vůle

Displaying 1 - 10 of 10
Vyletěla čejka z Vysokého Mejta, ta mně vyřizuje, že mne pozdravuje černooká holka. Černooká byla, bílé šaty šila, červený šáteček, zelený věneček, má panenka milá. Přišel tam Janeček unavenej všecek, hluboce si vzdychal, smutně si naříkal, sed si za stoleček. Nesedej, nesedej, poď, pomoz, nalejvej, by lidi neřekli a na nás nesvedli, že jsi ty můj milej. „Já nejdu nalejvat, ale jdu namlouvat: je-li vůle boží, bychom byli svoji, aby se mohlo stát.“ Když jsem šel po louce okolo jalovce, potkal jsem mou milou, panenku rozmilou, bolelo ji srdce.
Kterak pak já smutná řeknu, až já před faráře kleknu? on se mne ptáti bude, je-li to z dobré, vůle? z přinuceni se to dálo, táta mě s mámou nutí, já nemám žádné chuti!
Inu! děj se vůle boží, já už nic nedbám! prodám ženu, prodám děti, peníze dám na propití: inu! děj se vůle boží, já už nic nedbám!
Na vršíčku, na kopečku jsú tam husaři, maji krátký košilečky jako rybáři: voni se tam sekaje, šavličkama cvinkajú; má milá se za mě bojí, že mě zabijú. Nezabijú, nezabijú, já palášek mám: čtyrydvacet těch husarů sám já posekám. Já jsem chlapík jako pták, po miluju, nechám tak, sednu na koně vranýho, pojedu vodsád. „Vyletěla holubička přes ten panskej dvůr, zaplakala, zažehla, že nebudeš můj!“ Mlč, Handulko, mlč nepláč, vono bude zas jinač, bude-li v tom vůle boží, sejdeme se zás. Pod vršíčkem, nad vršíčkem jsou tam husaři, mají modré kamizoly, jako šumaři; oni se tam sekajou, šavličkama řinkajou: zkázala mně má panenka, že mě zabijou. Nezabijou, nezabijou, já se jim nedám: půl tuctu těch modrejch ptáků sám já posekám; já jsem chlapík jako lev, má panenka – mlíko, krev: kdo mně na ni rukou šáhne, zví, jak je můj hněv.
(Úlomek.) Poslechněte lidé málo, co se v Domažlicích stalo: byla tam jedna paní, chodil myslivec za ní. Chodil za ní devět neděl, žádný o tom nic nevěděl; až jsou přišli myslivci, vyskoumali ty věci. „Pět set bych vám ráda dala, kdyby se mně vůle stala: byste mně zabil muže, neb už mne mrzí tuze.“ 1)
[:Na mšu svatú zvonijú, :] [: panenky se strojijú. :] Všecky idú pod věnci a za nimi mládenci. Jenom jedna nebyla, pro věnec se vrátila.1) Do zahrady vkročila, tři růžečky utrhla. Tři růžečky utrhla, tři věnečky uvila. První vínek zavíjá, kněz mšu svatú začíná. Druhý vínek zavíjá, kněz svůj kalich pozvíhá. Třetí vínek zavíjá, kněz mšu svatú zavírá. Do kostela běžela, mšu svatú omeškala. Potkal tě ju jeden pán, a to byl ten ďábel sám.2) Kam, děvečko, kam ideš, do kostela nepřindeš. Du, pane, do kostela. — Mšu svatú sem zmeškala? Mšu svatú si zmeškala, kázání neslyšela. Skoč, děvečko, na kamen a z kamena na třemen. A z třemena na můj kůň, pojedeme na hrad můj. Pojedeme do pola, kde’s jak živa nebyla. Ke kostelom přijeli, zdaleka vyhýbali. K šibenicám přijeli, zdaleka se klaňali. Co to, pane, děláte, kostelom vyhýbáte? Kostelom vyhýbáte, šibenicám se klaňáte? To jsú naše kostely, by ste hřišní věděli. A kdy k peklu přijeli, na dveře udeřili. Otevřte, tovaryši, vezem vám tělo i duši. Postavte jí stolicu, dejte jí vína sklenicu. Ponýprv se napila, modrý plamen pustila. Po druhé se napila, červený plamen pustila. Po třetí se napila, bílý plamýnek pustila. Otevřte okynečko, ať si ochladím srdýčko. »Kdy si chtěla chladiti, měla’s dobře činiti.« Kdo je tady z Moravy, od mamulky z tej strany? Zkažte tam mé mateři, ať mě nečeká k večeři. Ani zítra k obědu, že už já věc nedondu. Ješče jednu dceru má, ať jí vůle nedává, jako mně ju dávala; kam sem se smutná dostala! Proč, zvony, nezvoníte, snad už o mně nevíte? Jak ti máme zvoniti? Nechtěla’s nás slyšeti. Kohúti nezpíváte, snad už o mně nedbáte? Jak ti máme zpívati? Nechtěla’s nám sypati.
[: Vím já jeden hájiček, :] v tom hájičku domeček. V tom domečku děvečka, chovala sokolíčka. Čisté žito sbírala, sokolovi sypala. Nemohla ho uchovať, musela ho ven vyhnať. 1) Sedum let ho chovala, na osmý ho pustila. Leť, sokole, do pole, nalítej se do vůle, nazobej se kúkole. Letěl sokol, zaletěl, třikrát Krakov obletěl. 2) Sedl si tam na rynek, na červený kamýnek. 3) A tak vesele zpíval, až se Krakov rozlíhal. Krakovjané měščané všeho díla nechali, sokola poslúchali. Došla k němu hrdlička, jeho vlastní sestřička. Co, sokole, co děláš, žádného smutku nemáš? Jaký bych já smutek měl, když mi žádný neumřel? Umřela ti tvá milá, dvě hodiny s poledňa. Třetí den, co pohřbená, v klášteře pochovaná. Sokol letěl, zaletěl, až na klášter doletěl. Třikrát klášter obešel, žádných dveří nenašel. 4) Jenom jedno okenko: Promluv ke mně, milenko. Dybych mohla mluviti, mohla bych aj choditi. Na srdečku mám kameň, na jazyku mám plameň; to pro tebe, můj milý, že sme spolu chodili.
Zdoruje mně kdosi, lebo já komusi, lebo se mne kdosi do vůle naprosí. Do vůle naprosí, a já neposlechnu, až přede mnó klekne a klobóček smekne.
Ťažko je mně, ťažko na srdečku mojem, jak by naňho vuožiu sedem centů kameň. Ťažko je mně, ťažko, ani neuléhá, néní věci možná, abych neumřeua. Ťažko je mně umřit, keď mia nic nebolí, šohajička si vzít, keď mej vůle néní. Hodina je mně deň a deň je mně týdeň, týdeň je mně rokem s nemiuým čuověkem. Nastane neděla, keď půjdem z kosteua, uvidím miuého, šohajka švarného. Neděla s pondělkem, to je veseuý den, dycky mně grumluje šohajek pod oknem.
[: Už sa všeci chuapci poženili, :] [: zelené pérečka donosili. :] Oženili sme sa, milí braši, co nám budú říkat doma naši? Mati bude puakat a otec uát, že sme jim nedošli poděkovat. Děkovali bysme, neumíme, vzali sme na vojnu z dobré vůle.