Sušil 1482 | Hý koníčku hý můj vraný

65 words

Sušil 1482 | Hý koníčku hý můj vraný (100%)
[: Hý, koníčku, hý, můj vraný, :] vynes ty mě ven z Moravy. Dám ti ovsa mláceného a senečka sečeného. Teprův mně chceš ovsa dávat, když nemožu hore stávat. Měls galánku o tři míle, jezdívals k ní pořád na mně. Dvě, tři míle na mně běžíš, div mě párú neudusíš! Vyvedeš mě na trávníček, smekneš se mne kantárýček. Nech mě snijú straky, vrany, nebudeš mět žádné hany.

Sušil 1486 | Můj koníčku sivovraný (40%)
Můj koníčku sivovraný, vynes ty mě ven z Moravy, najdu tobě maštal teplú a já sobě pannu pěknú. »Netřeba mě maštal teplá, ani tobě panna pěkná. Než mě vyveď na trávníček, zejmi ze mně kantarýček. A vytáhni z pošvy šablu a zetni mně moju hlavu. Nech mě žerú straky, vrany, a ty miluj švárné panny.

Sušil 0632 | K fojtovi je cesta dolovaná (16%)
[: K fojtovi je cesta dolovaná, :] [: sedí tam má milá uplakaná. :] A syneček jede, zpívá sobě: »Ja, moja děvečko, co je tobě? Ja, moja děvečko, nestaraj sa, uvij si věneček a vydaj sa.« »»A na což bych já sa vydávala? Néní koňům ovsa, néní sena.«« »Nedaleko cesta do městečka, nakúpíme ovsa i senečka.«

Černík 1908 / 287 | Okolo Hrozenka (16%)
Okolo Hrozenka vodzenka ceče, skázal mně šohajko, že mňa už něsce, a keď mňa něsce, já na to nědbám, smutku něpovedzem, lebo ho němám. Jaký bych, Bože mój, já smutek mala, keď som ho hý verně němilovala, milovala som, ale jen špásom, něvedzel šohajko, že falešná som. Vylecel slavíček na Javorníček, prišol k nám pod okno švarný Janíček, ej prišol, prišol, ale něskoro, chcel sa se mnú smlúvac, mně sa něscelo. Ej, snad sa, Anička, snad na mňa hněváš, ej, keď mi dobrú noc ani nědáváš, ani dobrú noc, ani slovečka, snad sa na mňa hněváš, má frajérečka?

Černík 1908 / 068 | Ančička malá (16%)
Ančička malá, rada's mňa mala, čakaj ty mňa tri roky, až naroscem veliký, ej, vezněm ťa já. Ona čakala, hrušky trhala, trhala ich, trhala, dozrívac ich nědala hněc za zelena. Ona trhala, já som pomáhal, keré dostac němóhla, halúsky som prihýbal, každú som dostal. Hrušky zelené, dzievča červené, rádo hy sa vydalo, keby málo za keho, bár do nedzele.

Sušil 0667 | Na to rozlóčení (15%)
[: Na to rozlóčení mému potěšení postavím pod oknem máj; :] abe věděli falešní ledi, že já už nechodím k vám. Obsedlám koníčka a dám mu senečka, přibiju podkověnky, abe věděli falešní ledi, že jedu od panenky.

Sušil 1011 | Půjdeme má milá (15%)
Půjdeme, má milá, úzkú dolinečkú, tam si vypravíme smutnú novinečku. A co to, můj milý, za novinka bude, nezdali sis našel frajerenku inde? Já sem si nenašel frajerenku inší, ale mně nic není od tebja milejší. Proč ty mia, můj milý, z razu zanecháváš, jakú mně, můj milý, jakú hanu dáváš? Hany ti, má milá, hany ti nedávám, ale ťa, má milá, chudobnú naznávám. A kde sa, můj milý, chudobní seberú, tam Pán Bůh přebývá s Panenkú Mariú. A kde sa, můj milý, pro bohatství berú, tam ďábel přebývá se svú zlú rodinú.

Bartoš 1901 / 0238 | Šohaju šohaju (15%)
[: Šohaju, šohaju, ľudé ťa haňajú, :] [: takéj hany nemáš, jakú ti dávajú.:] [: Jednu ti dávajú, že k muzikám chodíš, :] [: druhú ti dávajú, že robit neumíš. :]

Erben 5/119 | My jsme hoši my jsme hoši (12%)
My jsme hoši, my jsme hoši, my jsme hoši svobodní: my můžeme vandrovati třeba do cizích zemi. A vy bratří kamarádi! můj pinkl mně spakujte, potom s veselou muzikou kousek mě vyprovoďte. Už je pinkl spakovaný, na stolečku tam leží: vynes mi ho, má panenko, vynes mi ho ze dveří. Pinkl vzala, ven vynesla, žalostně zaplakala: „Kýž jsem tě, můj nejmilejši, byla radš nepoznala!“ Bylo lásky, bylo lásky čtyry fůry formansky: už jí není a nebude za náprstek krejčovský. Ten náprstek je bezedný, láska z něho vyběhla: nemysli si, má panenko, že ty budeš má žena.

