by

Displaying 1 - 100 of 403
Čí je to pachole? v noci chodí: vono cely noci lidi budí. Dyť je to pachole lichtářovo: von chodí za cerú šafářovo. Tluču, tluču, dívčko, votevři mně: dyt to není v létě, je to v zimě. „Dyť bych já ti ráda votevřila, kdyby moje máma neslyšila. Kdyby moje máma huslyšíla, vona by nás třeba voba zbila. Jdi ty raděj, chlapče, jdi ty domů: poruč ty mě tady pánu Bohu.“
Kalouskovy koně čistou vodu pijou: dej pozor, Jeničku, ať tě nezabijou! Kdyby tě zabili, bylo by tě škoda: plakala by pro tě mlynářova dcera.
Kdo mně krmí koníčky, když jsem u svý holčičky? nechtěla mne domů pustit, že až zajdou hvězdičky. Hvězdičky se ztratily, já byl eště u milý: mý koníčky nekrmeny přenáramně řejhtaly. Mlčte, mlčte, koníčky! naseču vám travičky, abyste mi neřejhtaly, když jsem u svý holčičky. Žádnej neví jako já, jak je cesta v noci dlouhá; žádnej neví jako já, jak je cesta v noci zlá. Kdo mně krmí koníčky, když já nejsem v noci doma? kdo mně krmí koníčky, když jsem u svy holčičky? Kdo mně sklidí nádobí, když já v noci nejsem doma? kdo mně sklidí nádobí, když já jsem u svý milý? Vysoký jaloveček, vysoký jako já: kýž mi tě, má panenko, kýž mi tě pán Bůh dá! Proto jsem si kanafasku koupila, abych se ti, můj Jeníčku, líbila: na červenou, na zelenou, na bílou, abysi mně nechodíval za jinou. Šla má milá do háječka, do zeleného, potkala tam mládenečka modrookého. „Myslivečku mládenečku! přijďte rej tra k nám, já mám doma bílej šátek, a já vám ho dám.“ Mysliveček mládeneček dvéře otvírá, a ta jeho nejmilejší oči utírá. „Neplač, neplač, má panenko! vždyť se k tobě znám: až se žitko zazelená, ruku tobě dám.“ Před sousedy na potoce husy se perou: jdi, Jeníčku, vem flintičku, zabí některou. „Já ty husy nezabiju, já je dobře znám: jsou to husy paňmáminy, kam já chodívám. Kdybych já jí jednu zabil, hněvala by se; a kdybych tam potom přišel, vadila by se.“ Před sousedy na potoce husy se perou: Jdi, Jeníčku, vem flintičku,
Před sousedy na potoce husy se perou: jdi, Jeníčku, vem flintičku, zabí některou. „Já ty husy nezabiju, já je dobře znám: jsou to husy paňmáminy, kam já chodívám. Kdybych já jí jednu zabil, hněvala by se; a kdybych tam potom přišel, vadila by se.“ Před sousedy na potoce husy se perou: Jdi, Jeníčku, vem flintičku, zabí některou. „Toho já neudělám, já ty husy dobře znám: jsou to husy z toho dvora, kam já chodívám.
Šla panenka do háječku, chytila tam ptáčka, dala si ho do šátečku, by ho nezamáčkla. „Pusť mě, pusť mě, zlaté dítě! já ti budu zpívat: až se tudy se svým milým budeš procházívat.“
Náš Honzíček, maly poupě, šoupával on se po sloupě nahoru, pak dolů k Zápotockejm do dvoru. Zápotocká to viděla, starému to pověděla: „Pudu tam! je-li tam, já mu hodně vylupám!“ Honza slyšel hubováni, nechal dívčky milování, utíkal, pospíchal, by ho starej nedostal.
Seděla pod borovičkou, plakala, že má chudičkou kytičku rozmarínovou na zahrádce. Prosila božího deště, aby jí vyrostla ještě kytička rozmarinová na zahrádce. Mladost, radost! ani mně nedají dorost: včera mně minulo patnáct let, už jsem jich přelhala devět. Nedám, nedám, mládenci, to vám povídám, se stromu jablíčka trhali: musíte času čekati. Kdyby bylo nesvítalo, bylo by mi děvče dalo tři hubičky nebo čtyry, to je děvče roztomilý! Už jdou děvčátka z Lomečku, už jdou děvčata z Lomce: mají červeny čepení, mají zeleny věnce. Pověz mně, och má znejmilejší! kudy k vám budu chodit? Vokolo humen je cestička, ta tě k nám bude vodit. Vokolo humen je cestička, je pěkná drnovatá: kdy ty k nám, můj Honzíčku, pří-deš, sedni před naše vrata. Před těma našima vratami je pěknej bílej kámen: kdy ty k nám, můj Honzíčku, přídeš, jenom si sedni na něn. Před těma našima vratami je pěknej kameníček: aby vo tom lidi věděli, že jsi můj milovníček. Šafáři,[19] mlynáři! z vašeho dvora krásná osoba vychází. Jeníčku, bratříčku! nabí flintičku, postřel Aničku na hrázi. Nechám jí, neznám ji: ona mně koupí na pěkný šaty hedbáví. Já jí zas zlatý pás, stříbrný přazky, zlaty podvazky: „Tu máš, Ančičko, zlatá perličko! lásku zas.“ Adámku náš! co pak děláš? na lonce ti pasou,
Kdyby bylo nesvítalo, bylo by mi děvče dalo tři hubičky nebo čtyry, to je děvče roztomilý!
Pod ten Pražský most teče vodička: napoj mně, má milá, hubičko rozmilá, mého koníčka. „Já nenapojím, já se ho bojím: on by mě pošlapal, on by mě pošlapal, kdoby mě zhojil?“ Pražští doktoři to jsou lékaři: ty by tě zhojili, moje potěšení, za dvě hodiny.
