Smutný 19/014 | Stávaj starý stávaj hore kdosi u

9 words

Smutný 19/014 | Stávaj starý stávaj hore kdosi u (100%)
Stávaj starý, stávaj hore, kdosi u našej céry je

Bartoš 1901 / 0862 | A nevdávaj ňa mamko (90%)
A nevdávaj ňa, mamko, gde je céra s matkú, rači ňa móžeš dať řezníkom na jatku. A nedávaj ňa, mamko, gde sú dvě, tři céry, jakobys ňa dała mezi ľucipery. Vdaj ňa, mamko, rači, ja gde sú dvá, třé syni, - jakobys ňa dała mezi rozmarýny.

Černík 1908 / 067 | Keď som k vám chodzieval (90%)
Keď som k vám chodzieval, pálené nosieval, radi sce mňa mali, rodičóvja milí. A včil ku vám chodzím, pálené něnosím, už mi mamka hrešja: táhni od méj céry. Keď som k vám chodzieval, chodzievali páni, a deď já něchodzím, už něchodzí žjádný. Keď som k vám chodzieval, chodzievali ševci, keď som já zaněchal, zaněchali šetci.

Galko 3/013 | Dobrú noc tamtej materi (90%)
Dobru noc tamtej materi, [: kerá chová synov, céry. :] Poďme domov z toho domu, [: de sme mali dobru vôľu. :] Dobrú noc tamtej materi, [: kerá chová synov, céry. :]

Bartoš 1901 / 0430 | Zlatá panimámo co děłáte (90%)
Zlatá panimámo, co děłáte, že přede mnó dveři zavíráte? Pusťte mne do domu, ať já vidím vaší céry podobu. Vaša céra z okýnečka kóká, pustiła mě kľíček do kłobóka: Tu máš kľíč, možeš íť, možeš sobě pozľehónka otevříť. Dyž sem počał dveři otvírati, słyšeł sem tam miłó naříkati: Proč płačeš, naříkáš, dyž mě tady, moja miłá, ešče máš?

Bartoš 1901 / 0535 | Už sa uhodiła s půłnoci hodina (90%)
Už sa uhodiła s půłnoci hodina, ešče sa syneček po dědině túłá. Túłá sa on túłá, nemože trefiti; nechce mu miľenka dveří otevříti. Já bych ti synečku ráda otevřeła, dyby mně hłavěnka moja neboľeła. Hlavěnka mně boľí, maměnka mně nedá, že ona svéj céry ľadakomu nedá. Dyby mně maměnka ľadakomu dała, dycky by płakała, za mnú pohľédaja.

Sušil 0353 | U Krakova na dolině (10%)
U Krakova na dolině pase dívče vrané koně. Přišel k ní šohaj z Krakova, zajal jí koně do dvora. 1) Dávala mu tři dukáty, 2) dva stříbrné, jeden zlatý: 3) Nechaj, švarné děvče, sobě, zítra večír přijdu k tobě. Chceš-li ty k nám chodívati, mosíš dobrý pozor dati; 4) naša mama zticha 5) spává, ona dobrý pozor dává. 6) Stávaj, starý, stávaj hore, kdosi u naší dcery je. Než starý z postele skočil, šohaj oknem ven vyskočil. Ven vyskočil a zavískal a děvečce ruku stískal; ostávaj tu s Bohem, milá, já mládenec, a ty jiná. Jak pak bych já jiná byla, sak sem s tebú málo byla. Dyby bylo půl hodiny, nejmenuj se mezi panny. Dybys měla na tisíce, nebudeš ty pannú více; a já jenom dva grýcary, přece budu šohaj švárný. Pusť pérečko 7) po tej vodě, půjde-li ti po svobodě; bude-li ti k vrchu plyvať, budeš v našem domku bývať. Dyž to pérko namáčala, do voděnky ho házala: Plyvaj, mé perečko, do dna, abych byla vínka hodna. 8)

Černík 1908 / 293 | V sucholozskéj seči (8%)
V sucholozskéj seči jeleneček bečí, bečí, bečí, béká, hajný naň ho čeká. Počkaj, jelenečku, zatrepeš hlavičkú, potom si spomeneš na svoju mamičku. Má mamička stará ťažko mňa chovala, strelil hajný na mňa, hlavenka má padla. Staň, synečku, hore, pocešenie moje, už němám žjadného, len tebja samého. Něstaněm, mamenko, nění, moja, možná, už je má hlavenka na prach zmotolená.

