Erben 3/096 | Plakala nevěsta

26 words

Erben 3/096 | Plakala nevěsta (100%)
Plakala nevěsta, že je jí žalostná, že je jí žalostná cesta z domu: „Já smutná nevěsta, já bych si posteskla, já bych si posteskla – nemám komu!“

Sušil 0182 | Od pondělí na úterý (62%)
Od pondělí na úterý [: byl Heřmánek zarmúcený. :] Přišla k němu jeho matka, přinesla mu v klíně jabka. Můj synáčku, kam pojedeš, že své vrané koně češeš? Já pojedu pro svú milú, pro nevěstu roztomilú. Já si musím pro ňu jeti, dybych měl život ztratiti. Když ze dvorka vyjiždžali, ze sta ručnic vystřílali. 1) Když na lúku přijiždžali, ze sta ručnic vystřílali, až Heřmánka postřílali. Když k hájíčku přijiždžali, ze sta ručnic vystřílali, až Heřmanka zastřelili. 2) »A jední sa se mnú vraťte, a jední mně pro ňu jeďte.« A jední sa s ním vrátili, a jední mu pro ňu jeli. Když ke dvorku přijiždžali, ze sta ručnic vystřílali. 3) »Všecky hosti tady vidím, jenom ženicha nevidím. Kde je, kde je můj Heřmánek, že on sám pro mne nejede?« Tvůj Heřmánek doma zůstal, hodným hostom stoly chystal. Jak živa sem neviděla, aby ženich zůstal doma. Když ze dvorka vyjiždžali, ze sta ručnic vystřílali. Když k hájíčku přijiždžali, ze sta ručnic vystřílali, krev červenú tam spatřili. Ptám sa já ťa, družičko má, z čeho je tá krév červená? Zabili sme tu jelena, z toho je tá krév červená. Když za humna přijiždžali, ze sta ručnic vystřílali. »Ptám sa já ťa, družičko má, komu to tak pěkně zvoňá?« Umřelo tam pacholátko, jemu to tak pěkně zvoňá. Když ke dvorku přijiždžali, ze sta ručnic vystřílali. »Ptám sa já ťa, družičko má, co můj Heřmánek včil dělá?« Tvůj Heřmánek ve sklepě je, hodným hostom víno leje. Jak živa sem neviděla, co by ženich ve sklepě byl, hodným hosťom víno točil. Když za stoly posedali, ze sta ručnic vystřílali. »Ptám sa já ťa, družičko má, co můj Heřmánek včil dělá?« Tvůj Heřmánek v komoře je, leží v malovanej truhle. 4) Štyry stoly přeskočila, na pátém se zatočila, hned do komory skočila. 5) Dva zlaté nože nalezla, jeden bodla v pravém boce, druhý bodla proti srdce. 6) Ulomte chvojku zelenú, přikryjte tu krév nevinnú. Ať na ňu vrany nekvačú, černé oči ať neplačú. Na druhý deň matka její přijela tam s peřinami. »Všecky hostě tady vidím, enom svěj dcery nevidím.* Vaša dcera je v komoře, stele pěkné bílé lože. Jak pak by ho, smutná, stlala, dyž tady peřin neměla? A ležá tam milá s milým, jsú přikrytí rozmarýnem.

Sušil 0607f | Debe mně tak belo (61%)
Debe mně tak belo, jak mně belo vloni! Verostlo mně jabko na suché jabloni. Na suché jabloni, na suché halózce; včil mě tvá maměnka za nevěsto nesce. Vona za nevěsto a já jo za matku, večítala be mně, že já nemám statku. Já ho mám maličko, te ho nemáš toli. Ach, jak mě to srdce, jak mně vono bolí. Copak si te meslíš, že te seš doví co? Deť te seš jako já chodobnéch rodičo. Chodobnéch rodičo, voni nic nemajó, jen tebe, senečko, pro kráso chovajó. Pro kráso chovajó, pro velikó radosť, chodobné panence pro velikó žalosť. Už sem zapomněla na červenó růžo, na tebe, senečko, zapomnět nemůžo.

