tém

Displaying 1 - 73 of 73
Netrucuj mně, holka, netrucuj mně moc; jsem chlapík svobodný, můžu si pomoct: dyť já ještě nejsem s tebou oddaný, ani těm Chuděnským pánům poddaný.
Kdyby to pán Bůh dal, Jininská matička, aby se povedla míšeňská jablíčka. Kdyby to pán Bůh dal, všickni boží světí: aby se povedly těm Polanskejm[49]
Nikomu tak dobře není, jako je těm v pekle: dříví nikdy nekupujou, a sedají v teple.
Ach bolí mě, bolí mě to srdéčko v mém těle: však už mně to dávno povídali, že mě vrchnost odvede. Konšelové, rychtáři okolo mne obchází, a ta moje nejmilejši kouká, brzo-li mě naloží. Už ležím já na voze, těžký pouta na noze: zapřáhněte čtyry vraný koně, pojedeme ku Praze. V Praze na mě čekají, bílej kabát mi dají; a ty moje kudrnaty vlásky ty mi tam ostříhají. Ještě já se podívám k Vyšehradským zahradám, jest-li tam kde moje nejmilejší, já si na ni zavolám. Ani ji tam nevidím, ani ji tam neslyším: s kým pak já se, má zlatá panenko, s kým pak já se potěším! Já se dycky ohlídám k těm Pušperským zahradám: jest-li tě tam, moje potěšení! jest-li tě tam uhlídám. Třebas já tě nevidím, jen když já tě uslyším: já se s tebou, moje nejmilejší! já se s tebou potěším.
Já se dycky ohlídám k těm Pušperským zahradám; já se dycky ohlídám, jest-li tě tam uhlídám, že si na tě zavolám. Pojď sem, pojď sem, děvče my! mám ti něco povědít: že v tej Praze verbujou, že v tej Praze verbujou, mě tam taky chtějí vzít.
Myslivci, myslivci! vy verbujete, já bych se k vám taky dal, mne nevemete: já stříleti neumím, frajkunstům nerozumím: já se k vám přece dám, snad se naučím. Nic se, bratře, nestarej, pojď, podej ruku; vem klobouček na hlavu, šavličku k boku: však my ukážem tobě na tom Pražským ostrově: jest-li se ti průba zdaří, čest bude tobě. Hej, bratří, nestůjte! hledte nalejvat, novýho kamaráda pojďte přivítat: ruku jemu podejte, na zdraví mu připité: muzikanti, vesele marš nám zahřejte! Bratři kamarádi! veseli buďme, a těm karabáčníkům teď se vysmějme: že jsme jim zrak vytřeli, dali jsme se, kde chtěli; až nás oni odvedou, jsme nečekali.
Tem dole na dole, široko daleko, zamilovali sa dva do srdce hlboko
Ej v tem velickém mlýně, dycky je
[: Stojí dřevo olíva. :] Na něm Pán Bůh odpočívá, svó předrahó krev vylívá. Šla tě tady Maria, našla na cestě kříž Boha. Tém křížem se žehnala, zlýho ďábla se nebála. Žehnéme se ním taky, odženem ďábly proklaty.
Šel jsem, našel sem kamýnek bílý, a v tém kamýnku klášter stavený. A v tom klášteře tři lože stojí, na prvním loži sám Pán Bůh leží. Na druhém loži Maria leží, na třetím loži svatý Ján leží. Nad Pánem Bohem anděli hrajú, nad Pannú Marjú svíce hořijú. Nad svatým Jánem růže rozkvétá, a z tej růžečky vtáček vylítá. To není vtáček, to je syn Boží, co v celém světě každý lid stvořil.1)
[: Vím já kostelíček pod jednó horó,:] [:a v tém kostelíčku:] tři oltáře só.
Vím já zahradečku [: trním pletenó :] a v té zahrádece trávu zelenó. A pod tó travičkó kostýlek malé, a v tém kostýlku só tři oltáře atd.
Ach, můj Bože z nebe, Bože na výsosti! [: Dal se mně syneček :] do těžké nemoci. Debech já věděla, že homře za Prahó, dala bech mo dělat trohlo bramoruvó. Trohlo bramoruvó, z rozmarýno věnec, habe každé věděl, že bel můj mládenec. Jož teho mládenca po krchově nesó, jeho némiléší za ňém k hrobu vedó. Jož toho mládenca do hroba dávajó, jeho némiléší vodó homévajó. Jož teho mládenca do hroba vložili, jeho némiléší dvá vod hroba vedli. Do kapcečke sáhla, tolárek vetáhla, tem malém žáčkovém po jedném dávala. To máte, žáčkové, za vaše slóžení, že ste poslóžili mýmo potěšení. Pochovali ste mně z červené růže květ, ten mně bel miléší nežle ten celé svět.
