Erben 7/035 | Ráno vstala posnídala

107 words

Erben 7/035 | Ráno vstala posnídala (100%)
Ráno vstala, posnídala, po snídaní husy hnala. Hnala, hnala na trávníček, na zelený jetelíček. Na vršíčku sobě sedla, ze slziček věnec vila. Než ten věneček dovila, třikrát padla a omdlela. „Zamčené jest moje srdce, sám pán Bůh ví, kdo má klíče. Ach, vím dobře, kdo klíče má, komu jsem je sama dala!“ Teče voda od hor dolu: „Pojď“, má milá, půjdem spolu.“ „Jaké jest to,putování, když jsme spolu neoddáni?“ „Stoji kostel v černém lese, pojď, má milá, oddáme se!“ „Jaké jest to oddávání, když rodiče tomu brání!“ „Tam v kostele páter káže, ten nám štolou ruce sváže. Sváže, sváže – nerozváže, až sám pán Bůh s nebe zkáže.“

Erben 7/031 | Když se milý na vojnu bral (30%)
Když se milý na vojnu bral, 1) své panence přikazoval, aby se mu nevdávala, sedům let na něj čekala: „Má panenko! nevdávej se, za sedům let přijdu zase; za sedům let přijdu domů, zlatý prsten nosit budu.“ A když bylo v sedmém roce, žala trávu při potoce; když nažala, navázala, po poli se ohledala. Neviděla tam žádného, jen vojáčka samotného; ptala se ho: „Můj panáčku! víte-li o mém miláčku?“ „Tvůj milý se tam oženil, já sám na jeho svatbě byl. Co mu vzkážeš, holubičko, bílá, červená růžičko?“ „Vzkazuju mu tolik toho: aby do něj udeřilo!“ Otočil se a zasmál se, zlatý prsten zatřpytil se. „To je prsten s mého prstu, co jsem dala mu na cestu!“ – „Co mu vzkážeš, ještě více, ty modrooká dívčice?“ „Vzkazuju mu tolik zdraví, co je na té louce trávy; vzkazuju mu tolik štěstí, co je kapek v hustém dešti!“ Kostelíček v černém lese: „Pojď, má milá, oddáme se; pan farář nám ruce sváže, žádný nás už nerozváže.“ 2) 1) Můj milý na vojnu jede, a co on mně přikazuje? abych já se nevdávala, sedum let na něj čekala atd. 2) Na konci dodávají: Skládal voják tu písničku, dal ji milé za hubičku; ta písnička velmi hezká, stojí nejmíň za dvá česká.

