pak

Displaying 1 - 100 of 194
Ach cesto, cesto uzoučká! pude-li po ni Ančička, dám ji dláždit dlažičkama, kudy pude nožičkama. Slunce stoji nade mlejnem: kde pak my se spolu sejdem? sejdeme se na cestičce, tam si dáme po hubičce.
Šly panenky silnicí, potkali je myslivci dvá. „Kam panenky, kam jdete? která to z vás budete má? Ta maličká, ta je má, ta má oči jako já mám; Na krku má granáty, mezi nimi dukáty jsou. Jak pak já to vyvedu? Já si pro ni přijedu tam, Čtyrma koňma vranejma, jako sedlák do mlejna jede.“
Přiletěl ptáček z cizí krajiny; přines mi psaní, v něm pozdravení. Bych se podíval do země České, že jsou tam v Čechách panenky hezké. Češka má každá na jazyku med; a když ji pozná, pak je jako jed. Zůstanu raděj v naší krajině, najdu si děvče švarné v Moravě. Moravka každá jak rovná svíce, každá má k chlapci upřímné srdce.
Vrána na dubě[11] žaludy klube: a to sám pán Bůh ví, čí holka bude! „Čí pak bych byla, když jsem slíbila: pod zeleným dubem,[12] že my svoji budem, jsem ti pravila.“
Kdyby se tatínek nevadil, řekla bych, kdo se mnou včera byl: vaďte se, tatínku, nebo ne, byl se mnou můj milej v hospodě. Kdyby ten tatínek nebroukal, řekla bych, co mně můj milej dal: broukejte, můj zlatej tatíčku! dostala jsem od něj hubičku. Kdyby se tatínek nedivil, řekla bych, co hoch mi přislíbil: divte se, tatínku, jak chcete, ještě rád mne vdávat budete. Slíbil mi můj milej, přislíbil, když mne na rozchodnou políbil: až se ta pšenička vymetá, že mne pak u vás víc nenechá.
Jak pak se, má milá, jak pak se máš? „Ach mám se – když ty nic o mé nedbáš. Do hospody přídeš, pivo piješ: a na mě nbohou nezpomeneš!“ Kterak pak mám na tě zpominati: když vaši zbraňujou k tobě jiti? „Jen tomu, holečku, nikdy nevěř: i vždycky se ptají, ‚ proč k nám nejdeš?“
Pověz mně, má milá! proč jsi tak tenká? „Proč pak bych nebyla, vždyť jsem panenka? panenka poctivá, a ty mládenec: obádvá nosíme zelenej věnec.“
Čtrnáct let jsem byl na vojně, ty ses ještě nevdala: na koho jsi, moje milá, na koho jsi čekala? „Čekala jsem, můj holečku! Čekala jsem na tebe: až ty z vojny domů přijdeš, že pak svoji budeme.
Náš Honzíček, maly poupě, šoupával on se po sloupě nahoru, pak dolů k Zápotockejm do dvoru. Zápotocká to viděla, starému to pověděla: „Pudu tam! je-li tam, já mu hodně vylupám!“ Honza slyšel hubováni, nechal dívčky milování, utíkal, pospíchal, by ho starej nedostal.
Seděla pod borovičkou, plakala, že má chudičkou kytičku rozmarínovou na zahrádce. Prosila božího deště, aby jí vyrostla ještě kytička rozmarinová na zahrádce. Mladost, radost! ani mně nedají dorost: včera mně minulo patnáct let, už jsem jich přelhala devět. Nedám, nedám, mládenci, to vám povídám, se stromu jablíčka trhali: musíte času čekati. Kdyby bylo nesvítalo, bylo by mi děvče dalo tři hubičky nebo čtyry, to je děvče roztomilý! Už jdou děvčátka z Lomečku, už jdou děvčata z Lomce: mají červeny čepení, mají zeleny věnce. Pověz mně, och má znejmilejší! kudy k vám budu chodit? Vokolo humen je cestička, ta tě k nám bude vodit. Vokolo humen je cestička, je pěkná drnovatá: kdy ty k nám, můj Honzíčku, pří-deš, sedni před naše vrata. Před těma našima vratami je pěknej bílej kámen: kdy ty k nám, můj Honzíčku, přídeš, jenom si sedni na něn. Před těma našima vratami je pěknej kameníček: aby vo tom lidi věděli, že jsi můj milovníček. Šafáři,[19] mlynáři! z vašeho dvora krásná osoba vychází. Jeníčku, bratříčku! nabí flintičku, postřel Aničku na hrázi. Nechám jí, neznám ji: ona mně koupí na pěkný šaty hedbáví. Já jí zas zlatý pás, stříbrný přazky, zlaty podvazky: „Tu máš, Ančičko, zlatá perličko! lásku zas.“ Adámku náš! co pak děláš? na lonce ti pasou,
Adámku náš! co pak děláš? na lonce ti pasou, ty jsi mezi chasou, ty nic nedbáš.
Adámku můj! v slovu mně stáj, co jsi mně sliboval, když jsi mne miloval, že budeš muj. „Andulko má! není možná: počkej jen do jara, až bude fijala, pak budeš má. Andulko má roztomilá! do smrti nejdelší moje nejmilejší – žádná jiná.“
Matoušek můj, on vozí hnůj: až on ho vyvozí, koníčky vybrodí, pak bude můj. Na vrbě pták, v potoce rak, v rybníce rybice: má zlatá dívčice, já tě mám rád!
Kde, lásko, kdes byla, že jsi tu nebyla? bez tebe v tesknosti žiju v svý mladosti – kde pak jsi chodila? „Po horách, po lesích, po městech i po vsích, všude jsem chodila, spáti jsem nedala, srdce jsem trápila.“
Můj milej, rozmilej, to ty mně udělej: kramflíčkem zaklepni a klobouček smekni, poklonu udělej. Když pannu navštívíš, rodiče pozdravíš, pak si sedneš zticha, srdce panně vzdychá, že na ni nemluvíš. Můj milej, rozmilej! toho mi nedělej, bys chodil za jinou, když už máš svou milou, bud ke mně upřímnej.
Andulko má milá! kde pak jsř chodila? „Byla jsem na pouti u svaty Doroty, tam jsem se modlila. Za koho jiného než mého milého: abych ho dostala za svého manžela do lože bílého.“
Ančičko vstaň, já už jdu k vám: půl čtvrtý hodiny v Klášteře odbily; Ančičko vstaň, já už jdu k vám. Někdo jde k nám, já ho neznám: má modré očičky, růžové tvářičky, až přijde k nám, pak ho poznám.
