Kolberg 06.2 / K0420

2 words

Sušil 0196 | Bylatě stará kovářka (100%)
[: Bylatě stará kovářka, :] [: měla synáčka Václavka. :] Nedala se mu ženiti, kázala mu vandrovati. Vandruj, Václavku, vandruj preč, dám ti na cestu ostrý meč. A Václavek se rozhněval, do Holešova vandroval. A zabil tě tam jedneho, u Holešova druhého. Už v Holešově zvonijú a Václavka už honijú. Už v Holešově přestali, že už Václavka dostali. Zkažte tam mojé mateři, ať mě nečeká k večeři. Ach, ani zítra k obědu, už mě do Brna povedú. Nech mně pošle košulenku, tu konopnú a tu tenkú. V konopné budu choditi a v tenké budu viseti. Nevěšejte mne na duby, objedli by mě holubi. Pověšte mě radš na jedlu, kam chodí milá pro vodu. Až té voděnky nabere, holuby se mne zežene. Ej, hukša, hukša s milého, nejezte těla bílého. Ej, nežerte mu nožiček, co k nám šlapaly chodníček. Ej, nežerte mu ručiček, co mně nosily perníček. Ej, nežerte mu hlavěnku, co mně lúbala huběnku. Nežerte těch černých očí, co mě přivodily k pláči. 1) A holubi jenom žrali, kosti jenom zanechali. 2)

Sušil 0261 | Nad Hluzovem je Boží muka (100%)
[: Nad Hluzovem je Boží muka, :] leží tam syneček, porúbaný všecek a má puta. Přišla tam k němu jeho milá, [: jedným slovečkem ho :] zarmútila. Aj, moja milá, rozlučme se, [: nedajú nám naši, :] nechejme se. Jaké je naše rozlúčení, [: ja, dyť jsme my spolem :] naučeni.

Sušil 1864 | Pojedem do mléna (70%)
Pojedem do mléna se šterma vranéma; pojedem taky, zapřihnem straky, panenko má milá.

Černík 1908 / 216 | Ej veža (65%)
Ej, veža, veža, vysoká veža, ztracil som pérko, od miléj beža. A hdo ho našol, něch mi ho vrací, šak mu milenka dobre zaplací.

Bartoš 1901 / 0612 | (65%)
1. Pozri, miłá, na ten stromeček zeľený, keď je pěkný, každý z něho jodłomí.* A ty moja najmilejší, taká si pokeľ chłapci něužijú tvéj krásy. Keď zažijú, potom špatná zostaneš, kdě že sa ty, duša moja, poděješ? Já sa hodím do téj bystréj vodičky, kdě sa perú drobné ryby, kačičky. Čo by si sa do téj vody hádzała, ťažko teb'a tvoja mamka chovała. 2. Vyrostuol mi pred okénkom hrebíček, naučil sa do nás chodiť Janíček. O, Janíčko, duša moja, miłý mój, není si ty taky verný, jak si boł. Není si ty taky verný, jak si boł, ľebo už ťa můj kamarád odvedoł. Odvedoł ma, duša moja, od teb'a, že nemožem ani hľeďať na seb'a.

Bartoš 1901 / 0626 | Na téj čérnéj hoře (65%)
Na téj čérnéj hoře, tam syneček oře, [: a on ešče nesnídáł. :] Nese mu snídaní jeho potěšéní [: a on sa s ňú domłúváł. :] Zavdáł jí gořałky, dáł sa s ňú do hádky: [: koľéj miłá statku máš? :] Štyry koně vrané pěkně osedłané, [: šak sa na nich nosíváš. :]

Bartoš 1901 / 0616 | A já som děvečka chudobnej mamičky (65%)
A já som děvečka chudobnej mamičky, [: a já by som tančiła, treba bych páľenky nepiła. :] Prišła do krčmičky, stanula u dverí, její miłý tancuje, Boha sa [: nebojí :] koło niej sa otierá, iné do tanečku pobierá. Po čo si ty prišło, oškľivé stvorení, šak sa mi už omrzeło to tvoje [: chodzení :] mohło si ty doma byt, mojeho srdenka nermútit Do domečku přišła, sedła na łavečku, [: załomiła ručičkú za svoju boľestnú hłavičku. :]