Erben 7/019 | Plouli rytíři po brodě (61%)
Plouli rytíři po brodě, připlouli k nové hospodě. „Šenkýřko, hezkou dceru máte! komu ji ke cti dochováte?“ „To není, rytíři, dcera má, jeť to dívecka služebná.“ Poslala Lenorku pro vodu, smýšlela o ni zlou radu. Lenorka pozorná byla, pod okýnkem je slyšela. „Jdi, Lenorko, jdi lůžko stlát, pan rytíř dřímá, půjde spat.“ Lenorka do pokoje vkročí, pan rytíř si ji zaskočí. „Nech ty mne, rytíři, s pokojem, ať odejdu s pánem Bohem! Ač jsem jen dívečka služebná, můj rod se tobě vyrovná.“ „Jak se mi tvůj rod vyrovná, když jsi dívečka služebná?“ „Když jsem já maličká byla, před domem jsem si hrávala. Po zlatém písku jsem běhala, červeným jablíčkem koulela. Jeli jsou tudy cikáni, na vůz pod plachtu mne vzali. Do cizí země zavezli, za míru ovsa prodali.“ „Pověz mi, Lenorko má milá, jaký to dvůr tvůj otec má?“ „Dům je z bílého mramoru, okna z červených kamenů.“ „Oj, ty’s Lenorka, sestra má, sestra má vlastni rozmilá! Sedům let jsem tebe hledal, všecky země jsem prohledal. Lehni si, sestřičko, na lože, já budu chodit po dvoře. A když už bylo na ráno, bylo jest na ni voláno: „Vstávej, Lenoro, nahoru! vem bílý čepec na hlavu.“ „Vstávej, má sestřičko, nahoru! pojeden k bílému dvoru. Panímámo! co mi dáte? mou nevěstu uhlídáte!“ „Ach, což mi po tvé nevěstě, když budu vždycky jí v cestě!“ „Panímámo! co mi dáte? mou sestřičku uhlídáte!“ „Stříbro, zlato bych ti dala, kdybych ji zas uhlídala!“ A když se spolu vítaly, obě radostí plakaly. Nedaleko Kolína stojí hospoda nová, stojí hospoda nová, z kamene vystavená. Jedou tam tři pánové, tři krásni rytířové: „Hej, šenkýřko, toč pivo! skoč, šenkýřko, dej víno!“ Kačenka víno nese, až se ji hlava třese, to od dobrých korálů, od stříbrných tolarů. „Je, šenkýřko, dcera tvá? čili tvoje přátelská?“ „Ani není dcera má, ani žádná přátelská. Od formanů koupená za čtyry mázy vína, za čtyry mázy vína, za jednu otep sena.“ „Co, šenkýřko, co ti dát, bych s ní moh té noci spát?“ „Pět dukátů nebo šest, dost bude za její čest! Jdi, Kačenko, lože stlát, pan rytíř už půjde spat!“ Jak Kačenka pokročí, rytíř za ni poskočí. „Ani se mne netýkej, mou osobo ve cti měj! jsemť já z rodu dobrého, z rodu tobě rovného!“ „Když jsi z rodu dobrého, oznam mi otce svého.“ „Můj otec pán rytířský někde v zemi Uherský.“ 1) „Prosím, dej mi znamení, jaké má on staveni?“ „Stavení je z mramoru, zlaté schody nahoru.“ „Ty‘s, Kačenko! sestra má, sestra moje rozmilá, co dítě ukradená, nyní zas nalezená! Sedům let jsem tě hledal, s koně na koně vsedal, s koně na koně vsedal, tři sta jsem jich potrhal! Pojď, šenkýřko, nahoru, zaplatím ti tvoji mzdu.“ Šla šenkýřka nahoru, rytíř uťal jí hlavu – zaplatil jí její mzdu. 1) V písni slovenské sní místo toto: – som a rodu velkého Dinděš krála mladého; v lužické pak stoji: Čeja da Maruška tola ty sy? „Z cuseje zemje Kajnfaljerec džóvka.“