(Nápěv předešlý) Co sa stauo v nově ve Gbelech městečku? Zabiu Jura Karman svoju frajirečku. A jak on ju zabiu, na Boha zavouau: Frajirečko moja, co sem ti uděuau! Nenamúvau sem ťa uahodnými suovy, než sem ťa namuviu brúsenýma noži. Pícheu on ju, pícheu do pravého bočka, z tej rany vykvetua červená růžička. Pícheu on ju, pícheu pod její srdečko, z tej rany vyrůstuo zelené perečko. Pícheu on ju, pícheu pod její bíuú tvář, z tej rány vyrůsteu červený tulipán. Má mamičko miuá, dost je mauá chvíla, dosť je mauá chvíla, co sem s váma byua. Už Aničku nesú s pannami muádenci 1) a Juřenka vedú kati k šibenici. V tém holickém poli šibenice dvoje, pohledni, Juříčku, keré budú tvoje? Na keré mia dajú, na tech budu visat, bude mně z huavy mej tulipan prokvitat.
A když na dvůr vkročila, na tem dvoře nic není, enom tráva zelená, po ní chodí vývoda. Do maštale vkročila, v maštale nic není, enom holé mostnice, co ty koně stávaly. Kerá panna poctivá, každá je tak červená jak růžička saděná. Kerá není poctivá, ta je jak charba modrá, co na úhoře sedá.
Mračí se, mračí, bude-li pršet? Před našima je [: zelené vršek. :] 1) A pod tém vrškem široké kameň, sedí syneček s panenkó na něm. Syneček praví: Hlavěnka bolí, zavaž, panenko, ať se mně zhojí. Panenka váže, hlavěnka klesla; co ses, panenko, co ses tak lekla? Ach, jak se nemám smutná lekati, dyž už ty mně chceš v rukách skonati. 2) Já neskonávám, jenom se lóčím, tebe, panenko, Bohu poróčím.
Na tureckém pomezó vrátné pěknó dceru má, ach, můj Bože, rozbože, kýž mně ju Pámbu dá! Poslal Turek psáníčko po poslu do dvoru, aby bylo dodáno Kačence do domu. Otec u vokna stojí, do psáníčka hlídá, a po každým hlídnuťó smutně sobě zdychá. Můj tatínku rozmilí, co smutně hlídáte, a po každým hlídnuťó smutně si zdycháte? Jak pak nemám zdychati, mám ti Turkům dáti a mý dítě rozmilý, mám ti vopustiti! Můj tatínku rozmilí, déte truhlu dělat, a dyž Turek pojede, já budu homírat. Turek do dvora jede, na Kačenku se ptá: »Ach, můj Bože nebeské, Kačenka homřela.« 1) Turek nescel věřiti, šil se sám podívat a hoviděl Kačenko na márách homírat. »Má Kačenko rozmilá, tvý tvářičke červený; dyž je tělo umrlý, só tvářičke bledý.« 2) Jak nemá byt červená, dyž jí srdce hoří, a ten plamen vod srdca de do jeho tváří? Dal jí šaty hodělat ze samé dykyty: A tuhle máš, Kačenko, moje krásné kvítí. Dal tě jí hrob hodělat z bílého bramoru: A tuhle máš, Kačenko, tu máš svó komoru. Dal jí truhlu hodělat ze stříbra, ze zlata: A tuhle máš, Kačenko, má huběnko zlatá. Dal ti jí všudy zvonit, všudy na vše zvony, 3) aby bylo slýcháno po turecké zemi. Turek ze dvora jede, třikrát se zatočil a velikó žalostí hořem se rozskočil. O, lásko, o, lásko zlá, jak ty mnoho můžeš, že ty tem mladém lidům ze světa spomůžeš. 4)
Co se stalo v Rataji, aj, co se stalo v Rataji, v jedném domečku na kraji. Zabil Adam Evičku, aj, v tem zeleném hájičku. 1) Po kolenách lozila, jeho pro Boha prosila: Oj, nechej mě na živě, v tobě dušička, ve mne dvě. Na živě tě nenechám, já tě ze světa zmařit dám. Věru bys mě zradila a do vězení vsadila. 2) Dala bys mně voničku, tu korycanskú temničku. Dala bys mně pérečko, to koryčanské patečko. Dala bys mně šáteček, ten koryčanský zámeček.
Na tem dole, na podole, šohaj dívča odluďuje. Tak ju dlúho odluďoval, štyry míle zavandroval. Štyry míle vandrovali, slova k sobě nemluvili. Až na pátú vandrovali, slovo k sobě promluvili: Vím já jednu dolinečku, v tej dolince studenecku. Tam si, milá, spočineme, chleba, sýra posvačíme. Tak si oni spočínali, až večera dočekali. Stel, má milá, bílé lože, už to jináč byt nemože. Z čeho bych ho smutná stlala? Peřin sem si nenabrala, doma sem jich nenechala. Přeneščasné vydávání, dyž otca, mateře néni. Dyby otec, máti byli, peřin by mně nadědili. Široký list malinový, ešče širší kalinový. Malinovým usteleme, kalinovým odějeme. Dyž přijeli na půl cesty, na to ostrozské podměstí: Shoď mia, milý, shoď mia s mosta, ať sem já tej hanby prosta. Pochovaj mňa pod kopeček, pod ten zelený háječek. Postav na mňa máj zelený, aby bylo na znamení. Já sem si ťa na to nevzal, abych ťa s mosta shazoval. Ale sem si ťa na to vzal, abych ťa věrně miloval.
