Erben 7/034 | Teče voda

42 words

Erben 7/034 | Teče voda (100%)
Teče voda z lesa dolem: má milá seděla pod javorem. Přišel je k ní mládeneček: „Dej mi, panenko, ten věneček!“ „Já ti věnec nesmím dáti: hněvala by se moje máti.“ Koukal na ni přes jedličku: jedličku přeskočil, pěkně se zatočil, dal hubičku.

Erben 4/111 | Zima byla vítr foukal (37%)
Zima byla, vítr foukal, náš tatíček z okna koukal: nekoukejte z okna, tatíčku, vítr vám profouká hlavičku.

Sušil 0216 | Děvečka husy pase (26%)
[: Děvečka husy pase, :] [: pěkně nastroja se. :] Husičky potratila, domů jít nesměla. Pod jaborek sedla, chleb se syrem jedla. Přiletěl k ní sokol, sedl na ten jabor. Ach, sokole, sokole, kde sú husy moje? Husičky sú v ječmení, běž, milá, vyžeň jich. Leť, sokole, vrchem a já půjdu dolem. U našej bránečky, tam se sejdem spolem.

Sušil 1469 | Ja Helo Helelíško (25%)
Ja, Helo, Helelíško, skoro-li ty poženeš, tovaryško? Tovaryško věrná moja, ja, ty Terezko Mykalova, skoro-li ty poženeš z pola? A já ešče nepoženu a já tě neodeženu. Já poženu dolem, střetnem sa tam pod zeleným javorem; je tam studenečka, napije sa ti tam kravička. Co kravička nevypije, tým sa Terezka umyje, aby byla pěkná bílá, Pánu Bohu roztomilá. Nejenom Pánu Bohu, než nekomu jinému, aj, tomu Ozefkovi Alexovému. Orala, kopala, kopu žitečka nažala; kopu ozimého, kopu jarého. A to všecko pro Jozefa Alexového, aby ho měla čím krmiti, gořalenkú napájati, bílým šátečkem utírati. Ej, helo, helo.

Sušil 2104 | Plače kočka celý den (25%)
[: Plače kočka celý den, :] [: kde se její kocúr děl. :] Plačú s ňú aj koťata, kde se poděl náš tata! On tam leží za ploty, ocásek má uťatý. Jak se kočka zvěděla, hned za vrata běžela, kúřit, mastit hledala. Jak počala kúřiti, on se začal šknuřiti. Jak začala mazati, kocúr skočil na koty a přeskočil tři ploty. Kdes, kocúrku, kdes býval, žes ty doma nebýval? Chodil sem po komorách, zastal mě tam hospodár. Ten mě dobil velice, zedral na mě tři biče. Dyž třetí bič dotrhal, ešče sekyry hledal. Jak sekyrku popadl, hned ocásek odpadl. Vyhodil mě za vrata, tam mě našly koťata.

Bartoš 1901 / 1297 | Ten Blažkův rod (25%)
Ten Blažkův rod přeskočil plot, od trnky do trnky, hledaja Marynky, Marynka tot.

Erben 2/078 | Kdo mně krmí koníčky (8%)
Kdo mně krmí koníčky, když jsem u svý holčičky? nechtěla mne domů pustit, že až zajdou hvězdičky. Hvězdičky se ztratily, já byl eště u milý: mý koníčky nekrmeny přenáramně řejhtaly. Mlčte, mlčte, koníčky! naseču vám travičky, abyste mi neřejhtaly, když jsem u svý holčičky. Žádnej neví jako já, jak je cesta v noci dlouhá; žádnej neví jako já, jak je cesta v noci zlá. Kdo mně krmí koníčky, když já nejsem v noci doma? kdo mně krmí koníčky, když jsem u svy holčičky? Kdo mně sklidí nádobí, když já v noci nejsem doma? kdo mně sklidí nádobí, když já jsem u svý milý? Vysoký jaloveček, vysoký jako já: kýž mi tě, má panenko, kýž mi tě pán Bůh dá! Proto jsem si kanafasku koupila, abych se ti, můj Jeníčku, líbila: na červenou, na zelenou, na bílou, abysi mně nechodíval za jinou. Šla má milá do háječka, do zeleného, potkala tam mládenečka modrookého. „Myslivečku mládenečku! přijďte rej tra k nám, já mám doma bílej šátek, a já vám ho dám.“ Mysliveček mládeneček dvéře otvírá, a ta jeho nejmilejší oči utírá. „Neplač, neplač, má panenko! vždyť se k tobě znám: až se žitko zazelená, ruku tobě dám.“ Před sousedy na potoce husy se perou: jdi, Jeníčku, vem flintičku, zabí některou. „Já ty husy nezabiju, já je dobře znám: jsou to husy paňmáminy, kam já chodívám. Kdybych já jí jednu zabil, hněvala by se; a kdybych tam potom přišel, vadila by se.“ Před sousedy na potoce husy se perou: Jdi, Jeníčku, vem flintičku,