Erben 7/004 | Když jsem šel přes ten černý (7%)
Když jsem šel přes ten černý les, 1) žaly tam dvě panny oves. Řekněte vy mně, panenky, mého srdce holubinky: Žne-li tu také má milá? je-li tak zdráva jako já? „Ach není, není – umřela, včera tejden pohřeb měla.“ Ukažte mně tu cestičku, kudy nesli mou holčičku. „Dobrá cesta, povědomá, rozmarínkou opletená. Dobrá cesta, až nahoru k tomu novému hřbitovu. Kudy ji nesli mládenci, tudy vyrostli kamenci. Kudy ji nesly družičky, tudy vyrostly růžičky.“ Ukažte místo, kde leží. „Za kostelíčkem u dveří.“ Dvakrát jsem hřbitov obešel, mé milé hrob jsem nenašel. Po třetí hřbitov obcházím, mé milé hrob tu nacházím. „Kdo to šlape po mém hrobě, 2) že nedá mrtvým pokoje? Čuchá travičku zelenou, sráží rosičku studenou.“ Vstaň, má milá, vstaň z hrobu ven, podívej se, tvůj milý jsem. Třetí rok dnes mi vypršel, a já si pro tebe přišel. „Ráda bych já vstala z hrobu, ale nemohu pro mdlobu Mé srdéčko je sklíčené, ruce, nohy zdřevěnělé. Hledej, milý, mezi hroby, má tam hrobař své nádobí. Má tam motyku a ryčku: vykopej si svou holčičku. Až mé vykopáš z hrobu ven, pak si mě s sebou domu vem!“ Moje milá vykopaná, rozmarínkou opletená, však co po ní - je studená! Kam's, má milá, dary dala, které jsi ode mne brala? „Jest-li jsem já dary brala, já jsem jich s sebou nevzala. Má matička ty dary má, 3) jdi, ona ti je zase dá. Máš tam šáteček červený, a v něm prstýnek stříbrný. Ten šáteček hoď do trní,4) bude konec milování. Ten prstýnek hod do moře, bude konec všeho hoře.“ Zvoňte zvony na vše strany, umřelo mi potěšení. Svadnul mi mladé růže květ, protož mne mrzí celý svět! 1) Když jsem jel z Prahy silnicí, žaly tam panny pšenici. Já se jich ptám, která je má? ozvi se mi, moje milá! „Tvoje milá už umřela atd. 2) „Kdo to šlape po mém hrobě, cuchá mi trávu na hlavě?“ Jsem tvůj milý, z vojny jedu, čtyry vrané koně vedu. Pátého mám na provodě: vstaň má milá, vyprovoď mě!“ 3) Něco jsem chudým rozdala, něco mé matince dala. Prstýnek má panímáma, jdi, můj milý, ať ti ho dá. Kus ho zahodíš do trní, budeš milovat zas jiny. Kus ho zahodíš do moře, bude konec lásky hoře. 4) Ten prstýnek hoď do vody, ať mne hlavička neboli. šáteček hoď na Pražský most, však máš tam jiných děvčat dost.

Bartoš 1901 / 0536 | Svítił měsíc nad naším huménkem (7%)
Svítił měsíc nad naším huménkem, stójí šohaj pod naším okénkem. Staň milá, otevři, já stójím u dveří; stávaj hore, moje potěšéní. A já bych ti miľeráda stała, aľe že mně můj tatíček bráňá; bráňá mně má mati, nedajú mně stati, abych s tebú nemrhała nocí. Počkaj, miłá, šak ty budeš płakat, až já budu na koníčka skákat; na koníčka skákat, ostrožkama břinkat, počkaj, miłá, šak ty budeš płakat. A co bych já, šohajku, płakała, šak sem já ti pérečko nedała; dała, aľe v noci, neviděľi všeci, enem šohaj, tvoje čérné oči.

Bartoš 1901 / 1204 | A v tom městě Hodoníně (7%)
A v tom městě Hodoníně kasárňa maľovaná, v keré była má hłavěnka veľice sturbovaná, była ona sturbovaná, od samého jenerála; už to ináč byt nemože, já vojákem mosím byt. Dyž ňa na radní dům védľi, moje vłasy střihaľi, tenkráť pro mňa rodičové přežałostně płakaľi; proč płačete, naříkáte, šak vy ně nepomožete; už to ináč byt nemože, já vojákem mosím byt. A dyž było o půł noci, vyšła krásná vězdička, přišła za mnú do kasárně má miłá gaľánečka; přišła za mnú do kasárně, stáła u mojí posteľe: Stávaj hore, duša moja, já už stójím u tebe. A co bych já hore stáváł, šak ty ně nepomožeš, dybys za mňa dušu dała, tak ty ňa nevymožeš; mám čižmičky z ostruhami, vraného koňa v maštaľi ; už to ináč byt nemože, já vojákem mosím byt.