[: Vandrovali tři pěkní mládenci, vandrovali v cizí kraj. :] Stavěli se v tem starém Bušíně, u Marušky na víně. Ptáme se tě, má pěkná Maruško, po čem víno nalíváš? Já nalívám za štyry grécary, za dva groše, nic jinač. Vandruj s námi, má pěkná Maruško, vandruj s námi v cizí kraj. Počkéte mě, tři pěkní mládenci, až dítě ukolíbám. Počkéte mě, tři pěkní mládenci, až dítěti piti dám. A dyž přišli do černýho lesa, Maruška se vohlíží. Ptáme se tě, má pěkná Maruško, po čem ty se vohlížíš? Je mně líto dítěte malého, co na kolíbce leží. Dy’s ty chtěla dítě lítovati, neměla’s s námi jíti. Hned Marušku mezi sebe vzali, na kusy roztrhali. Tu máš, Maruško, za tvé nalívání, chudých lidí klamání.
[: Za Verónó, za tém kopcem :] stojí Francóz se svým vojskem. Cisař pán tam na něj táhne, že ho se svým vojskem zajme. Dyž viděl, že nic nespraví, poslal psaní do Moravy. Do Moravy na ty pány, aby lidi přichystali. Koničky jim vobsedlali a do vojny vodeslali. V tem hósovským šerým poli, tam na vojnu verbovali, po vraném koňu dávali. Dyby mně kdo koňa sedlal, taky bych se na vojnu dal. Krásná panna nemeškala, koníčka mu vobsedlala, do vojny ho vodeslala. A když ho tam vodsílala, přežalostně zaplakala. Neplač, sestro, neplač vo mně, za dvě leta přijdu k tobě. Dvě leta už pominula, sestra bratra neviděla. A dyž bylo po té vojně, komendanti vedó koně. Vyšla ti tá krásná panna, komendanty přivítala. Vítám vás, vy milí páni, je-li bratr mezi vámi? Tvůj bratřiček leží v poli, má noženky na dvě půly. Vraný kůň stojí u něho, hrabe nohó, žaluje ho. Stávej, stávej, můj patróne, dávej obrok, seno moje. Dokud můj pán na mně sedal, dycky sem se dobře míval. 1) Včilka můj pán leží v poli, roznesó ho černý vrany. 2)
Sestra bratra vystrojala na tu vojnu na daleko Košulku mu vyválela, aby sa na něm bělala. Šnurečku mu zavázala, by sa na něm červenala. »Všecí páni z vojny jedú, mého bratra koňa vedú. Ptám sa já vás, páni milí, kde ste mého bratra děli?« Na tém francúzkém pomezí tvého bratra hlava leží. Leží, leží porúbaná, podkovama rozšlapaná.
Vim ja zamek malovany, bystru vodu obehnany; v tem zamečku byla pani moravskeho malovani. Ta jedno diťatko měla, chůvěnku při něm držela, krasnějšu, ež byla sama, co s tym diťatkem spavala. A jak bylo po půlnoci, ditě počalo plakati; a chůvěnka tvrdo spala, diťatko plakať něchala. Jak to pani uslyšela, na tu chůvěnku běžela, hrozny poliček ji dala, ež se hned krvju oblila. A chůvěnka němeškala, k panu pověděť běžela: Naš pan tato, zla novina, naša pani mne pobila. Ciť, chůvěnko moja cnostna, budě temu jina pomsta. 1) Vzal pan pani za ručičku a vyved ju na světničku. Otevřel ji okenečko: Podiva] se, ma paničko; podivaj se do zahrady, jak tam kvitnu vinohrady! Panička okny hleděla, chůvěnka ju postrčila. To než na zem doletěla, v drobny prach se obratila. Vyrůstla tam jablunečka, to tej pani ze srdečka. Kdo z ni jabka trhať budě, ten pomsty Boži něujdě. Trhal jich pan s pacholatkem a chůvěnka s tim děťatkem. V tom se mračno postavilo a tu chůvěnku zabilo. 2)
V tem Brodečku na kopečku bijó se tam o děvečku; 1) o keró, o keró? O tó, co má šněrovačku červenó. 2) Tak se o ňu posekali, až tam jednoho nechali, synečka milého, a už teče potok krvi od něho. 3) Kdo nevěří, nech tam běži, šak tam ešče šabla leží, šablička krvavá; umévá ju jeho milá slzama. Pokud ešče živa budu, černo pantlu nosit budu pod šátkem v lelíku, za tu lásku, můj obrázku, velikó.
