středu

Dvanácte panen usnulo pro lásku svého milého: jen jedna nespala, milého čekala. Dočkali se ho nemohla, šla, muziku štelovala: „Muzikanti hrajte, hrajte mně vesele! Až já počnu libě spáti, hrajte vy mně pijamenty; muzikanti hrajte, hrajte mně vesele!“ Vyšla ze zámku na špacír, ptala se, byl-li tu kavalír v šatech prémovaných, v punčochách hedbávných? Pažátko odpovědělo, že nevidělo žádného, než koně vraného a osedlaného. Vešla je do své zahrádky tam utrhnout prut marjánky: on ležel pod stromem proražený kordem. Ten kord je z něho vytrhla, do svého srdce vrazila: to byl konec lásky, daremné překážky! Ten kdo okolo pojede, ten každý litovat bude dvě krásné osoby proražené kordy. Uřežte chvojku zelenou, přikrejte tu krev nevinnou, ať vrány nekváčou, panenky nepláčou. Píseň tato budiž na ukázku pokaženého vkusu v řeči panské a městské ze středu předešlého století. Obsah její jest bezpochyby nějaký skutečný příběh téhož času. Ostatně co na ní lepšího, totiž nápěv a první i poslední sloha, vzato jest z jiných písní národních.

Kdy sem ja šel uličku, malu něveličku, nadešel sem svu milu, ona šla z noclehu. Milý, mocny Bože. *) Dal sem ja ji slovečko: Dař Pan Bůh, dzěvečko! A ona se ulekla, slovečka neřekla. Nělekaj se, ma mila, ja na cě něpovim. Což bys na mne povědzěl, dyž na mne nic něviš? A kata ja tež něvim, dy sem byl nad vami, ach, nad vami, nad vami, sam Pan Bůh nad nami. Což’s, mila, udzělala pod lipku zelenu? Pachole’s porodzila, tam’s ho zakopala. Něpovidaj, můj mily, dam ci na košulu, dam ci na košulu, baj ci ju ušiju. Což mi je po košuli? Košula se zdere, košula se zdere na mem hřišnem cěle, pachole něstaně. Něpovidaj, můj mily, dam ci prsteněček, zlaty prsteněček, zelený věneček. Což mi je po prstenku, po zelenem vinku? Prsteněk se zlame. 1) A vinek uvadně, pachole něstaně. Jak už bylo ve středu, už Kačenku vedu, už Kačenku vedu k mistu popravnimu. Pomodli se, Janičku, jednu modlitbičku, jednu modlitbičku za jeji dušičku.