kdo

Displaying 1 - 100 of 331
Což je tomu hodně, kdo má milou v domě. Kdo ji má přes pole, přesmutné pachole! Musí za ní jíti, byť měl krk srazili.
Kdyby se tatínek nevadil, řekla bych, kdo se mnou včera byl: vaďte se, tatínku, nebo ne, byl se mnou můj milej v hospodě. Kdyby ten tatínek nebroukal, řekla bych, co mně můj milej dal: broukejte, můj zlatej tatíčku! dostala jsem od něj hubičku. Kdyby se tatínek nedivil, řekla bych, co hoch mi přislíbil: divte se, tatínku, jak chcete, ještě rád mne vdávat budete. Slíbil mi můj milej, přislíbil, když mne na rozchodnou políbil: až se ta pšenička vymetá, že mne pak u vás víc nenechá.
Což ten panský mostek prohýbá se, na něm je travička, neseká se. A pod tím mostečkem drobné ryby, tam je má panenka, mně se líbí. Šíte mně, matičko, košiličku, a já si pojedu, pro Ančičku. Šíte mně, matičko, vyšívanou, že já mám panenku pohaněnou. „Kdo ti ji pohanil?“ Můj kamarád: proto ji pohanil, že ji má rád. „Kdo ti ji pohanil?“ Všecky lidi: a já ji nehaním, mně se líbí. „A když se ti líbí, tak si ji měj, na ty lidské řeči nic nedávej.“
Vypraná vestička[14] neválená: že je má panenka pohaněná. Kdo ji hanil? všichni lidi: co je komu na tom? mně se líbí. „Vypraný šáteček[15] neválený: že je můj holeček pohaněný. Kdo ho hanil? všickni lidi: co je komu na tom? mně se líbí.“
Má milá, má milá! černé oči máte: povězte, řekněte, čím je umejváte? „Já jich neumejvám, leč jen za den jednou, v tom našem potoce vodičkou studenou.“ U potoka stála, napájela páva: povězte, má milá, kdo u vás bejvává? „Nevím, sama nevím, ale dnes se dovím: přijďte k nám z večera, jistotně vám povím.“
Ty Zvíkovské zahrady pěkně se zelenají; procházelo se tam mé zlaté potěšení. Procházelo, prochází, procházet se nebude: ale sám pán Bůh ví, čí to děvčátko bude! Bude-li má, nebo tvá, komu nám ji pán Bůh dá, kdo to pěkné kvítí, kdo je utrhnouti má!
Já jsem mladá, hezounká, boubelatá, bělounká: kdo chce moje jméno vědět, říkají mi Lidunka. Hned jsem dobrá, hned jsem zlá, slovíčkem mě rozhněvá; kdo mne nezná, ať k nám přijde, ať se na mě podívá. Měla jsem se loni vdát, nechtěla mně máti dát, že jsem ještě tuze mladá, musela jsem tak nechat. Ledajakýs otrapa ať k nám cestu netlapá, ať neláme našich dveří, o lásce mi netlachá.
Kdo mně krmí koníčky, když jsem u svý holčičky? nechtěla mne domů pustit, že až zajdou hvězdičky. Hvězdičky se ztratily, já byl eště u milý: mý koníčky nekrmeny přenáramně řejhtaly. Mlčte, mlčte, koníčky! naseču vám travičky, abyste mi neřejhtaly, když jsem u svý holčičky. Žádnej neví jako já, jak je cesta v noci dlouhá; žádnej neví jako já, jak je cesta v noci zlá. Kdo mně krmí koníčky, když já nejsem v noci doma? kdo mně krmí koníčky, když jsem u svy holčičky? Kdo mně sklidí nádobí, když já v noci nejsem doma? kdo mně sklidí nádobí, když já jsem u svý milý? Vysoký jaloveček, vysoký jako já: kýž mi tě, má panenko, kýž mi tě pán Bůh dá! Proto jsem si kanafasku koupila, abych se ti, můj Jeníčku, líbila: na červenou, na zelenou, na bílou, abysi mně nechodíval za jinou. Šla má milá do háječka, do zeleného, potkala tam mládenečka modrookého. „Myslivečku mládenečku! přijďte rej tra k nám, já mám doma bílej šátek, a já vám ho dám.“ Mysliveček mládeneček dvéře otvírá, a ta jeho nejmilejší oči utírá. „Neplač, neplač, má panenko! vždyť se k tobě znám: až se žitko zazelená, ruku tobě dám.“ Před sousedy na potoce husy se perou: jdi, Jeníčku, vem flintičku, zabí některou. „Já ty husy nezabiju, já je dobře znám: jsou to husy paňmáminy, kam já chodívám. Kdybych já jí jednu zabil, hněvala by se; a kdybych tam potom přišel, vadila by se.“ Před sousedy na potoce husy se perou: Jdi, Jeníčku, vem flintičku,
Žádnej neví jako já, jak je cesta v noci dlouhá; žádnej neví jako já, jak je cesta v noci zlá. Kdo mně krmí koníčky, když já nejsem v noci doma? kdo mně krmí koníčky, když jsem u svy holčičky? Kdo mně sklidí nádobí, když já v noci nejsem doma? kdo mně sklidí nádobí, když já jsem u svý milý?