Vyletěltě sokol na oblaky, vynášel se nade všecky vtáky, aj, nade všecko stvoření. Sedl sobě na štymberské veži, protíral si svoje zlaté péří, ach, svoje zlaté péřičko. 1) Střelil po něm štymberský král prudce, poranil mu jeho věrné srdce, aj, jeho zlaté srdéčko. A přiletěl k milé pod okýnko a zavolal: Pod, otevř, milenko, ach, spíš-li lebo mě slyšíš? A já nespím, já tě dobře slyším, ale já sem žádného nepustím, jenom vtáčka sokolíčka. 2) A tak se s ním dlóho domlóvala, až ho potom po hlasu poznala, poznala a zaplakala. Vítej, vítej z daleké krajiny, povidej mně zlé, dobré noviny, jak se ti ve světě vedlo? Zle se vedlo, má milá děvečko, zraněné je to moje srdečko, ach, zraněné je na stokrát. Kdyby byla v tém moc Boží daná, hojila bych tvé srdečko sama, ach, od večera do rána. Dej, má milá, kopat hrobek nový, do něho dej mé srdce raněné, nechať si v něm odpočine. 3) Od večera do rána hojila, ráno si ho pěkně nastrojila, večer k hrobu sprovodila. 4) Lež tu s Bohem, můj milý synečku, lež tu s Bohem, sivý holubečku, lež tady s Pánem Bohem! Zvoňte zvony na všecky tři strany, umřelo mně moje potěšení, jakého ve světě néní.
Vyletěl tě sokol hore pod oblaky a měl un peřičko nade všecky ptaky, nad všecky zvěřinečky. A letěl un, letěl po tem Rybim zhůru, a spustil se po dřevě javoru, po stromečku zelenem. A letěl un, letěl, vesele zazpival: Spiš-li, mila, spiš-li čili čuješ, čili koho nocuješ? A něspim ja, něspim, a ja dobře čuju, ja žádneho tudy něnocuju, ani tebe něbudu. A tak mila s milym spolu rozmluvala, ež ona ho po řeči poznala, pěkně ho přivitala. A vitaj, můj mily, z dalekej krajiny, povidaj mi nějake noviny, jak se ti v světě vedlo? A vedlo je, vedlo, ma mila děvečko, zraněne je me srdečko všecko, to pro tebe, děvečko.
[: Ach, Bože můj, Bože můj, :] [: ten falešný, to je můj. :] Falešne un oči ma, za jinyma pohlida. K jinym chodzi každy dzěň, a ke mně raz za tydzěň. Ešče přijdzě v sobotu, kdy mam pilnu robotu. A přijdzi ty v nědělu, lůžečko ti ustělu. Ešče se ci přistrojim, u lůžečka postojim. Můžeš tu być do rana, vyženu cě s ovcama. Poženu cě uličku, na tem vraném koničku Šátečku cě přikryju, ać cě lude něznaju. Šatečka jé lehka věc, přijdzě věter, vezme preč.
Ach, maměnko, maměnko, zlá novina letí, vdovec si mě namlúvá, má patero dětí. Ach, vdovče ty můj milý, pověz ty mně pravdu, kolko ty těch dětí máš, ať mě neoklamáš. Pod pecem je patero, za pecem je štvero, néní jich, má milá, jenom devatero. Než bych sobě vdovca plesnivého vzala, radši bych já, radši do vody skočila. Radši bych já, radši dvanást kráv dojila, než vdovcovým dětom snídaní strojila. Dvanást kráv podojím, se synkem postojím, tem vdovcovým dětom nikdá neuhovím. Ty vdovcovy fúsa radovaly by se, moje černé oči naplakaly by se. Ta vdovcova brada jako drobná sečka, ona by popchala moje bílé líčka.
Ešče se já podívám k tem pavlovským zahradám. Esli je tam ešče černooké děvče, já si na ně zavolám. Ani ho tam nevidím, ani ho tam neslyším; [: a to sám Pán Bůh ví, :] s kým se já včil potěším.
Hoře je mně, hoře v tém komenském dvoře, vysoké klenutí, žádný tam nemože. Pro švajcara može, pro švajcarku nesmí, přijdi, čerte, s měchem, švajcarku si vezmi. Dyby byly zámky železa štyrského, žáden nezabrání do dvoru panského.
Horno mi je, horno, už je všecko darmo, už s mojím synečkem posedá ledakdo. Posedá, posedá, ledajaká dáma, co ona neměla jakživa galána. Jakživa galána, jakživa milého,1) a včil s ním posedá do rána bílého. Posedaj, posedaj, enem mně pokoj daj, enem sa, dcérečko, ze mňa nevysmívaj. Nebudu, nebudu, v tem Ujezdě bývat, lebo mně nedajú dobrej vody píjat.
[: Chodíval sem přes lavečku, :] k tem súsedom [: za děvečkú. :] Lavečku mně odhodili, galanečku odlúdili. A já chodil, leda chodil, leda děvče za nos vodil, A já chtěla, leda chtěla, leda víc galánů měla.
Kedy, šohajku, kedy přijděš, a kedy enem u nás buděš, duša moja? Až od Javoriny svitať budě, ze skály slunko svjetiť budě. Jak živ som o tem něčuvala, jak živ som o tem něslychala, aby od Javoriny svitalo, ze skaly slunko světjevalo. Kedy, šohajku, kedy přijděš a kedy enem u nás buděš? Až drobné ryby zpjévať budú, bez perja vtáci ljetať budú. Jak živ som o tem něčuvala, jak živ som o tem něslychala, aby drobné ryby zpjévaly a bez perja vtáci ljetali. Kedy, šohajku, kedy přijděš? A kedy enem u nás buděš? Až suchá jabloň rodiť budě, ze starej baby mladá budě. Jak živ som o tem něčúvala, jak živ som o tem něslychala, aby suchá jabloň rodila, ze starej baby mladá byla, duša moja.