Erben 7/024 | Vím já jeden pivovárek (27%)
Vím já jeden pivovárek, vaříval tam Váša sládek. Dobré pivo vařívával, hezké holky milovával. Dorna byla nejhezčejší, všem mládencům nejmilejší. Věnce vila, nedovila, než dovila, syna měla. „Vášo sládku! co mám dělat? mám-li tomu smrt udělat?“ „Dělej, Dorno, jak rozumíš, jenom ať se neprozradíš!“ Vzala hedbávnou tkaničku,1) podvázala mu hlavičku. Pod jabloň jej zakopala, ručička mu vykoukala. Panské děvče ji vidělo, šlo nahoru, povědělo: „Panímámo! zlá novina: Dorna uškrtila syna. Vzala hedbávnou tkaničku, podvázala mu hlavičku. Do zahrádky zakopala, suchým listím přisypala!“ „Jdi, mé dítě, jdi mi dolů, ať jde Dorna hned nahoru! Vítám té, má služebnice, svého syna vražednice!“ „A já žádná vražednice, pánova jsem služebnice!“ „Jdi, mé dítě, pro faráře, který pannám ruce váže, a jich více nerozváže. Jdi, mé dítě, pro purkmistra, který vozí panny z města!“ Už Dorničku, už ji vezou, radní páni za ní jedou. Když přijeli k šibenici, dal se s Dornou kat do řeči: „Chceš, Dorničko, chceš má býti? chci si tebe vykoupiti: Žejdlík dukátů za tě dám, druhý k tomu ještě přidám!“ „Když jsem nebyla sládkovou, nechci také být katovou! 2) Dělej, kate, co máš dělat, nedej mi tu dlouho čekat. Já jsem tu smrt zasloužila, tři syny jsem uškrtila: Ten jeden byl s panem králem, ten druhý byl s radním pánem, ten třetí byl s Vášou sládkem.“ Kat se točí na botičce, 3) už hlavička na trávníce. Lámejte chvojku zelenou, přikrejte tu krev červenou, Aby vrány nekvákály, a mládenci neplakali. Jedna vrána zakvákala, sto mládenců rozplakala. 1) Dorna dolů hned běžela, zlatou šňůru z truhly vzala. Syna svého uškrtila, do zahrádky zakopala. 2) S místem k tomuto podobným potkáváme se v jednom variantu písně polské: Matka vražednice (K. W. Wójcicki Tom. I. str. 92), jenž takto zní: „Oj, chceszžc ty, burmistrzówno, moja byé? móglbym ja cię od téj męki wyzwolié.“ Oj! nie byla moja matka pánowa, i ja též nie mysle byé katowa: Ano i z jedné písně slovenské: Vmoriteljka (St. Vraz. razd. I. str. 136) táž myšlénka zaznívá: „Orša, řeš ti moja biti, ali češ glavó zgibiti? „Jaz čem raj glavó zgibiti, kak pa tvoja biti.“ 3) Tu kat celý rozzlobený stal ji hlavu bez prodlení. Sekejte trávu zelenou, přikrejte tu krev červenou atd.

Erben 2/527 | Trne na truc někomu (18%)
Trne na truc někomu do našeho domu, truc na truc někomu do našich vrat: špatný tvoje chody jsou pro moje nohy, nebudu já více po nich běhat. štěstí ti vinšuju, už jsem tě ze srdce vypustila; už tobě srdce mé je zámkem zamčené, kliček jsem do vody zahodila.

Erben 3/003 | Jetelíčku jeteli! (12%)
Jetelíčku, jeteli! má panenko, chcete-li, půjdem spolu na procházku, na kancalář pro ohlášku; jeteli, ach jeteli! Jetelíčku, jeteli! má panenko, chcete-li, půjdem spolu před faráře, on nám štolou ruce sváže; jeteli, ach jeteli!

Erben 3/033 | Kůň vraný sedlaný (11%)
Kůň vraný, sedlaný, pod červenou dekou: děvče namluveny, pěkně přistrojeny, jen k oltáři kleknout. K oltáři ptiklekoou, kněz jim roce sváže: do nejdelií smrti žádnej jich nezvrátí, žádnej nerozváže.

Erben 2/238 | Vyletěla holubička (11%)
Vyletěla holubička z rychtářovic okenečka. Vyletěla, zahoukala, na milého zavolala. Pojď, můj milý, s oné strany, pomoz na mě nůši trávy. „Těžší tráva než otava, proč’s, má milá, tolik brala?“ Já jsem brala po libosti, 1) abych měla kravám dosti. Otočil se a zasmál se, vytál facku své panence. Červená ji polívala, do šátečku utírala. Do šátečku, do bílého, co dostala od milého. Vila věnec ze slziček a vplítala jetelíček. Vadne kvítí ve věnečku: S pánem Bohem, můj holečku! Prachenska. – Srov. Suš. 537; Kol. I. 295. 1) „Ať pomůže otec, máti, nechtěli mi tebe dáti. Ještě tebe kolíbali, už mi tebe slibovali.“

Erben 2/283 | V tom našem sádečku (9%)
V tom našem sádečku je mnoho modráčků: žala tam má milá zelenou travičku. Když trávy nažala, sedla na cestičku: „Pojď, já tě pohladím, můj zlatý Jeníčku!“ Kolik mu na hlavě vlásků pohladila, tolik-tě slziček z očí svých vylila. Vytáh šátek z kapsy, utíral čelíčko: Proč pláčeš, naříkáš, má zlatá holčičko? „Kterak nemám plakat a sobě naříkat, když mne má pásnička nemůže obměstnat? Ani má pásnička, ani má suknička: to jsem já dostala od mého Jeníčka!“ Vzal ji za ručičku, ved ji ku krámečku: Já ti koupím pentli, nastav si sukničku. „Já bych nastavila, kdyby platná byla; jen kdybych já tebe byla nespatřila!“