V tom háječku při měsíčku zpíval tam slavíček: že už více nemiluje Andulku Jeníček. Tak dlouho se milovali, až se rozhněvali: ale zase v krátkém čase, zase se shledali. Už je malá chvilka do dne, pojď, má milá, vyprovoď mne; pojď, má milá, pojď, pojď, mne vyprovoď. Svitá, svitá svitáníčko, stroj, má milá, snídaníčko; pojď, má milá, pojď, pojď, mne vyprovoď. Svitá, svitá, je den bilý, už já musím od svý milý; pojď, má milá, pojď, pojď, mne vyprovoď. Vyprovoď mne mezi vrata, má panenko boubelatá! pojď, má milá, pojď, pojď, mne vyprovoď. Vyprovoď mne na rozcestí, na cestu mně vinšuj štěstí; pojď, má milá, pojď, pojď, mne vyprovoď. Vyprovoď mne na pěšinku, na cestu mně dej hubinku; pojď, má milá, pojď, pojď, mne vyprovoď. Prší, prší, jen se lije! kam ty koně postavíme? Postavte je, kde chcete, já se držím děvčete. Postavte je do zahrádky, já se držím Marijánky; postavte je pod oknem – jen když my dva nezmoknem. Má panenka v Praze slouží, mé srdéčko po ní touží: však já jí tam nenechám, já sí pro ni pojechám. Šla panenka k zpovídání, měla zlaté šněrování, a pan páter se jí ptal, kdo že ji tak šněroval? Pane páter, co se ptáte? vždyť vy mé jen zpovídáte: sama já se šněruju, a Honzíčka miluju. „Zanech, holka, milkování, dej se raděj na pokání, sice trestu neujdeš, do pekla se dostaneš.“ Já se pekla nic nebojím, jen když já mám, oč já stojím: když mám Honzíčka svého, milovnička věrného. Za tou naší stodoličkou, za tou naší stodolou plakala tam má panenka, plakala tam nade mnou. „Neplač, neplač, nenaříkej, 1) vždyť já přijdu brzičko: časně ráno za svítání, dřív než vyjde sluníčko.“
Šla panenka k zpovídání, měla zlaté šněrování, a pan páter se jí ptal, kdo že ji tak šněroval? Pane páter, co se ptáte? vždyť vy mé jen zpovídáte: sama já se šněruju, a Honzíčka miluju. „Zanech, holka, milkování, dej se raděj na pokání, sice trestu neujdeš, do pekla se dostaneš.“ Já se pekla nic nebojím, jen když já mám, oč já stojím: když mám Honzíčka svého, milovnička věrného.
Pod našima okny roste tam bez: pověz mně, Ančičko, mé zlaté srdíčko! kdo tam byl dnes? „Byl je tam Josífek, pod okny stál.“– Pověz mně, Ančičko, mé zlaté srdíčko: co se tě ptal? „On volal, on klepal na okýnko: Otvírej, nedřímej, otvírej, nedřímej, má hubinko! A já bych ti ráda otevřela: kdyby mě hlavička pro mého holečka nebolela. Však tě tak nebolí, jak se děláš: že ty tam, hubičko, mé zlaté srdíčko! jiného máš. Koho bych tu měla? jsem tu sama: jen tu se mnou leží v postýlce u dveří panímáma.“
U té naší maštalky teče voda se skalky: kdo tu vodu okusí, za panenkou jit musí, třeba byla pod zámky.
Žádnej neví, co je láska, kdo jí nezkusil: nešel bych já za svou milou, kdybych nemusil: ale já tam mnsím jít, svou panenka navštívit, kdyby mně to všickni lidé měli za zlé mít.
Neťukej, neťukej, panímáma ještě nespí; netukej, netukej, naši ještě neležej: budeš-li tu dlouho ťukat, panímáma bude se ptát: kdo to je? kdo to je? nedá v noci pokoje.
Na tom mostě travička zelená, na tom našem mostě tráva roste: žala ji má dívčka, je eště maličká; a já na ni počkám, až doroste. V tom našem sádečku[23] tra vička zelená, v tom našem sádečku tráva roste; žne ji tam Ančička, je ještě maličká: já si na ni počkám, až doroste. Proč pak bych nečekal, když je moje milá? proč pak bych nečekal, když je moje? kdo mně za ni pude, dobře mu nebude: jest-li ho dostanu, zle mu bude!
Miluj mě, já tebe, budeme spolu přátelé: kdo mě miluje, já jeho víc; a kdo mě málo, já jeho nic. Láska je pěkná ctnost, ta bude trvat na věčnost.
Nevím, nevím, kudy cesta – zarostla mi travou všecka; zarostla mi jetelinkou, bych nechodil za hubinkou. Koupil jsem jí šněrování stříbrem, zlatem premovaný, šněrování, zlaté přazky na závazek naší lásky. „Kdo pak se tě, synku, prosil, abys ty mi dary nosil? ty jsi nosil, já jsem brala, jiného jsem milovala.“
Škoda je tě, synku, škoda je tě: pantáta tě nechce mít za zetě, ani dcera za milého; zanechej chození daremného. „Já toho chození nezanechám, dokud vaše dvířka nerozsekám, dvířka novy jasanový, že je konec toho milování.“ Už holečku, už je veta:[24] máma nechce tě za zeta, ani dcera za milého, nech chození daremného. „Já chození nezanechám, dokud vrátka neposekám, třeba byly z brusu novy: 1) abych věděl, kdo k vám chodí.“ 1) vrátka novy jasanový, že je konec milování.
K Lužanům je cesta během, celičká zavátá sněhem: kdo chce holku pomilovat, musí cestu prohazovat.
Červená, modrá fijala – kdes ji, má milá, trhala? Trhala jsem ji v zahrádce, zabolelo mne mé srdce. 1) Zelené, bílé ořeší – ach, kdo mé srdce potěší! Zarmoutil mně ho leda kdo, ale potěšit nemá kdo. 1) Někdy se píseň tato zavírá slohou následující: Proč by tě srdce bolelo, když už máš hocha jiného?
Na zeleném doubku dva holoubky hrají; lidi jim závidí, že se rádi mají. Lidi, dobří lidi! nezáviďte toho: vždyť je to hezká věc, když kdo má rád koho. Milovali jsme se, jako holubičky; rozloučili jsme se jako vlaštovicky. Milovali jsme se nebylo to z dávna: a už nás rozvedla jedna stará bába.
Kdybych já věděla, kdo mne s milým loučí, nasypala bych mu soli mezi oči. Soli mezi oči, písku mezi zuby: aby nevypouštěl 1) falešných slov z huby. Byla je příčina stará baba jedna, ta je naše srdce od sebe rozvedla. Dopust, Bože! dopusť na babicí hřmění, by na ni pršelo devět dní kamení. Devět dní kamení, desátý den trní: by víc nerušila věrné milování. l) aby nerozváděl, co se komu líbí. Tím se někdy ta píseň také zavírá.
