má přijde a mne s sebou vezme.“ Macecha ze dveří, a matka do dveří. Do dveří vkročila, macechu chopila. Macechu chopila, krk jí zakroutila, dítě s sebou vzala. Ostatní varianty v ukončení a v jednotlivých slohách, pokudž mi známo, méně jsou důležité, a protož jich vynechávám.

Sušil 1033 | V tom račickým zámku (52%)
V tom račickým zámku měl jsem já galánku, dyž jedna hodina byla, teprv mě vyprovodila. Vyprovodila mě až k té myslivárně, až k tomu hustému boří; mé srdce k ní láskó hoří. Ach, Bože, můj Bože! Snad to byt nemože, bych tě, má Terezko, dostal; na věky bych v smutku ostal. Ach, vy rodičovi, co ste vy takoví, že nás spolu rozvádíte, snad se pomsty nebojíte?

Bartoš 1901 / 0330b | (52%)
1. [: Kerá je tá vězdička má? :] [: Je-ľi světłá ľebo tmavá? :] [: Si-ľi tmavá, rozsvětľi sa, :] [: má panenko, rozmysľi sa. :] [: Jak sa já mám rozmysľiti, :] [: dyž si já mám teb'a vzíti? :] [: Už sem se já rozmysľeła, :] [: svéj mamičky poradiła. :] [: Svéj mamičky, svého otca, :] [: nechcú dovoľit do konca. :] [: Néni na rok, na dvě ľeta, :] [: ľež je do skonáňá světa. :] [: Do skonáňá mého, tvého, :] [: nepohľédnút na žádného. :] [: Nepohľédnút, nezasmít se, :] [: mám mět zatvŕzełé srce. :] [: Zatvŕzełé jako kameň, :] [: łáska horí jako płameň. :] 2. [: Ešče sa ptám, dokúď ťa mám, :] [: dokúď já k vám chodívat mám? :] [: Choď, můj miłý, do tak roku, :] [: do Veľického jarmaku. :] [: O jarmace kup střevíce, :] [: po jarmace nechoď více. :] [: Kúpił sem í pantľu novú: :] [: Tu máš, miłá na rozchodnú. :] [: Jak tú pantľu zapľétała, :] [: přežałostně naříkała. :] [: Ja de je ten, co ju kúpił, :] [: co dvě srdečka zarmútił. :] [: Dvě srdečka, štyry oči, :] [: budú płakat ve dně v noci. :]

Sušil 0104 | Vím já kostelíček pod jednó (51%)
[: Vím já kostelíček pod jednó horó,:] [:a v tom kostelíčku:] tři oltáře só. Na jednom oltáři Panna Maria, na druhém oltáři milý svatý Ján, na třetím oltáři milý Kristus Pán. Nad Pannó Marií svíce hořijó a nad svatým Jánem varhany hrajó. A před trůnem Božím růže rozkvétá, a z té bilé růže vtáček vyhlídá. A to nebyl vtáček, to byl syn Boží, kerý pro nás umřel na svatém kříži.

Sušil 0684 | Na košatej jedli (51%)
Na košatej jedli dva holubi seďá; ludé jim záviďá, že sa rádi viďá. Ludé, milí ludé, nezáviďte toho! Jaká to pěkná věc, kdo miluje koho! Milovali sme sa jak holubů pára, a kdo nás rozvedel, nech ho Pán Bůh skárá. Byla láska, byla mezi nama dvúma, jaká už nebude mezi tisícama. Chodila, chodila po zeleném háju, kapaly jí suzy od velkého žalu.

Sušil 0102 | Šel jsem našel sem kamýnek bílý (51%)
Šel jsem, našel sem kamýnek bílý, a v tém kamýnku klášter stavený. A v tom klášteře tři lože stojí, na prvním loži sám Pán Bůh leží. Na druhém loži Maria leží, na třetím loži svatý Ján leží. Nad Pánem Bohem anděli hrajú, nad Pannú Marjú svíce hořijú. Nad svatým Jánem růže rozkvétá, a z tej růžečky vtáček vylítá. To není vtáček, to je syn Boží, co v celém světě každý lid stvořil.1)