Bartoš 1901 / 0990 | Švagerovy žničky to sú Bóže žničky

10 words

Bartoš 1901 / 0990 | Švagerovy žničky to sú Bóže žničky (100%)
Švagerovy žničky, to sú, Bóže, žničky, ony zasłúžily dobréj sľibovičky.

Bartoš 1901 / 1003 | Švagerovy žničky dómu idú dómu idú (99%)
Švagerovy žničky dómu idú, dómu idú, dómu idú, vedú za sebú kozu bíłú, kozu bíłú, kozu bíłú, kozu bíłú. A majú na ní hrkávěnky, hrkávěnky, hrkávěnky, za to dostanú gořaľenky, gořaľenky, gořaľenky, gořaľenky.

Bartoš 1901 / 1004b | Otvíraj gazděnko (40%)
Otvíraj, gazděnko, otvíraj tý vrata, nesem ti věneček ze samého złata. Ze samého z łata, ze samého kvítí, podívajte vy sa, jak sa on nám svítí. Otvíraj, gazděnko, otvíraj tý dveři, až si nepołámem na věnečku péří. Otvíraj, gazděnko, otvíraj tý dveři, až sa podíváme, co máme k večeři. Máme-i k večeři kysełů poľévku, tož my ti utečem půjdeme do šeňku. Ty gazděnko mładá, stroj večeřu ráda, stroj ty nám ju směľe, žały sme veseľe. Gazděnko v rubáčku, napeč nám kołáčků, jakových takových, třeba zemňákových. Gazdo náš, gazdo náš, chystaj nám ałdamáš, chystaj nám ho z łásky, zbírały sme kłásky. Ani ne do skľepa, ani do světničky, abys ty neuctił svoje piľné žničky! Gazdo náš, gazdo náš, chystaj nám ałdamáš, v́éru sa před námi do skľepa neskováš

Sušil 0214 | Rojily se včeličky; (1%)
[: Rojily se včeličky; :] nebyly to včeličky. To byli dobří ludé, dobří ludé měščané. Pro dcerušku přijeli, vezma dcerku pryč jeli. O, má milá matičko, nedajte mia dalečko. Dajte mňa naprotivo, ať je mi všecko milo. 1) Čím dalej, tym najlepší, dceruško najmilejší. Dcerka sa rozhněvala, do roka nepřijela. A jak bylo po roce: Poďme, milý, k mej matce. A když k matce přijeli, žádného tam nenašli. Enom jedno pachole, které stálo při stole. O, má milá sestřičko, maměnka nám umřela. O, můj milý bratříčku, co mi poručila? Štyry koně ve dvoře, sto zlatých na komoře. 2)

Sušil 0707 | Teče voda studená (1%)
Teče voda studená, nesmím koně brodiť, má milá je daleko, nesmím za ňó chodiť. Rozvijej se, rozvijej, červená růžičko, dej ti Pámbůh dobró noc, milá galanečko. »Rozvijej se, rozvijej, modrý tulipáne, dej ti Pámbuh dobró noc, můj milý galáne.« A dobró noc, dobró noc, ale ne na věčnosť, ale až tě pomine ta tvoja falešnosť. Ja, pomine, pomine, lebo nepomine, lebo ta naša láska na věky zahyne. Zahyne, zahyne, zahynóti musí, a šak tě k nám, synečku, černí ďási nosí.

Černík 1908 / 287 | Okolo Hrozenka (1%)
Okolo Hrozenka vodzenka ceče, skázal mně šohajko, že mňa už něsce, a keď mňa něsce, já na to nědbám, smutku něpovedzem, lebo ho němám. Jaký bych, Bože mój, já smutek mala, keď som ho hý verně němilovala, milovala som, ale jen špásom, něvedzel šohajko, že falešná som. Vylecel slavíček na Javorníček, prišol k nám pod okno švarný Janíček, ej prišol, prišol, ale něskoro, chcel sa se mnú smlúvac, mně sa něscelo. Ej, snad sa, Anička, snad na mňa hněváš, ej, keď mi dobrú noc ani nědáváš, ani dobrú noc, ani slovečka, snad sa na mňa hněváš, má frajérečka?