V háječku v dolině na pěknej rovině, je tam moje milá, Andulka rozmilá, šenkuje ve víně. Přišel tam Jeníček, sed si za stoleček; převelice vzdychal a sobě naříkal, můj zlatej holeček! Nesedej, nesedej, pojď, pomoz, nalívej! by lidi neřekli, toho si nevšimli, žes bejval můj milej. „Já jsem k vám nepřišel vína nalívatí: já přišel pro láska, můj zlatej obrázku, tebe milovatí. Když jsem byl v arestě v tom Klatovském městě, nic mně tam nebylo, když za mnou chodilo mé rozmilé děvče. Když jsem byl v vězeni sedum let pod zemí, nic mi zle nebylo, když za mnou chodilo moje potěšení. Moje potěšení! pomoz mně z vězení.“ tvoje bejt nemůžu – není možná, není! Praha a Vídeň jsou na pěkné rovině, je tam moje milá, Andulka rozmilá, šenkuje ve víně. Přišel k ní Jeniček, sed si za stoleček; dal si nalejt vína, pořád při něm dřímá, rozmilej holeček. Nespi a nedřímej, pojď, víno nalejvej: by lidi neřekli a na nás nesvedli, že jsi ty můj milej. „Já jsem k vám nepřišel vína nalejvati: já jsem přišel k tobě, potěšení moje, tebe milovati. Když jsem byl za Prahou, daleko za vodou, nic mi zle nebylo, když za mnou chodila paňmáma i s dcerou. Byl jsem ve vězeni tři léta pod zemí, nic mi zle nebylo, když ke mně chodilo moje potěšení. Moje potěšení, pojď, pomoz z vězení! z vojny však nemůžu, není možná, není!
Vyletěla čejka z Vysokého Mejta, ta mně vyřizuje, že mne pozdravuje černooká holka. Černooká byla, bílé šaty šila, červený šáteček, zelený věneček, má panenka milá. Přišel tam Janeček unavenej všecek, hluboce si vzdychal, smutně si naříkal, sed si za stoleček. Nesedej, nesedej, poď, pomoz, nalejvej, by lidi neřekli a na nás nesvedli, že jsi ty můj milej. „Já nejdu nalejvat, ale jdu namlouvat: je-li vůle boží, bychom byli svoji, aby se mohlo stát.“ Když jsem šel po louce okolo jalovce, potkal jsem mou milou, panenku rozmilou, bolelo ji srdce.
Nechoď, má milá, do lesa, padá studená rosa; střevíčky máš starý, cely roztrhany, musela bys jít bosa. Nechoď, má milá, do lesa, je tam veliká rosa: máš střevíčky maly, což by rozmokvaly, přišla bys domu bosa.
Když jsem já šel od mé milé, od panenky, cinkaly mně pod botama podkovinky: činky, břinky, podkovinky! miloval jsem černooké dvě panenky. Když jsem já šel od mé milé za svítání, dal se na mě sousedův pes do štěkání; a já na něj: „Ticho, psíčku!“ a on by mně byl pokousal mou nožičku.
Na krátce, na dlouze nic mě netěší, když on tu nepase můj znejmilejší! kdyby on tu pás, bylo by mně snáz, bylo by mé srdce veselejší zas.
Stojí hruška v šírém poli, zelená se, pod ni roste rozmarína, netrhá se: já ji musím utrhnout, kdybych tam měl zahynout, a ty musíš, má panenko, zapomenout. Kdyby se to naši páni dověděli, že je proutek z rozmaríny utržený: oni by sem svolali všecky krajské ouřady, oni by nás hned na vojnu pochytali.
Tamhle za vodou dvě holky s trávy jdou, potřebovaly by převezení: vstávej převozničku, převez mou holčičku, aby mi nepřišla k utopení.
Červená, modrá fijala – kdes ji, má milá, trhala? Trhala jsem ji v zahrádce, zabolelo mne mé srdce. 1) Zelené, bílé ořeší – ach, kdo mé srdce potěší! Zarmoutil mně ho leda kdo, ale potěšit nemá kdo. 1) Někdy se píseň tato zavírá slohou následující: Proč by tě srdce bolelo, když už máš hocha jiného?
Měla jsem holoubka v truhle zavřeného, on mi však uletěl do pole šírého. Do pole šírého na zelenej doubek; tam sobě zahoukal můj zlatej holoubek. Nehoukej, nebroukej, můj zlatej holoubku; nedělej svej milej většího zármutku! „Já jí ho nedělám, dělá si ho sama; když já nejsem doma, s jinšími sedává. Já jí koupil pentli barvy proměnavé, by si proplétala vlásky kadeřavé. Já jí koupil jinou, a to pěknou bílou: by pamatovala, že byla mou milou.“
Kdybych já věděla, kdo mne s milým loučí, nasypala bych mu soli mezi oči. Soli mezi oči, písku mezi zuby: aby nevypouštěl 1) falešných slov z huby. Byla je příčina stará baba jedna, ta je naše srdce od sebe rozvedla. Dopust, Bože! dopusť na babicí hřmění, by na ni pršelo devět dní kamení. Devět dní kamení, desátý den trní: by víc nerušila věrné milování. l) aby nerozváděl, co se komu líbí. Tím se někdy ta píseň také zavírá.
Lítej ptáčku, lítej, máš zelené peří: každá panna blázen, která chlapcům věří. Chlapci je co věřit jako štíru, hadu: on má pod jazykem devaterou zradu. Na jazyku má med, pod jazykem má jed: dej pozor, panenko, by tebe nepodved! Jest-li tě podvede, tebe si neveme, nebudeš naříkat než sama na sebe. Než sama na sebe, na svůj rozum krátký, že jsi poslouchala řeči jeho hladky. – Panímáma pláče a pantáta kleje, a mladší sestřička po straně se směje. Smějou se jí, smějou její kamarádky: šněrovačka těsná, suknička se krátí. „Sukni já nastavím, planžet nosit budu: do nejdelší smrti chlapců bát se budu!“ Když postýlku stlala, do pláče se dala: „Kýž jsem tebe, chlapče, byla nepoznala!“
Teče voda, teče po potoce křeče: vzkázala mně moje milá, že ona mne nechce. Teče voda, teče na ty pansky mlejny: což je těžko milovati, co k libosti nejní! Co k libosti bylo, to mě opustilo; a co mne těšit nemůže, za mnou by chodilo. Už jsem opuštěnej jako ptáček lesní, kterej pořád sem tam lítá, a kam by rád, nesmí. Už jsem opuštěnej jako ta berlička, která pořád sem tam lítá, hledá přítelíčka. Ach holka má milá! co pak jsi myslila, že jsi ty tvé svaté sliby, že jsi je zrušila? Zrušila jsem já je, to pro lidské řeči: nyní vidím a poznávám, že upřímnej nejsi. Zrušila jsem já je, to pro lidskou hubu: nyní vidím a poznávám, že tvoje nebudu.
