Rittersberk 1825 / 054 | Andulko má

2 words

Sušil 0047 | Když s nebe vola hlas Boži (100%)
Když s nebe vola hlas Boži, dušička sě s cělem luči. Cělo leži, hrubě stuka, dušička se v cěle leka. Stoji satan, stoji v nohach, stoji anjel, stoji v hlavach. Dzi, satane, do propasci, němaš tu žadnej radosci. Vylecěla duša z cěla, žaden něvi, kaj lecěla. Sedla ona na hajiček na ten zeleny travniček. Přišla ku ni svata Anna: Co se staraš, dušo hřišna? Chyc se, dušo, mého plašča, půjdzěmy před Pana Krista.

Erben 2/227 | Andulko mé dítě (100%)
Andulko, mé dítě, vy se mně líbíte; Andulko, mé dítě, já vás mám rád! Ani mi to lidi nepřejou, že chodím za tebou; ani mi to lidi nepřejou, že chodím k vám. Truc na truc někomu do vašeho domu, truc na truc někomu do vašich vrat. Ani mi to lidi nepřejou, že chodím za tebou; ani mi to lidi nepřejou, že chodím k vám.

Sušil 2171 | Sel Petr proso i pšenicu (100%)
Sel Petr proso i pšenicu, vyvoral tam křepelicu. aneb Žal Petr proso, rýž, pšeničku, našli sme tam křepeličku. Křepeličku máme, křepela nemáme. Málo (aneb moc je) nás, běž ty, Martine, mezi nás. *) Sil Petr proso i pšeničku, našli sme my tam křepeličku, křepeličku máme, křepela nemáme, kerak my se vdáme, dyž kněza nemáme. [: Málo nás, :] poď, Aničko, mezi nás.

Erben 2/096 | V tom háječku při měsíčku (100%)
V tom háječku při měsíčku zpíval tam slavíček: že už více nemiluje Andulku Jeníček. Tak dlouho se milovali, až se rozhněvali: ale zase v krátkém čase, zase se shledali. Už je malá chvilka do dne, pojď, má milá, vyprovoď mne; pojď, má milá, pojď, pojď, mne vyprovoď. Svitá, svitá svitáníčko, stroj, má milá, snídaníčko; pojď, má milá, pojď, pojď, mne vyprovoď. Svitá, svitá, je den bilý, už já musím od svý milý; pojď, má milá, pojď, pojď, mne vyprovoď. Vyprovoď mne mezi vrata, má panenko boubelatá! pojď, má milá, pojď, pojď, mne vyprovoď. Vyprovoď mne na rozcestí, na cestu mně vinšuj štěstí; pojď, má milá, pojď, pojď, mne vyprovoď. Vyprovoď mne na pěšinku, na cestu mně dej hubinku; pojď, má milá, pojď, pojď, mne vyprovoď. Prší, prší, jen se lije! kam ty koně postavíme? Postavte je, kde chcete, já se držím děvčete. Postavte je do zahrádky, já se držím Marijánky; postavte je pod oknem – jen když my dva nezmoknem. Má panenka v Praze slouží, mé srdéčko po ní touží: však já jí tam nenechám, já sí pro ni pojechám. Šla panenka k zpovídání, měla zlaté šněrování, a pan páter se jí ptal, kdo že ji tak šněroval? Pane páter, co se ptáte? vždyť vy mé jen zpovídáte: sama já se šněruju, a Honzíčka miluju. „Zanech, holka, milkování, dej se raděj na pokání, sice trestu neujdeš, do pekla se dostaneš.“ Já se pekla nic nebojím, jen když já mám, oč já stojím: když mám Honzíčka svého, milovnička věrného. Za tou naší stodoličkou, za tou naší stodolou plakala tam má panenka, plakala tam nade mnou. „Neplač, neplač, nenaříkej, 1) vždyť já přijdu brzičko: časně ráno za svítání, dřív než vyjde sluníčko.“

