Sušil 0532 | Horno mi je horno

14 words

Sušil 0532 | Horno mi je horno (100%)
Horno mi je, horno, už je všecko darmo, už s mojím synečkem dosedá ledakdo.

Sušil 0533 | Horno mi je horno (100%)
Horno mi je, horno, už je všecko darmo, už s mojím synečkem posedá ledakdo. Posedá, posedá, ledajaká dáma, co ona neměla jakživa galána. Jakživa galána, jakživa milého,1) a včil s ním posedá do rána bílého. Posedaj, posedaj, enem mně pokoj daj, enem sa, dcérečko, ze mňa nevysmívaj. Nebudu, nebudu, v tem Ujezdě bývat, lebo mně nedajú dobrej vody píjat.

Sušil 0674 | Nad naším humenkem nade dvorem (78%)
Nad naším humenkem nade dvorem točí se syneček s vraném koněm. Panenka vyhlídá, vrata mu votvírá: Pojeď honem. Ach, pojeď, pojeď, mé potěšení, potěš mý srdečko zarmócený. Zarmótí ledakdo, potěšit nemá kdo, pojeď honem.

Sušil 0907 | Šebišovske pole (77%)
Šebišovske pole cele hložim kvitně, to moje srdečko [: na něm nepřivykně. :] Ale to bruzovske kvitně fialečku, to je pocěšeni mojemu srdečku. Pod tum našum klačum podkověnky skaču, o tebě, synečku, černe oči plaču. Psala bych ći psala, me spanile srdce, ale němom času, bo sě měnim krasu. Od velkeho žalu selzy mi kapaju a můj bile papir cele prolivaju. Na tem našem dumě plavy kohut pěje, z chudobne dzěvečky ledakdo se směje.

Sušil 0482 | Červené modré ořeší (77%)
Červené, modré ořeší, kdo mně srdečko potěší? Zarmútí mně ho ledakdo, potěšil by ho, nemá kdo. Potěšil by ho Janíček, ale mu nedá tatíček.

Bartoš 1901 / 0111 | Počuvajtě ľuďá šetci (16%)
Počuvajtě ľuďá šetci, co sa stało téjto noci na tom našem horniém konci. [: Šohaj diévča odłudzuje :] od otca aj od matěre. [: Tak ju duuho odłudzovał :] do světa s ňú zavandrovał. [: Duuho oni vandrovaľi :] k večeru si spočívaľi, Viém já jednu doľinečku, [: v doľinečce studiénečku; :] tam si oni spočívaľi [: večera sa dočekaľi. :] [: Stěľ, má miłá, biéłé łože :] už to jináč byť němuóže. [: Jako bych já postěľ stłała :] perin som si něnabrała.

Černík 1908 / 038 | Janíčko s gajdami (16%)
Janíčko s gajdami, seber sa, choj s nami na druhú dzedzinu, namlúvac dzievčimi. V horním konci svjécja, v dolním zažjéhajú, naprostřed dzedziny dzjévča namlúvajú. Něnamúvajce mňa, veru vam něslúbím, veru medzi vami žjadného nělúbím. Kebych medzi vami kterého lúbila, veru bych vám bola už dávno slúbila.

Sušil 2279 | Hylom hylom (16%)
Hylom, hylom, posluchajte, domácí, horní, přespolní, co vám budu povídat v svatodušní pondělí. Před týmto domem ptáčkové zpívajú, že ty panenky všecí mládenci rádi majú. Hylom *) Poslechněte, domácí, horní, přespolní, co vám budu povídati v svatodušní pondělí. Že je tu mračenko jasné, že jsú tu děvčátka krásné. Hylom. Poslúchajte, domácí, horní, dolní, přespolní, co vám budu povídati v svatodušní pondělí. Že jsú tu u domu kláty, že jsú tu děvčata jak karafiáty. **) Poslóchéte, horní, dolní, domácí, přespolní, co vám budu povídati v svatodušní pondělí. Před tímto domem hruška kamenka, je tu švarná panenka atd.

Bartoš 1901 / 0125 | U súsedů za dveřama (16%)
U súsedů za dveřama, [: stójí posteľ s peřinama. :] Na posteľi synek ľeží, [: porúbanú hłavu drží. :] Cos, děvečko, cos děłała, [: žes miłého nebrániła? :] Brániła sem, nemohła sem, [: vezňa šátek płakała sem. :] Jak mu do hłavy rúbaľi, [: krvú stěnu postříkaľi. :] Miłá stěnu zaľičuje, [: krév nevinná přestupuje. :] A ona jí nezaľíčí, [: dokáď se s ním nerozłúčí. :] Jak se s miłým rozłúčiła, [: nevinnú krév zaľíčiła. :]

Sušil 0577 | Kameňu kameňu (16%)
Kameňu, kameňu, těžko srdcu mému, rozděl se1) na dvoje, potěš srdce moje! Dyby se ten kameň ve zlato obrátil, co by se děvčati syneček navrátil.2) Srdce mé, srdce mé, proč’s tak zarmúcené? Hoříš jako plameň, visíš jako kameň. Horno mi je, horno na mojem srdečku, jak by mě ho svázal červenú šnúrečkú. Červená šnúrečka je velice tenká, ona se vřezala do mého srdeňka.

Sušil 0274 | Objel syneček kolem černý les (16%)
Objel syneček kolem černý les, nadvandroval si Vanov, pěknou ves. Přijel k Jarošovejm, zatlouk na vrata, vyšla Marjánka sama devátá. Kdo nám to tluče na naše vrata? Ať neotlouká stříbra a zlata. Já jsem tvůj milej z dalekej země, žádám, Marjánko, nocleh u tebe. Ráda, synečku, ráda nocleh dám, v horní komoře, kde sama léhám. Ustlala lože v horní komoře, rozčesávala vlasy, kadeře. Bylo půl noci, koníček řehtal, aj se Jarošů domek otřásal. Marjánka stala, čtvrt ovsa dala, zas polehoučku spat poléhala. Což pak, synečku, což tak tvrdě spíš, že svého koně hlasu neslyšíš? Já svého koně hlasu málo dbám, jen když Marjánku při svém boku mám. Až bude svítat, jejte pryč od nás, a neříkejte, že ste byl u nás. Ale řekněte, že ste koně pás na louce zeleny, v rose studeny.