Erben 3/127 | Polez Hana polez dolů

18 words

Erben 3/127 | Polez Hana polez dolů (100%)
Polez, Hana, polez dolů, my už pojedeme domů: Honzíčka dostaneš, sama s ním zůstaneš, polez, polez, polez dolů!

Erben 2/631 | Ach ouvej bolí mě! (53%)
Ach ouvej, bolí mě! a nevím, co je mně: vlezla mi housenka do čepice; láskou jsem zapálen, srdce jako plamen: polez ty housenko z čepice ven!

Erben 9/004 | Už nebudou víc ty časy (27%)
Už nebudou víc ty časy, které někdy bývaly; už se nebudem tak mívat, jak se naši mívali. Ten svět zlořečený, celý převrácený: nebývalo jindy lak všecko naopak. Kde jsi který z starých Čechů, pohleď trochu z hřbitova; zajisté bys nyní řekl: Umřu já radši znova! Tak se nyní plete v tom zmateném světě: vždyť to nebývalo tak všecko naopak. Rozum lidský na se béře, co unesti nemůže; nepřeměň dobrým loktem na svém těle té kůže. Jak se zdá, tak střelí, necht trefí, neb chybí; myslí, že je dobře tak, zatím naopak. Víry, lásky, upřímnosti ani jiskra nedoutná; za to nyní jen panuje faleš, hana pokoutná. Kdo s koho, ten toho, ne málo, radš mnoho; nebývalo jindy tak všecko naopak. Kde upřímnost staročeská, která někdy bývala? Pominula, zahynula s těma lidma starýma. Kde jindy upřímnost, nyní lež, podvodnost; jest to na tom světě tak všecko naopak. Na starého pána Boha mladí zapomínají, jako by už ani nebyl, mnozí nyní dělají: nepřijde do hlavy, že se smrt dostaví, že nás též obrátí tak všecky naopak.

Černík 1908 / 245 | Hanulienka (27%)
Hanulienka, Hana, pójdzeš-i ty za mňa? Janíčenko, Jano, treba zajtrá ráno.

Černík 1908 / 092 | Hanulienka (27%)
[: Hanulienka, Hana, :] [: hdze's tu vodu brala? :] [: Veru ta voděnka :] [: čarovaná bola :] [: A já som sa dzieval, :] [: čo's ju čarovala: :] [: Sedem otčenaší :] [: nad ňú's vyčítala, :] [: Veru ta voděnka :] [: čarovaná bola. :]

Sušil 1706 | V šírém poli hruška stojí (18%)
V šírém poli hruška stojí, vršek se jí zelená, pod ní stojí má panenka, je celá uplakaná. Copak plačeš a naříkáš, má zlatá holubičko, tu máš šátek a utři si svoje černé očičko. Nač bych si ho utírala, dyž ješče plakat budu? A to proto, falešníku, že já tvoja nebudu. Ten prstýnek, cos mně dala, ten já nosit nebudu, pustím ho po Moravěnce a sám se dám na vojnu. Už byl od ní na dva hony, ješče na něj volala: Pověz ty mně, můj synečku, čím sem tě rozhněvala. Hněvalas mě, už nebudeš, ješče na mně spomeneš, dyž já sednu na koníčka a ty tady zůstaneš. Můžu zůstat neb nezůstat, nebo taky s tebou jet, rodiči jsou na krchově, ti nebudou nic vědět. Bratr, sestra sou na živě, ti mně bránit nebudou, co je mně od Boha daný, já pojedu za tebou.

Erben 2/311 | Teče voda teče (18%)
Teče voda, teče po potoce k řece: namluvil si mladý hulán modrooké děvče. Ach mámo, mamičko! dodejte mně rady: naučil se za mnou chodit jeden hulán mladý. „Ach dcero, dcero má! zanechej hulána: huláni ti pryč odjedou, ty zůstaneš sama.“ Ach mámo, mamičko! špatná vaše rada: já už mám šaty svázané, půjdu s hulánama. Huláni, huláni! pěkné koně máte: já bych s vámi taky jela, kterého mně dáte? „Žádného jiného, než toho vraného: pěkně bude osedlaný, sedneš si na něho.“ Když bylo po roce, vrátila se k matce, přinesla si hulaňátko v strakaté peřince. Ach mámo, mamičko! pomozte nyníčko: bude vám moje děťátko říkati: Babičko! „Ach dcero, dcero má! špatná moje rada: nechť tobě nyní pomůže, s kým jsi radu brala!“ Ach Bože, pře-Bože! co jsem já myslela, že jsem svou milou matičku poslechnout nechtěla! Teď jsem osaměla, jako holubička, kterážto letí do světa, hledajíc samečka. Teď jsem osaměla, jako hruška v poli: když hrušky jsou očesaný, ona smutně stoji. Teď jsem osaměla, jako kůl u cesty: teprva nyní poznávám, jaké mám neštěstí!