Erben 3/061 | Koupala se má panenka (8%)
Koupala se má panenka v vodě studený, přijel je k ní mládeneček[46] na vraném koni. A co děláš, má panenko, v vodě studený? „Čepce šiju, věnce viju[47] z růže červený.“ Komu pak dáš, má panenko, věnce zeleny? „Jeden tobě, druhý sobě, třetí družbovi.“ Proč jsi mi ho dřív nedála, když jsem chodil k vám? „Když jsem rozumu neměla, který nynčko mám.“ Zadrž ty mi, má panenko, koně vranýho, a já sobě půjdu nažit 3) ovsa zralýho. „Jak živa jsem nedržela koně vranýho: radši půjdu sama nažit – ovsa zralýho!“ 3) až mu nažnu, mé srdéčko, ovsa zralýho. Co jsem živa, můj nejmilejší! koně se bojím: tobě ho předce, mé srdéčko, směle podržím!

Bartoš 1901 / 0104 | Za horama v černým lese (8%)
Za horama v černým lese, seče trávo hezký děvče. Seče jo tam na dolině, na té panské jetelině. Přišil na ňo mesliveček, polesnýho mládeneček. »Co to, holka, co to děláš, že se ani nevohledáš? Proč bech já se vohlídala, dež sem škodě nedělala. »Te mosíš bet zmordovaná, pod javorem zakopaná.« Než bech se zmordovat dala, rač bech třikrát zavolala. »Aj můžeš třeba štyrykrát, nehosleší ti hani fták.« Dež ponéprv zavolala, alije se zelenala. Dež podruhý zavolala, dóbrava se rozlehala. Dež po třetí zavolala, svýho bratra dovolala. Mlačí bratr to hoslyšel, staršímo to povídat šel. »Hola! bratře, zle je s námi, naša sestra volá v háji. Zapříhnite vraný koně, do háječka pojedeme.« Dež na to lóko přijeli, sestřičko tam neviděli. Spatřili tam meslivečka, polesnýho mládenečka. »Co to děláš, meslivečko, že máš vod krvje šavličko?« Zastřelil sem holubičko, v menářovým vokýnečko. »To nebela holubička, to bela naša sestřička. Te mosíš jít do vězení, kde božího světla není.«

Erben 2/599 | Když jsem já šel na procházku (8%)
Když jsem já šel na procházku skrze dvě uličky, vzal jsem já si novej klobouk, bíly rukavičky. Potkal jsem tam dvě panenky, ony spolu stály: já jsem jim dal pozdraveni, ony se mi smály. Vzal jsem já je za ručičku, za ručičky obě: Pojď Toničko! pojď Pepičko! sedněme si k sobě. „A já nechci, já nepůjdu, já se na tě hněvám, že si mi vzal můj prstýnek, teď já žádnej nemám.“ Mlč a nemluv, nepovídej, vždyť tu nejsi sama. „A ty nejsi mládeneček, jako já jsem panna!“ Necht si nejsem, ať si nejsem, ale já jsem býval: dokud jsem já, má Pepinko, k tobě nechodíval.

Erben 2/357 | Loučení loučení! (8%)
Loučení, loučení! což je to těžká věc, když se musí rozloučiti, když se musí rozloučiti s panenkou mládenec. Když jsme se loučili, obá jsme plakali, obá jsme si bílým šátkem, obá jsme si bílým šátkem oči utírali. Když jsme se loučili pod zeleným dubem: vždycky jsem ti říkávala, že ta láska není stálá, že svoji nebudem. „Až ten dub pokvěte 1) bílou ratolestí, tenkrát budu, má panenko, tenkrát budu, má panenko, smutek pro tě nésti. Ponesu ho tejden, 2) popláču každej den: nikdy však nezapomenu, nikdy však nezapomenu, že jsem já rád tě měl.“ 1) Až já půjdu lesem, budu plakat hlasem: dám si klobouček na stranu, na panenku zapomenu a budu zas vesel. 2) Ponesu smuteček, nakoupím pentliček: na klobouk si jich navážu, v hospodě se všem ukážu, že jsem mládeneček.