Kolberg 01 / K0007d

5 words

Sušil 0796 | Pře můj milý marijánku! (100%)
Pře můj milý marijánku! Sela sem tě na záhonku. Sela sem tě zrána, ona zešla tráva. Pře můj milý rozmarýne, už mně všecko ščestí hyne, už mně zahynulo, co mě těšívalo. Před našíma naprotivá, rozmarýn se tam zelená; už se nezelená, maměnka mu nedá. Zelená se mně přes pole; ani to nebude moje. Šohaju zarmócený, chodíváš v cizí strany.

Erben 2/413 | Nasili koukole (68%)
Nasili koukole na to naše pole, povstali proti mně nepřátelé; svět se se mnou točí, každý na mě sočí, ani mi nepřejou černých očí. Když jsem šel přes pole, našil jsem koukole: vyrostli mně z něho nepřátelé; svět se se mnou točí, každej na mě sočí, žádnej mi nepřeje černých očí!

Sušil 1081 | Hněvám sa já hněvám (68%)
Hněvám sa já, hněvám na svého galána, že mně nepostavil borového mája. Postavil, postavil, ale je jedlový. Nemyslela jsem si, že by byl takový. Hněvám sa já, hněvám na svoju galanku, že mně neuvila pérka z marijánku. Uvila, uvila, vršky vylámala, možeš dobře věděť, že je láska malá. Není to vonička na poli trhaná, ale je vonička v krámě kupovaná.

Sušil 2332 | Usnula usnula (68%)
Usnula, usnula, [: ja, Maria v ráji, :] v ráji na kraji. Uzdál se jí sníček, z jejího srdečka vyrůstala jí na něm krásná jablonečka.1) A ešče se ptala, čím ty lúky kvitnú? Tú červenú růží či matičkú Boží? A ešče se ptala, čím to pole kvitne,2) tú bílú lelijú3) či Pannú Marijú? A ešče se ptala, čím ty hory kvitnú? Tým zeleným listem čili Pánem Kristem?

Erben 7/017 | Byla lučina široká (68%)
Byla lučina široká, 1) na ní travička vysoká. „Půjdem tam na ni, sestřičko! nažnem travičky raníčko.“ Díval se na ně z okna král, na své pachole zavolal: „Vstávej, pachole! stroj koně, pojedem na hon do pole. Budem honiti srnčata, dvacitiletá děvčata.“ A když na louku přijeli, vrané koníčky zdrželi: „Kdo vám tu trávu kázal žit? jedna musíte s námi jít!“ „Kázal nám otec a máti trávy zelené nažati.“ Jedna ji žala, vázala, druhá žalostně plakala: „Ach, pro ten kousek trávníčku mám já opustit mamičku! Ach, pro ten kousek ostřice mám já opustit rodiče! Ach, pro ten kousek jetele mám já opustit přátele! Ach, pro ten jetelový květ mám já opustit celý svět!“ 1) Vím já lučinu širokou, na ni travičku vysokou. Vstaňte raníčko, sestřičky, nažnem zelené travičky atd. Šla Liduška na travičku do zeleného háječku. Díval se za ní z okna pán, na kočího si zavolal: „Stroj, kočí, stroj koně vrany, pojedem v hájek zelený!“ A když do hájku přijeli, zelenou louku viděli. Viděli na ní zvířátko, dvacítileté děvčátko. „Kde’s té smělosti nabrala, abys mi na louce žala?“ „Dovolil mi sem váš šafář, vašeho dvoru hospodář.“ „Šafářovo tu nic není, ty musíš býti mou paní!“ „Rozvij se v kvítí metlice, že nejsem panenkou více. A ten bílý jetelíček, že mám na hlavě čepeček. To čepeček damaškový, porty na něm pozlaceny.“