Erben 5/330 | Když jsem já šel od své (18%)
Když jsem já šel od své milé, bylo slunce vysoko: podívej se, má panenko, jak jsem já už daleko. „Daleko jsi, můj holečku! daleko jsi ode mne: ale jseš-li tak upřímný, však ty přijdeš zas ke mně!“ Byl jsem od ni troje hony, ještě na mě volala: „Odpust mi, můj nejmilejši, v čem jsem tě rozhněvala!“ Rozhněvala jsi mě jednou, víc mne hněvat nebudeš: já si sednu na koníčka, ty tu sama zůstaneš. „Nezůstanu, nezůstanu, a já můžu s tebou jet: rodičové na hřbitově, ti nebudou nie vědět. Bratr, sestra nelaskavi, ti mi bránit nebudou: já si sednu na koníčka a pojedu za tebou.“

Bartoš 1901 / 0733 | V neděľu ráno (18%)
[: V neděľu ráno, :] drobné dýšč padá, proč pak moja miłá, proč moja jediná do mňa negadá.* Vyšła děvčina, vyšła jediná, jako z růže květ, ej, stáła, stáła, pro mě zapłakała, změnił se jí svět. Čeho ty płačeš, čeho žełuješ, děvčino moja? Proč pak nemám płakať, proč nemám naříkať něbudem tvoja. Budeš, ty miłá, budeš jediná, budeš, dá-ľi Bůh; ľidé mi tě raďó i rodiče dajó, nech nás sódí Bůh. Ty pudeš horó, ty pudeš horó, a já doľino; ty zakvitneš růžó, ty zakvitneš růžó, a já maľino. Ty pudeš horó, ty pudeš horó, a já hostincem; ty zůstaneš pannó, ty zůstaneš pannó, a já młádencem. Ty budeš pannó, ty budeš pannó, v tom veľkým dvoře; a já budu knězem, a já budu knězem, v novým kłášteře. Až my pomřeme, až my pomřeme, zkážem sám sobě, zlatéma ľiterama, zlatéma ľiterama, vyryť na hrobě. A hdo tam pude, a hdo tam pojede, přečte sám sobě, co pak za kochaně, co za miłovaně, ľeží v tem hrobě.

Erben 2/602 | Jak’si řeknu tak udělám (18%)
Jak’si řeknu, tak udělám, bez milého nebudu: doběhnu si do kasáren, milého si přivedu! „Čerta, holka, ne milého, čerta, holka, dostaneš: voják vodsad mašíruje, ty pak sama zůstaneš.“

Sušil 0237 | Kdo to chodí po krchově (2%)
[: Kdo to chodí po krchově, :] po krchove po mém hrobě? Šlape travičku zelenou, sráží rosičku studenou? Chodí tady náš pan šafář, z tohoto dvora hospodář. 1) Zkažte vy tam mojí paní, ať mně pošle čechel nový. 2) Že já v tom ležet nebudu, že raděj ven z hrobu půjdu. 3) Mám čechel v neděli šitý a do mše svaté válený. Přišel šafář, přišel domů, sedlu za stůl, sklonil hlavu. Co pak ste tak neveselý, snad vás vaše hlava bolí? Mě má hlava nic nebolí, mé srdce je zarmoucený. Zkazuje ti pán tvůj první, bys mu dala čechel nový. Že on v tom ležet nebude, že raděj ven z hrobu půjde. Že je ve čtvrtek přadený, v pátek velký ovářený. V sobotu po slunci praný, v neděli do mše válený. Dvanáct truhel otevřela, žádné košile neměla. Když třináctou otevřela, tam ta košile ležela, na krchov s ní pospíchala. Kdo to chodí po krchově, po krchově po mém hrobě? A já su to, tvoje paní, nesu tobě čechel nový. Otvírejte se, hrobové, moje paní sem ke mně jde. Hrob Boží se hned otevřel a tam ten pán její ležel. Ona k němu přistoupila, hrdla se ho zachytila. Nechytej se krku mého, dyť vidíš jen mrtvé tělo. Třeba tělo mrtvé bylo, když mně bylo někdy milo. Stup, paní, stup ty doleji, vyvrž klíče na hrob nový, to sirotkům na znamení. Přiletěli dvá holoubci, sedli sobě na zvonici. A tak překrásně houkali, jako by hrany zvonily. Jak sirotci uslyšeli, hned na krchov pospíšili. Ach, matičko roztomilá, komu ste nás poručila? Poroučím vás Pánu Bohu, Matce Boží pod ochranu. 4)