Krásně jsem já dcerka z rodu chudobného: přece chtít nebudu, ani si nevěrnu mládence každého. Mládence každého, kterej pyšně chodí: ten by si nevšímal, ten by si nevšímal mý matičky chudý. Má matička chudá těžko mne chovala, za jeden groš, za dva za jeden groš, za dva chleba kupovala. Když mne vychovala, lidi nás sužujou, mně i mej matičce, mně i mej matičce srdce zarmucujou. Berounska. – Srov. Čel. II, 12.
Ach prší, prší rosička! spaly by moje očička, spaly by moje, spaly by tvoje, spaly by ony oboje. Ach prší, prší napořád! zkažte pozdravit nastokrát, zkažte pozdravení mému potěšení, že už ho musím zanechat. Na svého koníčka sedám, ještě se jednou ohledám, někde-li tu není moje potěšení, ať se s ním ještě rozžehnám.
Kdyby mně byl dal zlatej tatíček, dokud jsem bejval malej ohlapiček, růženec, breviář, nebyl by ze mne lhář hezkejch holčiček. „Kdybybyla moje matička, dokud jsem byla malá holčička, do kláštera dala, nebyla bych sňala mého Jiřička!“
Já tobě vinšuju tolik zimic, jako je okolo Prahy vinic: by tě třásly a lámaly za to tvé falešné milování! Já tobě vinšuji ještě více: aby ti vylezly týlem plíce, týlem plíce, bokem srdce: abys nepodváděl panen více!
Měla jsem milého, už nemám nic, dal jest mi hubiček kolik tisíc; jinší ho loudily, až ho odloudily, to proto že mi ho záviděly. Šla bych si stěžovat, nemám komu, vím že tě, Jeníčku, nedostanu: zajdu mezi lesy, budu volat: kde jsi, kde jsi, můj Jeníčku nejmilejši! Zafoukej, větříčku,1) v pravou stranu: že mého Jeníčka pozdravuju; že ho pozdravuju, za lásku děkuju, za jeho falešné milováni! 1) Zafoukej z Dunaje, můj větříčku! pozdravuj ode mne mou Ančičku: že ji pozdravuju atd. Měl jsem já panenku, už nemám nic, dal jsem jí hubiček kolik tisíc: jinší ji loudili, až ji odloudili, kteří ji mimo mě milovali. Zafoukej, větříčku, v pravou stranu, že já mou panenku nedostanu; půjdu mezi lesy, budu volat: kde jsi, kde jsi, má panenko, nejmilejší? Zpomeň si, má milá, na ty slova, co jsi mi před časy slibovala: jest-li že slib zrušíš, trestána být musíš, po smrtí všecko zlé že zakusíš. Přídavek pozdější: Když tebe vidím jít po ulici, jako by mi šlapal po mém srdci: trubte trouby vale, že já musím dále, tou bolesti trápen neustále. Můj pohřeb ten bude v pustém lese; po smrti mé tělo zvěř roznese: trubte trouby vale, že já nenadále svůj život dokonám v pusté skále.
V Jičíně troubili, až se všecko rozlíhalo, můj milej zaplakal, až mu srdce usedalo; troubili marš, loučili nás: „Však my se shledáme brzo, brzo, brzičko zas!“ Já jsem mu na cestu mnoho štěstí vinšovala, pěknejch pár obrázků ještě jsem mu darovala; pár obrázků k rozloučení: by lidi věděli, že byl moje potěšení.
Přišla je mně včera z rána přežalostná novina: že můj milej těžce stone, o tom jsem nevěděla. Ach, co sobě počít mám? koho sobě objednám, by mně napsal pár řádečků, po kom já je poslat mám? Vidím, vidím, že je darmo, že tam musím sama jít, abych mohla s nejmilejším pár slovíček promluvit; abych se ho zeptala, chce-li míti doktora? ach, což bych já převelice neráda ho ztratila! „Doktora mně, má panenko, doktora mně nejednej: radši ty mně, má panenko, pěknej pohřeb objednej; co máš dáti doktoru, dej to radši kantoru: kantor ten mně bude zpívat, až mě ponesou k hrobu.“
Není tu, není, co by mě těšilo, není tu, není, co mě těší: co mě těšívalo, s vodou odplavalo; není tu, není, co mě těší. Ach není tu, není, co by mne těšilo, ach není tu, není, co mne těšil kdyby tu bývalo, co mne těšivalo, bylo by mé srdce veselejší. Jaké to vorání bez pluhu, bez koní, jaké to vorání bez koleček? takové vorání, jako milování, jako milování bez hubiček! Pořád mně dávají, co se mně nelíbí; pořád mně dávají, co já nechci: dávají mně vdovce, ten má jen pul srdce; půl ho dal nebožce, půl by dal mně.
Jest-li mě ráda máš, vyprodej, kde co máš, abys mě z té vojny vyplatila; jest-li mě vyplatíš, na mně to neztratíš: za to ty pak budeš moje milá. ..Můj zlatej holoubku! kdybys měl chaloupku, ještě bych si na tě pomyslila: ale do podruží, to mě všecko mrzí, to mně má matička váli nedá.“ Kdybys měl stateček, jako jsi chlapíček, panímáma by nám nebránila: ale do podruží to ji všecko mrzí; to mně panímáma nedovolí. Kdyby byl stateček jako je chlapeček, žeby mu matička dceru dala: ale do podružství že ji nepropustí, žeby jí radši smrt udělala!
Jakej by milej byl, aby ve vsi sloužil, jakej by milej byl, aby nedbal: aby se k svej milej, panence rozmilej, aby se k ní nikdy nepodíval? Já se k ní podívám, trošku ji zobjímám, potom se jí zeptám: jak pak se máš? „Já se mám dost hezky, jako hrách u cesty: kdo přijde, utrhne, uteče zas!“
Dvě léta, tři zimy, potěšení moje, co tebe znám; předce tě vyskoumat, má zlatá panenko, nemohu sám: ty jsi mne milovat naučila, sama si na lásku, můj zlatej obrázku, nemyslila. Pamatuj na večer, potěšení moje, v druhém Máji, jak překrásně zpíval, má zlatá panenko, slavík v háji; měsíc jasně svítil, jako ve dne, když jsme se dívali, potěšení moje, kam on sedne. Sednul ten slavíček, má zlatá panenko, na jedličku: tu jsem prvně tobě, potěšení moje, dal hubičku. Od té chvíle užil jsem sladkostí, které se nasytit, má zlatá panenko, nemůž dosti. Kdybys ty bývala, má zlatá panenko, upřímnější, nebylo by v světě, potěšení moje, mně milejší: ale to tvé srdce dvě křídla má, po všelikém kvítí, co se koli třpytí, sem tam lítá.