Stojím pod okny celý promoklý jako myš: panenko zlatá! otevř mi vrata, jest-li smíš. „Ráda bych já tě k nám do světničky pustila: ale nemáme v celém stavení svítidla.“ „Dej si, můj milej, grešli na svíčku, já dám dvě: pak se budeme spolu těšiti až do dne.“
Kam se půjdem projít, má milá? „Do pěkné zahrádky, ty a já.“ Nepovídej na mé, má milá! Co tam budem dělat, má milá? „Trhat pěkné kvítky,[22] ty a já.“ Nepovídej na mě, má milá! Kam je budem dávat, má milá? „Do bílého šátku, ty a já.“ Nepovídej na mě, má milá! Co z nich budem dělat, má milá? „Pěkný věnec víti, ty a já.“ Nepovídej na mě, má milá! Kam půjdem na večír, má milá? „Do naši hospody, ty a já.“ Nepovídej na mě, má milá! Co tam budem dělat, má milá? „Žejdlík piva píti, ty a já.“ Nepovídej na mě, má milá! Kam pak půjdeme spat, má milá? „Každý na svou postel, ty a já.“ Nepovídej na mě, má milá! A když ráno vstáném, má milá? „Tuť se políbíme, ty a já.“ Nepovídej na mě, má milá!
Chovejte mne, má matičko, jako míšeňské jablíčko, chovejte mne, má matičko, jako z růže květ: jen až vy mne vychováte, pak se na mne podíváte, jak mně bude pěkně slušet bílej kabátek.
Na tom mostě travička zelená, na tom našem mostě tráva roste: žala ji má dívčka, je eště maličká; a já na ni počkám, až doroste. V tom našem sádečku[23] tra vička zelená, v tom našem sádečku tráva roste; žne ji tam Ančička, je ještě maličká: já si na ni počkám, až doroste. Proč pak bych nečekal, když je moje milá? proč pak bych nečekal, když je moje? kdo mně za ni pude, dobře mu nebude: jest-li ho dostanu, zle mu bude!
Okolo Kestřan travička zelená, okolo Kestřan tráva roste: až tráva vyroste, Ančička doroste; až tráva vyroste, pak bude má. Už je vás málo, Kestřansky děvčátka, už je vás málo, maloučičko: bylo vás jedenáct, už nejsou jen dvě z vás, přišlí vojáci, pobrali vás.
Ach bože nebeskej! co pak nejsem hezkej, že mě v těch Klatovech žádná nechce? já pudu do světa, kde štěstí rozkvětá, a tam si namluvím hezky děvče. Matičko nebeská! co pak nejsem hezká, že mě v tom Pušperku žádnej nechce? já pudu do světa, kde štěstí rozkvětá, a tam si namluvím taky chlapce.
Když jsem já šel od mé dívčky, svítily mi dvě hvězdičky. Jedna světlá, druhá tmavá: ach můj Bože! kde je ta má? Ach ta světlá, ta je tvoje, a ta tmavá, ta je moje. Hvězdo tmavá! rozsvětli se: má panenko! rozmysli se. Jak pak se mám rozmysliti, když si tě nemíním vzíti? Kámen mlejnský, ten je těžký: ještě těžší stav manželský. Kámen mlejnský se omele, stav manželský se nezdere. Kámen mlejnský se udrtí: stav manželský až do smrti!
Nevím, nevím, kudy cesta – zarostla mi travou všecka; zarostla mi jetelinkou, bych nechodil za hubinkou. Koupil jsem jí šněrování stříbrem, zlatem premovaný, šněrování, zlaté přazky na závazek naší lásky. „Kdo pak se tě, synku, prosil, abys ty mi dary nosil? ty jsi nosil, já jsem brala, jiného jsem milovala.“
Byla-tě cestička šlapaná, šla tudy Anička, plakala. Šel tady Jeniček, vejsksl si; dohonil svou milou, stejskal si. „Což pak si, můj milej, stejskáte? zdaliž vy mou lásku neznáte? Přijité k nám, můj milej, v neděli, já vám dám věneček zelený.“ Jeniček v neděli nepřišel, zelený věneček opršel. Opršel, opršel, opadal, že jest ji Jeníček oklamal. Od Lipoltic stezka šlapaná atd.
Co jsi, můj holečku, co jsi myslil, žes mě pro chudobu z lásky pustil? Já se pro tě ve dne, v noci trápím: a ty máš myšlení jinde zatím! Falešná tvá láska, falešnej svět: když si’s mě nechtěl vzít, moh‘ si říct hned! Já byla bych na tě nemyslila: jiného si za tě vyvolila. Co pak si zakládáš na bohatství? však vidíš příkladů všady dosti. Jsú lidi, že měli kolik tisíc: všecko jim ušlo pryč, nemají nic. Peníze uplynu jako voda: a tobě vostane mrcha žena!
Letěla husička, letěla přes pole, tam kde bejvávalo potěšení moje. Letěla husička, už víc nepoletí: škoda je tě, děvče, že tě nesmím měti! když jsem k vám chodíval do vaši dědiny, míval jsem klobouček plnej rozmaríny. Nýčko k vám nechodím, už chodí tam jinej: jen na mě, má milá, více nespomínej! „Zachází slunéčko, zachází za horu: kterak pak já na tě chlapče, zapomenu!“
Pověz mně, má milá, kudy je cesta k vám? „Pod našima okny roste tam tulipán Pod okny tulipán, u stezičky strůmek.“ – Dej pozor, Andulko! aby tě nepodved. Jest-li tě podvede, pak si tě neveme, na koníčka vsedne, na vojnu odjede. „Neboj se, má milá, toho neudělám: pro jednu panenku na vojnu se nedám!“
Ten Krumlovskej zámek na zelenejch lukách: sedí tam můj milej, má nožičky v putách. Já jsem jeho milá, my se spolu známe: pusťte mě tam k němu, ať se rozžehnáme. Co pak jsi, můj milej, co pak jsi provinil? však jsi ty žádnému ničím neublížil! „Já jsem neprovinil, jen že jsem u vás spal: proto jsem železa na mé nohy dostal.“
Teče voda, teče po potoce křeče: vzkázala mně moje milá, že ona mne nechce. Teče voda, teče na ty pansky mlejny: což je těžko milovati, co k libosti nejní! Co k libosti bylo, to mě opustilo; a co mne těšit nemůže, za mnou by chodilo. Už jsem opuštěnej jako ptáček lesní, kterej pořád sem tam lítá, a kam by rád, nesmí. Už jsem opuštěnej jako ta berlička, která pořád sem tam lítá, hledá přítelíčka. Ach holka má milá! co pak jsi myslila, že jsi ty tvé svaté sliby, že jsi je zrušila? Zrušila jsem já je, to pro lidské řeči: nyní vidím a poznávám, že upřímnej nejsi. Zrušila jsem já je, to pro lidskou hubu: nyní vidím a poznávám, že tvoje nebudu.