Koulelo se, koulelo červené jablíčko: jen se na mě nehněvej, má zlatá holčičko! Já se na tě nehněvám, ale je mi líto, že za jinou chodíváš přes zeleny žito. Žito, žito, žitečko! kdo tě bude žíti? můj milej je daleko, musím pro něj jíti. Žito, žito, žitečko! kdo tě bude vázat? můj milej je daleko, musím pro něj vzkázat. Trávo, trávo, travičko! kdo tě bude kosit? můj milej je daleko, musím smutek nosit. Žite– žite– žitečko, kdo té bude žiti? má milá je daleko, musím za ní jiti. „Žite– žite– žitečko, kdo tě bude vázat? můj milej je daleko, musím pro něj zkázat.
Zdálo mi se té noci na moji postýlce, že můj milej odchází za české hranice. Odchází, ach odchází! víc se nenavrátí: kdo ty zimní večery, kdo mi je ukrátí!
U našeho jezera stojí lipka zelená, a na tej lipce, na tej zelenej tři ptáčkové zpívají. Nebyli to ptáčkové, jsou to kavalírové: oj raději se o jednu dívčici, kterej ji z nich dostane. Jeden praví: „Bude má;“ druhej praví: „Jak Bůh dá;“ a třetí praví: „Mé milé srdéčko! co že jsi ty tak smutná?“ Jak pak nemám smutná být? starého mi kážou vzít: rozžehlo se srdéčko moje, nemohu rozveselit. A v tej naší komoře je tam zelené lože: oj lože, lože pěkné zelené! kdo na tobě spát bude? Bude-li tam starý spát, bodejž rána nedočká; a bude-li mladý pěkné úrody, bodejž mu Bůh zdraví dá.
Nad Dunajem, pod Dunajem, na zelenej louce hrály jsou tam tři panenky, hrály tam o věnce. Jedna byla Kateřinka a druhá Madlenka, třetí tu já nejmenuju – byla má panenka. Já jsem ji vzal za ručičku, vzal jsem ji za obě: Pojed, holka, pojeď se mnou, poplavem po vodě. „A já nechci, nepojedu, ty jsi šelma zrádce: pošlapala mně marijánku v tej naší zahrádce.“ Ta marjánka, rozmarýnka modrým kvítkem květe: připravila mě o věneček, co mi máma řekne! Já ho nemám, ty ho nemáš, nemáme ho oba: půjdem-li ho sobě koupit, kdo pak nám ho prodal“ Když jsem plynul po Dunaji k zelenému háji, viděl jsem tam tři panenky, o věnečky hrály. Jedna byla Rakušanka, ta druhá Moravka; třetí jmenovati nechci – byla má panenka atd.
Pásla má milá koníčky, pásla má milá koně, jen vždycky po záhoníčku, jen vždycky po záhoně. A když na konec dopásla, obrátila je zase, že ona jich pást nebude, ať si je pase kdo chce. Ještě si jednou zavejsknu za tím zeleným lesem, aby věděla má milá, aby věděla, kde jsem. Píseň tato spojuji brzy s číslem 330 brzy s 331, a však také každou jich samu o sobě zpívají.
Pověz ty mi, má panenko, pověz ty mi upřímně, kdo k vám chodí, má panenko, kdo k vám chodí mimo mě? „Ach k nám žádnej nechodívá, není cesta šlapaná: jen po který my chodili – a ta nám už zarostla. Zarostla nám rozmarínkou, samým drobným jetelem: to nám jisté za znamení, že my svoji nebudem.“ Když nebudem, ať nebudem, však jsme oba svobodni: nebudem se trestu báti, že jsme byli nevěrni. Ten prstýnek, co’s mi dala, já ho nosit nebudu: hodím já ho do potoka, vší starosti pozbudu. A ten šátek, co’s mi dala, nechám si na památku: abych vždycky pamatoval na tvou falešnou lásku.
Zatmělo se mně slunéčko, ach kdo potěší, moje znej milejší, mé zarmoucené srdéčko! Zatmělo se mně ze všech stran, že mnoho falešných a málo upřímných, že mnoho falešných lidí mám. Nemohu nikam vyjiti, aby mne nemohli ti lidé falešní, aby mne nemohli soudili. Ach suďte, suďte, jak sluší: záplat vám to pán Bůh, vy lidé falešní, záplat vám to pán Bůh na duši. Na duši, tak i na těle, proto že jste všichni, i ti mí přátelé, proto že jste všichni proti mně!
Pod našima okny teče vodička – napoj mně, má milá, mého koníčka ! „Nechci, nenapojím, já se koně bojím, že jsem maličká.“ Pod našima okny roste oliva – pověz mně, má milá, kdo k vám chodívá? „K nám nikdo nechodí, neb o mě nestojí, že jsem chudobná.“ Pod našima okny roste z růže květ – pověz mně, má milá, proč tě mrzí svět? „Mne svět nic nemrzí, ale srdce bolí, plakala bych hned!“
Má paňmámo zlatá, co děláte, že přede mnou vrátka zavíráte? Vyjděte ven z domu, ukažte mně vaší dcery komoru. Má zlatá panoráma z okna kouká, hodila mně klíče do klobouka: „Tu máš klíč, můžeš jít, můžeš sobě sám komůrku otevřít.“ Jak jsem počal dvéře otvírali, slyšel jsem svou milou naříkati. Co pláčeš, naříkáš? Vždyť pak mne tu, má panenko, ještě máš! Sedli jsme si spolu na postýlku, zdálo se nám býti malou chvilku; tu vyšla dennice: Opatruj tě milý pán Bůh, mé srdce! Dennice vychází, já musím jít: pojď mě, má panenko, vyprovodit; vyprovoď, už je čas: kdo ví, vrátím-li se z vojny k tobě zas!
Což se mé srdéčko v těle leká, že na nás veliká. vojna čeká! čeká, čeká můj kůň vraný, na něm je šáteček vyšívaný. Kam pak se poděju, v kterou stranu, bych ještě uviděl moji pannu? Vyjdu si já, ohlídnu se, nespatřím žádného – zarmoutím se. Psal jsem a pečetil dvoje psaní, nedostal jsem žádné odpovědi, psal jsem jí, psal – víc nebudu; odjedu na vojnu – ten tam budu. Přes potok můsteček prohýbá se, roste tam travička neseká se; pod tím mostem jsou rybičky, žádný jich neloví – jsou drobničky. Vyletěla sivá holubička, přinesla psaníčko od miláčka: píše milý, píše, píše, že on k ní přijede co nejspíše. Položila hlavu do jetele, poslouchala pilně, kdo to jede; slyšela řičeti koně vraný: to jsou koně mého potěšení! „Kam pak, mé srdéčko! pojedete, že vy mne s sebou víc neberete?“ Pryč pojedu – nepřijedu, tebe tu poručím pána Bohu.