Sušil 1337 | Zahrej nám muziko (60%)
Zahrej nám, muziko, zahrej nám vesele, nevěsta nám plače, ať se nám zasměje.1) Dybys nám, muziko, vesele nehrála, věru by nevěsta žalostně plakala. Stalo se děvečce, stalo se po vůli, dostala synečka v červenej korduli. V červenej korduli, v tenkej košulence, stalo se po vůli, stalo se panence.2)

Erben 7/007 | Poslyšte panny (58%)
Poslyšte panny a vy mládenci, co jest se stalo v městě Kamenci. Byl tam řemenář a ten měl syna, ten si namluvil dceru ze mlýna. Ta její matka v tom zbraňovala: „Radš tě utopím, než bych tě vdala!“ A ten řemenář jak to uslyšel, on se rozhněval a do světa šel. A na té cestě slovo si dali, aby rok a den na se čekali. Ta její matka psaní napsala, že už svou dceru tejden provdala. Napsala psaní drobnou literou, že už má dceru tejden provdanou. A ten řemenář jak to uslyšel, on se rozstonal, třetí den umřel. Když se ta dcera dočkat nemohla, šla pod oblohu, jej zaklínala: „Kdybysi ty byl v pekle zavřený, ty tu musíš být v tom okamžení!“ Ta její matka nad ní horlila, aby domů šla a se modlila. „Darmo modleni, když já se trápím; pro potěšení věk si ukrátím!“ Dřív než hvězdičky svítit počaly, venku před domem koně dupaly. „Ach Bože, Bože! kdo to k nám jede? otvírejte se vrata oboje!“ „Jedn, má milá, jedu pro tebe: bez tebe nemám v hrobě pokoje. Vstávej, má milá! s lože bílého, musíš opustit manžela svého.“ „Ach, já žádného manžela nemám, na tě, můj milý, toužebně čekám!“ „Vstávej, má milá, vstaň se šněrovat; čas mi dochází, nemohu čekat. Můj kůň je rychlý jak střelná rána: ujede s námi sto mil do rána.“ A když vyjeli z města za bránu, hosti čekali na jejich svatbu. A když přijeli k místu hřbitova: „Otvírejte se vrata hrobová!“ Otvírejte se vrata hrobová: vezem nevěstu, svatba hotová!“ Černé dvéře se hned otevřely, a milý s milou v hrobě zmizeli. Když nemohli být za živa svojí, nyní po smrti pospolu spějí.

Bartoš 1901 / 0916 | Jako je nebe vysoko (56%)
[: Jako je nebe vysoko, :] [: tak já mám k myłej daľeko. :] [: A já si tam pro ňu puojdem :] [: a já si ju dom dovedem. :] [: Vezem vám, manko, nevestu, :] [: płakała my cełú cestu. :] [: Izbu, pytvor zametała, :] [: sudzámy ju polievała. :] [: Nepolievaj ju sudzámy, :] [: máš studyenku za dverámy. :] [: Stante, manko, stante hone, :] [: už je šetko porobené. :] [: Už som krávy napojiła :] [: a svyne som opatriła. :] [: Idz my, fľandra, z domu mého, :] [: nejsi hodna syna mého. :] [: Puojdem, puojdem, co bych nejšła, :] [: k mej mamence rovná cesta. :] [: Rovná cesta, rovný chodnýk, :] [: rozłučme sa, mój myłovnýk. :] [: Ked zme išľi cez ty cesty, :] [: přišľi na vysoké mosty. :] [: Zhod ma, myłý, dołů z mosta, :] [: nech som neny ľudom sprostá. :] [: Jako ta já zhodým z mosta, :] [: ked si ty moja nevesta. :] [: Ked zme išľi cez ty ľesy: :] [: Pretni ma tu na dva kusy. :] [: Utni, Janko, strom zeľený, :] [: zakryj moju krv na zemy. :] [: Aby vtáci nezobaľi, :] [: švarný chłapci nepłakaľi. :] [: Aľe vtáci zobat budú, :] [: švarný chłapci płakat budú. :]

Erben 3/012 | Když jsem já pod okny stál (56%)
Když jsem já pod okny stál, nesměl jsem vejíti dál: jak pěkně troubili, mou milou loudili, já nesměl do světnice – což jsem měl těžký srdce! Když jsem šel okolo vrat, slyšel jsem muziku hrát: trubači troubili, mou milou loudili, já musil pod okny stát.