U našeho jezera stojí lipka zelená, a na tej lipce, na tej zelenej tři ptáčkové zpívají. Nebyli to ptáčkové, jsou to kavalírové: oj raději se o jednu dívčici, kterej ji z nich dostane. Jeden praví: „Bude má;“ druhej praví: „Jak Bůh dá;“ a třetí praví: „Mé milé srdéčko! co že jsi ty tak smutná?“ Jak pak nemám smutná být? starého mi kážou vzít: rozžehlo se srdéčko moje, nemohu rozveselit. A v tej naší komoře je tam zelené lože: oj lože, lože pěkné zelené! kdo na tobě spát bude? Bude-li tam starý spát, bodejž rána nedočká; a bude-li mladý pěkné úrody, bodejž mu Bůh zdraví dá.
V šírém poli hruška stojí vysoká, pod ni pěkná bílá růže vykvětá. Trhej, trhej, má panenko, ty růže, nasázej je hochu svému do lůže. On ti bude na těch růžích libě spát, ráno vstane, bude tobě děkovat. Děkuju ti, má panenko, děkuju, před tebou já svůj klobouček smekuju. „Nesmekej ho, můj Jeničku, přede mnou: však oni tě naši páni odvedou. Odvedou tě pod zeleny 1) myslivce: bude tobě místo holky ručnice.“ Žala trávu v suchopáru metlici, přišli na ni dva zelení myslivci. Srp jí vzali, rozlámali: Jdi domů, berou tobě potěšeni na vojnu. „Když ho berou, ať ho berou,2) mají ho, však on mně dá zejtra pán Bůh jinýho.“ 1) Odvedou tě, můj Jeníčku, do Prahy, tam ti dají bílej kabát a šavli. 2) Když ho berou, ať ho berou, nic nedbám: však já se tam zejtra ráno podívám. Proč pak vy mně potěšení béřete? co pak víc svobodné chasy nemáte? Prala plínky u studýnky, plakala: ach kýž jsem tě byla raděj neznala! Jiný konec: „Když ho berou, ať ho berou, ať je tam: však já ho tam na té vojně nenechám. Nenechám ho na té vojně bojovat, aby mohl svou panenku milovat.“ Miluju tě, má panenko, miluju: ale zejtra na koníčku odjedu. Žala trávu na rybníce – srp tupěj: „Jen ty mně ho, můj Jeníčku, naklepej.“ On naklepal, on nabrousil – nechce žít: protože tě, má panenko, nechce mít. Pila pivo, pila víno z korbele: „Ach že jsem se nenadála fortele!“
Zakukala žežulička v lese v oboře, ach, v lese v oboře! zaplakala má panenka doma v komoře, ach, doma v komoře! Proč pak pláčeš a naříkáš? vždyť ty budeš má: až žežulka o vánocích třikrát zakuká. „Jak pak nemám naříkati, když nebudu tvá: vždyť žežulka o vánocích nikdy nekuká! Vyrostla mi rozmarinka pěkná zelená: měla jsem já milovníčka – už ho má jiná!“
Nad Dunajem, pod Dunajem, na zelenej louce hrály jsou tam tři panenky, hrály tam o věnce. Jedna byla Kateřinka a druhá Madlenka, třetí tu já nejmenuju – byla má panenka. Já jsem ji vzal za ručičku, vzal jsem ji za obě: Pojed, holka, pojeď se mnou, poplavem po vodě. „A já nechci, nepojedu, ty jsi šelma zrádce: pošlapala mně marijánku v tej naší zahrádce.“ Ta marjánka, rozmarýnka modrým kvítkem květe: připravila mě o věneček, co mi máma řekne! Já ho nemám, ty ho nemáš, nemáme ho oba: půjdem-li ho sobě koupit, kdo pak nám ho prodal“ Když jsem plynul po Dunaji k zelenému háji, viděl jsem tam tři panenky, o věnečky hrály. Jedna byla Rakušanka, ta druhá Moravka; třetí jmenovati nechci – byla má panenka atd.
Vyrostla mně bílá růže, trhat já ji nebudu: milovala jsem Vojtíška, milovat už nebudu. Milovala jsem ho věrně, v srdci jsem ho nosila; toho jsem se nenadála, žeby láska šálila. Šel můj milej po ulici, měl klobouček na stranu; lidé jsou mu povídali: Tamhle vidíš svou pannu. „Nemluvte mně, lidé, o ní, hledět na ni nemohu; jak ji spatřím jedním okem, sklopím hlavu hned dolu.“ Když jsi na mě hledět nemoh, proč jsi za mnou chodíval? já jsem tebe neprosila, abys ty mne miloval. Měl jsi dvéře otevřeny do srdce upřímného: ale nyní jsou zavřeny, nepřijdeš víc do něho! Což pak jsem ti udělala, že mne teď nenávidíš? vždyť jsem ta, která jsem byla, proč pak se za mě stydíš? To mám já teď za upřímnost, kterou jsem k tobě měla; pro tebe bych, nejmilejši, krev byla vycedila! Rozpomeň se, nejmilejši! na tvoje slibování: že tě bude pán Bůh trestat, nedá ti požehnání. Rozpomeň se, nejmilejši! na moje mladá léta: léta s tebou jsem ztratila – po radosti je veta! Živobytí bych si vzala, však jsem si ho nedala: věčnost věčší, než celý svět, toho jsem se lekala.
Pojeď, chlapče, pojeď domů, nech už toho vorání; už mě bolí má hlavička od samýho volání. „Nechci, nechci, nepojedu, eště mám záhon vorat: však si ani nemusela tak dlouho na mě volat.“ Pojed, chlapče, pojeď domů, zanech toho vorání; dyť už mě má hlava bolí vod samýho volání. „A já nechci, nepojedu, eště mám záhon vorat: co pak jsi se nestyděla před lidma na mě volat?“ Ty se‘s taky nic nestyděl 1) před lidma za mnou chodit: když jsem šla z hospody domu, ty’s mě šel vyprovodit. „Tu máš, holka, tu máš dukát, to za ten stezníček můj: abysi mně nemohla říct, že jsem já milovník tvůj.“ A já nechci žádnej dukát, ani žádny peníze: já té chci mít, můj holečku, já tě chci mít za muže. 1) Proč pak bych já se styděla před lidma na té volat? když se’s taky nic nestyděl před lidma mě milovat.