Měla jsem já milovníčka jednoho, ach jednoho, nebylo mu v šírém světě rovného, ach rovného: ten mě dlouho miloval, že budem sví, sliboval, a nyní mne naposledy zanechal, ach zanechal! Vždyť pak není mé srdéčko ledacos, ach ledacos, aby mi chtěl ubližovat ledakdos, ach ledakdos; mé srdéčko upřímné div žalostí nezhyne: kdo je souží, toho pomsta nemine, ach nemine!
Každý se nám diví, kdo nás spolu vidí, kam je se ta naše láska děla? odešla pryč, nepřijde víc, za hory, za lesy zaletěla. Rájovští sedláci jsou hodní čtveráci, ti mě s mon panenkou rozloučili: dali mně ji do Kaplice; proto je v zármutku moje srdce. Kdo nás koliv vidí, každej se nám diví, kam se ta veselost naše děla? za hory, za lesy, ach má nejmilejší! za hory, za lesy zaletěla.
Červená růžička v krvi namočená, na zelenej doubek zavěšená: kdo tam tady pude, ten si ji utrhne: já bych ji potrhal, není možná. Růžička červená, krví pokropená, po vaši zahrádce rozsázená: kdo tam tudy pude, ten ji trhat bude: já bych ji rád utrh, není možná.
Jakej by milej byl, aby ve vsi sloužil, jakej by milej byl, aby nedbal: aby se k svej milej, panence rozmilej, aby se k ní nikdy nepodíval? Já se k ní podívám, trošku ji zobjímám, potom se jí zeptám: jak pak se máš? „Já se mám dost hezky, jako hrách u cesty: kdo přijde, utrhne, uteče zas!“
Teče voda studené k znejmilejší do dvorečká, k znejmilejší do dvora. Kdo tu vodu vyvede, ten mou holku znejmilejší, ten mou holku povede. Prší voda, prší dýšť: ty mě, holka znejmilejší, ty mě holka ošidíš. „Ošidila jsem jich pět: ještě myslím, můj holečku, ještě myslím na devět. Ošidím-li šestého: tebe já mám, můj holečku, tebe já mám jistého!“
Kdo to jde k nám? já ho neznám; já si mu ručiček špinit nedám: ať si koupí rukavičky, aby mně nešpinil mý ručičky.
Však jsem to, Jeníčku, dobře slyšela, jak se tvá paňmáma s tebou vadila: to všecko pro mě, že chodíš ke mně, že nejsem bohatá tak jako jiné. Když nejsem bohatá, já se nedělám; proto se žádnému podvádět nedám: kdo mě chce míti, bude mé chtíti, že jemu dovedu hospodařiti. Však mě má maličká leckdes nevsála, aby mě leckomu šidili dala; v žádném ouvoze, ani trníčku: těžce vychovala svoji Aničku. Kdo k nám chce chodili, kdo mě chce míti, musí mou matičku pěkně prošiti, smekat klobouček, líbat ručičku: dejte mně, paňmámo, vaši Aničku. Sloha následující jest pozdější nutný přívěsek: Než bych já paňmámu o dceru prosil, radši bych po straně šavličku nosil: šavle ocelová ta je má žena, ta mne bude těšit, až bude vojna.
Pod naším okýnkem roste olíva: pověz mně, má milá, kdo k vám chodívá? „Chodí k nám kočí, má černé oči: nechoď k nám, Jeníčku, já ho mám radší!“ Tobě je, má milá, snadno trucovat, když nemáš na práci, jen se pucovat; jen se pucovat, z okýnka koukat: tobě je, má milá, snadno si foukat!
Kdo by tě, má milá, nemiloval, vždyť jsi ty, jak by tě vymaloval: červené tvářičky, bílé tělo – jako by z komína vyletělo!
Ty zdejší panenky, ty jsou nanic: poženem je na trh do Netolic, co jich v Netolicích neprodáme, potom v Budějicích darmo dáme. V Budéjicích na ně velký mejto: nestojí ty zdejší panny za to; poženem je na trh do Kaplice, budem je prodávat za vřhlice. Když se nás budou ptát, po čem jedna: čtyry za vídenskej, deset za dva; dá-li nám kdo za ně slepou grešli, může si je sebrat třeba všecky!
Žádnej neví, co je láska, kdo ji nezkusí: nechť je starej, nebo mladej, zbláznit se musí!
Přišel-tě k nám na námluvy, ani neřek‘: Zdař Bůh! on si mysli, hadronoška, že hned si ho vezmu! Vždyť pak nemá nic jiného, nežli ty dvě ovce: a ty, kdo ví, jsou-li jeho? zeptáme se otce. Táta praví, že jsou, že jsou, že jsou hodně tlustý; že jsou dobře vypaseny – budou do kapusty! Šel mimo mne, okolo mne, ani neřek‘: Zdař Bůh! on si mysli, netopírek, že já si ho vezmu! Punčošky má po Nymbursko, botky papírový; čepičku má z pavučinky, myší pírko za ní.
Ach, můj Bože nejmilejši! jak je letos lacino: kopa mužskejch za půl jabka, a to ještě planyho, a dvě kopy za cely – ještě jsou dost placeny: jedna ženská za pět tisíc – ještě není k dostání! Kdo to praví, ten je blázen, že jsou žensky tak drahy: na rynku jich prodávají čtyry za dva krejcary; jeden mužskej za tisíce – ještě není k dostání! Kdo to praví, ten je blázen, že jsou mužsky tak drahy: dvanáct mužskejch za půl jabka, čtyrydvadcet za cely; jedna holka za tisíce – ještě není k dostáni!
Káča má, Káča má šněrovačku s prýmama: kdo chce s Káčou tancovali, nesmí ji je zamazati; Káča má, Káča má šněrovačku s prýmama. Káča má, Káča má šněrovačku s kolama; kdo chce Káču milovati, musí na ni odprodali 1) pár koná, pár volu, naposledy stodolu. 1) musí umět počítati, čtyry sta, nebo pět, bude Káča jako květ.
