voní

Displaying 1 - 30 of 30
Na tom našem poli dvě růžičky stojí; ještě jsem daleko, už mi jedna voní. Jedna už mi voní, a druhá rozkvétá: že musíš, můj milej, daleko do světa. Daleko do světa, za ty modré hory: což mě, ach můj milej, pro tě srdce bolí! Kdybych byla ptáčkem, zlitnou vlaštovičkou, snášela bych se vám nad vaší světničkou. Ne tak nad světničkou, co nad maštalema: jen abych věděla, co můj milej dělá. Nejdřív vodu nese, potom koně češe; po třetí za stolem 1) ceduličku píše. Komu to, můj milej, ceduličku píšeš? „Tobě to, má milá, že moje nebudeš.“ 1) Jiní zde skoncují takto: po třetí miluje černooké děvče.
Měsíček svítí, já musím jíti za mou nejmilejši do Rájova: měsíček zašel, já tam nedošel; musel jsem zůstati u Třísova. Ta naše láska bejvala hezká: když je se zrušila, což je po ní? dej pán Bůh štěstí, děvčátko hezký! však jiná růžička taky voní.
Ty Vorlíčky kostelíčku, ty stojíš na skalách; umřelo mně potěšení, už leží na márách: máry jsou červeny, mý děvče je bledy: napilo se kořaličky, vono je vopily. A já vždycky, a já vždycky, co to tu zvonějí; voní už mý potěšení do hrobu dávají: hrobaři, nechte jí, neb je to děvče mý: napilo se kořaličky, vono je vopily.
Ach kýž jsem slavíčkem, tím malým ptačíčkem. Letěl bych přes hory k milej do komory. Poslouchal bych zticha, proč má milá vzdychá. Vzdychá pro mladého, nerada starého. Starej smrdí potem, co kopřiva plotem. Mladej voní tuze, co fijala, růže.
Jak je to v tý Stráži hezky, hezky! rosta po celý vsi švesky, švesky: u někoho nejsú žádný, žádný – když voni mně syna brání, brání! Což je v těch Chlumčanech hezky, hezky: rostou na roubeni švestky, švestky; v Lukavici eště líp je, líp je: rostou na zelený lípě, lípě.
Já mám koníčky, lysy jsou, lysy jsou: voni mě k mej milej donesou.
Já mám koně, vraný koně, to jsou koně mý: když já jim dám vovsa, voni skáčou hopsá! já mám koně, vraný koně, to jsou koně mý. Já mám koně, vraný koně, to jsou koně mý: když já jim dám vobroku, voni běži do skoku; já mám koně, vraný koně, to jsou koně mý. Já mám koně, vraný koně, to jsou koně mý: když já jim dám jetele, voni řičí vesele; já mám koně, vraný koně, to jsou koně mý.
Ti valaši Filípkovi, voni se přes noci pásávali: když jsou se pásali, zimou se třásali, ti valaši Filípkovi. Ten nebožák starej valach složil už svy kosti tam na drahách: „Však jsem ho vyhnal ven, když je byl bílej den – bylo zrovna na štědrej den!“ Pan Fitipek z domu běží: „Bodejž hr.. do toho - starej leží! však jsem ho vyhnal ven zrovna na štědrej den, von jen přeci mrcha leží!“ Pane kmotře! vzkazuje vás náš Tomeš Filípek pozdravovat: byste nemeškali, káru, rumpál vzali, valáška mu pochovali. Ti valaši ze vsi naší, ti se cely noci pásávali; voni se pásali, zimou se třásali, ti valaši ze vsi naší.
Kopali, vorali, já ještě ležel: zpívali, vejskali, já taky běžel. Kopejte, vorejte, já už nemůžu: zpívejte, vejskejte, já vám pomůžu. Naši už mlátili, já eště ležel; voni šli k snídaní, já taky běžel. „Proč běžíš k snídaní, vždyť jsi nemlátil?“ Když už jsem na cestě, už se nevrátím!
Já jsem chlapík z Polské, dobře mi 'de hexecírka; já jsem chlapík z Polské, dobře mi to 'de: psali vo mě Kútští páni, že voni mě vodchovají, že muším na vojnu, že muším za ně.
Na vršíčku, na kopečku jsú tam husaři, maji krátký košilečky jako rybáři: voni se tam sekaje, šavličkama cvinkajú; má milá se za mě bojí, že mě zabijú. Nezabijú, nezabijú, já palášek mám: čtyrydvacet těch husarů sám já posekám. Já jsem chlapík jako pták, po miluju, nechám tak, sednu na koně vranýho, pojedu vodsád. „Vyletěla holubička přes ten panskej dvůr, zaplakala, zažehla, že nebudeš můj!“ Mlč, Handulko, mlč nepláč, vono bude zas jinač, bude-li v tom vůle boží, sejdeme se zás. Pod vršíčkem, nad vršíčkem jsou tam husaři, mají modré kamizoly, jako šumaři; oni se tam sekajou, šavličkama řinkajou: zkázala mně má panenka, že mě zabijou. Nezabijou, nezabijou, já se jim nedám: půl tuctu těch modrejch ptáků sám já posekám; já jsem chlapík jako lev, má panenka – mlíko, krev: kdo mně na ni rukou šáhne, zví, jak je můj hněv.
