Kolberg 06.2 / K0478

4 words

Galko 3/050a | Kukala kukučka okolo chotára (100%)
Kukala kukučka okolo chotára, keby mi dal pán boh frajera bojtára! Frajera bojtára a juhása muža, abych rozkvitala, jak v zahrade ruža. Ruža som ja, ruža, zakál nemám muža; ked budem mat muža, spadne ze mna ruža. Kvietek som ja, kvietek, dokál nemám dzietek; ked budem mat dzietky, spadnú ze mna kvietky.

Galko 3/050b | Bite ma, lajte ma (100%)
Bite ma, lajte*) ma, robte mi čo chcete, veru ja nepojdem, za koho vy chcete. Lež ja veru pojdem, za koho sama chcem, čo ma bude bíjat sedem razy cez den. A ked ma vybije sedem rázy cez den, čierne oči utrem, pekne nanho pozrem. Bije ma muž, bije, ani neprestáva, že mu do nového chleba nedostáva. Nebi ma, mužíčku, nine som ci vinná, jakýs’ ty hospodár, taká ja gazdzina. Gazdzina, gazdzina, jakás’ ty gazdzina, nine tvoja izba týden vymetená. Kdo mi hu vymete a smeci vynese, veru mu dám hrušek, čo ich neunese.

Bartoš 1901 / 0714 | Nění nění v cełém světě (50%)
Nění, nění v cełém světě, v cełej stoľici, okrem jedno švárné diévča v našej uľici. Ono chodí na každý deň jako v něděľu, ono ľístok odpisuje svojmu miłému. A on jej zas odpisuje, každý druhý deň: Vydávaj sa, duša moja, já ťa něvezněm ! Něboj sa, má najmiľejší, šak ty buděš má, až kukačka jo vánocích trikráť zakuká. Už kukačka jo vánocích tri rázy kuká, jaj ! už ten mój najmiľejší na okno búchá. Otvor miłá, otvor dvera, otvor i bránu, už já prídem dneskaj večer k nahováráňú. Bar bych spała, bar něspała, hore něstaněm, srdco moje zatvrzełé, jako ten kameň.

Sušil 1060 | Za našima humny (50%)
Za našima humny, za našum stodolum kvitně kvitkem rež; ach, poviz mi, prošvarna dzěvucho, jestli mě ty chceš? Ja bych cě baj chcěla, prošvarny šuhajku, ale že šidziš; bo dy ty idzěš kole našich oken, za mne se stydziš. A což bych ja se, prošvarna dzěvucho, za cěbe stydzěl? A dy ja sem už u tvojej macičky kelko razy byl.

Galko 3/067 | Lužnanská dolina pekná je široká (50%)
Lužňanská dolina pekná je široká, [: čo mi umořila :] švárneho Janíka. Keď po nej chodievau, veselo si spievau, [: zo svojho srdiečka :] velikú radosť mau. Veľa rázy prosiu tú svoju mamičku, [: či mu dovolí vziať :] tú švárnu Haničku. A ona mu vždycky len takto hovorí: [: keď sa chceš s ňou zmeriť, :] misíš von z domu ísť. Keď mala Hanička s Jankom na sobáš ísť, [: vtedy jej začali:] lužňanské zvony biť. Keď malí Haničke sliačski cigáni hrať, [: v tedy ju začali:] do čiernej zemi klásť'. Ten môj najmlačí brat, ten sa na mňa dívau, [: keď som si ja z flinty :] do srdca zduplovau. Lužňanský cintorín, cesta vykladaná, [: po nej sa prechodí:] matka vyplakaná. V mojej mamky dome v každom kúte ticho, [: šak jej nezaspieva :] v tomto dome nikto.

Galko 1/462 | Hopsa, Zuzka, srdce moje (50%)
Hopsa, Zuzka, srdce moje, keď ja zomrem, všetko tvoje: nohavice, župica, i barania čapica. (Balta, obušek, osekan, tulec, tešinka i čakan, i tá stajňa drevená a v nej krava červená. Ty maj bydlo na salaši, kde bývajú i valasi, bryndza, syr a žinčica, toho najedz, napi sa. Ovce cez deň tri razy doj, sama pri dojelnici stoj, žeň na lúku hneď zrána, bude hustá smotana. Z lúky zažeň do bučiny, kde je mnoho ostružiny, potom tam u studničky napoj kozy, ovečky. Pre zlodejov a pre vlkov nechávam ti k ovciam päť psov: Tisu, Belku, Zahraja, Bodroka a Lapaja. Tieto dudy s trima hučky nech si vezme syn do rúčky, a na nich si pohráva, keď sa času dostáva. Krpce moje daj žobrákom, kapsu pohrebným spevákom; kňazovi daj jahničku za mú hriešnu dušičku.)