Strakonické dudy hučí, že mně holka šátek pučí. „Pučím, pučím – anebo nic: já jsem holka od Strakonic.“ V Strakonicích za oltářem leží dudy i s dudařem. Kdo nevěří, ať tam běží, však tam ještě dudy leží.
Je-li pak to pravda, nebo ne, že plyne dudáček po vodě? Jakpak by to pravda nebylo? modrooké děvče pravilo. Běžte, lidi, běžte s hákama, vytáhněte ho i s dudama. Zabili dudáčka, zabili, 1) kdo nám bude hrávat na dudy? Ještě je tu jeden takovej: toho nám tu pán Bůh zachovej! Zadudej, dudáčku, zadudej! nebo mi ty zlaté dudy dej. „Než bych já ty zlaté dudy dal, radši bych ti na ně zadudal.“ Zadudej dudáčku, jak umíš, však ty tomu dobře rozumíš. „Kterak pak bych dobře zadudal? ještě jsem pivička nebubal! Až já se pivička nabubám, potom teprv dobře zadudám.“ 1) Když jsme tě, dudáčku, vytáhli, tak nám na ty dudy zadudli. „Jak pak bych na dudy zndudlal, když jsem ještě pivo nebumbal? Až já se pivička nabumbám, pak vám na ty dudy zadudlám.“ Zadudej dudáčku, jak umíš, však ty mým nožičkám rozumíš.
Kdo hodně tancuje, muzice platí, přijmou ho do nebe andělé svatí.
Na vršíčku v hospodě muzika tam hraje: podme se tam podívat, kdo to tam tancuje. Tancujou tam vojáci, mají bily šaty, zeleny vyložení, oficíři taky.
Toč se, děvče, toč se, dokud tě mám v ruce: až tě z ruky pustím, Bohu tě poručím, ať si tě má, kdo chce. Kýž je mi tak vždycky, jako je nyníčky: já bych k vám nechodit a se vás neprosil, vy pyšné holčičky![35]
Ta zdejší hospoda z drobného kamení: kdo nemá peníze, ať do ní nechodí. Já sic peněz nemám, přece do ní pudu, černooké děvče namlouvat si budu. Ta zdejší hospoda je velmi vysoká, přeletěla přes ni husička divoká. Nebyla to husa, byly to housátka: že z vysoka hrajou ty zdejší děvčátka.
Svítá, svítá svítaníčko, já jsem ještě v hospodě: koníčky v roaštati řejchtají, kdo pak je česat bude?
Kdo mě vyprovodí, až půjdu z hospody? Žádnej, holka, žádnej, žádnej, když tu nejsem známej.
Co pak se, mládenci, neženíte? ani si namlouvat neumíte! Dáte-li na pivo, já vám povím: o jednom kořínku na louce vím. Olšový, bezový, dubový list: kdo se chce oženit, musí ho sníst. Já jsem se oženil, jen jsem ho sněd“: dostal jsem holčičku, je jako med.
V tom našem sádečku roste koření: kdo si nerozumí, ať se ožení. Ožeň se, Jeníčku! vem ty sobě mě: máš-li jednu nouzi, budeš míti dvě.
Neber si děvečku, kerá je stará, ať tobě neleze brzo za kamna; za kamna vleze, s kamen nemůže: až doma nebudeš, kdo jí pomůže?
Pravila jsem, pravila, že mě láska ranila; ranila mě střelou prudce, poranila moje srdce; pravila jsem, pravila, že mě láska ranila. Půjdu se ptát rychtáře, kdo má platit lékaře? kdo mou ránu hojit bude? kdo od rány platit bude? půjdu se ptát rychtáře, kdo má platit lékaře. Ach rychtáři 1 bolí mě; povězte mi upřímně, kterak právo ukazuje, kdo se střílet osměluje? kdo má platit lékaře, když se rána dokáže? „Vemte sobě lékaře, ať vám ránu zaváže; vy za bolest, on od rány musíte mít zaplacení: ten, kdo ranil, platit má, tak mi právo povídá.“ Vy se, pane, mejlíte, vy mně nerozumíte: mojí rány vidět není, já mám srdce prostřeleny; kterak pak mně pomůže? srdce vázat nemůže. „Má panenko rozmilá! právo s vámi nic nemá: náš pan farář k tomu káže, místo srdce ruce váže; s ním se jděte poradit, nemám s vámi co činit.“
I kdo si mě přec veme, já mu povím upřímně, co já mám, co já mám v hrobový truhle: Mám tam tři homolky a domovy peroutky, a taky, a taky másla na dolky.
Lamentací mám na srdci, to pro mého milého, že mi včera odpověděl, a já nemám jiného: herež, herež! já nic nedbám, proto já se přece vdám; a kdo koli za mnou přijde, nábytek mu všechen dám. Starý necky, dvě vařečky, a truhlu rozlámanou; postel ta je rozbořena a pokryta peřinou: na peřině cíchy není, peří jsem z ní prodala, a penise na špacíru se svým milým propila.
Teče voda jívová, jívová, Pavlišovům do dvora, do dvora. Kdo to vodu zastaví, zastaví, Mařenku si namluví, namluví. Já tu vodu zastavím, zastavím, Mařenku si namluvím, namluvím.
Když jsem já pod okny stál, nesměl jsem vejíti dál: jak pěkně troubili, mou milou loudili, já nesměl do světnice – což jsem měl těžký srdce! Když jsem šel okolo vrat, slyšel jsem muziku hrát: trubači troubili, mou milou loudili, já musil pod okny stát.
Už jedou muziky ke dvoru! kam se jim schovám, matičko moje, do domu? „Kdy jsi se jim chtěla schovávat, neměla jsi jim, dceruško moje, slibovat.“ Já neslíbila jen jednomu: svému milému roztomilému, věrnému. Kdo pak mě tam bude šidívat? vždyť já k vám budu, matičko moje, chodívat! „Přijdeš sem jen jednou za tejden: a lidi řeknou, že jsi tu pořád každej den!“ Dvanácte trubačů troubilo, dvanáct mládenců a krásných panen sloužilo. Hrajte mně muziky vesele, dokud mám ještě zelenej věnec na hlavě! Až toho věnečku pozbudu, do roka, do dne veselá ještě nebudu!