Hnala Anka kravy přes les jaborovy; kravy potratila, sama pobludila. Pod jaborek sedla, chleb se syrem jedla. Nadešel ju Janek, nadobny šuhajek. Co tu dělaš, Anko, nadobna galanko? A ja viju vinky z různej rutovinky. Daj mi viněk, Anko, prošvarna galanko! Uvila sem ich šest, ober si kery chceš. Něber polajovy, hlava z něho boli; vem rozmarinovy, bo ten pěkně voni. Vem si hřebičkovy, svědči Janičkovi. *)
Třeba sem bledúčká, bledušenká, bledá, přece mě maměnka ledakemu nedá. Oni mě nenašli na žádném smetisku, aby mě dávali starému chlapisku. Dali by mě, dali za chlapa starého, bylo by mi haňba sedat vedle něho. To staré chlapisko jak stará halena, dyž se ňú přikryje, přece je ti zima. To staré chlapisko, jak staré grnisko, može ním povorat kde keré strmisko. Vdovcovi starému smrdí brada vínem, a mladý šohajek voní rozmarýnem. Vdovca bych nechtěla, nebo bych se bála, že by ta nebožka za dveřama stála.
A ten celý týdeň, jak já mám smutný deň! Nevidím synečka celý boží týdeň. Dyž přijde neděla, ta je mně veselá, uhlednu synečka jďa do kostela. Ty zašovské zvony, ony pěkně zvoní, na horním pavlači rozmarýnek voní. Na horním rozmarýn, na dolním hřebíček, na prostřed kostela švárný šohajíček.
[: Ej, dívča, dívča :] [:v černém damášku! :] Neprocházaj sa po mém salášku. Ten můj salášek velice drahý. Každá ovečka za dva tolary. Ej, dívča, dívča v černém domíně! Neprocházaj sa po rozmarýně. Ten rozmarýnek on pěkně voní; kdo po něm chodí, Pán Bůh ho skloní. Ej, dívča, dívča, sto ďáků v tobě! Zedral sem boty choďaci k tobě. A dybych věděl, že budeš moja, zedral bych boty třebas i troje. Ej, hora, hora, vysoká hora! Pověz, děvčico, budeš-li moja? Ej, budu, budu, ale to ne včil; počkaj, šohajku, až si podívčím.
[: Ej, dívča, dívča :] [:v černém damášku! :] Neprocházaj sa po mém salášku. Ten můj salášek velice drahý. Každá ovečka za dva tolary. Ej, dívča, dívča v černém domíně! Neprocházaj sa po rozmarýně. Ten rozmarýnek on pěkně voní; kdo po něm chodí, Pán Bůh ho skloní. Ej, dívča, dívča, sto ďáků v tobě! Zedral sem boty choďaci k tobě. A dybych věděl, že budeš moja, zedral bych boty třebas i troje. Ej, hora, hora, vysoká hora! Pověz, děvčico, budeš-li moja? Ej, budu, budu, ale to ne včil; počkaj, šohajku, až si podívčím.
Debe mně tak belo, jak mně belo vloni! Verostlo mně jabko na suché jabloni. Na suché jabloni, na suché halózce; včil mě tvá maměnka za nevěsto nesce. Vona za nevěsto a já jo za matku, večítala be mně, že já nemám statku. Já ho mám maličko, te ho nemáš toli. Ach, jak mě to srdce, jak mně vono bolí. Copak si te meslíš, že te seš doví co? Deť te seš jako já chodobnéch rodičo. Chodobnéch rodičo, voni nic nemajó, jen tebe, senečko, pro kráso chovajó. Pro kráso chovajó, pro velikó radosť, chodobné panence pro velikó žalosť. Už sem zapomněla na červenó růžo, na tebe, senečko, zapomnět nemůžo.
Na slavkovském poli dvě růže stojijó, co só to za růže, že mně nevonijó? Na hodeckém poli jenom jedna stojí, co je to za růža? Zdaleka mně voní. Na slavkovském poli rozmarýnu hory, už su u samého, ešče mně nevoní. Na hodeckém poli jenom jeden stojí, ešče su daleko, už mně pěkně voní. Ani mně nevoní rozmarýn zelený, jak mně zavonělo moje potěšení. Na hodeckém poli kdosi na mne volá, já se mu ozývám na slavkovském stoja.
