Poloczek IV 164 | Už sa mi vídala

4 words

Galko 1/147 | Popri fare môstok kolimbá sa (100%)
[: : Popri fare môstok : :] [: kolimbá sa, :] [: : pod ním ďatelinka : :] [: zelená sa. :] [: : Ďatelinka drobná, : :] [: nekosená; :] [: : už je moja milá : :] [: odvedená. :] [: : Kto si ju odviedol, : :] [: nech si ju má; :] [: : nech sa len predo mňou : :] [: neobjíma. :] [: : Objímaj, objímaj : :] [: vo dne v noci ; :] [: : nech ťa len nevidia : :] [: moje oči. :] ([: : Bo keďby videli : :] [: moje oči, :] [: : plakali by ony : :] [: vo dne v noci. :])

Bartoš 1901 / 0592f | U Dunaja šaty prała (100%)
U Dunaja šaty prała, płakała, na šohajka všecku vinu skłádała. A prišeł k ní její miłý: Co robíš? U Dunaja šaty perem, šak vidíš! Ja co bys ty šaty prała, to je nic, aľe płačeš a naríkáš kam dáľ víc. Nepłaču já, můj šohajku, za ničím, ľeda za tvým sľubováním veľikým. Dycky's ty ně můj šohajku sľubovał, včil's ňa smutnú, zarmúcenú zanechał. Sľubovał's ně, můj šohajku, na srdci, že sa naša věrná łáska nezruší. Už sa naša věrná łáska zrušiła, už ti jiná bíłý šátek vyšiła. Sľuboval's ně, můj šohajku, na těľe, že sa naša věrná łáska zebere. Už sa naša věrná łáska zrušiła, už sa tobě jiná panna zľúbiła. Preneščasná ta hodina na světě, kdo si koho zamiłuje do srdce.

Bartoš 1901 / 0005 | Neščasný Vsetínský zámeček (100%)
Neščasný Vsetínský zámeček, neščasný ten panský dvůr! Chodíł tam syneček, roztrháł krpeček, jeden cełý, druhý půł. Mamičko, de je vaša céra? Já ju přišéł navčívit; tři leta minuły, co sem í neviďél, já ju přišéł potěšit. Ceruška na kerchově ľeží, tam je její posteľka; nemysľi, synečku, švárný šohajíčku, že bude tvoja ženka. Ukažte ke kerchovu cestu, já sa na ňu podívám, žije-ľi tam ešče, černooké děvče, nech sa s ním rozhovárám. Dyž sem už na kerchov doběhł, uviďéł sem hrob nový; dvě růže červené, znamení ně dały: Tu ľeží potěšéní. Kdo to tady chodí po hrobě, a mé srce stłačuje? Chodí to syneček, švárný šohajíček, co tě věrně miłuje. Staň, miłá, z hrobu hłubokého, promłuv ke mně słovečko! Já bych ráda stała, k tobě promluviła, mám zemdľené srdečko.

Bartoš 1901 / 0839 | U Tebe je darů dosti (100%)
U Tebe je darů dosti, Pane, hojnosť nad hojnosti. Tys ze dvou ryb, pěti chlebů nasytils pět tisíc židů, totiž to z Tvé moci božské. Neopustils Daniele v jámě lvové v Babyloně; poslals mu oběd z daleka skrz proroka Habakuka, totiž to z té země Judské. Kterýžto oběd Habakuk nesl jísti svým dělníkům. Poslal sis k němu anděla, by jej nes do Babylona, totiž to z té země Judské. I řek’ Habakuk andělu: Dyť já nevím k Babylonu, aniž také k jámě lvové, do níž vsadil toho muže, to proroka Daniele. Uchopil ho anděl Páně, ujal ho za vlasy jeho, postavil ho v Babyloně v rychlosti ducha prudkého, toho muže pobožného. Řekl Habakuk k Daňhelu: Daniele, sluho Boží, přijmi ten oběd ode mne, kterýžto Bůh poslal tobě, totiž to z té země Judské. I řekl Daniel zase : Pane, rozpomenuls Ty se, na mně služebníka svého, neopustil jsi žádného kdo v Tebe doufajícího. Mladý sem byl, už sem staral, mnoho lidí už sem přečkal, nikdy jsem spravedlivého neviděl opuštěného od Boha všemohoucího. Ani, když semeno jeho chleba žádostivo bylo. Nejsou chudí ani nuzní, kdo se Tebe, Boha, bojí, totiž to z Tvé moci Božské. Již bojme se Pána Boha, děkujme mu z darů jeho, kerý sme od něho přijali a z milosti jeho brali nerozdílně obě spolu.

