udělala

Vyrostla mně bílá růže, trhat já ji nebudu: milovala jsem Vojtíška, milovat už nebudu. Milovala jsem ho věrně, v srdci jsem ho nosila; toho jsem se nenadála, žeby láska šálila. Šel můj milej po ulici, měl klobouček na stranu; lidé jsou mu povídali: Tamhle vidíš svou pannu. „Nemluvte mně, lidé, o ní, hledět na ni nemohu; jak ji spatřím jedním okem, sklopím hlavu hned dolu.“ Když jsi na mě hledět nemoh, proč jsi za mnou chodíval? já jsem tebe neprosila, abys ty mne miloval. Měl jsi dvéře otevřeny do srdce upřímného: ale nyní jsou zavřeny, nepřijdeš víc do něho! Což pak jsem ti udělala, že mne teď nenávidíš? vždyť jsem ta, která jsem byla, proč pak se za mě stydíš? To mám já teď za upřímnost, kterou jsem k tobě měla; pro tebe bych, nejmilejši, krev byla vycedila! Rozpomeň se, nejmilejši! na tvoje slibování: že tě bude pán Bůh trestat, nedá ti požehnání. Rozpomeň se, nejmilejši! na moje mladá léta: léta s tebou jsem ztratila – po radosti je veta! Živobytí bych si vzala, však jsem si ho nedala: věčnost věčší, než celý svět, toho jsem se lekala.

U Kláštera pole samy zelí, já tam po něm hledal potěšení: cely jsem poličko vobešel, potěšení jsem tam nenašel. U Kláštera pole samej jetel, já tam po něm běžel, jak by letěl: běžel jsem já k jednej panence, aby nešidila mládence. Dala jsi mně šátek za sednáčník, jako bych byl ňákej karabáčník: jen ty si nech šátek pro sebe, nestojím já, holka, vo tebe! Dala jsi mně šátek, zas ho vzala, jakou’s mi to hanbu udělala!? nic ty mně, panenko, netrucuj: pantoflíčky sobě vypucuj! Do Bechyně cesta samej jetel, já jsem po ní běžel, jen jsem letěl: jenom ty mně, má panenko, netrucuj, radši ty mně mý botičky vypucuj. Do Lázně je cesta ještě lepší, šla tam má panenka nejmilejší: jenom ty mně, má panenko, netrucuj, radši ty mně mý botičky vypucuj. K Radvanovu cesta zelená se, je tam hezká holka, nevdává se; vdávej ty se, má panenko, nebo ne, co je mně už jedenkráte do tebe!