Kolberg 06.2 / K0333

3 words

Erben 7/007 | Poslyšte panny (100%)
Poslyšte panny a vy mládenci, co jest se stalo v městě Kamenci. Byl tam řemenář a ten měl syna, ten si namluvil dceru ze mlýna. Ta její matka v tom zbraňovala: „Radš tě utopím, než bych tě vdala!“ A ten řemenář jak to uslyšel, on se rozhněval a do světa šel. A na té cestě slovo si dali, aby rok a den na se čekali. Ta její matka psaní napsala, že už svou dceru tejden provdala. Napsala psaní drobnou literou, že už má dceru tejden provdanou. A ten řemenář jak to uslyšel, on se rozstonal, třetí den umřel. Když se ta dcera dočkat nemohla, šla pod oblohu, jej zaklínala: „Kdybysi ty byl v pekle zavřený, ty tu musíš být v tom okamžení!“ Ta její matka nad ní horlila, aby domů šla a se modlila. „Darmo modleni, když já se trápím; pro potěšení věk si ukrátím!“ Dřív než hvězdičky svítit počaly, venku před domem koně dupaly. „Ach Bože, Bože! kdo to k nám jede? otvírejte se vrata oboje!“ „Jedn, má milá, jedu pro tebe: bez tebe nemám v hrobě pokoje. Vstávej, má milá! s lože bílého, musíš opustit manžela svého.“ „Ach, já žádného manžela nemám, na tě, můj milý, toužebně čekám!“ „Vstávej, má milá, vstaň se šněrovat; čas mi dochází, nemohu čekat. Můj kůň je rychlý jak střelná rána: ujede s námi sto mil do rána.“ A když vyjeli z města za bránu, hosti čekali na jejich svatbu. A když přijeli k místu hřbitova: „Otvírejte se vrata hrobová!“ Otvírejte se vrata hrobová: vezem nevěstu, svatba hotová!“ Černé dvéře se hned otevřely, a milý s milou v hrobě zmizeli. Když nemohli být za živa svojí, nyní po smrti pospolu spějí.

Bartoš 1901 / 0088 | O ty Čierná Horo (100%)
[: O ty Čierná Horo, čo tak smutne stojíš? :] Povedz mi ľen, povedz, dze je Kovačovic ? [: Ja čo ty ja poviem, ked já sama neviem, :] chodził k nám do škoły, tri roky jeden den. [: Ešče on nevedzeł, kedy noc, kedy den, :] aľe sa dovedzeł, až ked boł prichycen. [: Ked mu ony ručky, do žeľiez dávaľi, :] hore do Mostáru, na hrad odvádzaľi. [: Vojsko za ným ide a gvery ľáduje, :] aby jim neušieł, veľmi ho strehuje. [: Do Mostaru prišieł, hned tam na hrad išieł, :] svého kapitána též on tam už našieł. [: Vitaj Kovačovic, už zme tam obidva, :] . . . . . . . . . . . . . . . . . . [: O vy Rosbachové, nescínajte hłavy, :] nech sa odeberem, do téj Čiernéj Hory.*)

Sušil 1618 | Má moja mamička veliký žau (100%)
Má moja mamička veliký žau, že sa jej synáček do vojny dau, do vojny dau, šablenkú hrká, už sa mej mamičce srdco puká. Nepuačte, mamičko, za tym synem, šak vám on ve vojně nezahyne, o rok, o dva, mamičko dobrá, bude vám synáček z vojny doma.

Černík 1908 / 270 | Jedna dve (100%)
Jedna, dve, tri, štyry, pet, šesc, sedem, osem, děvac, desac, jedenástá hodzina, ta milého zbudzila. Vítaj, milý, keď si prišol, už je rok preč, čo's odešol, jaký sa ci sníček zdál, keď si prišol dněska k nám? Mně sa sníček nězdal žjadný, idzem sa ptac, hdo je zdravý, jak sa, milá, jak sa máš, jak sa, milá, tu chováš? Ešče temu něverila, zlatý prscienek mu dala, a jak mi ho něvrácí, něch mu Pámbo zaplací.

Bartoš 1901 / 1168 | Z Líšně (100%)
Jož tambor bobnuje, šuhaj mašíruje, [: ta jeho galánka :] roce zalamuje. Roce zalamuje za svojo hlavěnko: [: že sem ti poznala ,:] švarné šuhajínko!