Družička. Kdo chce míl o svatbě růži živou, ten nesmi milovat žádnou jinou: pán Bůh vládne, komu padne, musí ji milovat, až mu svadne. Družba. Já ji chci milovat, já ji chci mít; budu ji milovat, kdy budu chtít: při snídaní, při obědě, a večír vezmu ji do postele.
Nejsem naučena časně vstávat: kdo pak na mě bude povolávat? kdo pak jinej než můj milej, nežli můj Honzíček roztomilej.
Bůh vás žehnej, můj tatíčku, tenkrát: děkuju já vám, děkuju já vám, tatíčku, nastokrát! Bůh vás žehnej, má matičko, tenkrát: děkuju já vám, děkuju já vám, matičko, nastokrátl Děkuju vám za to vychování, za vaše starosti od mojí mladosti až do toho vdání. Bůh vás žehnej, mý mily panenky, které jste bejvaly, které jste bejvaly moje kamarádky. Bůh vás žehnej, mí milí mládenci, kteří jste bejvali, kteří jste bejvali moji milovníci. Bejvali jste, a už nebudete: taky-li vy na mne, smutnou, zarmoucenou, někdy zpomenete? Bůh vás žehnej, všickni moji známi: za všecko děkuju, štěstí vám vinšuju, budiž pán Bůh s vámi! Už mě vezou za hory, za lesy: kdož pak mé tam samou, smutnou, zarmoucenou, kdo mě tam potěší? Už mě vezou, a já nic nevím kam; a když mě dovezou, pak všickni odjedou – jen já zůstanu tam! Za horama, za tím černým lesem: tam já musím bydlet, nic nebudu vědět, má maličko, kde jsem! Vyjdu si já, na horu pospíším: jest-li po větříčku svou zlatou matičku tam někde uslyším. Vyjdu si já, s hory se podívám: jest-li v oudolíčku svou zlatou matičku tam někde uhlídám. Neuhlídám, ani neuslyším: s kým pak se já smutná, má matičko zlatá, s kým já se potěším! „Má dceruško! vždyť jest pán Bůh všude: jenom se modlívej a pracuj a zpívej, on tě těšit bude.“
Už se rozloučila s všemi děvčaty, a taky na záspi se pacholaty. Pěkně vám děkuju, vy naši chlapci, keři jste brávali Hančičku k tanci Brávávali jste jí, už nebudete: kerak pak vy na ni zapomenete? Zapomenete-li, to bude plakat: kdo pak bude za ní cestičku šlapat!
Bětuška nic nepláče, není jí to lito, že ji odtud povezou přes zeleny žito. Tatíček tu ostane a matička taky: ach, kdo pak jim poslouží, až budou stonali?
Čtyry koně vraný, pátá je bílá: pověz mně, Ančičko, kdo u vás bývá? „Bývá u nás, bývá jeden holeček: co jsem jemu dala s hlavy věneček.
Co je to tam za koníčky na tom našem ouhoře? kdo je bude pásat, až já budu spávat s mou Verunkou v komoře.
Hezké zboží máme, komu je prodáme? ten kdo je kupuje, ten je potřebuje, tomu je prodáme.
My máme mladú ženu, ženu, my máme mladú ženu: kdo ji chce vidíti, muši nám platiti, nebo mu klobúk vemu! Potom tancují dále, zpívajíce:
Hopsá, hejsa! ztratila věneček, hopsá, hejsa! ztratila věnec: ztratila věneček, dostala čepeček; hopsá, hejsa! dostala Čepec. Tu máš, ni máš, co jsi chtěla míti, tu máš, už máš, co’s chtěla mít: dostala jsi muže, kdo ti teď pomůže? tu máš, už máš, co’s chtěla mít.
Ta Bludojc setnička nevymetená: stojí tam Kačenka, je vypletená; je vypletená, v bílým čepečku: kdo chce s ní mluviti, musí po česku. Německy neumí, a česky málo; kdo chce s ni promluvit – „Poďte sem, mámo!“ Po očepkách darují místem ženy nevěstě do hospodářství kužel naditý lénem, jehož obyčejně mnoho kloubů bývá.
Pro peníze vždycky pláču, když si zpomenu na Káču, – co jsem za ni musel dát, když jsem ji chtěl sobě brát. Neb na cizím panství byla, vrchnost mně ji povolila: kdo chce Káču ženu mít, musí dobře zaplatit.
Kdo má zlou ženu v nedělí, nechť jde do lesa v pondělí; v outerý kej na ni chystej, ve středu ním ji vytřískej. Ve čtvrtek bude stonali, v pátek bude umírali, v sobotu bude umrlá, to bude novina dobrá. V neděli půjdem namlouvat, v pondělí o věno smlouvat, v outerý, ve středu zváti, ve čtvrtek a nevěstou hráli. V pátek se svatba dokoná, v sobotu žena hotová; v neděli budu mít ženu, starosti všecky zaženu. Jak jsem chtěl, tak se mi stalo, peněz mi málo zůstalo: pochovám-li zas mršinu, pak vám vystrojím hostinu!
Měla jsem muže, smrt mně ho vzala: kdo mně pomůže – abych se vdala! Ach maži, muži! já pláču pro tě, že’s měl hlavičku – tak jako kotě. Ty bily oči v tom černým těle koukaly na mě – tak jako tele! Ach nůsku, nůsku! raně je tě líto, že’s byl tak outlej jako kopyto. A ty pystíčky líbezný cely: když se zasmály, tři coule měly. Ach muži, muži! já hořce pláču: slyším-li dudy, do stropu skáču.
Když jsou naši pívávali, též i my pít budem; oni málo zachovali, my nic mít nebudem. Pobudem, nebudem, světa nepřebudem; a co po nás zůstane, kdo ví, kdo to dostane! Však já nevím mnoho-li? živ jsem, nevím dlouho-li? umřu, nevím brzo-li? doma nebo na poli: a co po mně zůstane, veselým se dostane – však já nevím mnoho-li?
Pivíčko je naše, šenkýřův je žbánek; kdo nám ho navařil? ten Chuděnskej sládek.
Sklenice skleněná osmikrejcarová! kdo se tě přidrží, ten nic nezachová. Já se tě přidržel, nic jsem nezachoval! co jsem ve dne vydělal, v noci jsem pochoval.