Erben 2/279 | Na horách dolinách (9%)
Na horách, dolinách sil jest Jeníček hrách; a ta jeho milá lusky tam trhala. Když jich natrhala, sedla na mezičku; čekala, volala: „Můj zlatej Jeníčku!“ Kolik těch lustiček z fěrtoušku vyndala, tolik, tolikráte sobě zavzdychala. Kolik z těch lustiček zelených zrniček, tolik, tolik z očí vylila slziček. „Vždy jsi mně sliboval, že ty si mne vezmeš, jen až pod háječkem žito jaří sežneš. Žito’s jaří sežal, mne jsi přece nevzal: bodejž tobě pán Bůh žádné štěstí nedal. Žádné štěstí nedal na tom tvém statečku, že jsi mne oklamal chudobnou děvečku. Chudobná děvečka, 1) což ta mnoho zkusí! ta každičkou křivdu tiše snášet musí.“ 1) Chudobná děvečka ta ničehož nemá, jenom tu poctivost, kterou si zachová.

Sušil 0246 | Syneček do vojny jede (9%)
Syneček do vojny jede a své milé přikazuje: Za sedum let zas přijedu, zlatý prsten ti dovezu. Sedum let se nevdávala, pořád na něho čekala. Když už sedmý rok dochází, panna na trávu vychází. Potkal tě ju v poli jonák, toho regimentu voják. Taky-li se, má rozmilá, budeš vdávat jako jiná? A já se vdávat nebudu, na milého čekat budu. Tvůj milý se už oženil, já sem na jeho svadbě byl. Co mu zkážeš, Anduličko, červená, bílá růžičko? Zkazuju mu toli zdraví, co je v tomto háju trávy. Zkazuju mu toli ščestí, co je v tomto háju listí. Co mu zkážeš ješče více, krásná sivá holubice? Zkazuju toli hubiček, co je na nebi hvězdiček. A toli dobrých noclehů, co je na světě kostelů. Zkazuju mu toli dítek, co je v tom hájičku kvítek. Zatočil se a zasmál se, zlatý prsten zasvítil se. To je prsten z mého prstu, ten sem mu dala na cestu. Kostelíček v černém lese, poď, má milá, sezdáme se. Pojal on ju za ručičku a vedl ju ku kostelíčku. Od kostýlka před faráře, co ty ruce štolou váže. Dyž je začal svazovati, ona počala plakati. Co pak plačeš, moja milá, má Andulko roztomilá? A jak já nemám plakati, neví o tom otec, máti. Ani moje tovaryšky, co chtěly byt za družičky.

Erben 2/360 | Těš se má panenko těš! (8%)
Těš se, má panenko, těš! byl jsem já na pouti dnes: koupil jsem ti pouti, co tebe zarmoutí: že už moje nebudeš. Svez mé, můj koníčku, svez až přes ten zelenej les: pověz tam mej milej, panence rozmilej, že už nejdu k ní po dnes. Svez mě, můj koníčku, dál až přes ten zelenej háj: pověz tam mej milej, panence rozmilej, že už jsem si jinou vzal. „Žen se, můj holečku, žeň! na mě si taky zpomeň: že jsme se chtívali, spolu milovali, na to si taky zpomeň! - Vez mě, koníčku, vez, přes ten zelenej les; dovez mě k mé milé, panence rozmilé, ať mě uhlídá dnes. Byl jsem na pouti dnes, něco jsem ti přines: přines jsem ti pouti, ta pout té zarmoutí – že mě nedostaneš. Ta pout kupovaná ta nebejvá stálá: bejvá nejstálejší, moje znej milejší, štolou zavázaná!