Černík 1908 / 225 | Šlo dzievča na vodu (1%)
Šlo dzievča na vodu pres jednu zahradu, ztracilo tam ono tu svoju slobodu. Prišla ona domů, horce zaplakala, tak sa svým rodičom velmi žalovala. Ach, Bože, mój dobrý, rodičovja moji, hdze že sa mi podzel mój vienek zelený? Tvój vienek zelený, ach, už je ztracený, ach, už je on dávno v Dunajku hodzený. V Dunajku, v Dunaji, v téj hlubokéj vodze, ach, Bože, mój dobrý, dolu vodú ujdze.

Erben 7/020 | Byl jest jeden zeman (1%)
Byl jest jeden zeman, měl překrásnou dceru, ach Bože! Přebože! jménem Kateřinu. Zvěděl o ní, zvěděl ten Turecký kníže, ach Bože! Přebože! psaníčko ji píše. Psaníčko jí napsal, prstýnek dal k tomu, aby bylo dáno do jejího domu. Jak psaní dostala, dala pantátovi, aby se podíval co v něm psáno stoji. Pantáta čte psaní, smutně sobě vzdychá, ach Bože! Přebože! smutně sobě vzdychá. „Můj zlatý pantáto! co vy tak vzdycháte? co vy v tom psaníčku zlého nalézáte?“ „O má dcero drahá! kterak nemám vzdychal, když tě mám Turkovi za ženu odevzdat?“ „Můj zlatý pantáto! toho nedělejte, tomu Turkovi mne v ruce nedávejte!“ Turek jede do vrat. „Jděte mu otvírat: já jdu do komůrky, tam budu umírat.“ „Dobrej den, matičko! kde je vaše dcera?“ „Tam v komůrce leží, ach, umřela včera!“ Nechtěl Turek věřit, do komůrky zašel, ach Bože! Přebože! umrlou ji našel. Vyndal z kapsy šátek, utíral si líčko: „Proč’s mě opustila, má drahá perličko?“ Dal jí rubáš šíti z růžové dykyty: „Proč jsi mi uvadlo, mé převzácné kvítí?“ Vyndal drahé perle, dal jí kolem krku; vyndal zlatý prsten, dal na její ruku. Dal jí truhlu líti ze stříbra čistého, a na truhlu víko ze zlata ryzého. Stříbrnou motykou dal jí hrob kopati, a zlatou lopatou zem vyhazovati. Dal ji hrana zvonit po celé krajině, aby bylo slyšet do Turecké země. Turek z domu jede, dcera z komůrky jde: „Provázej tě pán Bůh do Turecké země!“ Turek jede v poli, kloboučkem zatočil, Ach Bože! Přebože! hořem se rozskočil.

