Bartoš 1901 / 0104 | Za horama v černým lese

155 words

Bartoš 1901 / 0104 | Za horama v černým lese (100%)
Za horama v černým lese, seče trávo hezký děvče. Seče jo tam na dolině, na té panské jetelině. Přišil na ňo mesliveček, polesnýho mládeneček. »Co to, holka, co to děláš, že se ani nevohledáš? Proč bech já se vohlídala, dež sem škodě nedělala. »Te mosíš bet zmordovaná, pod javorem zakopaná.« Než bech se zmordovat dala, rač bech třikrát zavolala. »Aj můžeš třeba štyrykrát, nehosleší ti hani fták.« Dež ponéprv zavolala, alije se zelenala. Dež podruhý zavolala, dóbrava se rozlehala. Dež po třetí zavolala, svýho bratra dovolala. Mlačí bratr to hoslyšel, staršímo to povídat šel. »Hola! bratře, zle je s námi, naša sestra volá v háji. Zapříhnite vraný koně, do háječka pojedeme.« Dež na to lóko přijeli, sestřičko tam neviděli. Spatřili tam meslivečka, polesnýho mládenečka. »Co to děláš, meslivečko, že máš vod krvje šavličko?« Zastřelil sem holubičko, v menářovým vokýnečko. »To nebela holubička, to bela naša sestřička. Te mosíš jít do vězení, kde božího světla není.«

Bartoš 1901 / 0103e | Dež vojáček mašíruje (12%)
Dež vojáček mašíruje, své Nánynce přikazuje: habe se nevdávala, tři leta naň čekala, čekala, tři leta naň čekala. A dež belo v třetím roce, šla má milá ku potoce, šla má milá na trávo, do zelenýho hájo, do hájo, do zelenýho hájo. Přišil na ňo mesliveček, požádal jo vo věneček. Já věneček nesmím dat, já jé mosím zachovat, nesmím dat, já jé mosím zachovat. Než bech já věneček dala, rač bech do vodě skočila, do voděnke stodené, to synečko pro tebe, stodené, to synečko pro tebe.

Sušil 0059 | Náš stařiček sobě vzdychá (8%)
[: Náš stařiček sobě vzdychá, :] hříšná duše se v něm leká. Nelekaj se, duše milá, juž si se tu dost nabyla. Duše z těla vyletěla, na zelenú lúku sedla.1) A tam sobě naříkala, až se lúka rozléhala.2) Přiletěl k ní anděl Boží: Co naříkáš, hříšná duše? Kterak nemám naříkati, dyž se nemám kam poděti. Chyť se, duše, mého křídla, poletíme v rájské sídla.3) A jak k rájským dvéřím přišli, na ty dvéře zabúřili.4) Svatý Petře, vemte klíče, pohledněte, kdo to tluče. Tluče to tam anděl Boží, za ním hříšná duše stojí. Mého anděla sem pusťte, hříšné duši pryč ukažte. Ukažte jí cestu šírú, kady hříšní do pekla jdú. Šla dušička plakající a svých hříchů litující. Potkala ju matka Boží: Co naříkáš, hříšná duše? A jak nemám naříkati, dy se nevím kam poděti! Vrať se, duše, vrať se se mnú, přimluvím se k mému synu.5) Jak k nebeským vratům přišly, na ty vrata zabúřily. Svatý Petře, vemte klíče, pohlednite, kdo to tluče. Tluče to, pane, matka tvá, za ňú stojí duše hříšná. Mú matičku mně sem pusťte, duši hříšné odtad kažte. Kažte jí cestu širokú, kady hříšní do pekla jdú. Ne tak, ne tak, synu milý, odpusť hříšné duši viny. Já jí viny neodpustím, za hříchy ju trestat musím, nedávala ona chudým. Do kostela nechodila, na ofěry nedávala. Pátečky se nepostila a svátečky nesvětila. Podej, duše, svého prsta, povedu tě do očistca. Duše prsta podávala, po pás v smole zostávala. Podej, duše, pravé ruky, povedu tě skrze muky. Skrze muky do propasti, potom do nebeské slasti.6) Duse ruky podávala, celá ve smole zůstala. Podej, duše, pravé ruky, vyvedu tě z těžké muky. Duše ruky podávala, k živému Bohu volala. Chyť se, duše, mého prstu, přivedu tě k Pánu Kristu.7) Jak k nebeským vratům přišly, na ty vrata zabúřily. Svatý Petře, vemte klíče, pohledněte, kdo to tluče. Tluče to, pane, matka tvá, a za ňú zas hříšnice ta. Mú matičku mně sem pusťte, hříšné duši odtad kažte. Kažte jí cestu širokú, kady hříšní do pekla jdú. Ne tak, ne tak, synu milý, odpusť hříšné duši viny. Já jí viny neodpustím, za hříchy ju trestat musím. Už ona dost podstúpila, v očistcových mukách byla. Poď, dušičko vyvolená, drahú krví vykupená. Poď, dušičko, večeřati, budeš s námi přebývati. Pane Bože, budiž chvála, do nebe sem se dostala.

