nikdá

Displaying 1 - 16 of 16
[: Na nedělu raničko :] [: vychodilo slunečko. :] Na tú horu vysokú, na tú lúku širokú. Na ty lúce nic není, edem kostel kamenný. V tom kostele zvonili, by se ludé schodili. Šla matička s cerami, dvě byly pod věncami. A tá třetí nebyla, z krchova se vrátila. Do zahrady vkročila, tři růžečky utrhla, tři pérenka uvila! Jedno pérko dovíjá, kněz mšu svatú začíná. Druhé pérko dovíjá, kněz hostiu pozdvíhá. Třetí pérko dovíjá, ďábel se k ní dobývá. Pomož Pán Bůh, děvečko, komu viješ pérečko? Daj to Pán Bůh, mládenec, není péro, lež věnec. Dyby přišel mládenec, dala bych mu ten věnec. Dyby přišla osoba, dala bych já jí oba. Daj, děvečko, daj věnec, šak jsu hodný mládenec. Daj, děvečko, daj oba, šak jsu hodná osoba. Daj, děvečko, všecky tři, šak jsem herský jako ty. A já vínka nesmím dat, mohla by mně máti lát.1) Matky se ty nic nebůj, víneček mi přece daruj. Stup, děvečko, na kamen a z kameňa na střemeň. Ze střemeňa na koňa, pojedeme do rája. Tam’s jak živa nebyla, ani tvoja rodina. Vzal Kačenku na rohy a letěl s ňú přes hory. Jak za humny vyjeli, nikde cesty neměli, po samém trní jeli. Po trní a po boří, po ďábelském šáchoří.2) Zdvihni, milá, sukničku, ať se netkneš trávníčku. Zdvihni, milá, kazajku, ať se netkneš turánku. Když přijeli před peklo, zaklepal on na okno. Otevřte, tovaryši, vezu tělo i duši. Chystejte nám stolicu, dajte vína sklenicu, ať se panna napije a s nami tu spočine. Jedni s koňa snímali, druzí vínko chystali.8) Sedni, Kačo, na stolek, vypij vínka s pohárek. Co’s tělo co’s dělalo, že’s do pekla muselo? A to tělo hřešilo, věnečky ve mšu vilo. Ponejprv se napila, hned jí krása změnila, po druhé se napila, modrý plamen pustila. Po třetí se napila, plamenem se chytila.4) Vystavte mě za dveře, nech mě větr prověje. Dy ses chtěla provějat, měla’s na mšu chodívat.5) Proč, zvony, nezvoníte, a snad o mně nevíte? Zvony začaly zvonit: Nechtěla’s na mšu chodit. Dyby’s byla chodila, tož’s v pekle byt neměla. Dajte ju tam na lože, kde jsú břitvy a nože. A jeli tu formani, velmi biči praskali. O, formani, formani, esli ste vy z mej strany z Holomúca, z Opavy? Řekněte tam matce mé, dcerušky má ešče dvě, by je lepši trestala, než mě hřišnú chovala, do peklach se dostala. Do pekla horúcího, Nevyjdu nikdá z něho.6)
Sivy sokol zaletěl, hej, hej, ež přes Krakov přeletěl. Krakovjanky, měščanky, hej, hej, nikda nic nědělaju, sokola posluchaju. Sokoličku, Janičku, kaj maš svoju milučku? Moja mila umřela, v klašteře je schovana. Bilym ruchem oděta, černu hlinku přisuta. Třikrat klašter obešel, žadných dverek něnašel. Edem jedno okynečko, svoji milej srdečko. Hej, milenko, děvečko, potěš moje srdečko. Ja sem ti ho těšila, dokud sem živa byla. Včil ho těsiť něbudu, ani už tež němožu. Nech ho těši svaty Jan, na ostatku Pan Bůh sam.