Kdož by tě, Mařenko, nemiloval, když jsi tak, jak by tě vymaloval, červené tvářičky jako růže, nikdo ti odolat nemůže: ach škoda, škoda jen, že svoji nebudem, má zlatá Mařenko, Mářo! Mařenko roztomilá.
U Kláštera pole samy zelí, já tam po něm hledal potěšení: cely jsem poličko vobešel, potěšení jsem tam nenašel. U Kláštera pole samej jetel, já tam po něm běžel, jak by letěl: běžel jsem já k jednej panence, aby nešidila mládence. Dala jsi mně šátek za sednáčník, jako bych byl ňákej karabáčník: jen ty si nech šátek pro sebe, nestojím já, holka, vo tebe! Dala jsi mně šátek, zas ho vzala, jakou’s mi to hanbu udělala!? nic ty mně, panenko, netrucuj: pantoflíčky sobě vypucuj! Do Bechyně cesta samej jetel, já jsem po ní běžel, jen jsem letěl: jenom ty mně, má panenko, netrucuj, radši ty mně mý botičky vypucuj. Do Lázně je cesta ještě lepší, šla tam má panenka nejmilejší: jenom ty mně, má panenko, netrucuj, radši ty mně mý botičky vypucuj. K Radvanovu cesta zelená se, je tam hezká holka, nevdává se; vdávej ty se, má panenko, nebo ne, co je mně už jedenkráte do tebe!
Pušperská šafářka hezkého syna má, ona mně zkázala, že mně bo chtít nedá. Já jsem jí zkázala za tu její lásku, aby ho vázala doma na provázku. Doma na provázku, na hedbávnej šňůrce, aby nepodváděl chudobný dívčíce. Chudobná dívčice což ta mnoho zkusí: ledajaké lidi poslouchati musí. Včera mně vzkázala jeho panímáma, bych si nemyslila na jejího syna. A já jí vzkázala za tu její lásku, by si uvázala syna na provázku. Syna na provázku, na hedbávné šňůrce, aby nechodíval k chudobné panence.
Vyletěla holubička ze skály, probudila černé oči ze spaní. Kdyby byly černé oči nespaly, byly by tu holubičku dostaly. Nebyla to holubička, byl to pták: když mne nechceš, můj holečku, nechej tak. Když mne nechceš milovati, nechtěj si: bude si mne namlouvati hodnější.
Ten nepřítel Turek se pozveduje: císař pán povídá, že na něj pude: my kamarádi pudeme taky, ty naše milenky necháme tady. „Už jsem osiřela jako hrdlička, která je zbavena svého samečka: ach Bože milý! popřej mi sily, by mě moh‘ milovat mládenec jiný!“
Kdo by tě, má milá, nemiloval, vždyť jsi ty, jak by tě vymaloval: červené tvářičky, bílé tělo – jako by z komína vyletělo!
Ty Cekovské krávy mají málo trávy, mají děvky ucourany – rády by se vdaly. Jedna má kováře, druhá perníkáře, třetí stojí na ulici, čeká šindeláře. Když se ho dočkala, hubičku mu dala: „Hleďte, hoši! na mou kuši, já jsem se už vdala.“ Ta jedna se vdala, druhá tak zůstala, třetí sobě naříkala, že to promeškala.
V Varvažově na vršíčku je tu málo višní: jsou tu malí trpaslíci a jsou tuze pyšní. Jeden je tu trpaslíček na krátkých nožičkách, ten si počal vybírati v těch zdejších holčičkách. Kde ramena, tu kolena, břicho jako nůše: Bože, rač nás uchovati od takovy duše! Lecjakýs trpaslíček o krátkých nožičkách chtěl by sobě vybírati v hezounkých holčičkách. Vždyť má nožky jako hůlky, ruce jako topory: pán Bůh račiž opatrovat od takovy netvory!
Nechoďte vy do Pušperka, do ty maly dědiny: je tam málo hezkejch holek, nemají tam peřiny; já jsem přišel za jednou, ona spala na seně, hlavu měla zavázanou v roztrhaný zástěře. A já jsem si postěžoval, že mně tuze je zima; a ona mně povídala: „Jdi, lehni si do sena.“ A já nechci, nepudu, máma by se mně smála, že jsem přines na kazajce sedům votýpek sena.
Je-li pak to pravda, nebo ne, že plyne dudáček po vodě? Jakpak by to pravda nebylo? modrooké děvče pravilo. Běžte, lidi, běžte s hákama, vytáhněte ho i s dudama. Zabili dudáčka, zabili, 1) kdo nám bude hrávat na dudy? Ještě je tu jeden takovej: toho nám tu pán Bůh zachovej! Zadudej, dudáčku, zadudej! nebo mi ty zlaté dudy dej. „Než bych já ty zlaté dudy dal, radši bych ti na ně zadudal.“ Zadudej dudáčku, jak umíš, však ty tomu dobře rozumíš. „Kterak pak bych dobře zadudal? ještě jsem pivička nebubal! Až já se pivička nabubám, potom teprv dobře zadudám.“ 1) Když jsme tě, dudáčku, vytáhli, tak nám na ty dudy zadudli. „Jak pak bych na dudy zndudlal, když jsem ještě pivo nebumbal? Až já se pivička nabumbám, pak vám na ty dudy zadudlám.“ Zadudej dudáčku, jak umíš, však ty mým nožičkám rozumíš.
Komu se tak podařilo, jako tobě, Vávro: koza se ti okozlila, není tomu dávno. Komu se tak podařilo,1) jako tomu tkalci: koza se mu okozlila, kůzlata šly k tanci. 1) Kýž by nám to pán Bůh dal, jako tomu starci atd.
Proč by koza netrkala, ona rohy má: pročby panna; neskákala, ona nohy má; vem kozičku za rožečky, veď ji do chlíva: vem panenku za ručičku, veď ji do kola.