Pověz mně, má milá rozmilá! proč ti paňmáma brání? „Brání mně pro tebe, potěšení moje, že nemáš pole žádny.“ Ač nemám políček ani luk, přece jsem na světě rád může mně pán Bůh dát, že budu milovat děvče jak karafiját. Karafiját pěkný červený ten svoji krásu mění: ty pak myslíš sobě, potěšení moje, že už nad tebe není. Dost jsem se za tebou nachodil, dost jsem já pro tě vystál: když jsi mi od Boha souzena nebyla, přece jsem tě nedostal. Když jsi mne pro lásku nechtěla, pro statek o tě nedbám: když jsi mne nechtěla, má milá rozmilá, pošlapu cestu jinam! Pověz mně, och má znej milejší! proč pak tě váši brání? „Bráni mě pro tebe, můj chlapče! že nemáš pole žádny.“ Třebas já pole, luky neměl, přece jsem na světě rád: pán Bůh mně může dát milovat dívčici jak krafíját. Což pak se, má milá, domníváš, že jsi ty sama v světě? nejedna matička dceru má, že jako růže květe! Což pak se, má milá, domníváš, že se tě budu prosit? když ještě císař pán koně má, kterej mě může nosit!
Ach vyletěl je z hory pták: ach proč pak jsi ty, má z nejmilejší, smutná tak? „Kterak nemám smutná býti: když je mně usnul můj znejmilejší do smrti!“
Ach, kýž jsem za vodou, za vodou studenou! dala bych si ulejt, dala bych si ulejt roubu, to stříbrnou. Zatroubila bych, zaplakala bych, na svého milého, na neupřímného, zavolala bych. „Ach, dcero má milá! co pak jsi myslila, že jsi pro jednoho hocha falešného tak se zarmoutila?“ Ach! té mojí lásky neuhasí ve mně ani ten deštíček, ani ten deštíček, co se přes les žene. Co se přes les žene, přes zelené pole, tam kde vorávalo, když za mnou chodilo, potěšení moje. Já byla upřímná, ty jsi byl falešný: Bůh ti štěstí nedá, Bůh ti štěstí nedá v tom jiném manželství. Bůh ti štěstí nedá na tom tvém statečku: že jsi mne oklamal, že jsi mne oklamal chudobnou děvečku! – Ty hvězdičko tmavá! kdybys slzy znalá, a měla srdíčko, má zlatá hvězdičko, jiskry bys plakala! Plakala bys se mnou, plakala noc celou, že pro věno zlaté nevěsty bohaté s milým mne rozvedou.
Těš se, můj holečku, těš! pověz, jest-li ty mě chceš? já si ráda na tě počkám, jenom jest-li se tě dočkám, jest-li si mě pak vemeš. „A já si tě nevemu, á na vojnu pojedu; koníčka sobě osedlám, ještě s tebou se rozžehnám, a potom zapomenu.“ Ach! já jsem se měla vdát, a na tebe nečekat: mohla jsem dostat věrnější, než jsi ty, můj nejmilejši, škoda věku nastokrát! „Ty se nevdáš jen jednou, hned ti tvářičky shlédnou, tvoje krása se promění – adie, mé potěšeni! nepřijdu víc za tebou.“
V okýnku stála, ven vykoukala, byla co z růže květ: viděla svého nejmilejšího sem na koníčku jet. „Matko, matičko, zlaté srdíčko! můj milej jede k nám: síň a světnička neumetená, co pak on řekne nám? 1) Matko, matičko, zlaté srdíčko! vyjděte k němu ven: až já umetu síň a světničku, zavoláme ho sem. Matko, matičko, zlaté srdíčko! můj milej jede pryč – silnicí bílou za jinou milou – k nám už nepřijde víc!“ 2) 1) kterak pak vejde k nám? 2) za tou rychtářovic.
Má paňmámo zlatá, co děláte, že přede mnou vrátka zavíráte? Vyjděte ven z domu, ukažte mně vaší dcery komoru. Má zlatá panoráma z okna kouká, hodila mně klíče do klobouka: „Tu máš klíč, můžeš jít, můžeš sobě sám komůrku otevřít.“ Jak jsem počal dvéře otvírali, slyšel jsem svou milou naříkati. Co pláčeš, naříkáš? Vždyť pak mne tu, má panenko, ještě máš! Sedli jsme si spolu na postýlku, zdálo se nám býti malou chvilku; tu vyšla dennice: Opatruj tě milý pán Bůh, mé srdce! Dennice vychází, já musím jít: pojď mě, má panenko, vyprovodit; vyprovoď, už je čas: kdo ví, vrátím-li se z vojny k tobě zas!
Což se mé srdéčko v těle leká, že na nás veliká. vojna čeká! čeká, čeká můj kůň vraný, na něm je šáteček vyšívaný. Kam pak se poděju, v kterou stranu, bych ještě uviděl moji pannu? Vyjdu si já, ohlídnu se, nespatřím žádného – zarmoutím se. Psal jsem a pečetil dvoje psaní, nedostal jsem žádné odpovědi, psal jsem jí, psal – víc nebudu; odjedu na vojnu – ten tam budu. Přes potok můsteček prohýbá se, roste tam travička neseká se; pod tím mostem jsou rybičky, žádný jich neloví – jsou drobničky. Vyletěla sivá holubička, přinesla psaníčko od miláčka: píše milý, píše, píše, že on k ní přijede co nejspíše. Položila hlavu do jetele, poslouchala pilně, kdo to jede; slyšela řičeti koně vraný: to jsou koně mého potěšení! „Kam pak, mé srdéčko! pojedete, že vy mne s sebou víc neberete?“ Pryč pojedu – nepřijedu, tebe tu poručím pána Bohu.
Měla jsem já milovníčka jednoho, ach jednoho, nebylo mu v šírém světě rovného, ach rovného: ten mě dlouho miloval, že budem sví, sliboval, a nyní mne naposledy zanechal, ach zanechal! Vždyť pak není mé srdéčko ledacos, ach ledacos, aby mi chtěl ubližovat ledakdos, ach ledakdos; mé srdéčko upřímné div žalostí nezhyne: kdo je souží, toho pomsta nemine, ach nemine!
Sil jsem proso na souvrati, nebudu ho žíti; miloval jsem jedno děvče, nebudu ho míti. Sil jsem, nežal jsem, miloval jsem, nechal jsem: vzít si s nechutí, trápit se s ní do smrti! Sil jsem proso na souyrali, nebudu ho žiti: děvče krásné miloval jsem, nebudu ho míti. Síti, nežiti, milovati, nevzíti! sil jsem, nežal jsem, miloval jsem, nevzal jsem. Tam nad mlejnem, pod jesenem, na vysoké stráni, slíbila mi má panenka věčné milování; věnec uvitý, prsten pěkně vyrytý od ní dostal jsem, přece děvče nevzal jsem. Ústům, jako z máku kvítí, bubínky jsem dával; v týlku jako labuť bílém s vétříčkem jsem hrával. Láskou plesal jsem, kudy šel jsem, vzdychal jsem; v noci nespal jsem, přece děvče nevzal jsem. Ráno, dřív než zvoník cinkal časně na klekání, šel jsem, abych ptačí slyšel ranní radování; šel jsem za lesem, ale, ach! co spatřil jsem, nad tím ztrnul jsem, více děvče nechtěl jsem. V roklince, tam v střemchách hustých děvče s jiným stálo; on ji líbal, tlačil, vinul, děvče se jen smálo! Já pak zvolal jsem: darmo v noci nespal jsem! sil jsem, nežal jsem, miloval jsem, nevzal jsem!