Dyž sem šel k muzice jedenkrát, [: zastal sem svó miló :] s jiným stát. A ona s ňém stála do rána, [: a to mně na zdůry :] dělala. Pod našim okynkem roste strom, do falešné lásky bije hrom. A na tem stromečku bílé květ, za jedneho synka třeba pět.
[: Milá zelí okopává, :] šohaj za ňú povolává. Okopávaj zelí, milá, až okopeš, budeš moja. Co ty na mne, milý, voláš? Šak’s povídal, že mne neznáš. Jak jsem já tě měl poznati? Nedala mně tvoja máti. Sadím já ti strom zelený, abys měla potěšení. Na tem stromě bílá šatka, na tej šatce naša láska. Sadím ti ho pod okénko: Tu máš, moja frajerenko. Dyž ty na ten strom pohledneš, Pokaždé na mne zpomeneš.
[: Milá zelí okopává, :] šohaj za ňú povolává. Okopávaj zelí, milá, až okopeš, budeš moja. Co ty na mne, milý, voláš? Šak’s povídal, že mne neznáš. Jak jsem já tě měl poznati? Nedala mně tvoja máti. Sadím já ti strom zelený, abys měla potěšení. Na tem stromě bílá šatka, na tej šatce naša láska. Sadím ti ho pod okénko: Tu máš, moja frajerenko. Dyž ty na ten strom pohledneš, Pokaždé na mne zpomeneš.
Toto je strom po mém milém, co k nám chodíval každý den. Na tem stromě dvě jabučka, to sú ty naše srdečka. A to jedno je červavé, fúkne větr, ono spadne. Ono spadne, odgúlí sa, mé srdenko zarmútí sa.
Toto je strom po mém milém, co k nám chodíval každý den. Na tem stromě dvě jabučka, to sú ty naše srdečka. A to jedno je červavé, fúkne větr, ono spadne. Ono spadne, odgúlí sa, mé srdenko zarmútí sa.
Na hoře, na dole, ej, na hoře, na dole, [: v tem zeleném hájku. :] Trhaua má miuá modrú fialenku. Trhaua, trhaua, do kystek vázaua. Došeu k ní šohajek, perečko mu daua. Daua mu perečko, modrej fialenky, aby nezapomněu svojej frajirenky. Dyž půjdeš mimo nás, zpomeň si na dům náš, že v něm frajirku máš. Dyž půjdeš mimo nás, zpomeň sina dům náš, že v něm frajirku máš. Dyž půjdeš mimo nás, mimo našich dvéří, jenom ty zavouaj: Má miuá, otevři. Dyž půjdeš mimo nás, mimo našich oken, jenom ty zavouaj: Má miuá, vyndi ven.
Před naše zahrada pletená a v ní je studýnka sróbená,*) u ní rozmarýn, o něm dobře vím, když ho sázela. Nasela tam také marjánku, aby měli chlapci památku. Poďte, chlapci, k nám, já vám take dám rozmarijánku. Pěkné rozmariján lámala, chlapcům za klobóčky dávala. Svému milýmu, roztomilýmu s pantló vázala. Když tě tak do pantlí přistrojím, potom ti, můj milý, vypovím, že ty k nám chodíš, falešně mluvíš, o tém dobře víš. A půjdeme spolu na jarmak, copak tam budeme kupovat? Pantlu zelenó, modró, červenó na rozlóčenó.
[: Škoda mojeho synečka, :] jeho dobrého slovečka. Jak on mi ho dobrý dával, dyž on za mnó chodívával.1) Mám já srdce jako kameň, hoří ve mně jako plameň.2) Hoří, hoří, nepřestává, že mě milý zanechává. Dyž zanechá, nech zanechá, šak už na mně jiný čeká. Jeden menší, druhý větší, majó obá černý oči. V tem Lipníku jarmak bude a můj milý na ňé půjde. Co mě kópíš na jarmace, ty moje upřímné srdce? Kópím já ti pentlu modró, to máš, milá, na rozchodnó. Dyž tu pentlu zapletala, přežalostně zaplakala. A kdež jest ten, jenž ju kópil, ten mé srdečko zarmótil.
Škoda je ti, vtáčko, že seš lazebník, potratils pírečka, leťa přes rebník. A dež's je potratil, čém bodeš psávat, židenském děvčatům psání dodávat? Židenský děvčátka bele lakomý, zebrale pírečka velký he drobný. A dež je zebrale, do peřin dale, tem židenském chlapcům postýlke stlale.
