Rittersberk 1825 / 047 | Třebas já pole, louky neměl

5 words

Sušil 1598 | Stojí hruška v širém poli (100%)
[: Stojí hruška v širém poli, :] v širém poli. Pod tou hruškou Dunaj běží. V tom Dunaji troje ryby. Kdo ty ryby lovit bude? Lovil on je jen Jozef sám. Maruška mu nadháněla. Vylovil si rybu štiku. Přineslu ji před svou matku. Hádej, matko, co v tej rybě? V tej rybě je zlatý prsten, v tom prsteně drahej kamen. Skroz ten prsten tráva roste. Po tej trávě pávi chodí. Kdo ty pávy pásti bude? Páslu on je jen Jozef sám. Maruška mu nadháněla. A ty nedej do pšeničky! A já nedám do pohanky. Spolu pásli, spolu hráli. Aj jsou všechno proso spásli. A ty budeš louky sícti. A já budu věnce víti. Věnce vila skroz modrej květ. Že je Jozef Nováků zet.

Sušil 0146 | O hory kopce a doliny (100%)
O, hory, kopce a doliny, jak jste mně bývaly upřímny! Když jsem vámi chodíval, měsíček mně pěkně svítíval. Svítily hvězdičky překrásné, obloha, celé nebe jasné, všecko všady vesele, utěšení moje spanilé. Chodil jsem přes všecky doliny, přes hory, louky a roviny, chodníček mně ubýval, když jsem si na Boha myslíval. Myslil jsem v srdci svém na něho, rozjímal jsem ty skutky jeho: Bože, jak jsi rozmilý, slavný, dobrotivý, spanilý! Krásu tvou zvěstuje obloha, dobrotu dobrodiní mnohá, nebe, země, dílo tvé, k lásce probuzuje srdce mé. Každý pozemský tvor tě vzývá, pták, jenžto nad mou hlavou zpívá, všecko tě oslavuje, nade mnou moc Boží zvěstuje. Půjdu tak ve svatém pokoji, Pán Bůh mě na cestě zprovodí; doveď, Pane, doveď mě po této časnosti do nebe.

Sušil 0401 | Žalo dívča Žalo trávu (2%)
[: Žalo dívča, Žalo trávu :] nedaleko Velehradu. 1) Mladý pán sa z okna dívá, pro její krásu omdlívá. 2) Širuj, kočí, širuj koně, pojedeme v čiré pole. Přes to pole, přes široké, najdem dívča černooké. Dyž na tu lúku přijeli, na děvčátko zavolali. »Kdo ti kázal trávu žati? Musíš za to základ dati.« Kázali mně otec, máti, ti mia budú vymlúvati. Co ty, dívča, co ty nám dáš, dyž ty tu trávu kosíváš? Dávala jim srp, plachtičku; ej, my chceme tvú ručičku. Jak bych já vám ruku dala? Já su dcera pastýřova. Třeba si ty pastýřova, sedaj s námi do kočára. Jak do kočára sedala, k Velehradu pohlédala. 3) Co ty, dívča, sa ohlédáš, zdáli ty tam někoho máš? Já pohlédám k Velehradu, mé sestřičky tam smítajú. 4) Mladší sestra povazuje, starší za ňú prozpěvuje. Mé sestřičky, s Pánem Bohem, ej, já musím s tímto pánem. Ani sem sa nenadála, že bych měla muža pána. Já sem sa také nenadál, že bych sobě pastýřku vzal.

Erben 2/347 | Pověz mně má milá rozmilá! (2%)
Pověz mně, má milá rozmilá! proč ti paňmáma brání? „Brání mně pro tebe, potěšení moje, že nemáš pole žádny.“ Ač nemám políček ani luk, přece jsem na světě rád může mně pán Bůh dát, že budu milovat děvče jak karafiját. Karafiját pěkný červený ten svoji krásu mění: ty pak myslíš sobě, potěšení moje, že už nad tebe není. Dost jsem se za tebou nachodil, dost jsem já pro tě vystál: když jsi mi od Boha souzena nebyla, přece jsem tě nedostal. Když jsi mne pro lásku nechtěla, pro statek o tě nedbám: když jsi mne nechtěla, má milá rozmilá, pošlapu cestu jinam! Pověz mně, och má znej milejší! proč pak tě váši brání? „Bráni mě pro tebe, můj chlapče! že nemáš pole žádny.“ Třebas já pole, luky neměl, přece jsem na světě rád: pán Bůh mně může dát milovat dívčici jak krafíját. Což pak se, má milá, domníváš, že jsi ty sama v světě? nejedna matička dceru má, že jako růže květe! Což pak se, má milá, domníváš, že se tě budu prosit? když ještě císař pán koně má, kterej mě může nosit!