Počkej, má milá, vánoce přichází, počkej, má milá, vánoce jdou: cestička daleká, vítr ji zafouká: nepudu, má milá, víc za tebou. Kterou pak cestou, moje znejmilejší, kterou pak cestou od vás pudu? zdali tou hořejší, nebo tou dolejší: kterak já na tě zapomenu?
Jest-li mě ráda máš, vyprodej, kde co máš, abys mě z té vojny vyplatila; jest-li mě vyplatíš, na mně to neztratíš: za to ty pak budeš moje milá. ..Můj zlatej holoubku! kdybys měl chaloupku, ještě bych si na tě pomyslila: ale do podruží, to mě všecko mrzí, to mně má matička váli nedá.“ Kdybys měl stateček, jako jsi chlapíček, panímáma by nám nebránila: ale do podruží to ji všecko mrzí; to mně panímáma nedovolí. Kdyby byl stateček jako je chlapeček, žeby mu matička dceru dala: ale do podružství že ji nepropustí, žeby jí radši smrt udělala!
Co pak jsi plakala, Hančičko, hubičko! když jsi šla dnes tejden přes hájíček? – Ak pak nemám plakat a sobě naříkat, když mně vodpověděl můj holeček! Když jsi k nám chodíval, kdy byla krátká noc: proč pak k nám nechodíš, kdy je delší? est-li jsem já byla na krátký hupřímná, na delší byla bych hupřímnější!
Jakej by milej byl, aby ve vsi sloužil, jakej by milej byl, aby nedbal: aby se k svej milej, panence rozmilej, aby se k ní nikdy nepodíval? Já se k ní podívám, trošku ji zobjímám, potom se jí zeptám: jak pak se máš? „Já se mám dost hezky, jako hrách u cesty: kdo přijde, utrhne, uteče zas!“
Teče voda od javora 1) okolo samého dvora; všecky lávky pobrala, jenom jednu nechala. Po které Pavloušek chodil, Mařenku za ruku vodil; utrh jabko, utrh dvě, pustil jedno po vodě. „Plyň, jablíčko, kam ty ráčíš, jenom ať se nepomáčíš; plyň, jablíčko, plyň dolů, k mé Mařence do domu.“ Jak jablíčko připlynulo, na Mařenku zavolalo: Vstaň, Mařenko, vyjdi ven, milý stoji před domem. „Proč pak bych já ven chodila, kdyť já nejsem jeho milá; a on není z růže květ, aby on mně kazil svět. Proč pak bych já ven chodila, kdyť jsem jemu povídala, aby k nám už nechodil, tou cestičkou nebloudil. Byla láska, ale není – zapadala do kamení, do kameni drobného, do srdce falešného.“ 1) Také: Teče voda od javora, teče voda široká atd.
Co pak se hněváš, mé potěšení? nemluvíš na mě od posvícení. Nic se nehněvej, příčin nehledej: jen se zlých lidí pěkně vystříhej!
Plakala, želela, když prala šaty, že jest jí utonul prstýnek zlatý. „Proč pláčeš, naříkáš pro prsten zlatý? však musíš opustit rodiče taky.“ Milejší rodiče, nežli my oba: matička chovala, já byla roba. Postýlku stlávala, dala mě nosit: musíte, mládenci, matičku prosit. „Než bych já matičku za tebe prosil, raděj bych po straně šavličku nosil. Šavlička po straně, ta moje žena: ona mě ubrání, až bude třeba.“ Trubači troubili, muzika hrála; můj milej odcházel, já ještě spala. Kdybys byl upřímnej, byl bys mě zbudil, slovíčko nebo dvě ke mně promluvil. Plakala, želela, když prala šaty, že je sobě přelomila prstýnek zlatý: co pak pláčeš, co naříkáš pro prsten zlatý? vždyť musíš opustit, och, má nejmilejší, rodiče taky. „Milejší rodiče, nežli my oba; má mamička mě chovala, já byla roba: postýlečku mně stlávala, dala mě nosit, musíte mládenci, věrní milovníci, matičku prosit.“ Nežli bych o tebe matičku prosil, radši bych já po své straně šavličku nosil; pár pistolí, karabinu do sedla bych dal, a tobě má milá, hubičko rozmilá, kvinde udělal.
Co pak se věruješ, že si mne nevemeš? vem si mne, nebo nevem, nejsi v světě jeden! Nejste dva, ani pět, když je vás plnej svět: vem si mne, nebo nech tak, nebudu pro tě plakat!
Co ty ptáčku jeřabáčku nade mnou lítáš? jakou neseš mi novinu, že tak štěbetáš? „Nesu, nesu ti novinu, nesu tobě zlou: že tvůj ze všech nejmilejši chodi za jinou.“ Když si chodí, ať si chodí, já o něj nedbám; smutku pro něj neponesu, ani ho nemám. Proč pak bych já smutná byla a se soužila: když jsem hocha takového ráda pozbyla!
Nebudu já už pro tebe své koníčky trmácet: budeš ty mi, má panenko, moje dary navracet. „Jak já všecky tvoje dary ještě k navracení mám: budeš-li se pro ně hněvat, všecky ti je zase dám. Jak já tobě v nich nechodím, ani o ně nestojím: budeš-li se pro ně hněvat, z okna ti je vyhodím. Koupil jsi mi jeden fábor a dal jsi mi kytičku: já jsem tobě dala šátek, k tomu jednu hubičku. Ta hubička, ta je dražší než ten fábor po groši: nevybírej, můj holečku! vždyť pak jsi ty nejhorší!“
Pršívalo jen se lilo, bývalo bláto; předce jsem k vám chodívával, nedbal jsem na to: čím jsem já byl upřímnější, ty jsi byla falešnější, to jsem měl za to. Slavíček je malý ptáček, chytit se nedá; mládeneček své panence šidit se nedá: než bych já se šidit nechal, radši bych se na vojnu dal; vojna svobodná, holka podvodná. Což pak vy se domníváte, že já hoře mám? vždyť já ještě dcery vaší na vás nežádám: vždyť je panen všudy dosti, jako zrnek na jalovci, kam se podívám.
