trávníček

Displaying 1 - 17 of 17
K Ouněticům dlouhá cesta přes ten trávniček: pojď mě, holka, vyprovodit, svítí měsíček. „Proč bych já tě, máj holečku, vyprovázela? když mi má zlatá matička nedovolila!“ – Straka skáče po zahrádce, hledá zrníčko: nemysli si, má panenko, na mé srdíčko. Straka skáče po zahrádce, hledá ječný klas: nemysli si, má panenko, že k vám přijdu zas.
Bože mne polituj! kde je, můj tatíček? už na něm vyrůstá zelený trávníček. Zelený trávníček, žlutý karafiját: škoda vás tatíčku, škoda vás nastokrát! Bože mne polituj! kde je má mamička? už na ní vyrůstá zelená travička! Zelená travička bílým kvítkem květe: už mne, má mamičko, vdávat nebudete! Ach nemám mamičky, nemám už tatíčka: mám jenom sestřičku a toho bratříčka. Bože mne polituj! kam se obrátit mám? komu požaluju, když rodičů nemám? Požalovala bych svému bratříčkovi: přec to tak nebude jako tatíčkovi! Požalovala bych své milé sestřičce: přec to tak nebude, jako své mamičce. Za kamenným plotem zpívá tam slavíček: že tam odpočívá můj zlatej tatíček. Za kamenným plotem lítá holubička: že tam odpočívá má zlatá mamička.
Chceš-li holka vědět, jakej je dům můj: pod tím šírým nebem to daleky pole, to je ten dům můj. Chceš-li holka vědět, jaká strava má: ta pečené koňská a voda Dunajská, ta je strava má. Chceš-li holka vědět, jaká postel má: zelenej trávníček, bílej jetelíček, to je postel má. Chceš-li holka vědět, jaká peřina: tašku dám pod hlavu, pláštěm se přikreju, to má peřina!
Ráno vstala, posnídala, po snídaní husy hnala. Hnala, hnala na trávníček, na zelený jetelíček. Na vršíčku sobě sedla, ze slziček věnec vila. Než ten věneček dovila, třikrát padla a omdlela. „Zamčené jest moje srdce, sám pán Bůh ví, kdo má klíče. Ach, vím dobře, kdo klíče má, komu jsem je sama dala!“ Teče voda od hor dolu: „Pojď“, má milá, půjdem spolu.“ „Jaké jest to,putování, když jsme spolu neoddáni?“ „Stoji kostel v černém lese, pojď, má milá, oddáme se!“ „Jaké jest to oddávání, když rodiče tomu brání!“ „Tam v kostele páter káže, ten nám štolou ruce sváže. Sváže, sváže – nerozváže, až sám pán Bůh s nebe zkáže.“
Když s nebe vola hlas Boži, dušička sě s cělem luči. Cělo leži, hrubě stuka, dušička se v cěle leka. Stoji satan, stoji v nohach, stoji anjel, stoji v hlavach. Dzi, satane, do propasci, němaš tu žadnej radosci. Vylecěla duša z cěla, žaden něvi, kaj lecěla. Sedla ona na hajiček na ten zeleny travniček. Přišla ku ni svata Anna: Co se staraš, dušo hřišna? Chyc se, dušo, mého plašča, půjdzěmy před Pana Krista.
Tečou dvě vody, obě proti sobě. Zvolejme bez přestání: Smiluj se, Jezu Kriste, nad námi! Mezi vodama trávníček zelený. Zvolejme atd. Na tom trávníčku tři lože ustlany. Zvolejme atd. Na prvním loži svatý Josef leží; na druhém loži Panna Marja leží. Na třetím loži sám Pán Kristus leží.
[: Šly děvčátka na jahody, :] a to pořád podle vody. Nadešly tam přívozníčka, přešvárného šohajíčka. Oj, Janíčku, přívozníčku, převez ty nás přes vodičku. 1) Všecky panny popřevážal, jenom svoju milú nechal. Oj, Janíčku, převez i mňa, zaplatím ti jako jiná. »Nemám čluna, ani vesla, všecko mi to voda znésla,« Máš ty člunek a i veslo, ale tebe blúdi pestvo. Sedni, milá, na lodičku, převezu ťa přes vodičku. 2) Jak dojeli prostřed vody, stupoval jí do slobody. Nestupaj mně do slobody, než mia dovez na kraj vody. Jak dojeli na krajíček, vyhodil ju na trávníček. 3) Ruce, nohy jí urúbal, černé oči jí vylúpal. Odešel ju na půl míle, počuval ju, živa-li je. Vrš plakala, vrš zpívala, vrš na Janoška volala. Ach, Janíčku, srdce moje, kam si poděl nohy moje? Tam jsú tvoje bílé nohy u Dunaja na tom poli. Vrš plakala, vrs zpívala, vrš na Janóška volala: Ach, Janíčku, srdce moje, kam si poděl ruce moje? A ty tvoje bílé ruce u Dunaja na tej lúce. Vrš plakala, vrš zpívala, vrš na Janíčka volala: Ach, Janíčku, srdce moje, kam si poděl oči moje? Tam sú tvoje černé oči, kde sa Dunaj kolem točí. Vrš plakala, vrš zpívala, vrš na Janíčka volala: Ach, Janíčku, srdce moje, kam si poděl vlasy moje? A ty tvoje černé vlasy po Dunaju větr plaší. 4)
[: Anka, Anka, Andulenka, :] chodiu sem k vám od malunka. Chodiu sem k vám přes trávníček, předsedau mia černý psíček. Házau sem mu z kapse kůrky: Pusť mia, psíčku, do komůrky.