Ještě jednou budme zdrávi, všichni dobří kamarádi! kdo chce s námi býti, musí umět piti, pány bratry ctíti, k nim upřímný býti: to je, bratří, naše ctnost, zejtra přijít povinnost.
Trávo, trávo, trávo zelená! kdo tě bude trávo žít, až já budu v hrobě hnít? trávo, trávo, trávo zelená! Pivo, pivo, pivo červené! kdo tě bude pivo pít, až já budu v hrobě hnít? pivo, pivo, pivo červené! Děvče, děvče, děvče rozmilé! kdo tě bude milovat, až já budu v hrobě spát? děvče, děvče, děvče rozmilé!
Pivo, pivo! kdo tě bude pít? kdo tě bude, pivo, pít, až já budu v hrobě hnít? pivo, pivo! kdo tě bude pít? Bratři, bratří! vy budete pít! kdo je ale bude pít, až i vy budete hnít? bratří, bratří! kdo je bude pít? Pak je budou naši kluci pít: ti zas budou kluky mít, ti též budou pivo pit: pivo, ty se věčně budeš pít!
Blaze tomu, kdo nic nemá: nestará se, kam co schová. Směle lehne, směle vstane, žádnej mu nic neukradne.
nic
A já pořád, kdo to je, že nám nedá pokoje? a já pořád, kdo to tluče, a on bednář na obruče: a já pořád, kdo to je, že nám nedá pokoje.
Vy havrani umazaní! kdo by k vám šel do díla? ve dne v noci pracujete, máte těžký kladiva. Ta neděle, krátká chvíle, tu se dobře vám daří, tu se pěkně vystrojíte, chodíte jak písaři. S pannama se vodíte, po hospodách chodíte: a když přijde pondělíčko, zas do díry musíte.
Kdo se to prochází po té panské hrázi? kdo se to prochází při rybníce? je panskej myslivec a jeho mládenec: oni tam čekají na zajíce.
Vyletěl holoubek vysoko na doubek na zelené stráni – ach kdo ho zachrání! S zeleným kloboukem myslivec pod doubkem: můj milej holoubku, pryč ulítni s doubku! Pryč letí holoubek daleko za doubek; myslivec s kloboukem vždy stojí pod doubkem. Myslivec pod doubkem s seleným kloboukem: „Holoubku rozmilý! zalítni k mý milý. Zalítni k mý milý za lesík na míli; řekni jí, holoubku, že stojím u doubku. S zeleným kloboukem že stojím pod doubkem, aby mi uvila, co mi přislíbila. Co mi přislíbila, když tu se mnou byla: za klobouk kytičku na modrou pentličku.“ Zábavy mysl. I, 58. Útlá tato píseň jest toliko šťastné nápodobení písní národních, patrně prace dívři.
Pec nám padla, pec nám padla, kdo pak nám ji postaví? zedník není doma, zedník není doma, tesař ten to nespraví.
Na Lhoteckém panství chleba nemají; kdo tam pude sloužit, ten se nenají. Na poledne málo, a k večeři nic: bude-li tak dlouho, pudu odtud pryč.
Jeníček v maštali vrany koně češe, ohlíží se stranou, kdo mu co přinese. Nesou ti, Jeníčku, dvě pouta a zámek: dává ti, Jeníčku, císař pán závdavek. Dej pozor, Jeníčku, až půjdeš od panny, čekají tam na tě Novodvorští páni. Novodvorští páni rádi tebe mají: koníčka vraného a palaš ti dají. – A já jsem jim ušel až k bílému dvoru, tam jsem sobě vylez na vysokou horu. Tam bylo mé spaní do dne, do svítání, až mne má panenka zvolala k snídaní.
Což je mi bývalo veselo vyjiti, když se rozvíjelo pod našima 1) kvítí. Nyní mi nastalo smutné rozloučení, že mám zbaven býti svého potěšení. Kdo mne ho zbavuje? vojanští stavové: napsali psaníčko, že musím do pole. Do pole šírého, před císaře pána: plakala má milá do bílého rána. Nesedej, má milá! nesedej vedle mne, aby tvé slzičky nekapaly na mne. „Nech mne, můj holečku! nech mne tu sednouti, aby mé srdéčko mohlo odměknouti.“
Já jsem chlapec císařský, kdo jste děvčátka hezky: já vás budu verbovati, kerá mi se chcete dáti, naučím vás německy.
Ten Sebranský kostelíček, vůkol něho černý les: ještě se podívám, také-liž uhlídám, jede-li můj milý kdes. Ach, jede můj milý, jede na tom vraném koníčku, on sobě připíná, on sobě připíná na levý bok šavličku. Jak sobě šavličku připjal, postavil se před svůj dům; zaplakal, zaželel, zaplakal, zaželel, až pod ním zařičel kůň. Ach, má rozmilá matičko! což pak vy mne neznáte, že vy mne s mým koněm před tím naším domem tak dlouho stát necháte? Jak matička uslyšela, na ulici vyběhla: „Vítám tě, můj synu! kdo tě dal na vojnu, kdo je toho příčina?“ Dal jest mě na vojnu vzíti náš Sebranský milostpán: na vojnu mě vzali, provazy svázali, ještě ke mně vartu dal. A ta varta u mne stála od večera do rána; a jak pán Bůh den dal, a jak pán Bůh den dal, odvezli mě do Brna. Jak mě do Brna přivezli, zastavili u brány: „Otevřete vrata, vezem vám rekruta, Sebranský to poddaný.“ Ach, má rozmilá matičko! já vás prosím velice, ublížit nedejte a neubližujte mojí mladé manželce. Dá-li jí Bůh v roce synka, nebo hezkou dcerušku, já jí z vojny pošlu, já jí domů pošlu vyšívanou podušku. Vyšívanou poduštičku a růžový povíjan: tu máš na památku, můj zlatý obrázku, že jsem tebe miloval.
Až tady pojedu, já se nevohlídnu, já tu potěšení více nemám: potěšení moje šavlička do boje – na tebe, má milá, zapomínám! Na koníčka sedám, ještě se vohlídám, koho jsem rozhněval, za to žádám: Prosím vás, kdo tu jste, nýčko mi vodpusťte – snad vás už nikdy víc neuhlídám.