Co pak si myslíš, že já se nevdám, když já hedbávnej fěrtoušek nemám? jest-li ho nemám, já si ho zjednám: tobě se přeci podvádět nedám!
V Táboře na rynku sejou rozmarínku, v Táboře na rynku sejou oves; ovísek zelená, můj milej se hněvá: včera’s k nám nepřišel – nechoď i dnes! Což pak je, můj Bože, tak největší nouze, když jednoho chlapce si rozhněvám? šátečkem zatočím, tři, čtyry vytočím; pro tebe sobě smrt neudělám.
Tu káká, poslúchá, buši nastrkuje, tu káká, poslúchá, co mu řeknu: co pak bych tě řekla, ty vobludo zteklá! jdi chlapče fortelnej, jdi do pekla! Takovejch sadílků jsem mnoho přečkala, kerej dycky říká: „za dvě leta!“ dyž dvě leta minu, von běží za jinú: ty chlapče fortelnej jdi do pekla!
Nechoď, synku! nechoď k nám, nerada tě vidím: roztrhanej kabát máš, já se za tě stydím. Nechoď k nám až v neděli, až budeš mít jinej: pak se můžeš chlubívat, že jsi ty můj milej. Nechoď k nám až ve svátek, až budeš mít šaty: pak tě ráda –uhlídám, panímáma taky.
Přišel-tě k nám na námluvy, ani neřek‘: Zdař Bůh! on si mysli, hadronoška, že hned si ho vezmu! Vždyť pak nemá nic jiného, nežli ty dvě ovce: a ty, kdo ví, jsou-li jeho? zeptáme se otce. Táta praví, že jsou, že jsou, že jsou hodně tlustý; že jsou dobře vypaseny – budou do kapusty! Šel mimo mne, okolo mne, ani neřek‘: Zdař Bůh! on si mysli, netopírek, že já si ho vezmu! Punčošky má po Nymbursko, botky papírový; čepičku má z pavučinky, myší pírko za ní.
Nevybírej, nepřebírej, abys nepřebrala, abys potom nedostala, cobys pak nerada. Hrabě pro tě nepřijede, ani pán od stavu: nemysli si tak vysoko, tu ti dávám radu. Jest-li myslíš na hejtmana, neb na purkrabího: nedostaneš důchodního, ani obročního. Písař když tě pomiluje, dá pak tobě kvinde, napíše ti ceduličku: „Hledej sobě jinde!“ A když‘ po všech naposledy nádenník jí přijde; potom si ho ráda veme, sic na ocet zbyde! Jak ho bude milovali, tak on bude taky; budou spolu chodívali na ty pansky mlaty. – Naposledy po všech všudy pastucha jí přišel: Chce-li si mě panna vzíti, budu její manžel. „Můj pán není žádnej slouha, on je kancelisla: nosí péro na rameně, když vyhání z města. On to péro ráno vezme, dělá na něj: hou, hu! vstaňte, holky, vyhánějte krávy, voly k houfu!“
Jak’si řeknu, tak udělám, bez milého nebudu: doběhnu si do kasáren, milého si přivedu! „Čerta, holka, ne milého, čerta, holka, dostaneš: voják vodsad mašíruje, ty pak sama zůstaneš.“
Je-li pak to pravda, nebo ne, že plyne dudáček po vodě? Jakpak by to pravda nebylo? modrooké děvče pravilo. Běžte, lidi, běžte s hákama, vytáhněte ho i s dudama. Zabili dudáčka, zabili, 1) kdo nám bude hrávat na dudy? Ještě je tu jeden takovej: toho nám tu pán Bůh zachovej! Zadudej, dudáčku, zadudej! nebo mi ty zlaté dudy dej. „Než bych já ty zlaté dudy dal, radši bych ti na ně zadudal.“ Zadudej dudáčku, jak umíš, však ty tomu dobře rozumíš. „Kterak pak bych dobře zadudal? ještě jsem pivička nebubal! Až já se pivička nabubám, potom teprv dobře zadudám.“ 1) Když jsme tě, dudáčku, vytáhli, tak nám na ty dudy zadudli. „Jak pak bych na dudy zndudlal, když jsem ještě pivo nebumbal? Až já se pivička nabumbám, pak vám na ty dudy zadudlám.“ Zadudej dudáčku, jak umíš, však ty mým nožičkám rozumíš.
Což je mně, holečku, po tobě, když si mne nevšímáš v hospodě, v hospodě, v hospodě před lidma, jako bych nebyla tvá milá! Kterak pak já nemám lítost mít, když si mne nevšímáš, jak má být: v hospodě před lidma – jako bych nebyla tvá milá!
Však nám tak nebude, až se oženíme; však nám tak nebude, až se vdáme: budeme seděti 1) doma pak u dětí; však nám tak nebude, jak se máme! 1) dáme si dělati kolíbku pro děti.
Do hospody chodím, ženy se nebojím – když jí nemám: až ji budu míti, pak nebudu smíti z domu nikám.
Co pak je to za chasníka s tou bilou zástěrou, pořád si tam poskakuje, točí se vám za dcerou; už ji drží, už ji má, už si ji tam objímá: panímámo! dejte pozor, ať za ní nebývá.
Svítá, svítá svítaníčko, já jsem ještě v hospodě: koníčky v roaštati řejchtají, kdo pak je česat bude?
Co pak se, mládenci, neženíte? ani si namlouvat neumíte! Dáte-li na pivo, já vám povím: o jednom kořínku na louce vím. Olšový, bezový, dubový list: kdo se chce oženit, musí ho sníst. Já jsem se oženil, jen jsem ho sněd“: dostal jsem holčičku, je jako med.
Co pak ti naši dělají, že se mně ženit nedají? Mně je tak ženy potřeba, jako formánku nevěra. Forman si přeci pomůže, mně pomoct žádnej nemůže!
Pod dubem, za dubem měla jedna dvě červené jablíčka, dala jedno mně; nechtěla mně obě dát, začala se vymlouvat, že nemá, že nedá, že je o ně zle. Pšeničku jsem zašil, nebudu jí žít; pivo jsem dal nalejt, nebudu ho pít: holku jsem si namluvil, jinej mně ji odloudil, a tak lásce naší konec učinil. „Já jsem ti zavdala jedno jablíčko, a ty mně za něj dej svoje srdéčko.“ – Chceš-li ty mé srdce mít, musíš za své vyměnit: pak budu celý tvůj, má holubičko. Lásku si slíbíme, dáme si ruce; kněz nám je zaváže k věčné památce. A tak potom budem sví, žádný nás nerozdvojí: já budu tvým mužem, ty ženkou mojí.
Ještě mne nemáš, už na mě bubláš; až mě budeš mít, pak mě budeš bít!