Bartoš 1901 / 0615 | Poď má milá poď k mozice (65%)
Poď má milá, poď k mozice, prosím ti velice, vodvalíš mně těžké kameň to vod mýho srdce. Moja milá k mozice šla, meze dveřma stála, a dež sem jo na tanec bral, smotně tancuvala.

Erben 7/035 | Ráno vstala posnídala (65%)
Ráno vstala, posnídala, po snídaní husy hnala. Hnala, hnala na trávníček, na zelený jetelíček. Na vršíčku sobě sedla, ze slziček věnec vila. Než ten věneček dovila, třikrát padla a omdlela. „Zamčené jest moje srdce, sám pán Bůh ví, kdo má klíče. Ach, vím dobře, kdo klíče má, komu jsem je sama dala!“ Teče voda od hor dolu: „Pojď“, má milá, půjdem spolu.“ „Jaké jest to,putování, když jsme spolu neoddáni?“ „Stoji kostel v černém lese, pojď, má milá, oddáme se!“ „Jaké jest to oddávání, když rodiče tomu brání!“ „Tam v kostele páter káže, ten nám štolou ruce sváže. Sváže, sváže – nerozváže, až sám pán Bůh s nebe zkáže.“

Erben 7/036 | Pásla panenka páva (65%)
Pásla panenka páva mezi horami sama; jeli tam tudy páni: „Pojeď, panenko, s námi.“ „Kdybych já s vámi jela, kam pak bych páva děla?“ – „Pusť páva po potoce, a pojď jen s námi předce.“ „Já nejsem chůzi zvyklá, špalíček se mi viklá; zůstanu radši doma, stala by se mi škoda. Jeďte si, milí páni, já nepojedu s vámi: jeďte si s pánem Bohem, já půjdu za svým pávem.“ Pásla panenka páva mezi horama sama, pásla husičky vedlé vodičky, čekala na hulána. Kam pak, můj milý, jedeš? což mne s sebou nevemeš? „Jedu do pole, panenko moje: ty se mnou jet nemůžeš.“

Erben 7/031 | Když se milý na vojnu bral (65%)
Když se milý na vojnu bral, 1) své panence přikazoval, aby se mu nevdávala, sedům let na něj čekala: „Má panenko! nevdávej se, za sedům let přijdu zase; za sedům let přijdu domů, zlatý prsten nosit budu.“ A když bylo v sedmém roce, žala trávu při potoce; když nažala, navázala, po poli se ohledala. Neviděla tam žádného, jen vojáčka samotného; ptala se ho: „Můj panáčku! víte-li o mém miláčku?“ „Tvůj milý se tam oženil, já sám na jeho svatbě byl. Co mu vzkážeš, holubičko, bílá, červená růžičko?“ „Vzkazuju mu tolik toho: aby do něj udeřilo!“ Otočil se a zasmál se, zlatý prsten zatřpytil se. „To je prsten s mého prstu, co jsem dala mu na cestu!“ – „Co mu vzkážeš, ještě více, ty modrooká dívčice?“ „Vzkazuju mu tolik zdraví, co je na té louce trávy; vzkazuju mu tolik štěstí, co je kapek v hustém dešti!“ Kostelíček v černém lese: „Pojď, má milá, oddáme se; pan farář nám ruce sváže, žádný nás už nerozváže.“ 2) 1) Můj milý na vojnu jede, a co on mně přikazuje? abych já se nevdávala, sedum let na něj čekala atd. 2) Na konci dodávají: Skládal voják tu písničku, dal ji milé za hubičku; ta písnička velmi hezká, stojí nejmíň za dvá česká.