Erben 7/019 | Plouli rytíři po brodě (1%)
Plouli rytíři po brodě, připlouli k nové hospodě. „Šenkýřko, hezkou dceru máte! komu ji ke cti dochováte?“ „To není, rytíři, dcera má, jeť to dívecka služebná.“ Poslala Lenorku pro vodu, smýšlela o ni zlou radu. Lenorka pozorná byla, pod okýnkem je slyšela. „Jdi, Lenorko, jdi lůžko stlát, pan rytíř dřímá, půjde spat.“ Lenorka do pokoje vkročí, pan rytíř si ji zaskočí. „Nech ty mne, rytíři, s pokojem, ať odejdu s pánem Bohem! Ač jsem jen dívečka služebná, můj rod se tobě vyrovná.“ „Jak se mi tvůj rod vyrovná, když jsi dívečka služebná?“ „Když jsem já maličká byla, před domem jsem si hrávala. Po zlatém písku jsem běhala, červeným jablíčkem koulela. Jeli jsou tudy cikáni, na vůz pod plachtu mne vzali. Do cizí země zavezli, za míru ovsa prodali.“ „Pověz mi, Lenorko má milá, jaký to dvůr tvůj otec má?“ „Dům je z bílého mramoru, okna z červených kamenů.“ „Oj, ty’s Lenorka, sestra má, sestra má vlastni rozmilá! Sedům let jsem tebe hledal, všecky země jsem prohledal. Lehni si, sestřičko, na lože, já budu chodit po dvoře. A když už bylo na ráno, bylo jest na ni voláno: „Vstávej, Lenoro, nahoru! vem bílý čepec na hlavu.“ „Vstávej, má sestřičko, nahoru! pojeden k bílému dvoru. Panímámo! co mi dáte? mou nevěstu uhlídáte!“ „Ach, což mi po tvé nevěstě, když budu vždycky jí v cestě!“ „Panímámo! co mi dáte? mou sestřičku uhlídáte!“ „Stříbro, zlato bych ti dala, kdybych ji zas uhlídala!“ A když se spolu vítaly, obě radostí plakaly. Nedaleko Kolína stojí hospoda nová, stojí hospoda nová, z kamene vystavená. Jedou tam tři pánové, tři krásni rytířové: „Hej, šenkýřko, toč pivo! skoč, šenkýřko, dej víno!“ Kačenka víno nese, až se ji hlava třese, to od dobrých korálů, od stříbrných tolarů. „Je, šenkýřko, dcera tvá? čili tvoje přátelská?“ „Ani není dcera má, ani žádná přátelská. Od formanů koupená za čtyry mázy vína, za čtyry mázy vína, za jednu otep sena.“ „Co, šenkýřko, co ti dát, bych s ní moh té noci spát?“ „Pět dukátů nebo šest, dost bude za její čest! Jdi, Kačenko, lože stlát, pan rytíř už půjde spat!“ Jak Kačenka pokročí, rytíř za ni poskočí. „Ani se mne netýkej, mou osobo ve cti měj! jsemť já z rodu dobrého, z rodu tobě rovného!“ „Když jsi z rodu dobrého, oznam mi otce svého.“ „Můj otec pán rytířský někde v zemi Uherský.“ 1) „Prosím, dej mi znamení, jaké má on staveni?“ „Stavení je z mramoru, zlaté schody nahoru.“ „Ty‘s, Kačenko! sestra má, sestra moje rozmilá, co dítě ukradená, nyní zas nalezená! Sedům let jsem tě hledal, s koně na koně vsedal, s koně na koně vsedal, tři sta jsem jich potrhal! Pojď, šenkýřko, nahoru, zaplatím ti tvoji mzdu.“ Šla šenkýřka nahoru, rytíř uťal jí hlavu – zaplatil jí její mzdu. 1) V písni slovenské sní místo toto: – som a rodu velkého Dinděš krála mladého; v lužické pak stoji: Čeja da Maruška tola ty sy? „Z cuseje zemje Kajnfaljerec džóvka.“

Sušil 1277 | Bude sa vydávat (1%)
[: Bude sa vydávat :] ubohá sirota. Svých rodičů nemá, sú u Pána Boha. A ta její máti tam u Boha klečí: Ach, Bože můj dobrý, pusť mia na svět bídný. Mám tam jednu dceru, chcú ju brat za ženu. Kristus jí povidau, zostaň tuto, ženo. A já tam sám půjdu, místo jim požehnám, požehnání jim dám.

Sušil 1344 | Můj tatičku stary (1%)
Můj tatičku stary, moje zlate oje, dy stě rajdovali, dycky bylo dobře. Jak stě vy, tatičku, přestali rajdovať, hned smy my museli po světě vandrovať. Ma mamulko mila, moja rado dobra! Dy stě radiť měli, hlyboko stě lehli! Můj mily tatičku, proč tak tvrdo spitě? A mně je tady zle, vy o tom něvitě. Ma mamulko mila, hlyboko ležitě, dyž vy o mej křivdě velikej něvitě. Ma křivda velika, můj zarmutek těžky; šak mně ho pomůže mily Pan Bůh snesti.