Sušil 1454 | Široke daleke (2%)
Široke, daleke, to Raškovo pole, něbudu tu chodiť na rok nožky moje. Něbudu tu chodiť, ani ručky robiť, co by se tu mělo zlato, střibro rodiť. Něbudu, něbudu už u Rašků služiť, něbo mi nědaju kratochvile užiť. Něbudu, něbudu, něni mi to třeba, už sem se najedla Raškoveho chleba. Něbudu, něbudu ja v Přiboře byvať, je tam voda kalna, němožu ju pijať. Radši budu, radši v Zelinkově byvať, je tam voda čista a možu ju pijať.

Sušil 1632 | Ti pavlovčí úřadové tvrdého srdéčka (2%)
Ti pavlovčí úřadové tvrdého srdéčka, dali oni sobě nalit starého vínečka. Jak se podnapili, hned se uradili, kerého by šohajíčka na vojnu dostali. Vezmeme-li bohatého, toho bude škoda, kerý má co doma robit, toho doma třeba. Vezmem chudobného, co nemá žádného, a ten može maširovat do pole širého. Stojí šohaj v maštalence, vrané koně češe, ohlídá se z boka na bok, co mu milá nese; a nese mu dárek, řetaz, puta, zámek, tu máš, milý šohajíčku, císařský závdanek. O takový, o závdanek já vám nic nestojím, šak vy o tom dobře víte, že se ženit strojím. Můj tatíček starý, má matička taky, komu jich mám zanechati, ubohé žebráky.

Bartoš 1901 / 0332 | Třeba nemám roľe poľe (2%)
Třeba nemám roľe, poľe, aľe su na světě rád, može mně to Pámbů dať, že já možu miłovať děvčinu jak karafiát. Karafiát je červený, on svoju krásu méní, a já kráse nezméním, pokeľ sa neožéním, já budu vždy červený jako bych neméł ženy.

Erben 2/179 | Ach mé roztomilé (2%)
Ach mé roztomilé, zlaté okýnko! já tluču na dvéře, má panenko! já tluču prudce, otevři, srdce! spíš-li ty či nespíš, moje duše? Spala jsem, už nespím, zlatý holečku! pantáta s paňmámou v pokojíčku: až táta usne, pomilujem se, budem si povídat do svítání. Když se pomilujem, můžeš jít domů, není ti třeba říct nic nikomu; můžeš pucovat, koně kšírovat, do pole širého jeti vorat.

Erben 2/264 | Za našima humny (2%)
Za našima humny dlouhé pole, ono tam voralo mé pachole; zavoralo je tam všecku lásku: což jsi to učinil, můj obrázku! „Proč vy mi děvčátka, zapíráte, kam vy na tu trávu chodíváte? na trávu, na trávu, na travičku a na tu zelenou votavičku?“ Já jsem ji požala včera na vlas, a ona vyrostla do rána zas: jak ta tráva roste, zlatej chlapče! tak mi mé srdéčko v těle skáče. Když jsem šla na trávu za panskej dvůr, voral tam můj milej volkama zůr; já mu pěkně dala pozdravení, neděkovalo mi potěšení. Hněvej se, můj milej, hněvej, hněvej, třebas na mě nemluv tejden celej: fěrtoušek na raby budu nosit, ještě ty mne, chlapce, přijdeš prosit!

Černík 1908 / 195 | V širém poli hruščička (2%)
V širóm poli hruščička, [: pod ňú stojí Hanička, :] čakala na Janíčka. Keď ho ona dočkala, on jéj strelil do bočka, do bočenka levého, do srdénka verného. Ona na to nědbala, svoje rány vjazala svoje rány vjazala k sobášu sa chystala. Keď prišli od sobáša, [: kázala si lože stlac, :] že už ona pójdze spac. Ráno prošla muziga, by Haničku zbudzila: nětreba jéj budzeňá, šak je ona studzená. Široké sa staraly, čo jéj dajú do zemi, či šjateček červený, či veneček zelený. A Janíček povedal: [: nětreba jéj šjatečka,::] je poccivá dzievečka. *) *) Třeba jí "věnečka zeleného".

Bartoš 1901 / 1004b | Otvíraj gazděnko (2%)
Otvíraj, gazděnko, otvíraj tý vrata, nesem ti věneček ze samého złata. Ze samého z łata, ze samého kvítí, podívajte vy sa, jak sa on nám svítí. Otvíraj, gazděnko, otvíraj tý dveři, až si nepołámem na věnečku péří. Otvíraj, gazděnko, otvíraj tý dveři, až sa podíváme, co máme k večeři. Máme-i k večeři kysełů poľévku, tož my ti utečem půjdeme do šeňku. Ty gazděnko mładá, stroj večeřu ráda, stroj ty nám ju směľe, žały sme veseľe. Gazděnko v rubáčku, napeč nám kołáčků, jakových takových, třeba zemňákových. Gazdo náš, gazdo náš, chystaj nám ałdamáš, chystaj nám ho z łásky, zbírały sme kłásky. Ani ne do skľepa, ani do světničky, abys ty neuctił svoje piľné žničky! Gazdo náš, gazdo náš, chystaj nám ałdamáš, v́éru sa před námi do skľepa neskováš