Erben 7/020 | Byl jest jeden zeman (68%)
Byl jest jeden zeman, měl překrásnou dceru, ach Bože! Přebože! jménem Kateřinu. Zvěděl o ní, zvěděl ten Turecký kníže, ach Bože! Přebože! psaníčko ji píše. Psaníčko jí napsal, prstýnek dal k tomu, aby bylo dáno do jejího domu. Jak psaní dostala, dala pantátovi, aby se podíval co v něm psáno stoji. Pantáta čte psaní, smutně sobě vzdychá, ach Bože! Přebože! smutně sobě vzdychá. „Můj zlatý pantáto! co vy tak vzdycháte? co vy v tom psaníčku zlého nalézáte?“ „O má dcero drahá! kterak nemám vzdychal, když tě mám Turkovi za ženu odevzdat?“ „Můj zlatý pantáto! toho nedělejte, tomu Turkovi mne v ruce nedávejte!“ Turek jede do vrat. „Jděte mu otvírat: já jdu do komůrky, tam budu umírat.“ „Dobrej den, matičko! kde je vaše dcera?“ „Tam v komůrce leží, ach, umřela včera!“ Nechtěl Turek věřit, do komůrky zašel, ach Bože! Přebože! umrlou ji našel. Vyndal z kapsy šátek, utíral si líčko: „Proč’s mě opustila, má drahá perličko?“ Dal jí rubáš šíti z růžové dykyty: „Proč jsi mi uvadlo, mé převzácné kvítí?“ Vyndal drahé perle, dal jí kolem krku; vyndal zlatý prsten, dal na její ruku. Dal jí truhlu líti ze stříbra čistého, a na truhlu víko ze zlata ryzého. Stříbrnou motykou dal jí hrob kopati, a zlatou lopatou zem vyhazovati. Dal ji hrana zvonit po celé krajině, aby bylo slyšet do Turecké země. Turek z domu jede, dcera z komůrky jde: „Provázej tě pán Bůh do Turecké země!“ Turek jede v poli, kloboučkem zatočil, Ach Bože! Přebože! hořem se rozskočil.

Sušil 0966 | Prvšim rozem sem cě vidzěl (68%)
Prvšim rozem sem cě vidzěl, dys do pole hnala, [: hnedž si se mi ulubila, :] žes pěkně zpivala.*) Druhym rozem sem cě vidzěl, dys růže trhala, pytal sem cě o růžičku, tys mi ji nědala. Och, dalas mi ju, dala, vršek z ni’s urvala. Možeš poznać, můj synečku, že je laska mala. Třecim rozem sem cě vidzěl, dys lůžko scělala, pytal sem cě o peřinku, tys mně ji nědala. Oj, dalas mi ju, dala, peři’s z ni vybrala. Možeš uznać, můj synečku, že je laska mala. Štvrtym rozem sem cě vidzěl, dy jsi šata prala. Pytal sem cě o šatečku, tys mi ji nědala. Och, dalas mi ju, dala, mně ji něvyprala, možeš uznać, moj synečku, že je laska mala. Potem rozem sem cě vidzěl v kostele klečuce, němoh sem se ani modlić na tebě patřuce. Dybych tak byl Bohu služil jako, dzivča, tebě, byl bych davno svatym zostal s andělami v nebě.

Erben 7/023 | Zabil jest Matoušek (68%)
Zabil jest Matoušek, zabil Majdalenku, že jí nesměl vzíti za svoji manželku. Často tam chodíval, do půl noci býval; mile s ní rozmlouval, lásku přisliboval. Když hodina byla: „Vstaň, Madlenko milá! vstaň a vyprovoď mne do šírého pole!“ Majdalenka vstala, jej vyprovázela, běloučkým šátečkem oči utírala. Vyprovodila ho až k panskému dvoru: „Jdi už, můj Matoušku, s pánem Bohem doma! Neb já s tebou dále nemohu se bráti; lál by mně tatíček, lála by mně máti.“ Loudil ji a loudily tam až na rozcestí; ach, nenadála se tu svého neštěstí! Tam jí na krk šloupil, ruce, nohy zlámal, jako ten ukrutník s ubohou nakládal. Ona ho prosila: „Ach pro rány Krista! jen mne, můj Matoušku, nezabí dočista!“ Ona ho prosila: „Ach pro všecky Svaty! jen mne, můj Matoušku, nech vyzpovídati!“ „O! jak já dám tobě té zpovědi dosti, až tobě polezou z hlavičky ven kosti!“ Pak ji tam zahrabal pod zeleným hlohem, jen kousek fěrtoušku jí vykoukalo ven. A když domů přišel, otci tak povídal: „Už jsem mlynářovu Majdalenku nechal.“ „Dobře's tak, Matoušku, dobře's tak udělal, že jsi mlynářovy Majdalenky nechal. Ty si můžeš vybrat podlé své libosti, která bude míti stříbra, zlata dosti.“ „Ach! vy to, tatíčku, vy mně to pravíte: však o té žalosti v mém srdci nevíte!“ Když do zámku přišel, pan správce se ho ptal: „Kde jsi mlynářovy Majdalenky nechal?“ Majdalenka leží pod zeleným hlohem: a Matoušek stojí před širokým stolem! 1) Majdalenku nesou čtyry panny z trní, a Matouška vedou kati do vězení. Majdalenku nesou mládenci pod věnci, a Matouška vedou kati na šibenci. Tu rodičů prosil by mu odpustili, že tak skrze něho dcerušku ztratili. „My ti odpouštíme tvoji vinu všickni, jest-li ti odpustí právo Holomoucký.“ „Tatíčku, matičko! toho já nežádám: pro vaši Madlenku milerád umírám. Co jsem já zasloužil, sám trest na se žádám, a tuto výpověd na sebe vydávám: Hlavu na špic dejte, kolem mne lámejte: co jsem jí udělal, tak mně udělejte!“ Hlavu na špic dali, kolem ho lámali; jak sobě sám žádal, tak mu udělali.