Galko 1/438 | Fijala, bodaj sa prijala (50%)
Fijala, fijala, bodaj sa prijala, žeby mňa moja mať na jeseň vydala. Vydám sa ja, vydám, vydám sa ja rada, lebo je to pekne, keď je žena mladá. Pekne je, pekne je, aj jej ver’ pristanie, keď sa tá Anička Jankovi dostane. Za toho ja pôjdem, za koho sama chcem, čo ma bude bíjať sedem razy cez deň. Sedem razy cez deň, sto razy za týždeň, predsa budem vraveť, že ma ni každý deň.

Galko 1/389 | Povedal si, že ma vezmeš (50%)
Povedal si, že ma vezmeš, že ma neneháš, a teraz ma zarmúcenú v žiali tak neháš! Ach jaj, jaj, jaj, jaj, či ti, milý, není žial, rozpomeň sa na tie sluby, čos' mi sluboval. Sluboval si, že ma vezmeš, že ma neneháš, a teraz ma zarmúcenú v žiali tak neháš! Ach, jaj, jaj, jaj, jaj, či ti, milý, není žial, rozpomeň sa na tie sluby, čos’ mi sluboval. Nikto ti je nie príčina, len tá tvoja mať, pýtal som ťa na dva razy, nechcela ťa dať; dať ťa — nedala, prosiť sa mi kázala, a ja som sa tak rozhneval, že som druhú vzal.  

Galko 1/309 | Prší dážď, bude veľká leja (50%)
Prší dážď, prší dážď, bude veľká leja; pozri si, šuhajko, do mamilej dvora. Pršalo, pršalo tej noci dva razy, keď ma odprevádzal šuhajko na lazy. Pršalo, pršalo, ale nenamoklo; prišiel ku mne šuhaj, ale len pod okno. Zima mi je, zima, prikryže ma, milá; ak ma neprikryješ, prikryje ma iná. Zima mi je, zima pod oblôčkom státi, zabol som si doma halienočku vzati. Zabol si si, zabol, alebo hej nemáš, kedykoľvek chodíš, vždycky tak povedáš. Keď si si ty zabol halienočku vzati, a ja som zabola dvere otvárati.

Sušil 0113 | A už my se spat strojíme (1%)
A už my se spat strojíme, Bohu duši poručíme, tak jako ten svatý Ščepán, dyž měl býti kamenován.

Erben 2/327 | Vyrostla mně bílá růže (0%)
Vyrostla mně bílá růže, trhat já ji nebudu: milovala jsem Vojtíška, milovat už nebudu. Milovala jsem ho věrně, v srdci jsem ho nosila; toho jsem se nenadála, žeby láska šálila. Šel můj milej po ulici, měl klobouček na stranu; lidé jsou mu povídali: Tamhle vidíš svou pannu. „Nemluvte mně, lidé, o ní, hledět na ni nemohu; jak ji spatřím jedním okem, sklopím hlavu hned dolu.“ Když jsi na mě hledět nemoh, proč jsi za mnou chodíval? já jsem tebe neprosila, abys ty mne miloval. Měl jsi dvéře otevřeny do srdce upřímného: ale nyní jsou zavřeny, nepřijdeš víc do něho! Což pak jsem ti udělala, že mne teď nenávidíš? vždyť jsem ta, která jsem byla, proč pak se za mě stydíš? To mám já teď za upřímnost, kterou jsem k tobě měla; pro tebe bych, nejmilejši, krev byla vycedila! Rozpomeň se, nejmilejši! na tvoje slibování: že tě bude pán Bůh trestat, nedá ti požehnání. Rozpomeň se, nejmilejši! na moje mladá léta: léta s tebou jsem ztratila – po radosti je veta! Živobytí bych si vzala, však jsem si ho nedala: věčnost věčší, než celý svět, toho jsem se lekala.