Erben 2/110 | Seděla pod borovičkou (100%)
Seděla pod borovičkou, plakala, že má chudičkou kytičku rozmarínovou na zahrádce. Prosila božího deště, aby jí vyrostla ještě kytička rozmarinová na zahrádce. Mladost, radost! ani mně nedají dorost: včera mně minulo patnáct let, už jsem jich přelhala devět. Nedám, nedám, mládenci, to vám povídám, se stromu jablíčka trhali: musíte času čekati. Kdyby bylo nesvítalo, bylo by mi děvče dalo tři hubičky nebo čtyry, to je děvče roztomilý! Už jdou děvčátka z Lomečku, už jdou děvčata z Lomce: mají červeny čepení, mají zeleny věnce. Pověz mně, och má znejmilejší! kudy k vám budu chodit? Vokolo humen je cestička, ta tě k nám bude vodit. Vokolo humen je cestička, je pěkná drnovatá: kdy ty k nám, můj Honzíčku, pří-deš, sedni před naše vrata. Před těma našima vratami je pěknej bílej kámen: kdy ty k nám, můj Honzíčku, přídeš, jenom si sedni na něn. Před těma našima vratami je pěknej kameníček: aby vo tom lidi věděli, že jsi můj milovníček. Šafáři,[19] mlynáři! z vašeho dvora krásná osoba vychází. Jeníčku, bratříčku! nabí flintičku, postřel Aničku na hrázi. Nechám jí, neznám ji: ona mně koupí na pěkný šaty hedbáví. Já jí zas zlatý pás, stříbrný přazky, zlaty podvazky: „Tu máš, Ančičko, zlatá perličko! lásku zas.“ Adámku náš! co pak děláš? na lonce ti pasou,

Erben 2/115 | Šafáři (100%)
Šafáři,[19] mlynáři! z vašeho dvora krásná osoba vychází. Jeníčku, bratříčku! nabí flintičku, postřel Aničku na hrázi. Nechám jí, neznám ji: ona mně koupí na pěkný šaty hedbáví. Já jí zas zlatý pás, stříbrný přazky, zlaty podvazky: „Tu máš, Ančičko, zlatá perličko! lásku zas.“

Erben 2/117 | Adámku můj! (100%)
Adámku můj! v slovu mně stáj, co jsi mně sliboval, když jsi mne miloval, že budeš muj. „Andulko má! není možná: počkej jen do jara, až bude fijala, pak budeš má. Andulko má roztomilá! do smrti nejdelší moje nejmilejší – žádná jiná.“

Erben 2/133 | Andulko má milá! (100%)
Andulko má milá! kde pak jsř chodila? „Byla jsem na pouti u svaty Doroty, tam jsem se modlila. Za koho jiného než mého milého: abych ho dostala za svého manžela do lože bílého.“

Erben 2/267 | Na kopečku stojí (100%)
Na kopečku stojí borovička, seděla tam pod ní má Ančička. Přiletěl slavíček, nese psaní, podal ho Andulce s pravé strany. Tu máš, má panenko, nelekej se, nesu ti psaníčko, potěšíš se. Dříve než slunéčko vyjde z hory, budeš mít milého u komory. Bude na tě smutně očekávat, bude na okýnko poklepávat. Až bude klepati, neotvírej, on taky klepává někdo jinej. A jest-li otevřeš, ošidíš se, a ta vaše láska promění se. Promění se jednou, víc nebude: milej tebe nechá, jinam pude.

Smutný 48/231 | Neboj sa ty má Aničko neboj (100%)
Neboj sa ty, má Aničko, neboj

Erben 2/268 | Zafoukej větříčku (100%)
Zafoukej, větříčku, od východu: miloval jsem holku, víc nebudu. Nebudeš, Andulko, nebudeš má, neb je tvá matička tuze chudá. Přišly vám, mládenci, smutné časy, nesmíte sobě brát podlé krásy. Ať si je kulhavá, neb hrbatá, když jen má peníze, přec je zlatá!