Bartoš 1901 / 1200 | Měsíček jasně svítí (100%)
Měsíček jasně svítí, radosť za pannou jíti, k hájíčku je cesta dlouhá, má panenka na mne čeká, chce se mnou dnes mluviti. Chce se mnou dnes mluviti, něco mně pověděti, že ti moji kamarádi, něco o mně povídají, že mne chtějí zabiti. Dal sem se cestou jinší, zrovna k mé nejmilejší, sedl sem si mezi kvíti, vidím dva mládence jíti, srdce mne již netěší. Šel sem za ní kousek dál, bych tu lásku vyzkoumal, tu po malé krátké chvíli, má milá se vede s jiným, jsem tu lásku vyzkoumal. Vyzkoumal sem ji prudce, zabolelo mne srdce, dyby chlapce verbovali, pod myslivce a dragóny šel bych a též dal bych se. Dostanu já koníčka, pěkně osedlaného, můj koníček se mnou točí, mé panence tekou z očí, ach, slzy bez přestání. Bílý šátek v ruce má, modré oči utírá, a ten šátek dávám tobě, abys ty si zpomněl na mě, až pak budeš na vojně. Nech ho, milá, nech sobě, až já budu na vojně, bys ty mohla trucovati, a ze mne blázna dělati, nešlo štěstí tobě.

Bartoš 1901 / 1182 | O vy páni muzikanti (100%)
O vy páni muzikanti, zahrejte mi nahoru, jaké jsem měl těžké srdce, když mně brali na vojnu. Plakali o mně rodiči, všichni přátelé moji; neplačte o mně, maměnko, když už jsem odvedený. Když jsem byl týden vojákem, milá pro mne zkázala, abych vyšel na špacír ven, to poprosil kaprála. Kaprál praví, že nemůže, že jsem týden vojákem, že on to udělat nesmí, abych šel na špacír ven. Šel sem zpátky do kasáren a hleděl jsem z okna ven, zdali ide moje milá, abych vyšel za ní ven. Nedaleko chvíle malá vidím jíti cestičkou, zdali je to moje milá s tou nejmladší sestřičkou. Vítám já tě, moje milá, že’s mne přišla naštívit, že’s mně přišla zarmoucené srdce moje potěšit. Kdybys nebyla snad přišla, byl bych nosil zármutek, nic bych sobě nebyl myslil, leda na ten pryč útěk.

Bartoš 1901 / 1151 | Žijme miľí kamarádi směľe (100%)
Žijme, miľí kamarádi, směľe, šak nás Pámbů lístečkem přikryje, [: až my budem udatně bojovat, tak nás bude Pámbů ochraňovat. :] Už sa ľúčím s tatíčkem, mamičkú, dyž já vidím krvavú šabľičku; Zpomeňte si na syna vašého modľite sa častokráť za něho.