Pravila jsem, pravila, že mě láska ranila; ranila mě střelou prudce, poranila moje srdce; pravila jsem, pravila, že mě láska ranila. Půjdu se ptát rychtáře, kdo má platit lékaře? kdo mou ránu hojit bude? kdo od rány platit bude? půjdu se ptát rychtáře, kdo má platit lékaře. Ach rychtáři 1 bolí mě; povězte mi upřímně, kterak právo ukazuje, kdo se střílet osměluje? kdo má platit lékaře, když se rána dokáže? „Vemte sobě lékaře, ať vám ránu zaváže; vy za bolest, on od rány musíte mít zaplacení: ten, kdo ranil, platit má, tak mi právo povídá.“ Vy se, pane, mejlíte, vy mně nerozumíte: mojí rány vidět není, já mám srdce prostřeleny; kterak pak mně pomůže? srdce vázat nemůže. „Má panenko rozmilá! právo s vámi nic nemá: náš pan farář k tomu káže, místo srdce ruce váže; s ním se jděte poradit, nemám s vámi co činit.“
Má zlatá Ančička v komůrce spí, Honzíček holeček připíjel jí: Ančko mé dítě! tu máte, píte moje zdraví! „Proč pak bych já vaše zdraví pila? když já nejsem žádná vaše milá: Honzíčku dítě, vy mě šidíte!“ – mně pravila. Budeme se soudit u rychtáře, u toho, co bydlí v naší faře: on veme štolu, sváže nás spolu u oltáře. Budeme se spolu milovali, ty budeš šít a já kolíbati: a tak vesele budem u sebe až do smrti.
Už jedou muziky ke dvoru! kam se jim schovám, matičko moje, do domu? „Kdy jsi se jim chtěla schovávat, neměla jsi jim, dceruško moje, slibovat.“ Já neslíbila jen jednomu: svému milému roztomilému, věrnému. Kdo pak mě tam bude šidívat? vždyť já k vám budu, matičko moje, chodívat! „Přijdeš sem jen jednou za tejden: a lidi řeknou, že jsi tu pořád každej den!“ Dvanácte trubačů troubilo, dvanáct mládenců a krásných panen sloužilo. Hrajte mně muziky vesele, dokud mám ještě zelenej věnec na hlavě! Až toho věnečku pozbudu, do roka, do dne veselá ještě nebudu!
Což se mně, má milá, hezká zdáš! budeš-li tak hezká, až se vdáš? „Ještě hezčejší, můj nejmilejší; vem si mě, vem si mě, uhlídáš!“ Což se mně, má nula, hezká zdáš! co pak ti máti dá, až se vdáš? „Krávu s telátkem, ovci s jehňátkem, strakatou slepičku s kuřátkem.“ „Vem si mě, můj milej, vem, vem, vem! dobrá hospodyňka jsem, jsem, jsem: já ráno vstávám, kravičkám dáván; kuželíček každej den vypřádám.“ Můj zlatej Honzíčku! vem ty si mě, bude se mne dobrá hospodyně: ráno vstanu, snídani dám, nikdy se na tebe nerozhněvám.
Pověs mně, má milá, máš-li mě ráda? pověs mně, má milá, chceš-li mě? „Já jsem ti přála, že tě mám ráda: koho pak jinýho než tebe!“
Proč pak jsi, má milá, tak záhy přivstala, kdyť ještě skřivánek nezpíval? „Já záhy přivstala, kravičkám chystala, abys mě, můj milej, rád míval.“
Kterak pak já smutná řeknu, až já před faráře kleknu? on se mne ptáti bude, je-li to z dobré, vůle? z přinuceni se to dálo, táta mě s mámou nutí, já nemám žádné chuti!
Ta Strážská hospoda stavěná z javorovýho dřeva: proč pak tám, mládenci, chodíte, když vás tám není třeba? „Kdyby nás tu třeba nebylo, my bysme sem nepřišli: jsú prý tu tak hezky děvčátka, my jsme si pro ně přišli.“
Co tam děláš za tou horou? „Kolíbičku javorovou.“ Dělej, dělej; až uděláš, pak si taky zakolibáš.
Pantáto, pantáto pod věnečkem! hejhejte, hej bej te tolaříčkem, tolarem, tolarem, flaší vína: abych já věděla, kde jsem žila. Peníze sebrané na kolíbku a na povijan zaváže přední družka do šátku a odevzdá nevěstě. Po kolíbce hned následuje Jak mile se koláče rozdají, přinesou totiž na stůl mísu velikou s čistou vodou, k čemuž družba (řečník) tuto řeč učiní: Vysoce vážení páni hosti! žádám se vší uctivostí, když jste při této tabuli s bázní boží, v dobré vůli pokrm jedli, nápoj pili, byste ruce své umyli v této křišťalové vodě; nebudet vám to ke škodě, nýbrž k čistotě a zdraví, jak učí obyčej starý. My pak vaši služebníci, dobré všecko vám přející, za to žádáme společně, byste službu naši vděčné , od nás přijmouce, y štědrosti na důkaz té své vděčnosti každý dva tři dvacetníčky vhodili do té vodičky. A vy muziky pozor dejte, pěknou písničku zahřejte.
Koupala se má panenka v vodě studený, přijel je k ní mládeneček[46] na vraném koni. A co děláš, má panenko, v vodě studený? „Čepce šiju, věnce viju[47] z růže červený.“ Komu pak dáš, má panenko, věnce zeleny? „Jeden tobě, druhý sobě, třetí družbovi.“ Proč jsi mi ho dřív nedála, když jsem chodil k vám? „Když jsem rozumu neměla, který nynčko mám.“ Zadrž ty mi, má panenko, koně vranýho, a já sobě půjdu nažit 3) ovsa zralýho. „Jak živa jsem nedržela koně vranýho: radši půjdu sama nažit – ovsa zralýho!“ 3) až mu nažnu, mé srdéčko, ovsa zralýho. Co jsem živa, můj nejmilejší! koně se bojím: tobě ho předce, mé srdéčko, směle podržím!
Co se to tam, má nejmilejší, v poli zelená? co se to tam, mé milé srdéčko, v poli zelená? „Zelená se, můj nejmilejší, otce mého hrách, zelená se, mé milé srdečko, na našich drahách!“ Nebudeme, má nejmilejší, darmo čas mrhat: vezmeš srpeček a já kosičku, půjdem ho sekat. Co pak umíš, mi nejmilejši, v domě děliti? „Krávy dojil, oběd strojit, šaty vyprali. Také umím, můj nejmilejši, bílé lože stlát: až je ustelu, mé milé srdéčko, půjdem na ně spat.“
Už ji vedou, už ji mají, komu pak ji odevzdají? komu by ji odevzdaly než ženichu do komory? Když pak družba nevěstu do ložnice uvedl a dvéře za ní zavřel, zpívají ženy dílem v příbytku nevěstině, dílem po cestě zpátky do hospody, písně tyto:
Nejsem naučena časně vstávat: kdo pak na mě bude povolávat? kdo pak jinej než můj milej, nežli můj Honzíček roztomilej.