Sušil 2355 | Už sa navracáme (68%)
[: Už sa navracáme :] z teho chrámu Páně. Chystajte nám stoly, stoly mramorové. Na ně prostírajte obruse hedbávné, na obruse dajte mise tufarové. A k tym misám dajte taléře cínové. K tym taléřom dajte užičky stříbrné. K tym užičkám dajte nože metalové. Vyhlédni, sokole, vyhlédni do pole, mnoho-li to hostů nevídaných jede. Štyry sta v zeleně, štyry sta v červeně. Starala sa máti, co jim jesti dáme. Tři sta volů máme, to jim zanecháme. Starala sa máti, co jim píti dáme. Tři sta beček máme, to jim píti dáme.

Sušil 0907 | Šebišovske pole (68%)
Šebišovske pole cele hložim kvitně, to moje srdečko [: na něm nepřivykně. :] Ale to bruzovske kvitně fialečku, to je pocěšeni mojemu srdečku. Pod tum našum klačum podkověnky skaču, o tebě, synečku, černe oči plaču. Psala bych ći psala, me spanile srdce, ale němom času, bo sě měnim krasu. Od velkeho žalu selzy mi kapaju a můj bile papir cele prolivaju. Na tem našem dumě plavy kohut pěje, z chudobne dzěvečky ledakdo se směje.

Bartoš 1901 / 0033 | Posłechněte máło (68%)
Posłechněte máło, co sa v pravdě stało; to s jednu ceruškú, Hudcovú Babuškú. Dyž słunečko miło měło zapadati, ubohé děvčátko bľížilo sa smrti. Dyž vyšła z Miłotic, k třetímu mostečku ten zlosyn ju popad za pravú ručičku. Bože můj, Bože můj! Co pak se to stało! Nemám tu žádného, jen tebe samého. Tatíčku, mamičko, otvírajte bránu, vezú vám Barborku cełú połámanú. Tatíček, mamička, jak ju uviděľi, z jejích modrých oček krév jí utíraľi. Na koho's, Barborko, na koho’s vołała, dyž ťa ta tyranská ruka mordovała? Byla bych vołała, na svého tatíčka, aľe sem nemohła promłúvit słovečka. Byla bych vołała, na svoju mamičku, ale sem nemohła otevřít hubičku. Tatíčku, mamičko, ostávajte s Bohem, za vaše chování pěkně vám děkujem. Za vaše chování, nohy ruce ľíbám; za vašu upřimnosť zapłať vám Pambů sám. Ostatní rodino, ostávajte s Bohem, za vašu uctivosť pěkně vám děkujem. Moje kamarádky, ostávajte s Bohem, nasaďte na můj hrob rozmarýnu kořeň. Rozmarýnu kořen, ľistí uzučkého, by ně pěkně voněł až do dňa súdného. Na Miłockém poľi růžička červená, ľeží tam Barborka krv'ú obarvená.