Má milá je nemocná, ona rána nedočká, já ju musím navštiviti, v nemoci ju potěšiti. Přišel do komůrky k ní a optal se, co je jí. »Ach, bolí mně má hlavěnka, uderila mě maměnka. Uderila pro tebe, nedá milovat tebe. Už, synečku, zapominej, pod okýnko nechodívej.« Pod okýnkem zahrádka, v ní pěkná marijánka; marijánka pěkně voní, mé panence zvoník zvoní. Pod okny je stromeček, na něm zpívá slavíček: Žaluj, žaluj, ptáčku, se mnou, už mou milou k hrobu vedou.
U suseda zahradečka, nasila tam ta dzěvečka marijanku do ni, co un pěkně voni. Pacholci se dovědzěli, na marijanek běželi, běželi naň prudce, měli šatky v ruce.1) Ta dzěvuška rano stala, do zahradky pospichala, marijanku něni, krasa se mi měni.2) U susedů švarny Janek, un mi strhal marijanek. Prošvarny Janičku, strhals mi krasičku. Marijanku, marijanku! Sila sem cě na zahonku, kdo cě sivać3) budzě, dy mne tu něbudzě?4)
Verůstla krásná růžička naprostřed mýho srdýčka, verůstla, krásně voní, můj milé k hiné chodí. A dež chodí, já mo kážo, ešče za ňém dveře zavřo. S Pánem Bohem, synečko, měls falešný srdýčko.
Povole, povole, malé povolátko! Málo si povolí služebné děvčátko. Povol si, děvečko, pokud jsi panenkú, šak si nepovolíš, zavija hlavěnku. Povol si, synečku, dokad jsi slobodný, pokud ti rozmarýn za klobúčkem voní.
Na bystřickém poli pěkná růža stojí, ešče sem daleko, už mně pěkně voní. Ach, voní mně, voní, už a i prokvítá, ach, jejda, přejejda, už musím do světa. Daleko do světa, do pole čirého, tam mně dali lámat kamení těžkého. Kamení těžkého, nalámať ho možu, na tebe, děvčino, zapomnět nemožu. Zapomeneš na mne, můj šohajku, snadně, dyž pomaširuješ, nepohlídaj na mne. Nepohlídaj na mne, na moje stavení, snadno zapomeneš, moje potěšení. Jednú zapomenu, po druhé zpomenu, po třetí, má milá, za tebú poběhnu.
Na tu svatú Kateřinu v nedělu verbovali mia husaři na vojnu. Všecí ludé zaplakali, že Janoška zverbovali v nedělu. Nač ste vy mia zverbovali v nedělu? A nač ste vy nečekali na chvílu? Bude ze mňa mrcha voják, já vám budu uskakovat za milú. Dyž ty budeš uskakovat za milú, budú tobě dvá kapráli za sluhu. Vynesú ti dvě stolice, vyprášá ti nohavice za chvílu.
Pošla děvečka do jezirečka pro vodu studenú; utrhla sobě za kordulenku rezetku zelenú. Švárný šohajek na vraném koni jede naproti ní. Dej mně, děvečko, dej tu růžičku, ona pěkně voní.
Divijó se, divijó, nač kováři pijó, a jakpak be nepili, dež lidi šidijó. Divijó se, divijó, nač kováři pijó, ze starýho železa nový cvoke bijó. Divijó se, divijó, nač mokrščí pijó, voni majó peníze za humne v kameňó.
Divijó se, divijó, nač kováři pijó, a jakpak be nepili, dež lidi šidijó. Divijó se, divijó, nač kováři pijó, ze starýho železa nový cvoke bijó. Divijó se, divijó, nač mokrščí pijó, voni majó peníze za humne v kameňó.
Za našó vsó jahode só, trhala je má panenka, husaři s ňó. Za našéma stojí mája, tancovala má panenka s husarama. Husaři só hodní chlapi, voni dajó za hoběnko štere zlatý. Štere zlatý, ješče více, naší chlapci ti dávajó dva tisíce. Dva tisíce, to je přemoc; měla bes te, má panenko, štere sta dost.
Třeba seš ty hodné jonák, ty seš přece jenom voják, musíš jíti na vojno a já tade zůstano. »Můj tatíček má peníze; von mně z vojne pomoct může, tví přátelé nemůžó, s chalupó ti chcet kážó. Jak já můžu s chalupó chcet, dyž já nemám peněz pět set, vinohrádek, roličko, tatička a matičko. Debech já rodiče měla, dávno bech se bela vdala, voni be mě chválili, chlapci by se scházeli. Decke be mně slibovali, jak be mně moc peněz dali, nechť be třebas nedali, debe mě jenom vdali.
Ti komenščí pacholíci hodní só, voni sobě na parádo nenesó. Co propijó, zaplatijó, žádnýho se nebojijó, hodní só.