Plouli rytíři po brodě,
připlouli k nové hospodě.
„Šenkýřko, hezkou dceru máte!
komu ji ke cti dochováte?“
„To není, rytíři, dcera má,
jeť to dívecka služebná.“
Poslala Lenorku pro vodu,
smýšlela o ni zlou radu.
Lenorka pozorná byla,
pod okýnkem je slyšela.
„Jdi, Lenorko, jdi lůžko stlát,
pan rytíř dřímá, půjde spat.“
Lenorka do pokoje vkročí,
pan rytíř si ji zaskočí.
„Nech ty mne, rytíři, s pokojem,
ať odejdu s pánem Bohem!
Ač jsem jen dívečka služebná,
můj rod se tobě vyrovná.“
„Jak se mi tvůj rod vyrovná,
když jsi dívečka služebná?“
„Když jsem já maličká byla,
před domem jsem si hrávala.
Po zlatém písku jsem běhala,
červeným jablíčkem koulela.
Jeli jsou tudy cikáni,
na vůz pod plachtu mne vzali.
Do cizí země zavezli,
za míru ovsa prodali.“
„Pověz mi, Lenorko má milá,
jaký to dvůr tvůj otec má?“
„Dům je z bílého mramoru,
okna z červených kamenů.“
„Oj, ty’s Lenorka, sestra má,
sestra má vlastni rozmilá!
Sedům let jsem tebe hledal,
všecky země jsem prohledal.
Lehni si, sestřičko, na lože,
já budu chodit po dvoře.
A když už bylo na ráno,
bylo jest na ni voláno:
„Vstávej, Lenoro, nahoru!
vem bílý čepec na hlavu.“
„Vstávej, má sestřičko, nahoru!
pojeden k bílému dvoru.
Panímámo! co mi dáte?
mou nevěstu uhlídáte!“
„Ach, což mi po tvé nevěstě,
když budu vždycky jí v cestě!“
„Panímámo! co mi dáte?
mou sestřičku uhlídáte!“
„Stříbro, zlato bych ti dala,
kdybych ji zas uhlídala!“
A když se spolu vítaly,
obě radostí plakaly.
Nedaleko Kolína
stojí hospoda nová,
stojí hospoda nová,
z kamene vystavená.
Jedou tam tři pánové,
tři krásni rytířové:
„Hej, šenkýřko, toč pivo!
skoč, šenkýřko, dej víno!“
Kačenka víno nese,
až se ji hlava třese,
to od dobrých korálů,
od stříbrných tolarů.
„Je, šenkýřko, dcera tvá?
čili tvoje přátelská?“
„Ani není dcera má,
ani žádná přátelská.
Od formanů koupená
za čtyry mázy vína,
za čtyry mázy vína,
za jednu otep sena.“
„Co, šenkýřko, co ti dát,
bych s ní moh té noci spát?“
„Pět dukátů nebo šest,
dost bude za její čest!
Jdi, Kačenko, lože stlát,
pan rytíř už půjde spat!“
Jak Kačenka pokročí,
rytíř za ni poskočí.
„Ani se mne netýkej,
mou osobo ve cti měj!
jsemť já z rodu dobrého,
z rodu tobě rovného!“
„Když jsi z rodu dobrého,
oznam mi otce svého.“
„Můj otec pán rytířský
někde v zemi Uherský.“ 1)
„Prosím, dej mi znamení,
jaké má on staveni?“
„Stavení je z mramoru,
zlaté schody nahoru.“
„Ty‘s, Kačenko! sestra má,
sestra moje rozmilá,
co dítě ukradená,
nyní zas nalezená!
Sedům let jsem tě hledal,
s koně na koně vsedal,
s koně na koně vsedal,
tři sta jsem jich potrhal!
Pojď, šenkýřko, nahoru,
zaplatím ti tvoji mzdu.“
Šla šenkýřka nahoru,
rytíř uťal jí hlavu –
zaplatil jí její mzdu.
1) V písni slovenské sní místo toto:
– som a rodu velkého
Dinděš krála mladého;
v lužické pak stoji:
Čeja da Maruška tola ty sy?
„Z cuseje zemje Kajnfaljerec džóvka.“