Bartoš 1901 / 1088 | Brněnské zahradník polámal komorník (100%)
Brněnské zahradník, polámal komorník, zesílá, zesílá ten.* Mám neco, mám neco, mám, nepovím, nepovím vám. Na krku gurale a v truhli tolare, tule já, tule já mám. Ješče sem obešel kole Merkovany, ješče výš, ješče sem neviděl takové děvčice jako dnes. Ona se točí, má černy oči, v hospodě. Dej mi ji Bože, dostat na stranu, do síně. Vyprosila si na panímámě svobodu, muže-li jíti do jezírečka pro vodu. A v tem jezírečku, studená voděnka jako led, že má panenka, sladká huběnka, jako med. Pásla husičky pode mlýnem, umývala se černobýlem. Umé se, milá, ať seš bílá, abes se chlapcům zalíbila. Mé srdečko, jak kameň, ono hoří plameněm, poď mě, milá, poď pomůct, ať nehoří celé deň. Než bych já ho hasila, radši bych přiložila, aby tá falešná láska na popel zhořela. Ani se mně nedotýké, ani se mně netýké. Jesli nám panímáma dovolí, dáme si huběnky po vůli. Žala trávu na strnisku, na tem panském ječmenisku. jak trávy nažala, na milého volala: Poď, milé, poď, pomuž, nažala sem trávy už. 1. Vila věnec, vila nové, zelené rozmarinové, cos děvečko myslela, žes ten věneček vila? 2. Myslela sem sama sobě, že se nedostanu k tobě, myslela sem a myslím, že tě opustit musím. 3. Než bych já tě opustila, radš bych do vody skočila, do voděnky nejhlubší, tam mně žádné nespatří.

Bartoš 1901 / 0644 | Už ten syneček zapřihá (100%)
Už ten syneček zapřihá [: a ešče se po své milé :] kolem oblidá. Nevoblidé se, synečku, [: a šak tys měl včera večír :] jinó děvečku. To není pravda, to je lež, [: neviděl sem své panenky :] včera ani dnes. Kdo ste ju viděl, povězte, [: mé srdečko zarmóceny :] vy mně potěšte. Já sem ju viděl, já povím, [: prochází se po hájičku, :] rozmarýnovým.

Sušil 1673 | Oj přišlo mi přišlo (100%)
Oj, přišlo mi, přišlo včera večer písmo, a že už ja tuším, maširovať musím přes fridecké město. Neplač, děvča, o mne, že sem já na vojně, šak mne nechytali, ani nevázali, šel sem dobrovolně. Kterak nemám plakat? Vidím ťa oblíkať. Pěkný kabát bílý, můj synečku milý, kerakž ťa odvykať? Zapomeneš snadně, má děvečko, na mne, tak jak to jablečko, dyž s jabloně spadne, A dyž ono spadne, po zemi se kúle, až sa můj syneček po tom světě túle.

Erben 2/327 | Vyrostla mně bílá růže (100%)
Vyrostla mně bílá růže, trhat já ji nebudu: milovala jsem Vojtíška, milovat už nebudu. Milovala jsem ho věrně, v srdci jsem ho nosila; toho jsem se nenadála, žeby láska šálila. Šel můj milej po ulici, měl klobouček na stranu; lidé jsou mu povídali: Tamhle vidíš svou pannu. „Nemluvte mně, lidé, o ní, hledět na ni nemohu; jak ji spatřím jedním okem, sklopím hlavu hned dolu.“ Když jsi na mě hledět nemoh, proč jsi za mnou chodíval? já jsem tebe neprosila, abys ty mne miloval. Měl jsi dvéře otevřeny do srdce upřímného: ale nyní jsou zavřeny, nepřijdeš víc do něho! Což pak jsem ti udělala, že mne teď nenávidíš? vždyť jsem ta, která jsem byla, proč pak se za mě stydíš? To mám já teď za upřímnost, kterou jsem k tobě měla; pro tebe bych, nejmilejši, krev byla vycedila! Rozpomeň se, nejmilejši! na tvoje slibování: že tě bude pán Bůh trestat, nedá ti požehnání. Rozpomeň se, nejmilejši! na moje mladá léta: léta s tebou jsem ztratila – po radosti je veta! Živobytí bych si vzala, však jsem si ho nedala: věčnost věčší, než celý svět, toho jsem se lekala.