Tskhle v Rokycanech, takhle v Rokycanech po lehoučku tancujou: takhle v Rokycanech, takhle v Rokycanech po maloučku pracujou. Má milá máti! mám-li mu dáti hubičku nebo dvě, že mi je vrátí. „Mé zlaté dítě! ošidil by tě: dal by ti hubičku, zanechal by tě.“
bych se rád ženil, žádná mne nechce; šel bych na námluvy, jde mi to těžce. Panenky i vdovy, každá se bojí, že bych ji bívával dubovou holí. Vždyť já nejsem Turek, vždyť já jsem křesťan: když by mne prosila, však bych já přestal.
Nasík jsem dvě fůry votavy, nasík jsem dvě fůry sena: kdybych se byl letos voženil, byla by hrabala žena.
Kdyby si Liduška dala jen říct, chtěl bych ji s radostí k oltáři víst; ale že Liduška jen tak Špásem, měla by stařečka holým bláznem.
Jak živa jsem neviděla na buku žaluda: pročby mládenec opustil svou pannu pro vdovu? Vždy! je panna pěkná bílá, červená, červená, a vdova je ve dva konce shrbená, shrbená. Jak živa jsem neviděla na louce jalovce: proč by panna opustila mládence pro vdovce? Mládenec je pěkný bílý, červený, červený, a vdovec je ušpiněný od ženy, od Ženy.
Má zlatá maminko! poraďte hnedlinko, mám-li si namlouvat, mám-li se vdát? „Mé zlaté dítě! soužili by tě, že ještě neumíš postel ustlat.“
Ančičko šafářojic! neříkej tátoji nic: jenom řekni mámě, že se spolu známe: tátoji neříkej nic, Ančičko šafářojic! „Honzíčku! příď jenom k nám a řekni tátoji sám, aby v tom vůli dal, nám spolu požehnal; jen řekni tátoji sám, až přídeš, Honzíčku, k nám.“ Ančičko! přec se lekám, když si na to zpomínám: co řekne pantáta, kterak mě přivítá? když si na to zpomínám, Andulko, vždy se lekám! „Proč by tě nepřivítal, když panímámě říkal: žeby tě rád viděl, abys k němu přišel, sám panímámě říkal – proč by tě nepřivítal?“ Jest-li že ty budeš má, jak šťastni budem obá: budem se milovat, společně pracovat; jak štastni budem obá, až budeš, Ančičko, má!
Nade mlejnem je háječek: tam se prochází, šátečkem bází můj holeček. Na hlavě má černý klobouk: nemůže na tě, mé dítě zlaté, zapomenout! Pod kloboučkem černé vlásky: nemůžu já té, mé dítě zlaté, pustit z lásky. Pod vláskama bílé čelo: kterak by se mně mé zlaté dítě nelíbilo? Pod čelíčkem modré oči, kterýma po mně mé zlaté dítě vždycky točí. Točí, točí, točit bude, pokud k oltáři před božskou tváří neklekneme. A když kleknem oba spolu: štola nás spojí, že budem svoji – půjdem domů. Domů prijdem,1) k stolu sednem, a panímámě za její dceru poděkujem. „Děkuju vám, ruce líbám, že jste mi daly a vychovaly, co já rád mám.“ *) Půjdem domů, sednem k stolu, budem pít zdraví naší paňmámy za tu dceru. U Kláštera je háječek: tam se mně točí, má černé oči, můj holeček. Na hlavě má bílej klobouk: nemůžu na té, můj zlatej chlapče, zapomenout. Pod kloboučkem černý vlásky: škoda by bylo, můj zlatej chlapče, naši lásky! Pod vláskami má obůčí: vem si mě pěkně, můj zlatej chlapče, do náruči. Pod obůčim oči černý: ty jsi mé celé, můj zlatej chlapče, potěšení.
Nestůjte, mládenci, pod okny, pojďte radš do světnice: jest-li vás nožičky bolejí, sedněte na židlice. My jsme k vám nepřišli posedět, my jsme se přišli poptat: vy máte tři hezké děvčata, můžem-li jednu dostat. Neber si, Jeníčku, takovou, která je tuze pyšná: ona by snad ani za tebou ze dveří ven nevyšla. Neber si, Jeníčku, takovou, která je zamračená: ona by se na tě mračila od rána do večera.
Byť pršelo, jen se lilo, za těžký by mi nebylo do Čimelic do kostela: viděla bych, co bych chtěla. Viděla bych čerty oči, co se po nraě vždycky točí; točí, točí, točit budou – dá-li pán Báb, moje budou. Jak je to lítost veliká, když chlapce holka zanechá: oba těžký srdce mají, když na sebe zpomíoají.
Má zlatá Ančička! co paks tak maličká? jako by nebyla tři léta vlažička. Tři léta vlažička, sedum let deštíček: že za tebou chodil šenkýřouc Horníček.
Už ji vedou, už ji mají, komu pak ji odevzdají? komu by ji odevzdaly než ženichu do komory? Když pak družba nevěstu do ložnice uvedl a dvéře za ní zavřel, zpívají ženy dílem v příbytku nevěstině, dílem po cestě zpátky do hospody, písně tyto:
Loučení, ach loučení! což jest to věc těžká, když se musí rozloučili, když se musí rozloučit! s syou matičkou dceruška! Nermuťte se, matičko, že já od vás pudu: nechciť já zapomcnouti, ale předce až do smrti vaším dítětem budu. „Nermoutím se, dcero má, že pudeš odemne: ale jen nejvíce nad tím, dceruško moje, se rmoutím, jak se tobě povede.“ Jak pak by se mně vedlo? dobře, má matičko: vždyť jsem já jen obdržela, co jsem sama míli chtěla, co žádalo srdéčko!
Strakatý peřiny na bidle visí: starej se, Vavroušku, vo koně lysy. „Já jsem se postaral i vo celej vůz: poď sedni, Hančičko, pojedeme už.“ Já nechci, nesednu, koně se plaší: mohli by snad pro mě naříkat naši. Já nechci, nepudu, až zejtra ráno: vopatruj vás pán Bon, má zlatá mámo! Strakatý peřiny na tyči visí: přistroj si, holečku, koníčky lysy. Čtyry koně vraný, vokovanej vůz: zapřahej, formánku, pojedeme už. Nechci, nepojedu, až zejtra ráno: až já se rozloučím s mou panímámo.
Kdyby moje nohy nechodily v hnoji, uměly by tancovat; kdyby moje ruce nedělaly těžce, uměly by vyšívat. Kdyby moje nožky nebyly lenošky, uměly by tancovat; kdyby moje milá mně se nelíbila, mohla by snad litovat.