Šebišovske pole cele hložim kvitně, to moje srdečko [: na něm nepřivykně. :] Ale to bruzovske kvitně fialečku, to je pocěšeni mojemu srdečku. Pod tum našum klačum podkověnky skaču, o tebě, synečku, černe oči plaču. Psala bych ći psala, me spanile srdce, ale němom času, bo sě měnim krasu. Od velkeho žalu selzy mi kapaju a můj bile papir cele prolivaju. Na tem našem dumě plavy kohut pěje, z chudobne dzěvečky ledakdo se směje.
Za našéma humnama na té našé roli, napásá tam syneček [: štyry koně vraný. :]*) Napásá jich, napásá, pěkně přistroja se, a jeho galanečka pachole mu nese. Nese ti mu ho, nese v tém bílým fěrtóšku: To máš, milé synečku, svó miló dceruško. Prosil ti ju pro Boha, pro Boha živého: Nesváďé toho na mně, sveď to na jinýho. Na jinýho nesvedu, měla bych velké hřích, kdo panenku vošidí, ten se ju musí vzít. A já se tě nevezmo, já tě radš zaplatím, saméma tolarama tobě se vyplatím. A čítal jí jich, čítal na dubovým stole: Poď se, milá, podívat, brzo-li dost bude. Dybys mně jich načítal co písku drobnýho, přece mně nazaplatíš věnca zelenýho.
V tem Markovém dvorku dvě růžičky stojá, ja, Bože, přebože, ty mně pěkně voňá. Jdite ich, mamičko, jdite ich utrhnút. Nechaj ich, dcero má, nechaj ich odkvítnút. Ale ta růžička pomali odkvítá, už sa mojej miuej srdečko rozpuká. Na tej našej střeše houubička nese, tak ona hrkotá, děvečku ven pytá! Nepytaj, nepytaj, naši mnia nedajú, po velkej fiauce ve věnci hledajú. Nechcu já, šohajku, tvej fiauky věnca, šak si já uviju z teho zimolenca.
[: Tulali se mladenci :] po tem luckem kamenci. Tulali se, tulali, ež se k Mlynkem dostali. Ona mete světničku, dcerka stavi stoličku. Poseďte si, mladenci, na červenej stolici. My tu seděť něbudem, vezma dcerku preč půjděm. Mlynkova peče kolače, že se ji dcera vytače. Mlynkova křiči: Kde jdětě, kde mi mu dceru vedětě? Aj, nědaleko přes cestu, veděm k Novakům něvěstu. Novačka křiči: Něch ju tam, ona je pyšna pani k nam. Ona nějida kaše, krup: Jen ty, Františku, masa kup. František křiči: Něněcham, patery vrata rozsekam. A ešče k tomu dverečka, keryma chodi Anička.
Toulali jsou se mládenci po tej vanovskej vesnici. O, lásko, zalíbení, ty jsi moje potěšení, po tej vanovské vesnici. A toulali se, toulali, aj se ke Mlejnkům dostali. Atd. Poseďte u nás, mládenci, na té červené stolici. A my nechceme seděti, my chceme Marjánku vzíti. My vám Marjánku nedáme, až jí na šaty1) zjednáme. Jak jí na šaty zjednali, hned ji těm hochům vydali.2) Mládenci zpívají, vejskají, že už Marjánku dostali. U Mlejnků plačou, želejí, že už Marjánku nemají.
V tem hrozenském kostelíčku, v tem hrozenském kostele, našua som tam za oltářom dva strjébrné prsteně. Jeden si já sebe něchám a druhý dám miuému. Kedz pojdzeme od oltára dáme jeden druhému.
Před susedovym [: dva duby; :] hrkaju na nich [: holubi. :] A jeden pravi: Hdě, jdětě, kaj tu něvěstu vedětě? A my ju veděm přes cestu, ja, k tem susedom něvěstu.
Vim ja jednu lipku v poli, pod ňu chalupečka stoji. Ach, Bože, Bože můj. V tej chalupce mam milenku, ona šije košulenku. Ach, Bože, Bože můj. Jak košulku došivala, přežalostně zaplakala. Dyby můj taciček žili, kravy by mi uchovali. Dyby ma macička žili, peřin by mi nasypali, veseli mi udělali. Dělaju mi ho přatele, to moje smutne vesele. Bych se byla utopila, dy mne ma macička myla. Hned v tem najprvšim kupeli, dokąd lide něvědzěli.
Vdala sem se, vdala: Co je po tem vdaju, dy sem se dostala, kde chleba nemajú. Kde chleba nemajú, koláčů nepečú, já tady nebudu, já odtud uteču.
Děvečka chudobná, šohajek nic nemá, ja, nech se seberú, Pán Bůh jim požehná. Pán Bůh jim požehná požehnáním svatým, dá jim všecko dobré tak jak tem bohatým. Děvečka vyšije, šohajek vymlátí, ach, Bože, rozbože, ti budú bohatí. Někteří se sberú velice bohatí, za rok, za dvě leta všecko se potratí. A já sem syneček, třeba já nic nemám, ale sem syneček, že si zas vydělám.