Na vršíčku, na kopečku jsú tam husaři, maji krátký košilečky jako rybáři: voni se tam sekaje, šavličkama cvinkajú; má milá se za mě bojí, že mě zabijú. Nezabijú, nezabijú, já palášek mám: čtyrydvacet těch husarů sám já posekám. Já jsem chlapík jako pták, po miluju, nechám tak, sednu na koně vranýho, pojedu vodsád. „Vyletěla holubička přes ten panskej dvůr, zaplakala, zažehla, že nebudeš můj!“ Mlč, Handulko, mlč nepláč, vono bude zas jinač, bude-li v tom vůle boží, sejdeme se zás. Pod vršíčkem, nad vršíčkem jsou tam husaři, mají modré kamizoly, jako šumaři; oni se tam sekajou, šavličkama řinkajou: zkázala mně má panenka, že mě zabijou. Nezabijou, nezabijou, já se jim nedám: půl tuctu těch modrejch ptáků sám já posekám; já jsem chlapík jako lev, má panenka – mlíko, krev: kdo mně na ni rukou šáhne, zví, jak je můj hněv.
Kdo to chodí po hřbitově? šlape trávu na mém hrobě. Šlape travičku zelenou, sráží rosičku studenou.“ „Já jsem to, otec duchovní, který slouží služby boží.“ „Když jsi ty otec duchovní, oznam tam mé mladé paní; At mi si je rubáš nový, rubáš nový, spravedlivý. jenž není v sobotu předený, v neděli do mše válený: Že tu v něm nemohu shniti, ani v zemi pokoj míti.“ Paní hnedky klíče vzala, všechny truhly zotvírala, plátno brala, rubáš šila. „Kdo to chodí po hřbitově? šlape trávu na mém hrobě. Šlape travičku zelenou, sráží rosičku studenou.“ „Já jsem to, tvá mladá paní, nesu ti ten rubáš nový, rubáš nový, spravedlivý. Jenž není v sobotu předený, v neděli do mše válený.“ „Když jsi ty má mladá paní, vstup sem ke mně do mé jámy, a klíče nech na znamení!“ Jak jest do jámy vstoupila, jáma se za ní zasula. Vyletěli dva holoubci, vyletěli na zvonici. Tak jsou žalostně houkali, jakoby hrana zvonili. Jak to děti uslyšely, hned tam na hřbitov běžely: „Máti naše, máti milá! komu jsi nás poručila?“ „Komu, mé děti, jinému, než pánu Bohu samému! A vy druhy, co jste hruby, poslouchejte jedno druhy. A pacholátko nejmladší ať mně sám pán Bůh opatří!“
Když jsem šel přes ten černý les, 1) žaly tam dvě panny oves. Řekněte vy mně, panenky, mého srdce holubinky: Žne-li tu také má milá? je-li tak zdráva jako já? „Ach není, není – umřela, včera tejden pohřeb měla.“ Ukažte mně tu cestičku, kudy nesli mou holčičku. „Dobrá cesta, povědomá, rozmarínkou opletená. Dobrá cesta, až nahoru k tomu novému hřbitovu. Kudy ji nesli mládenci, tudy vyrostli kamenci. Kudy ji nesly družičky, tudy vyrostly růžičky.“ Ukažte místo, kde leží. „Za kostelíčkem u dveří.“ Dvakrát jsem hřbitov obešel, mé milé hrob jsem nenašel. Po třetí hřbitov obcházím, mé milé hrob tu nacházím. „Kdo to šlape po mém hrobě, 2) že nedá mrtvým pokoje? Čuchá travičku zelenou, sráží rosičku studenou.“ Vstaň, má milá, vstaň z hrobu ven, podívej se, tvůj milý jsem. Třetí rok dnes mi vypršel, a já si pro tebe přišel. „Ráda bych já vstala z hrobu, ale nemohu pro mdlobu Mé srdéčko je sklíčené, ruce, nohy zdřevěnělé. Hledej, milý, mezi hroby, má tam hrobař své nádobí. Má tam motyku a ryčku: vykopej si svou holčičku. Až mé vykopáš z hrobu ven, pak si mě s sebou domu vem!“ Moje milá vykopaná, rozmarínkou opletená, však co po ní - je studená! Kam's, má milá, dary dala, které jsi ode mne brala? „Jest-li jsem já dary brala, já jsem jich s sebou nevzala. Má matička ty dary má, 3) jdi, ona ti je zase dá. Máš tam šáteček červený, a v něm prstýnek stříbrný. Ten šáteček hoď do trní,4) bude konec milování. Ten prstýnek hod do moře, bude konec všeho hoře.“ Zvoňte zvony na vše strany, umřelo mi potěšení. Svadnul mi mladé růže květ, protož mne mrzí celý svět! 1) Když jsem jel z Prahy silnicí, žaly tam panny pšenici. Já se jich ptám, která je má? ozvi se mi, moje milá! „Tvoje milá už umřela atd. 2) „Kdo to šlape po mém hrobě, cuchá mi trávu na hlavě?“ Jsem tvůj milý, z vojny jedu, čtyry vrané koně vedu. Pátého mám na provodě: vstaň má milá, vyprovoď mě!“ 3) Něco jsem chudým rozdala, něco mé matince dala. Prstýnek má panímáma, jdi, můj milý, ať ti ho dá. Kus ho zahodíš do trní, budeš milovat zas jiny. Kus ho zahodíš do moře, bude konec lásky hoře. 4) Ten prstýnek hoď do vody, ať mne hlavička neboli. šáteček hoď na Pražský most, však máš tam jiných děvčat dost.
Pase ovčák, pase ovce v pěkném zeleném klobouce, pase na kopečku v březovém háječku. Pod dubem tu z nenadání dvě panenky stály, ovčák jim dal dobrý večer, ony se mu smály. Jedna byla celá bílá, jako holubička, druhá k němu švitořila, jako vlaštovička: „Pojď, ovčáčku! pojď ty s náma, vyspi se u nás do rána; a ty tvoje ovce ať je pase, kdo chce.“ Vzaly jsou ho za ručičku, do hor s nima zašel: svých oveček a chaloupky nikdy víc nenašel.

Pages