Škoda toho šátku, že na něn prach padá; škoda toho šátku, že se špiní: škoda by nebylo, kdyby ho špinilo, kdyby ho špinilo potěšení!
Jaká by to hanba byla, aby žena muže bila; jaká by to hanba byla, aby se jí dal: by ho bila rukavicí, hodila jím pod lavici; jaká by to hanba byla, aby muž se dal!
Kdyby nebylo pana Pavlíka, však by nebyla žádná muzika: ale náš pan Pavlík ten to dobře navlík, že je muzika.
Kdyby nebylo pana starého, tak by nebylo piva dobrého: ale náš pan sládek drží na pořádek, za to chvalme ho. Jen kdyby ženy neškaredily, když na pivo jdem, se nevadily, tak by žádné hádky, křiky, nepořádky nikdy nebyly. Vždyť my mlčíme, když kávu pijou, z hrnců mázových do sebe lijou: a nám k snídaníčku ňákou drobeničku ráno přinesou. Co vždy bývalo a co se patří, toho držme se, rozmilí bratří: ženám kávy šálek, mužům piva džbánek, tak se to patří!
Nedej, Bože! abych stonal, kdož pak by mně posluhoval? Kdož pak jinej, než má milá, má Andulka roztomilá. Nedej, Bože! abych umřel, než zaplatím, co jsem dlužen. Nejsem dlužen než dvá česká, to zaplatí holka hezká. Co zaplatí grošíčkama, já oplatím hubičkama.
Kdybych já měl, co bych já chtěl, co by se mně líbilo: hezké děvče – domek v městě – což by mne to těšilo!
Tázala se kočka kočky, má-li kocour pazoury? „Jak jsi stará, tak jsi hloupá: jak by lízal do doury?“ Tázala se kočka kočky, má-li kocour koťata? „Jak jsi stará, tak jsi hloupá: vždyť je to náš pantáta!“
Vždycky jsou se Hajdaláci divili, proč by Hajdalačky zuby tratily? Pověděla stará bába penzlíkem: že prej o ně tuze melou jazykem.
Když jsem šel do Prahy pro jelita, potkal jsem na cestě tajtrlíka. To nebyl tajtrlík, byl to profous: kdybych byl neutek, byl by mě kous.
Syn. já do lesa nepudu: kdyby na mě hajnej přišel, on by mně vzal sekyru. Sekyřička za dva zlaty a topůrko za toral: kdyby na mě hajnej přišel, on by mi to všecko vzal. Otec ty do lesa přec pudeš: jest-li na tě hajnej přijde, nic se ho bát nebudeš. Naší obci patří ten les: což jsem já v ní ňákej pes? jest-li krůvek ty odneseš: hajnej na sta stěn odvez. Než bych já to dal hajnýmu, dám to radši myslivci: myslivec má hezkou dceru, a hajnej má opici.
Vy havrani umazaní! kdo by k vám šel do díla? ve dne v noci pracujete, máte těžký kladiva. Ta neděle, krátká chvíle, tu se dobře vám daří, tu se pěkně vystrojíte, chodíte jak písaři. S pannama se vodíte, po hospodách chodíte: a když přijde pondělíčko, zas do díry musíte.
My jsme dvá z jedný vesnice, krademe husy, slepice. Kdyby byl rychtář taky pes, kradla by s námi celá ves.
Židovka zerzavá se židem zahrává: Židovko! pojď k nám dnes. „Nemůžu, mám šábes. Kdybych já s tebou šla, o šábes bych přišla; přišel by za mnou muž, vrazil by do mne nůž.“ Židovko, pojď k nám dnes! „Nepudu, mám šábes; kdybych šla na náves, přišla bych o šábes.“
Sedlák je šelma velká, zamazal chalupníka; pak si zas pomyslil, jak by ho vočistil: vhodil ho do rybníka.
My jsme sedláci v naší vsi jako psi oškubaní: kdyby byl rychtář pes, kantor pes, šafář pes, byla by psů, psů, psů plničká ves!
Všecky, všecky Kláštersky panenky, všecky, všecky Kláštersky panny! chodíte na trávu velebnýmu pánu: hleďte, hleďte, to nedělejte! Hezky, hezky děvčátka česky! požaly jste trávu velebnýmu pánu: hlejte, hlejte, to nedělejte; kdyby na vás přišel, nadal by vám příšer: hlejte, hlejte, to nedělejte!
Ti sedláci nbozí, což oni se navozí kamene křemene: bodejž pány čert veme! Ten purkrabí panikář, sám nejvétší pletichář. bije nás jako ras: zasloužil by sám provaz! A ten šelma nešťastný, ten šmathavý poklasný, pro ten klas stíhá nás: zasloužil by sám provaz! Šafář, taškář vybraný, od biřice vypraný, sám co vzal a prodal, nám sedlákům vinu dal! Pane Bože veliký! smiluj se nad rolníky: přijmi je do nebe – a pány ať čert veme!
Pušpersky děvčátka pekly rozpek: von se jim po celý peci roztek; vony si poslaly pro Urbana, by jim ho podsypal votrubama.
Kdyby vojna byla, já bych byl rád: musel by mně císař koníčka dát; koníčka vraného, sedlo na něm: 1) mějte se panenky, s pánem Bohem! 1) na něm sedlo, aby se mně všecko dobře vedlo.
Těžko mě matička vychovala, z ručky na ručku mě překládala. Ještě mě v kolíbce kolíbali, už jsou mi o vojně povídali. Ještě jsem nevyrost, mám bejt voják: když už mě svázali, co je dělat? Svázali, svázali. provazami, abych já nechodil za pannami. A já se rozvážu, pojdu přece, neb jest má panenka švarný děvče. Má zlatá panenka v komůrce spí, ach, kýž je mi možná promluvit s ní! Já půjdu, zaklepám na okýnko: Vstaň, pojď mně otevřít, má hubinko! Otevři, otevři, dokud čekám, dokud bílej kabát ještě nemám. „Což bych já ti ráda otevřela, kdyby mne hlavička nebolela.“ Jistě tě nebolí, jak se děláš, ale že v svém srdci jiného máš! Háječky se pěkně zelenají, jinší mou panenku namlouvají. Když ji namlouvají, ať ji mají: jen ať ji přede mnou nelíbají. Kdyby ji přede mnou objímali, těžké by mně srdce udělali. Zatoč se, slunéčko, nad ty lesy: už mě má panenka nic netěší. Ač mě těšívala, víc nebude: bude mě těšívat někde jinde!