Erben 7/015 | V Černovicích v hustém lese (8%)
V Černovicích v hustém lese hezké děvče trávu seče. Když travičky nasekala, za sebe se podívala. Spatřila tu mládenečka, zeleného myslivečka. „Co to, děvče, co to děláš, že v mém lese trávu sekáš? za to zde svůj život necháš!“ „Když mám tu svůj život nechat, potřikráte chci zavolat.“ „Zavolej si třeba pětkrát, neslyší tě než lesní pták.“ Když podruhé zavolala, bratr mladší ji uslyšel, bratru staršímu pověděl. „Milý bratře! zle je s námi, naše sestra volá v háji. Honem koně osedlejme a do háje pospíchejme.“ A když do háje přijeli, vrané koně zastavili, myslivečka tu spatřili. „Co jsi zabil, myslivečku, že máš zbarvenou flintičku?“ „Já jsem zabil holubičku na tom našem jetelíčku.“ „To nebyla holubička, to byla naše sestřička! – Všecky panny věnce vijou, jen mé sestře rubáš šijou. Všecky panny v stříbře, v zlatě, jen má sestra hnije v blátě!“

Bartoš 1901 / 0388 | Vořechovské kosteliček (8%)
Vořechovské kosteliček, vedle něho černé les. [: Ješče se podívám, :] jede-li můj milé dnes. Jede, jede, von to jede, na svým vraným koničko; [: von sobě připíná, :] na levé bok šavličko.

Erben 5/197 | Když začne skřivánek (7%)
Když začne skřivánek povrzávat, nechce se z postele ráno vstávat. Zavrzá ponejprv, probudím se; zavrzá podruhy, obrátím se. Zavrzá po třetí, je den bílý: tenkrát už musím vstát, lidi milí!

Bartoš 1901 / 0381 | Páslo děvčátko káčátka (7%)
[: Páslo děvčátko káčátka,:] spadlo jí jedno, spadlo ji jedno do blata. [: Poď meslivečko na pomoc,:] dám ti huběnko, dám ti huběnko každó noc.

Sušil 1072 | A to naše vokýnečko (7%)
A to naše vokýnečko je plné ratolestí, má milá je uplakaná, ach, je plná žalosti. Mlč, má milá, nenaříké, ty potěšena budeš, až ti přijde tvůj syneček, ach, ty mu požaluješ.

Bartoš 1901 / 1040b | Ztratila sem noto (7%)
Ztratila sem noto, choďa na roboto, na roboto panskó, na lóko líšenskó. Ztratila sem hlásek, choďa na palášek, na palášek panské, na rebník líšenské.

Sušil 0830 | Rostó rostó rostó (6%)
Rostó, rostó, rostó konopě za cestó a jsó pěkný zelený, a za nima leží moje potěšení, je celý zmordovaný.1) Ponéprv zavolal2) na svoju matičku, by mu vody podala. Ona šaty prala, šaty dopírala.3) Vodinky mu nedala. Po druhý zavolal na svoju sestřičku, by mu vody podala. Ona trávu4) žala, trávu dožínala, vodinky mu nedala. Po třetí zavolal na svého tatíčka, aby mu vody podal. A on drva ščípal, ščípal a doščípal,5) vodinky mu nepodal. Po štvrtý zavolal na svého bratříčka, aby mu vody podal, a on pole voral, pole dovorával,6) voděnky mu nepodal. Po pátý zavolal na svó némiléší, by mu vody podala. Ona šaty šila, zlatem vyšívala,7) vodinky mu podala. Lepší je má milá, Andulka rozmilá, než má celá rodina; ona šaty šila, zlatém vyšívala, vodinky mu podala.

Bartoš 1901 / 0664 | (5%)
1. Vychází słúnečko z zeľenéj hory, má miłá sa na mne dívá z bíłéj komory. Nedívaj sa, má gaľánko, výjdi ven drobek; a já tobě povím, ze všech néjmiľéjší, co sem já doved. A já tobě povím že sem inde býł, co sem doved, to sem doved, dyž sem zabłúdíł. Dyž zabłúdiłs, tož zabłúdiłs šak tě tam ďách nes. Ešče sem tam nebýł, moja néjmiľéjší, až ponéprv dnes. 2. Płakała žeľeła, dyž prała šaty, že jí spadł do voděnky prstének złatý; proč ty płačeš a naříkáš o prsteň złatý? šak mosíš opustit, ze všech néjmiľéjší, rodiče taky. Miľéjší rodičé nežľi miłovat, maměnka ňa koľébała, dała ňa chovat, posteľenku zbudovała, dała ňa nosit, mosíte młádenci, . . věrní miłovníci, rodiče prosit. Než bych já za tebe rodiče prosíł, rači bych já na svém bočku šabľenku nosíł, ja, šaľenku na svém bočku a i patrontáš, už ně, má gaľánko, mé drahé srdenko, víc nezuhľídáš.