Rittersberk 1825 / 268 | Šafář jest rychtáře prosil.xml

3 words

Erben 5/243 | Šafářko kde je šafář (100%)
Šafářko, kde je šafář, aby ty koně napás? On sedí za kamny, má hrnec smetany; šafářko, vemte mu jí, dejte jí do komory. Šafářko, kde je šafář? já bych rád koně napás. „Šafář je za kamny, má hrnec smetany, pekýlcem kouká na nás.“

Erben 5/149 | My jsme sedláci (55%)
My jsme sedláci v naší vsi jako psi oškubaní: kdyby byl rychtář pes, kantor pes, šafář pes, byla by psů, psů, psů plničká ves!

Sušil 0237 | Kdo to chodí po krchově (50%)
[: Kdo to chodí po krchově, :] po krchove po mém hrobě? Šlape travičku zelenou, sráží rosičku studenou? Chodí tady náš pan šafář, z tohoto dvora hospodář. 1) Zkažte vy tam mojí paní, ať mně pošle čechel nový. 2) Že já v tom ležet nebudu, že raděj ven z hrobu půjdu. 3) Mám čechel v neděli šitý a do mše svaté válený. Přišel šafář, přišel domů, sedlu za stůl, sklonil hlavu. Co pak ste tak neveselý, snad vás vaše hlava bolí? Mě má hlava nic nebolí, mé srdce je zarmoucený. Zkazuje ti pán tvůj první, bys mu dala čechel nový. Že on v tom ležet nebude, že raděj ven z hrobu půjde. Že je ve čtvrtek přadený, v pátek velký ovářený. V sobotu po slunci praný, v neděli do mše válený. Dvanáct truhel otevřela, žádné košile neměla. Když třináctou otevřela, tam ta košile ležela, na krchov s ní pospíchala. Kdo to chodí po krchově, po krchově po mém hrobě? A já su to, tvoje paní, nesu tobě čechel nový. Otvírejte se, hrobové, moje paní sem ke mně jde. Hrob Boží se hned otevřel a tam ten pán její ležel. Ona k němu přistoupila, hrdla se ho zachytila. Nechytej se krku mého, dyť vidíš jen mrtvé tělo. Třeba tělo mrtvé bylo, když mně bylo někdy milo. Stup, paní, stup ty doleji, vyvrž klíče na hrob nový, to sirotkům na znamení. Přiletěli dvá holoubci, sedli sobě na zvonici. A tak překrásně houkali, jako by hrany zvonily. Jak sirotci uslyšeli, hned na krchov pospíšili. Ach, matičko roztomilá, komu ste nás poručila? Poroučím vás Pánu Bohu, Matce Boží pod ochranu. 4)

Erben 5/392 | Můj zlatej holečku! (50%)
Můj zlatej holečku! kde jsi koně pás? na zelený louce, viděl tě šafář: už je na tě navedíno u samýho purkrabího, že budeš nositi po straně palaš. „Má zlatá panenko! nebojím se nic: sednu na koníčka a pojedu pryč: svaž ty sobě svoje šaty, mažeš se mnou jeti taky; pojedeme spolu, nepřijdeme víc.“ Můj zlatej holečku! kam pak pojedem? „Má zlatá panenko! zrovna do Uher: tam se budem dobře míti, místo vody vínko píti; dělat nemusíme, dělat nebudem.“

Erben 7/017 | Byla lučina široká (50%)
Byla lučina široká, 1) na ní travička vysoká. „Půjdem tam na ni, sestřičko! nažnem travičky raníčko.“ Díval se na ně z okna král, na své pachole zavolal: „Vstávej, pachole! stroj koně, pojedem na hon do pole. Budem honiti srnčata, dvacitiletá děvčata.“ A když na louku přijeli, vrané koníčky zdrželi: „Kdo vám tu trávu kázal žit? jedna musíte s námi jít!“ „Kázal nám otec a máti trávy zelené nažati.“ Jedna ji žala, vázala, druhá žalostně plakala: „Ach, pro ten kousek trávníčku mám já opustit mamičku! Ach, pro ten kousek ostřice mám já opustit rodiče! Ach, pro ten kousek jetele mám já opustit přátele! Ach, pro ten jetelový květ mám já opustit celý svět!“ 1) Vím já lučinu širokou, na ni travičku vysokou. Vstaňte raníčko, sestřičky, nažnem zelené travičky atd. Šla Liduška na travičku do zeleného háječku. Díval se za ní z okna pán, na kočího si zavolal: „Stroj, kočí, stroj koně vrany, pojedem v hájek zelený!“ A když do hájku přijeli, zelenou louku viděli. Viděli na ní zvířátko, dvacítileté děvčátko. „Kde’s té smělosti nabrala, abys mi na louce žala?“ „Dovolil mi sem váš šafář, vašeho dvoru hospodář.“ „Šafářovo tu nic není, ty musíš býti mou paní!“ „Rozvij se v kvítí metlice, že nejsem panenkou více. A ten bílý jetelíček, že mám na hlavě čepeček. To čepeček damaškový, porty na něm pozlaceny.“

Erben 5/238 | Ti sedláci nbozí (50%)
Ti sedláci nbozí, což oni se navozí kamene křemene: bodejž pány čert veme! Ten purkrabí panikář, sám nejvétší pletichář. bije nás jako ras: zasloužil by sám provaz! A ten šelma nešťastný, ten šmathavý poklasný, pro ten klas stíhá nás: zasloužil by sám provaz! Šafář, taškář vybraný, od biřice vypraný, sám co vzal a prodal, nám sedlákům vinu dal! Pane Bože veliký! smiluj se nad rolníky: přijmi je do nebe – a pány ať čert veme!

Erben 5/247 | Proč pláčeš má milá (50%)
Proč pláčeš, má milá, Andulko rozmilá? – Jak nemám plakati, sobě naříkati? Mám do služby jíti, ve dvoře sloužili. Ve dvoře služba zlá, šafářka nedobrá. Hrách nedovařený, nemastný, neslaný. Kaše z mouky studily – což mé srdce truchlí! Maso nikdá není, krom o posvícení! Polívka z česneku, práce bez oddechu. Šafář chodí s holí, honí nás po poli.

Bartoš 1901 / 1052b | Já su ráda (50%)
Já su ráda, že su mładá; donesu travičky pro štyry kravičky, z vinohrada. Kde je šafář? Co sa ňa ptáš? Véjdi do rokytí, šak on ťa nechytí, jen si navaž.

Erben 5/244 | Proč pak se ptáš (50%)
Proč pak se ptáš, kde je šafář? přijde-li šafářka, ona ti vypráská jako šafář, jako šafář!

Erben 5/241 | Přes hráz přes hráz (50%)
Přes hráz, přes hráz, přes votavičku, honil šafář panskou děvečku; vona se mu smála, hezká se mu zdála: „Pojď dál, pojď dál! dám ti hubičku!“

Galko 3/010 | Čije to pahola po noci chodí (5%)
Čije to pahola po noci chodí, [: čo dobrých ľudí :] zo spania budí? Čije by bolo, len susedovo, [: chodí pod okno, :] pod richtárovo. Podaj mi, Anička, studenej vody, [: čo nevypil ten, :] čo k tebe chodí. Čo on nevypev, to na zem vylál, [: tebe Janíčko, :] on ništ nenechal. Dočkaj, Janíčko, len za chvíločku, [: pojdem ti nabrat’:] na studienočku. Dokál Anička z vodičkou prišla, [: dotál z Janíčka :] dušička vyšla.