Jenom ty mně, můj synečku, pověz, kam ty ráno koníčky povedeš? Povedu, povedu na suchý rybníček, zelená se tam pěkný trávníček. Zelenej se, zelený trávníčku, rozpomeň se, rozmilý synečku! Rozpomeň, rozpomeň na mé naříkání, je od tebe těžké rozlúčení. Rozlúčení, co je to těžká věc, to je horší nežli jaká bolesť. Od bolesti voňavý hřebíček,1) od tesknosti švárný šohajíček.
Jenom ty mně, můj synečku, pověz, kam ty ráno koníčky povedeš? Povedu, povedu na suchý rybníček, zelená se tam pěkný trávníček. Zelenej se, zelený trávníčku, rozpomeň se, rozmilý synečku! Rozpomeň, rozpomeň na mé naříkání, je od tebe těžké rozlúčení. Rozlúčení, co je to těžká věc, to je horší nežli jaká bolesť. Od bolesti voňavý hřebíček,1) od tesknosti švárný šohajíček.
Jenom ty mně, můj synečku, pověz, kam ty ráno koníčky povedeš? Povedu, povedu na suchý rybníček, zelená se tam pěkný trávníček. Zelenej se, zelený trávníčku, rozpomeň se, rozmilý synečku! Rozpomeň, rozpomeň na mé naříkání, je od tebe těžké rozlúčení. Rozlúčení, co je to těžká věc, to je horší nežli jaká bolesť. Od bolesti voňavý hřebíček,1) od tesknosti švárný šohajíček.
Z jedné strany za Moravú [: zelený travniček. :] Už mě všecí opustili a i můj tatíček. Z druhé strany za Moravú zelená travička; už mě všecí opustili a i má mamička.
Ach, Bože, rozbože, kde je má maměnka! Už na ní narostla zelená travěnka. Zelená travěnka modrým kvítím kvete, že už mě, maměnko, vdávat nebudete. Ach, Bože, rozbože, kde je můj tatíček? Už na něm narostl zelený trávníček. Zelený trávníček, červený hřebíček, že už mně nebude vdávat můj tatíček. Já nemám maměnky a nemám tatíčka, já tady mám jenom jednoho bratříčka. Ach, Bože, rozbože, jakó já křivdu mám! Komu požaluju, dyž rodičů nemám. Požalovala bych svému bratříčkovi, předc to tak nebude jako tatíčkovi. Požalovala bych své milé sestřince, předce to tak néni jako své maměnce. V slavkovském krchově holubička sivá, a tam odpočívá má maměnka milá. V slavkovském krchově vyrůstá hřebíček, tamto odpočívá můj milý tatíček.1)
Ach, Bože, můj Bože, kaj su můj tatiček! Už mi na nich rostě zeleny travniček! Travniček zeleny, karafiat modry, kaj stě se poděli, můj tatičku dobry! Ach, Bože, rozbože, kaj su ma matička! Už mi na nich rostě zelena travička! Travička zelená, fialenka modra, kaj stě se poděli, ma mamičko dobra?1) Dobře mi pravili můj stary tatiček, že budu polivať slzami chodniček. Dobře mi pravili ma stara matička, že budu spominať na jejich slovečka. Ty přiborske zvony, ony pěkně hraju, mojemu srdečku velky žal dělaju. A půjdu ja, půjdu na zeleny krchov, a tam ja oplaču svojich rodiči hrob. Tatičku, stavajtě, požehnani dajtě, bo stě ho nědali, dy stě umirali. Matičko, stavajtě, požehnani dajtě, bo stě ho nědali, jak stě umirali.
Vanoce, vanoce, skoro-li budětě? Ubohe siroty, kaj se podějetě? Co maju rodiče, to půjdu do domu, a ja sirotečka ze služby na službu.1) Ja němam tatička a němam matičky, ja němam bratřička a němam sestřičky. Ach, Bože, rozbože, kaj su můj tatiček? Už na nich narostl zeleny trávniček. Zeleny travniček, bily krvavniček, už mi věc něstanu rozmily tatiček. Ach, Bože, rozbože, kaj su ma mamička! Už na nich narůstla zelena travička. Zelena travička, bila lelujička, už mi věc něstanu rozmila mamička.2) Dyby ja věděla, že jich z hrobu zvihnu, nosila bych hlinu od Těšina k Vidňu.3) Ale ja dobře vim, že už jich nězvihnu, že jejich hlavěnky nikda něuhlidnu. Dy ja si zpomenu na svoju mamičku, jak by mi rozpalil pod srdečkem svičku. Vyjda na zahradu, chytila se pnička: Ach, Bože, rozbože, už němam tatička. Vyjda na zahradu, chytila se přičky: Ach, Bože, rozbože, už němam matičky. Vyjda na zahradu, chytila se plota: Ach, kaj se poděju, ubohá sirota!
[: Hý, koníčku, hý, můj vraný, :] vynes ty mě ven z Moravy. Dám ti ovsa mláceného a senečka sečeného. Teprův mně chceš ovsa dávat, když nemožu hore stávat. Měls galánku o tři míle, jezdívals k ní pořád na mně. Dvě, tři míle na mně běžíš, div mě párú neudusíš! Vyvedeš mě na trávníček, smekneš se mne kantárýček. Nech mě snijú straky, vrany, nebudeš mět žádné hany.
Můj koníčku sivovraný, vynes ty mě ven z Moravy, najdu tobě maštal teplú a já sobě pannu pěknú. »Netřeba mě maštal teplá, ani tobě panna pěkná. Než mě vyveď na trávníček, zejmi ze mně kantarýček. A vytáhni z pošvy šablu a zetni mně moju hlavu. Nech mě žerú straky, vrany, a ty miluj švárné panny.