Rodičové chtějí, abych byl páterem: a já jsem sobě umínil býti švališerem. Darmo, můj tatíčku! darmo nakládáte: a já páterem nebudu, to se podíváte. Kdyby se trefilo kázaní dělati: přišly by tam hezké panny, musel bych se smáti. Kdyby se trefilo pannu zpovídati: já bych se moh' omejliti, chtěl bych objímati. Kdyby se trefilo v noci k nemocnému: já bych mohl zablouditi k děvčeti hezkému.
Vždycky jsou se naši starali, jakou by mně ženu dali: dali mně po straně šavličku, ještě mně ji připínali.
Což pak se ti stalo, moje milá? že jsi se tak celá proměnila; že jsi smutná, celá bledá: zdali tě hlavička rozbolela? Kterak by mě hlava nebolela? vokolo Tábora velká vojna: vezmou-li tě, můj holečku, budu mít zármutek na srdéčku.
Můj zlatej tatíčku! já vás prosím, vyplaťte mě z vojny, Vždyť jsem váš syn. Vždyť jsem váš syn, vaše dítě: jest-li pak mě z vojny vyplatíte? Kdyby má matička živa byla, ona by mě z vojny vyplatila. Vždyť jsem váš syn atd. Má zlatá matičko! tvrdě spíte, vy o mém soužení nic nevíte. Vždyť jsem váš syn atd. Kdybyste, matičko, to věděla, rakev by se s vámi otevřela 1 Vždyť jsem vás syn atd.
Vždycky jen se ptala, kde armáda stála, že by ona ráda za vojáky: že veme putničku, do ní kořalíčku, že bude prodávat na krejcárky.
Byla jest jedna matička, syna měla Václavíčka. Ženiti se mu nedala, milou opustit kázala. Václavíček se rozhněval, do Benešova vandroval. Zabil v Sázavě jednoho, u Benešova druhého, za Benešovem třetího. Tu Václavíčka dostali, do radné šatlavy dali. „Ach! kýž mám posla rychlého, tak jako ptáčka zlítného: By pověděl mé mateři, ať nečeká mne k večeři. Ba ani zejtra k obědu, neb já víc domů nepřijdu. At pošle mně dvě košile, dvě košile pěkné bílé! Jednu košili konopnou, druhou košili kmentovou. V konopné budu seděli, v kmentové budu viseli. By pověděl mé panence, ať mi sem pošle dva věnce: Ten jeden pěkný růžový, ten druhý pěkný zelený. V růžovém budu seděli, v zeleném budu viseti.“ Jak se máteř dozvěděla, do Benešova běžela: „Kde je ta radná šatlava, co jali mého Václava? Co’s, Václavíčku, co’s dělal, že jsi tři lidi zmordoval?“ „Já nekrad, já jen mordoval pro děvče, co jsem miloval.“ A když už bylo na ráno, bylo biřicem voláno. 1) A když už bylo co na den, Václavíček byl vyveden. A když už byli na rynku, dala mu věnec z barvínku. A když už byli na mostě, dala mu prsten za dvě sté. A když už byli u vršku, Václav viděl šibeničku: „Kdybych byl věděl před lety, že na ní budu viseti, Byl bych ji dal zlatem pobit, českými groši ozdobit!“2) A když už byli na vršku: „Počkej, kate mistře! trošku, Ať já se ještě ohlídnu, pro které děvče na smrt jdu. Pro to děvče černooký, co má podepřené boky! 1) bylo od práva voláno. 2) Srov. Tambur, III. I. str. 58.
Zabil jest Matoušek, zabil Majdalenku, že jí nesměl vzíti za svoji manželku. Často tam chodíval, do půl noci býval; mile s ní rozmlouval, lásku přisliboval. Když hodina byla: „Vstaň, Madlenko milá! vstaň a vyprovoď mne do šírého pole!“ Majdalenka vstala, jej vyprovázela, běloučkým šátečkem oči utírala. Vyprovodila ho až k panskému dvoru: „Jdi už, můj Matoušku, s pánem Bohem doma! Neb já s tebou dále nemohu se bráti; lál by mně tatíček, lála by mně máti.“ Loudil ji a loudily tam až na rozcestí; ach, nenadála se tu svého neštěstí! Tam jí na krk šloupil, ruce, nohy zlámal, jako ten ukrutník s ubohou nakládal. Ona ho prosila: „Ach pro rány Krista! jen mne, můj Matoušku, nezabí dočista!“ Ona ho prosila: „Ach pro všecky Svaty! jen mne, můj Matoušku, nech vyzpovídati!“ „O! jak já dám tobě té zpovědi dosti, až tobě polezou z hlavičky ven kosti!“ Pak ji tam zahrabal pod zeleným hlohem, jen kousek fěrtoušku jí vykoukalo ven. A když domů přišel, otci tak povídal: „Už jsem mlynářovu Majdalenku nechal.“ „Dobře's tak, Matoušku, dobře's tak udělal, že jsi mlynářovy Majdalenky nechal. Ty si můžeš vybrat podlé své libosti, která bude míti stříbra, zlata dosti.“ „Ach! vy to, tatíčku, vy mně to pravíte: však o té žalosti v mém srdci nevíte!“ Když do zámku přišel, pan správce se ho ptal: „Kde jsi mlynářovy Majdalenky nechal?“ Majdalenka leží pod zeleným hlohem: a Matoušek stojí před širokým stolem! 1) Majdalenku nesou čtyry panny z trní, a Matouška vedou kati do vězení. Majdalenku nesou mládenci pod věnci, a Matouška vedou kati na šibenci. Tu rodičů prosil by mu odpustili, že tak skrze něho dcerušku ztratili. „My ti odpouštíme tvoji vinu všickni, jest-li ti odpustí právo Holomoucký.“ „Tatíčku, matičko! toho já nežádám: pro vaši Madlenku milerád umírám. Co jsem já zasloužil, sám trest na se žádám, a tuto výpověd na sebe vydávám: Hlavu na špic dejte, kolem mne lámejte: co jsem jí udělal, tak mně udělejte!“ Hlavu na špic dali, kolem ho lámali; jak sobě sám žádal, tak mu udělali.