[: Pod javorem pod zeleným :] oře dívča volem černým. Jak pod javor dovoraua, 1) máti na ňu zavouaua. Pojeď, dcerko, pojeď domů, daua sem ťa nevím komu. Daua sem ťa Janíčkovi, dvanástemu 2) zbojníčkovi. »Janíčku, tys čirý zbojník, víš ty k horám každý chodník. Každý chodník, každú cestu, kerá ke kerému městu. Nejsem, milá, taký zbojník, nemám peněz, enom trojnik.« V noci vyšeu, v noci došeu, nikdá jí nic nedoneseu. 3) Doneseu jí ručník nový, ručník nový nebílený. 4) Kázau jí ho z mydua práti, nedau jí ho rozvíjati. Miuá praua, protřípaua, vypadua jí ruka bíuá. 5) Počkaj, Janko, povím na ťa, to je ruka z mého brata. 6) Jaká bys ty žena byua, dybys muža prozradiua! Jaká bych já sestra byua, dybych brata zatajiua? Miuá zradí, šerha vsadí, kat oběsí, lebo mosí.
[: Pod javorem pod zeleným :] oře dívča volem černým. Jak pod javor dovoraua, 1) máti na ňu zavouaua. Pojeď, dcerko, pojeď domů, daua sem ťa nevím komu. Daua sem ťa Janíčkovi, dvanástemu 2) zbojníčkovi. »Janíčku, tys čirý zbojník, víš ty k horám každý chodník. Každý chodník, každú cestu, kerá ke kerému městu. Nejsem, milá, taký zbojník, nemám peněz, enom trojnik.« V noci vyšeu, v noci došeu, nikdá jí nic nedoneseu. 3) Doneseu jí ručník nový, ručník nový nebílený. 4) Kázau jí ho z mydua práti, nedau jí ho rozvíjati. Miuá praua, protřípaua, vypadua jí ruka bíuá. 5) Počkaj, Janko, povím na ťa, to je ruka z mého brata. 6) Jaká bys ty žena byua, dybys muža prozradiua! Jaká bych já sestra byua, dybych brata zatajiua? Miuá zradí, šerha vsadí, kat oběsí, lebo mosí.
Sódijó synečka v Kyjově na právě, že zabil panenko na zelené trávě. Já sem jí nezabil, zabila se sama, já sem se jí díval, jak se mordovala. *) Vrazila nožéček do levýho bočka, z té rany vykvetla červená růžička. Červená růžička, modré karafiát, škoda ti, panenko, škoda ti na stokrát. Ach, co sis, panenko, co sis pomeslila! Pro marný slovíčko srdečko’s zranila! Zranila, zranila pro synečka svýho, že jož nedostane nikdá takovýho.
Ach, maměnko, maměnko, zlá novina letí, vdovec si mě namlúvá, má patero dětí. Ach, vdovče ty můj milý, pověz ty mně pravdu, kolko ty těch dětí máš, ať mě neoklamáš. Pod pecem je patero, za pecem je štvero, néní jich, má milá, jenom devatero. Než bych sobě vdovca plesnivého vzala, radši bych já, radši do vody skočila. Radši bych já, radši dvanást kráv dojila, než vdovcovým dětom snídaní strojila. Dvanást kráv podojím, se synkem postojím, tem vdovcovým dětom nikdá neuhovím. Ty vdovcovy fúsa radovaly by se, moje černé oči naplakaly by se. Ta vdovcova brada jako drobná sečka, ona by popchala moje bílé líčka.
V šírém poli stojí hruška zelená, pod tú hruškú studenenka kamenná. Kdo tu vodu pit bude, mladú ženu mět bude, a ta žena nikdá dobrá nebude.
Lásko, lásko kupovaná, nejsi, nejsi nikdá stálá. Ale je stálejší, moja nejmilejší, štólú, štólú zavázaná. Já jsem ti, synečku, slibovala, svůj vínek zelený darovala, od stříbra od zlata, to je má podstata, sem ti, sem ti darovala.