Za horama, za tém černém lesem, nevěděla má maměnka, kde sem. Kdyby o mně maměnka věděla, veřím silně, že by pro mně jela. A jela by šesti plesnivéma, pro synečka taky takovéma. Dobró noc vám, vážanščí mládenci, co ste beli moji tanečníci. Dobró noc vám, vážanšký panenke, co ste byle moje kamarádke. Dobró noc vám, maměnčine kráv, co sem já vám nosívala tráve. Votvíréte, rodičové, vrata, vezeme vám plnó fůro zlata.
Ty tuřanský hodine, jak vone z temna bijó, [: a dež já si zpomeno, :] z vočí mně sloze lijó. A debe mně Pán Bůh dal a matička tuřanská, ja, abe mně svědčila ta šablička vojanská. A debe mně Pán Bůh dal a všecí milí svatí, ja, abe mně svědčily ty vojanský šaty. O, hétmane, hétmane, jak ste mě hrozně strestal, já sem se vojne nebál a na ňo sem se dostal. Ti, keří se hí báli, ti doma zvostali, mě, smutného pacholka, na vojno odevzdali. Néni tém žádné vinen, jak pudmistr s rechtářem, beli na mně žalovat před samém milostpánem. Před samém milostpánem na vrcho u hétmana, že mám dostat kabátek s modréma véložkama. S modréma véložkama a kamizolko bíló, už já mosím vopustit, ach, svó maměnko miló. Ach, svó maměnko miló a tatíčka starýho, už se mosím přidržet Pána Boha samýho. Pána Boha samýho a matičke tuřanské, aby mě zachránila vod šabličke vojanské. Té šabličke vojanské, každé se hí bojí, ani jeden šohajek bez ní nevobstojí.
[: V tem čejkovským šenku :] [: vojáci čekajú, :] ti čejkovščí chlapci na voze sedajú. Švárnýho šohajka napřed posadili; té jeho maměnce srdce zarmútili. Ta jeho maměnka plače pod návratím, že se jí synáček z Brna nenavrátí. On se nenavrátí, ani možná néní. Už on maširoval do francúzskej zemi. K Brnu je cestečka, od Brna chodníček; už se nenavrátí švarný šohajíček.
Na svatém kopečku vzdávání mět budem a po tem vzdáváňó [: do Rakós pojedem. :] Do Rakós, do Rakós, na to dobré vínko, tam se ho napijem, má zlatá Nanynko.
Dobře mi je, dobře mi je bez žene, možu se pić od něděle do střede, a jak už přijdzě ta prvša středa, ženička křiči, běda, proběda, podz domů, můj mužičku, už si se napiul trošičku, a ja ci dycky zpivom taku pěsničku. Něch mne tež tu, ma ženičko, ze dva dni, budzě po tem ze mne člověk šikovny. A jak už přepiul penize všecky, mo ženičko, přiněs chleba za česky. Podz domů, můj mužičku, už si se napiul trošičku. A což jo mom dzělaci s taku ženičku.
A pojedeme zrána do lesa, no, ženo, ženo. A pojedeme zrána do lesa, no, tade, no, tade, no.1) A co v tem lese dělati budem? Nasekáme si drobného prótí. A co s tém prótím dělati budem? Upleteme si pěknó zahrádku. Co v té zahrádce mívati budem? Nasázíme si bílé revule.2) A kdo nám teho hlídati bude? Postavíme tam chlapa s palecó. A von nám teho hlídati bude. A co mo bodem dávati jesti? Navaříme mu z votrub koláčků.
Letěu vtáček po tem poli sem i tam: Keby sa já muadej ženy douapau. Douapaš sa muadej ženy pod jeseň, až opadne drobný listek z čerešeň.
Hnala husičky [: do pola, :] aby tam něco [: skusila. :] Uhlídla tam keř zelený; a u něho stál kůň vraný. A na tem koni mládenec, prosil Kačenku o věnec. Věnečka ti nemožu dat, až se budú lipky zeleňat. Kúpil damašku zeleného, obinul lipky do něho. Juž seš, Kačenko, juž seš má, juž se ta lipka zelená.
Vyndi, vyndi, slunko, za1) makovo zrnko, nevyndeš-li, já vyndu, povedu tě k Závindu.2) Od Závindu k sloupku, zatoč se, holóbku! Holóbek se zatočil, konvu vína natočil. Vynesl ho na kopeček, vypil ho tam baráneček. Píte, píte, páni, šak ste s nama známí. Pojedeme na kopec, uvidíme šest ovec a sydmýho berana se zlatéma rohama. Kdo ty rohy nande, štyry míle zande. Náš tatíček nebožtíček štyry míle zašli, tož ty rohy našli. Skoč, babo, do vody, podé mně podkovy. Nač bych já tam skákala, sukničku si máchala? Kde bych ju sušila? U Pámbička v kótku, na tem zlatým prótku; ten prótek se ohébá, kohót na ňé kokrhá!3)
Stojí tyčka prostřeď dvoře, chvála buď, mocný Bože, chvála buď v nebesích. Na tej tyjce chmélí roste. Až to chmélí otrháme, píva z něho navaříme. Koho my s ním opojíme? A kohož bychom jiného, než mládence Staňkového. Kam pojedem pro nevěstu? Přes ty hory, přes ty doly až k těm Římkům do komory. V tej komoře bílé lože. Na tom loži panna leží. Zavázanou hlavu drží. Na prstě má zlatý prsten. Kdo ten prsten símat bude? Ten zajistě její bude.