Bartoš 1901 / 0821 | Na Vľčnovskéj veži (12%)
Na Vľčnovskéj veži złatá baňa ľeží, na ní je kohútek, má páové péří. Na Vľčnovskéj veži, złatá baňa ľeží, odpros sa, Marýnko, otcovi, mateři. Odpros sa jím, odpros, kľekni na koľena: Pro Boha vás prosím, neopúščajte ňa. Už ňa upustiľi přáteľé najbľižší, neopúščaj ty ňa, můj Kriste Ježíši. Už ňa opustiła, cełá má rodina, neopúščaj ty ňa, Panenko Maria. Dajte nám ju, dajte, vy její maměnko, dajte nám ju, dajte, sivá hołuběnko. Dajte nám ju, dajte, vy její tatíčku, dajte nám ju, dajte, sivý hołubíčku. Nedáme, nedáme, dyž my vás neznáme, až my sa někoho na vás pozeptáme. A co to pravíte, že vy nás neznáte, dyž vy nás od rána s boľesti čekáte. Dyby zme vás byľi s boľesti čekaľi, my by zme před vama dveří nezavřeľi. Otevři, Mařenko, maľované dveři, vynes ten víneček na bíłém taľéři. Vystup si, Mařenko, vystup na łavěnku, pohľédni po ľuďoch, máš-ľi tu maměnku. Vystup si, Mařenko, vystup na stołeček, pohľédni po ľuďoch sú-ľi tu tatíček. Zeber si, Mařenko, svoje majetnosti, co sis najednała od svéj maľučkosti. Ženichu nedbałý, nestoj za dveřami, poď do izby rači, nevěsta se mračí. Všecko sem zebrała, nic sem nenechala, enom ten kľíneček, co viséł víneček.

Erben 7/002 | Osiřelo dítě (10%)
Osiřelo dítě o půl druhém létě. Když už rozum bralo, na matku se ptalo. „Ach táto, tatíčku! kde jste děl mamičku?“ „Tvá matka tvrdé spí, žádný jí nezbudí. Na hřbitově leží blízko samých dveří.“ Jak dítě slyšelo, na hřbitov běželo. Špendlíčkem kopalo, prstíčkem hrabalo. Když se dohrabalo, smutně zaplakalo. „Ach mámo, mamičko! promluvte slovíčko.“ „Mé dítě, nemohu! mám na hlavě hlínu. A na srdci kámen – hoří jako plamen. Jdi, dítě, jdi domů, máš tam jinou mámu.“ „Ach není tak milá, jako vy jste byla. Když má chleba dáti, třikrát jej obrátí. Když vy jste dávala, máslem jste mazala. Když hlavičku češe, krev potůčkem teče. Když vy jste česala, vy jste objímala. Když nožičky myje, o škopíček bije. Když vy jste mývala, vy jste je zlíbala. Když košilku pere, div mne neprokleje. Když vy jste právala, vy jste si zpívala. „Jdi domů, mé dítě, 1) zejtra na úsvitě přijdu, vezmu si tě.“ Dítě přišlo domů, položilo hlavu. „Ach táto, tatíčku! už vidím mamičku. Má mamička milá, celá pěkná bílá!“ „Co, dítě, co děláš? vždyť mamičku nemáš! Vždyť nikdo tu není, marné tvé vidění.“ „Ach táto, tatíčku chystejte rakvičku. Má dušička Bohu, mé tělo do hrobu. Do hrobu – k mé matce, ať jí zplesá srdce!“ Jeden den stonalo, druhý den skonalo, třetí pohřeb mělo. Píseň po celých Čechách více méně známi. – Srov. Suš. 159; Žeg. P. 75, 145; Vraz I, 145; Lit. (Čel.) 51; H. Lož. 155: D. Luž. 90; Mein. 89. 1) Odtud počíná ukončení jiné takto: „Jdi, dítě, jdi domů, poruč pánu Bohu!“ „Mamičko nepůjdu, tady plakat budu. Vy tu spíte v hrobě: vemte si mne k sobě!“ A na hrob, na trávu položilo hlavu. Do pláče se dalo, žalostně plakalo. V tom pláči usnulo, s matkou se shledalo. Opět jiný konec: „Jdi jen, dítě, domu, já za tři dni přijdu. Tebe s sebou vezmu, krk maceše strhnu.“ Dítě přišlo domu, položilo hlavu. „Ach táto, tatíčku! dejte poduštičku.“ „Co, dítě, co činíš! snad umřít nemíníš?“ „Ach táto, tatíčku! chystejte rakvičku. Mamička má přijde a mne s sebou vezme.“ Macecha ze dveří, a matka do dveří. Do dveří vkročila, macechu chopila. Macechu chopila, krk jí zakroutila, dítě s sebou vzala. Ostatní varianty v ukončení a v jednotlivých slohách, pokudž mi známo, méně jsou důležité, a protož jich vynechávám.