Když ja si zpomenu na svého tatíčka, slzy mě poleju, nevidím chodníčka. Když já si zpomenu na svoju maměnku, slzy mě polejú iďa na travěnku. Zhůru ke krchovu cestička dlážená, tam je má mamička na něm pochovaná. Zhůru ke krchovu dlážený chodníček, tam je pochovaný můj dobrý tatíček. Krchove, krchove, ohrado zelená, už sem na tě vsela své drahé semena. Už sem si nasela mamulku, tatíčka, ešče si naseju sestřičku, bratříčka. Hrobaři, hrobaři, hluboko sázíte, předrahé semena, nikdá nezcházíte. Mamulko, mamulko, hluboko ste lehly, své ubohé dcery k místu nepřivedly. Tatíčku, tatíčku, v hrobě jako v kleci, mně ubohé dceři ubližujú všecí.1) Ubližuj, ubližuj, máš-li ubližovat, moja těžká křivda bude k Bohu volat.2) Vy buchlovské zvony, na dva hlasy zvoňte, vy moji rodiči, vy mně hore vstaňte!
Vanoce, vanoce, skoro-li budětě? Ubohe siroty, kaj se podějetě? Co maju rodiče, to půjdu do domu, a ja sirotečka ze služby na službu.1) Ja němam tatička a němam matičky, ja němam bratřička a němam sestřičky. Ach, Bože, rozbože, kaj su můj tatiček? Už na nich narostl zeleny trávniček. Zeleny travniček, bily krvavniček, už mi věc něstanu rozmily tatiček. Ach, Bože, rozbože, kaj su ma mamička! Už na nich narůstla zelena travička. Zelena travička, bila lelujička, už mi věc něstanu rozmila mamička.2) Dyby ja věděla, že jich z hrobu zvihnu, nosila bych hlinu od Těšina k Vidňu.3) Ale ja dobře vim, že už jich nězvihnu, že jejich hlavěnky nikda něuhlidnu. Dy ja si zpomenu na svoju mamičku, jak by mi rozpalil pod srdečkem svičku. Vyjda na zahradu, chytila se pnička: Ach, Bože, rozbože, už němam tatička. Vyjda na zahradu, chytila se přičky: Ach, Bože, rozbože, už němam matičky. Vyjda na zahradu, chytila se plota: Ach, kaj se poděju, ubohá sirota!
Kerchove, kerchove, zahrado zelená, do tebe se sejú ty drahé semena. A dycky se sejú, nikdá nescházijú, ach, Bože, rozbože, kde se podívajú.1) Já si sem naseju širokého listí: skoro-li se milý, skoro-li se vyspí. Dvě leta minuly, co tam milého mám, a ješče nezešel ten drahý tulipán. Ach, dybych já měla takový srpeček, co bych si prožala do hrobu chodníček!
Ta komenská veža pěkně malovaná, tam sú má maměnka pod ňú pochovaná. Tam sú oni, tam sú nedaleko dveří, na nich mi vyrostel rozmarýn zelený. A já tady půjdu a já ho utrhnu a já svú mamičku ešče voňat budu. Staňte mně, mamičko, staňte vy mně hore, urobte pořádek v tom sirotském domě. Dcero moja milá, já hore nestanu, já za tvoju křivdu nikdá nezastanu.
[: Je zima, bude mráz; :] kam se, ptáčku, schováš? Schovám se za lesy, kde nikdá neprýší.1) Můj zlatý holoubku, kdybys měl chaloupku! Já bych v ní sedala, písničky skládala. Neskládej jí o mně, skládej sám o sobě. Neskládej o pannách, skládej ji o vdovách. Neskládej o vdovcích, skládej o mládencích.
[: Lepší můj hoblíček než sedlácké volky, :] [: dyž si ho nabrúsím, jide mně povolky. :] Ty sedlácké volky řezníci zabijú, a moje hobličky nikdá nezahynú. Hoblíček a pilka, to je má špacírka, kdy si to pobrúsím, jde mi to zlehúnka.
Buď, sedláčku, buď vesel, třebas ješče nezasel, šak vtáček nikdá nesívá, a přece vesele zpívá.
Jaborník, Jaborník, na Jaborník chodník, až sa, milá, vydáš, kam já budu chodit. Jedna sa mně vydá, druhá mně doroste, nad Jaborník chodník nikdá nezaroste.