Pod okýnkem stával, 1) na housličky hrával, na svou nejmilejší smutně povolával. „Spíš-li nebo nespíš, nebo mne neslyšíš? nebo mně, má milá, otevřití nesmíš?“ „Nespím já, ach nespím, dobře tebe slyším: jen že ti, můj milý, otevřití nesmím. Naše máma leží zrovna vedle dveří, ona by slyšela, když bych otvírala.“ Máma ráno vstala, dcerušky se ptala: „Dcero moje milá! s kým’s to rozmlouvala?“ „S kým bych, mámo, jinším, než s mým nejmilejším: on k nám v noci chodí a mě ze sna budí.“ „Jest-li pravda není, stroj se k utopení, stroj se k utopení, chlapec k oběšeni.“ Dcera to slyšela, k Dunaji béžela; jak k Dunaji přišla, do něho skočila. „Bože na výsosti, vem mě do radosti! už mé bílé ruce břehu se chytají. Už mé bílé nohy 2) písku dosahají; už mé černé vlásky po vodě plývají. Už mé černé oči po horách se točí, po horách, po lesích, po mém nejmilejším!“ 1) Přišel pod okýnko: „Spíš-li, má panenko! spíš-li, čili nespíš, nebo mne neslyšíš?“ 2) Už mé milé vlásky plujou pres oblásky; už mé modré oči po horách se točí.
Pásla husy nade dvorem, sama seděla pod javorem. Vila věnec olivový, a jetelíčkem a koukolíčkem proplítaný. Jel tam tudy její milý: „Dej mi ten věnec olivový.“ „Já ti věnec nesmím dáti, kárala by mě moje máti.“ „Bojíš-li se pokárání, pojď, pojed přes ty hory s námi.“ „Já bych s vámi ráda jela, komu bych husy zanechala?“ „Pusť husičky po vodičce, nech ať poplynou k tvé matičce. Pust husičky po potůčku, sami pojedem po lehoučku.“ Stará husa zakejhala, stará matička zaplakala. „Hejhej, huso, kejhej více, nedokejháš se pastevnice!“
Teče voda z lesa dolem: má milá seděla pod javorem. Přišel je k ní mládeneček: „Dej mi, panenko, ten věneček!“ „Já ti věnec nesmím dáti: hněvala by se moje máti.“ Koukal na ni přes jedličku: jedličku přeskočil, pěkně se zatočil, dal hubičku.
Pásla panenka páva mezi horami sama; jeli tam tudy páni: „Pojeď, panenko, s námi.“ „Kdybych já s vámi jela, kam pak bych páva děla?“ – „Pusť páva po potoce, a pojď jen s námi předce.“ „Já nejsem chůzi zvyklá, špalíček se mi viklá; zůstanu radši doma, stala by se mi škoda. Jeďte si, milí páni, já nepojedu s vámi: jeďte si s pánem Bohem, já půjdu za svým pávem.“ Pásla panenka páva mezi horama sama, pásla husičky vedlé vodičky, čekala na hulána. Kam pak, můj milý, jedeš? což mne s sebou nevemeš? „Jedu do pole, panenko moje: ty se mnou jet nemůžeš.“
Sviť, měsíčku jasný, nezacházej ještě: že je můj holeček na daleké cestě. Na daleké cestě, mezi rovinama: to sám pán Bůh soudí, co je mezi náma. Mezi náma dvěma láska nejstálejší; ta nám bude trvat do smrti nejdelší. Do smrti nejdelší láska bude trvat: až budou skřivánci o vánocích zpívat. Skřivánci zpívali, můj milý nepřišel: snad se na mne hněvá? snad na mne zapomněl? U svatého Jana je černý lesíček, že tam odpočívá její milovníček. Kdyby to vědělo jeho potěšení, ono by tam za něj dalo na modlení!
V zeleném háječku milovali se dva; padlo na ně dřevo, zabilo je oba. Dobře udělalo, že oba zabilo: nebude naříkat jeden pro druhého. V zeleném háječku hrob tam vykopali, pannu a mládence spolu pochovali. Dobře udělali, že je pochovali: panny a mládenci by jich litovali.
Už nebudou víc ty časy, které někdy bývaly; už se nebudem tak mívat, jak se naši mívali. Ten svět zlořečený, celý převrácený: nebývalo jindy lak všecko naopak. Kde jsi který z starých Čechů, pohleď trochu z hřbitova; zajisté bys nyní řekl: Umřu já radši znova! Tak se nyní plete v tom zmateném světě: vždyť to nebývalo tak všecko naopak. Rozum lidský na se béře, co unesti nemůže; nepřeměň dobrým loktem na svém těle té kůže. Jak se zdá, tak střelí, necht trefí, neb chybí; myslí, že je dobře tak, zatím naopak. Víry, lásky, upřímnosti ani jiskra nedoutná; za to nyní jen panuje faleš, hana pokoutná. Kdo s koho, ten toho, ne málo, radš mnoho; nebývalo jindy tak všecko naopak. Kde upřímnost staročeská, která někdy bývala? Pominula, zahynula s těma lidma starýma. Kde jindy upřímnost, nyní lež, podvodnost; jest to na tom světě tak všecko naopak. Na starého pána Boha mladí zapomínají, jako by už ani nebyl, mnozí nyní dělají: nepřijde do hlavy, že se smrt dostaví, že nás též obrátí tak všecky naopak.
Kdybych já věděl, že letos umřu, dal bych si dělat dubovou truhlu. Dubovou truhlu, lipové víko, aby to bylo panenkám líto. A na to víko zelený věnec, aby věděli, že jsem mládenec. Do toho věnce růžovou mašli, aby mne tady panenky našly. Tu by mě vzali, na máry dali, moji rodiče ti by plakali. Po každé straně šest krásných panen, a šest mládenců neslo by mě ven. Neste mě, neste, do hrobu dejte a černou hlínou mě zasypejte. Na hrob postavte široký kámen, a tato slova napište na něm: „Leží, ach leží tu mladé tělo, kteréžto rádo děvčátka mělo. Hezké panenky, které tu jdete, za jeho duši se pomodlete!“ Kdybych já věděla, že já zejtra umřu, dala bych si dělat javorovou truhlu; javorovou truhlu a lipové víko, aby toho bylo všem mládencům líto. Na vrch na to víko pěkné paví peří, aby každej věděl, kdo v té truhle leží: leží to v ní, leží jedno potěšení, kterému rovného na tom panství není.
Pekne dievča, pekná poscel, to by se mi líbilo
Chodia chapce po ulice radi by vešli
Vzaz by som ca, dievča, ale načo

Pages