Stojí hora velmi vysoká, zuver vojna, zama zima, velmi vysoká. Na tej hoře jaborový stůl, zuver atd. javorový stůl. Na tem stole miska ořišků. Jez, můj milý, nevylam zubů. Esli si ty zuby vylámeš, veti, vati, trume, trati, ty můj nebudeš, Na tom stolku míska smetánky, jez, můj milej, nepokap1) brádky. Esli ty si bradky pokapeš, veti, vati, trume, trati, ty můj nebudeš.
Stojí hora velmi vysoká, zuver vojna, zama zima, velmi vysoká. Na tej hoře jaborový stůl, zuver atd. javorový stůl. Na tem stole miska ořišků. Jez, můj milý, nevylam zubů. Esli si ty zuby vylámeš, veti, vati, trume, trati, ty můj nebudeš, Na tom stolku míska smetánky, jez, můj milej, nepokap1) brádky. Esli ty si bradky pokapeš, veti, vati, trume, trati, ty můj nebudeš.
Studená rosa padá, syneček koní hledá. Koničke na bařince, syneček na peřince. Pověz, děvečko, pověz, chde na travěnko pudeš. Povím, synečku, povím, chde na travěnko chodím, pod tó zelenó limbó, tam se děvčátka zendó. Pod tém zeleném dubem, tam se namlóvat budem. Namlóval tenké tenkó, v zahrádce pod višinkó. Dyž pro tó tenkó jeli, stříbrný voze měli. Dyž pro tó klostó jeli, slaměný voze měli.
Poslóchéte, horní, dolní, jak domácí, tak přespolni, co se stalo v raníčku na tem zeleným trávničku. Honili jsme krále, po horách, po dolách, po štrnásti hřebcích, po dvanásti kobylách. Králička jsme nedostali, koničky jsme stumlovali. Skoval se nám do salaší, chraščí, nemohli jsme ho dostati, ani dopásti. Máme krále chudobného, na tři strany poctivého. Ukradli mu tři sta, z práznýho místa, tři sta volů z prázných dvorů, ukradli mu tři sta koní z prázných stání. A ty voly měli tak dlóhý rohy, že než vrana k vraně doletěla, patero mladých vyseděla a to šesté vajičko pokazila, protože na ně místečka neměla. Podarujte nám, paňmaměnko, klobáse, co se nimi štyrykrát opáše, a po pátý, co bych si svýho vranýho konička podepříti mohl. Ešli nepodarujete, dyž se vaše dcerka bude vydávati, budeme se jí posmívati, střechy bráti, ploty lámati, pod naše nejmilejší vraný koníčky stláti.
U tech Dvorských na roho, visí tam míšek tvaroho. Kdo tém míškem zatočí, ten si Jenófko vzít musí.
Smrtná neděla,1) kdes tak dlóho byla? U studýnky u hlubínky2) nohy, ruce myla. Čím’s jich utírala? Šátečkem, listečkem, červeným kvítečkem.3) A ty, nový léto, cos nám doneslo? Všeho dobrého, kvítí modrého. Svatý Jiří jede k nám, po věnečku veze nám, nám, nám, tém židenském pannám, * *) ne tém husovském žabám. Ty husovský žaby pod mostem škrkajó, židenský panenky vesele zpívájó.
Smrtná neděla,1) kdes tak dlóho byla? U studýnky u hlubínky2) nohy, ruce myla. Čím’s jich utírala? Šátečkem, listečkem, červeným kvítečkem.3) A ty, nový léto, cos nám doneslo? Všeho dobrého, kvítí modrého. Svatý Jiří jede k nám, po věnečku veze nám, nám, nám, tém židenském pannám, * *) ne tém husovském žabám. Ty husovský žaby pod mostem škrkajó, židenský panenky vesele zpívájó.
Ach, provode, provode, skoro-li tebe bude? Až od dneška za dvě neděle. Provod jede proti nám, po věnečku nese nám, nám, nám, tem horenským panenkám, A horenským k vůli, dolenským na zdůry, nám, nám, tem horenským panenkám.
Vyšla děvčina, vyšla jediná jak růžový květ, stála ona, stála, hořce zaplakala, změnil sa jí svět. Čeho ty plačeš, čeho naříkáš, děvčino moja? Jak já nemám puakat, jak nemám naříkat, nebudu tvoja. Ach, nepuač, nepuač a nenaříkaj, šak ty budeš má, ludé ťi mia přejú a celá rodina a Pán Bůh to dá. [: Ty budeš paní :] na velkém dvoře, a já budu pánem, při svém táboře,1) Ty půjdeš cestú a já hostýncem, ty budeš pannú a já mládencem. Ty půjdeš horú a já dolinú, ty zakvitneš růž a já kalinú. Až my umřeme, zkážeme sobě zlaté litery vybit na hrobě. Kdo to přečítá, spomene sobě, neskončená láska leží v tem hrobě.