Zazpívej, slavíčku! zvolej mně mou dívčku, spí na půnebí: Vstávej, Ančičko! stroj snidaníčko, už je den bílý. „Co pak mě voláte, spáti mně nedáte s mým nejmilejším? líbezný spaní po milování noci včerejší!“
Bůh vás žehnej, můj tatíčku, tenkrát: děkuju já vám, děkuju já vám, tatíčku, nastokrát! Bůh vás žehnej, má matičko, tenkrát: děkuju já vám, děkuju já vám, matičko, nastokrátl Děkuju vám za to vychování, za vaše starosti od mojí mladosti až do toho vdání. Bůh vás žehnej, mý mily panenky, které jste bejvaly, které jste bejvaly moje kamarádky. Bůh vás žehnej, mí milí mládenci, kteří jste bejvali, kteří jste bejvali moji milovníci. Bejvali jste, a už nebudete: taky-li vy na mne, smutnou, zarmoucenou, někdy zpomenete? Bůh vás žehnej, všickni moji známi: za všecko děkuju, štěstí vám vinšuju, budiž pán Bůh s vámi! Už mě vezou za hory, za lesy: kdož pak mé tam samou, smutnou, zarmoucenou, kdo mě tam potěší? Už mě vezou, a já nic nevím kam; a když mě dovezou, pak všickni odjedou – jen já zůstanu tam! Za horama, za tím černým lesem: tam já musím bydlet, nic nebudu vědět, má maličko, kde jsem! Vyjdu si já, na horu pospíším: jest-li po větříčku svou zlatou matičku tam někde uslyším. Vyjdu si já, s hory se podívám: jest-li v oudolíčku svou zlatou matičku tam někde uhlídám. Neuhlídám, ani neuslyším: s kým pak se já smutná, má matičko zlatá, s kým já se potěším! „Má dceruško! vždyť jest pán Bůh všude: jenom se modlívej a pracuj a zpívej, on tě těšit bude.“
Už vám kvinde dávám, vy Stražsky chlapci! kery jste mě brali v hospodě k tanci! Brali jste mě, brali – už nebudete: až já odsad pudu, plakat budete! Už vám kvinde dávám, vy Stražsky panny! kery jste tak se mnú bejvaly rády. Bejvaly, bejvaly – už nebudete: kerak pak vy na mě zapomenete?
Už se rozloučila s všemi děvčaty, a taky na záspi se pacholaty. Pěkně vám děkuju, vy naši chlapci, keři jste brávali Hančičku k tanci Brávávali jste jí, už nebudete: kerak pak vy na ni zapomenete? Zapomenete-li, to bude plakat: kdo pak bude za ní cestičku šlapat!
Bětuška nic nepláče, není jí to lito, že ji odtud povezou přes zeleny žito. Tatíček tu ostane a matička taky: ach, kdo pak jim poslouží, až budou stonali?
Já jsem se se všemi rozlúčila: mamičku nikde jsem nevidíla! Eště se podívám po dvorečku, esli tam huhlídám mú mamičku. Kde pak je má zlatá, má mamička, ať mě vyprovodí ze dvorečka? Co já se navolám, navohlížim: já vás, má mamičko, přec nevidím! – „Jak pak ji huhlídáš, když jí nemáš? když na hřbitově spí, jí nezvoláš!“
Loučení, ach loučení! což jest to věc těžká, když se musí rozloučili, když se musí rozloučit! s syou matičkou dceruška! Nermuťte se, matičko, že já od vás pudu: nechciť já zapomcnouti, ale předce až do smrti vaším dítětem budu. „Nermoutím se, dcero má, že pudeš odemne: ale jen nejvíce nad tím, dceruško moje, se rmoutím, jak se tobě povede.“ Jak pak by se mně vedlo? dobře, má matičko: vždyť jsem já jen obdržela, co jsem sama míli chtěla, co žádalo srdéčko!
Co pak si, můj chlapče, myslíš, když mě vidíš, nebo slyšíš? „Když té vidím, nic neříkám; když tě slyším, smutně vzdychám!“
Co pak tě tvá máma dala, že tě tak mladičkou vdala? „Dala mně muže trapiče: ten mně mou hlavu roztluče!“
Vodevírejte se ty váše vrata: 1) vezem vám nevěstu vod stříbra, zlata. Vodevírejte se 2) ty váše dvířce: vezem vám nevěsta, má novy tříce. Sundávejte se váeeky závory: vezem vám nevěstu samy fábory. Poneste žedličku vaší nevěstě: vezem vám nábytek, stojí za dvě stě. Poneste žedličku, 3) poneste k vozu, ať sobě nezláme nevěsta nohu. Slízej, ty nevěsto, slízej ty s vozu, jdi se tam podívat do svýho domu. Do svýho tam domu, do svý setnicě, jdi se tam podívat ke svý mamičce. Dyž přídeš do senci, dej pozdravení: „Ste-li pak tu všichni, 4) moji přáteli?“ Postavte halmárku, ať se nezvrátí, ať se nám nevěsta demů nevrátí. Pote ji, mamičko, pote ji vítat: bude vás Hančička pěkně poslúchat. Pote ji, tatíčku, pote ji vítat: bude vás Hančička dobře poslúchat. Bude vás poslúchat v pátek, v sobotu, bude vám dělávat všechnu robotu Pote ji huvílat, všichni přáteli: Hančička je váše, už jinač není! „) Štěpánojc vrata, Konopojc vrata a p. 2) Vodevírejte se ty váše dveře: vědem vám nevěstu, jedva k vám vleze. 3) Přines nám, ženichu, pěknú žedličku, ať sobě nezlámem naši nožičku. 4) „Ičko vám děkuju, moji přáteli!“
Jak já si zatupám směle na stole! kde pak je družba můj, ať sem pro mě ‘ Kde pak jsi? družbo můj! poď už mě ssadit: mně už se tu stejská za stolem sedit! Kde pak jsi? družbo můj! poď jen už mě ssaď: dva tance nebo tři. budem tancovat.
A co pak já nejsem družka na modu? když já to do Stráži šecko přivedu: tříce na přesky, jen jso se lesky! co pak mě nechcete, vy chlapci Stražsky? Jak jsem já družička ako malina; za mnu stoji družba ak rozmarína: chlapečku hezkej! jen si nestejskej; až ty vod nás pudeš, jen si zavejskej!

Pages