Sušil 0288 | Pod javorem pod zeleným (55%)
[: Pod javorem pod zeleným :] oře dívča volem černým. Jak pod javor dovoraua, 1) máti na ňu zavouaua. Pojeď, dcerko, pojeď domů, daua sem ťa nevím komu. Daua sem ťa Janíčkovi, dvanástemu 2) zbojníčkovi. »Janíčku, tys čirý zbojník, víš ty k horám každý chodník. Každý chodník, každú cestu, kerá ke kerému městu. Nejsem, milá, taký zbojník, nemám peněz, enom trojnik.« V noci vyšeu, v noci došeu, nikdá jí nic nedoneseu. 3) Doneseu jí ručník nový, ručník nový nebílený. 4) Kázau jí ho z mydua práti, nedau jí ho rozvíjati. Miuá praua, protřípaua, vypadua jí ruka bíuá. 5) Počkaj, Janko, povím na ťa, to je ruka z mého brata. 6) Jaká bys ty žena byua, dybys muža prozradiua! Jaká bych já sestra byua, dybych brata zatajiua? Miuá zradí, šerha vsadí, kat oběsí, lebo mosí.

Sušil 0269 | Na tureckém pomezó (54%)
Na tureckém pomezó vrátné pěknó dceru má, ach, můj Bože, rozbože, kýž mně ju Pámbu dá! Poslal Turek psáníčko po poslu do dvoru, aby bylo dodáno Kačence do domu. Otec u vokna stojí, do psáníčka hlídá, a po každým hlídnuťó smutně sobě zdychá. Můj tatínku rozmilí, co smutně hlídáte, a po každým hlídnuťó smutně si zdycháte? Jak pak nemám zdychati, mám ti Turkům dáti a mý dítě rozmilý, mám ti vopustiti! Můj tatínku rozmilí, déte truhlu dělat, a dyž Turek pojede, já budu homírat. Turek do dvora jede, na Kačenku se ptá: »Ach, můj Bože nebeské, Kačenka homřela.« 1) Turek nescel věřiti, šil se sám podívat a hoviděl Kačenko na márách homírat. »Má Kačenko rozmilá, tvý tvářičke červený; dyž je tělo umrlý, só tvářičke bledý.« 2) Jak nemá byt červená, dyž jí srdce hoří, a ten plamen vod srdca de do jeho tváří? Dal jí šaty hodělat ze samé dykyty: A tuhle máš, Kačenko, moje krásné kvítí. Dal tě jí hrob hodělat z bílého bramoru: A tuhle máš, Kačenko, tu máš svó komoru. Dal jí truhlu hodělat ze stříbra, ze zlata: A tuhle máš, Kačenko, má huběnko zlatá. Dal ti jí všudy zvonit, všudy na vše zvony, 3) aby bylo slýcháno po turecké zemi. Turek ze dvora jede, třikrát se zatočil a velikó žalostí hořem se rozskočil. O, lásko, o, lásko zlá, jak ty mnoho můžeš, že ty tem mladém lidům ze světa spomůžeš. 4)

Černík 1908 / 187 | Jako je něbe vysoko (54%)
Jako je něbe vysoko, tak je má milá daleko. A já si tam pre ňu pójdzem a já si ju sem dovedzem. Vedzem vám, mamko, něvestu, plakala mi celú cestu. Izbu pitvór zametala, suzama ju polievala. Něpolievaj jéj suzami, šak je studňa za dverjami. Choj, ceruško, z domu mého, něníš hodna syna mého. Pójdzem, pójdzem atd. (Viz 7. sloku č. 69.)