Erben 2/311 | Teče voda teče (100%)
Teče voda, teče po potoce k řece: namluvil si mladý hulán modrooké děvče. Ach mámo, mamičko! dodejte mně rady: naučil se za mnou chodit jeden hulán mladý. „Ach dcero, dcero má! zanechej hulána: huláni ti pryč odjedou, ty zůstaneš sama.“ Ach mámo, mamičko! špatná vaše rada: já už mám šaty svázané, půjdu s hulánama. Huláni, huláni! pěkné koně máte: já bych s vámi taky jela, kterého mně dáte? „Žádného jiného, než toho vraného: pěkně bude osedlaný, sedneš si na něho.“ Když bylo po roce, vrátila se k matce, přinesla si hulaňátko v strakaté peřince. Ach mámo, mamičko! pomozte nyníčko: bude vám moje děťátko říkati: Babičko! „Ach dcero, dcero má! špatná moje rada: nechť tobě nyní pomůže, s kým jsi radu brala!“ Ach Bože, pře-Bože! co jsem já myslela, že jsem svou milou matičku poslechnout nechtěla! Teď jsem osaměla, jako holubička, kterážto letí do světa, hledajíc samečka. Teď jsem osaměla, jako hruška v poli: když hrušky jsou očesaný, ona smutně stoji. Teď jsem osaměla, jako kůl u cesty: teprva nyní poznávám, jaké mám neštěstí!

Bartoš 1901 / 1073 | O sv Dorotě (100%)
O sv. Dorotě. Byla svatá Dorota, Pobožného života, Pěkně, čistě chodila, Protože svatá byla. Šla jednou přes králův háj, Potkal ji tam sám pan král. Chceš Doroto, chceš mou být? Chce ti celý svět sloužit; »Nechci, králi, nebudu, Slíbila jsem jinému, Slíbila jsem jinému, A to Bohu samému.« Král se na ňu rozhněval, Do žaláře vsadit dal, Do žaláře vsadit dal A na vojnu odjechal. Sedm let tam bojoval, Na osmý rok přijechal. A jak domů přijechal, Na Dorotu hned se ptal. Je Dorota, je, žije, Nejí ani nepije. Král se na ni rozhněval A katu ji pod moc dal. Kat s ní ide po mostě, Rozmlouvá s ní po sprostě: Chceš, Dorotko, chceš mou být? Chci ti život zachránit. »Nebyla jsem královou, Ne tak býti katovou.« Kat se na ni rozhněval, Na oleji smažit dal; Ona Boha prosila, Aby hrom bil do kola A hned z čistého jasna, Až se země otřásla. Lidé práce nechali A ku králi spěchali Pane králi pravda jest, Že Dorota svatá jest »Vezmi kate sekeru, Setni Dorotě hlavu.« Již je Dorota sťata, Duše do nebe vzata Andělé duši vzali A tělo pochovali. Doneste jí lilie, Od Panenky Marie, Doneste jí ovoce Od nebeského Otce.

Sušil 2339 | Přijeli přijeli (100%)
[: Přijeli, přijeli :] ti Turci pohani. Zajali, zajali dvé mladé čeledi. Kačenku s Janíčkem, sestřičku s bratříčkem. Kaču do světnice, Janka do temnice. Sedum roků šila, oka nezmrúžila. Až na ten osmý rok očičko zmrúžila. Uzdál sa jí sníček, sníček neveselý. Že její bratříček ve velkém vězeňu hluboko pod zemjú.1) Rukama lámala, žalostně plakala. Co je ti, Kačenko, přepěkná švadlenko? A či je ti křivda od tych mojich dětí lebo od čeledi?2) A mně není křivda od tych vašich dětí, ani od čeledi. Ale je mně křivda od vašeho pána, čirého pohana. Vězí mně bratříčka v tom těžkém vězení, v tej tureckej zemi. Neplač ty, Kačenko, přepěkná švadlenko. Pána opojíme, klíče mu ukradem, temnicu odemknem. Klíče mu ukradli, temnicu odemkli. Dvanást vrat odemkla, žádného nenašla. Třinasté odemkla, tam bratříčka našla. Bratříčku můj milý, jsi-li ješče živý? Já jsu, má sestřičko, ale juž maličko. Moje bílé nohy po kolena v zemi. Moje ruce bílé po loktě uhnilé. V mojí bílej hlavě myši pelech majú. V mém bílém životě žaby řechotajú.3) Poďme, můj bratříčku, do svojí krajiny, ješče-i najdeme koho svej rodiny. Na záda ho vzala, k rodičům spíchala. Když k matce přijeli, noclehu žádali, sýra, chleba ptali.4) Sýra, chleba nemám, noclehu vám nedám. Chyba bych vám dala v tej pustej stodole, na tej shnilej slámě. Když bylo půlnoci, Janíček vody ptal. Sestra nemeškala, k matce hned běžela, od ní vody ptala. Jak já ti vody dám, dyž já žádné nemám? Kohútek zazpíval, Janíček umíral. Kačenka švadlenka hlasem zaplakala. Nebylo by mně žel, dybys mně byl umřel v tom těžkém vězení, v tej tureckej zemi. Ale’s ty mně umřel u maměnky mojí. V tej pustej stodole, na tej shnilej slámě. Súseda slyšela, hned k matce běžala. Súsedo, súsedo, co si ty za matka.5) Syn tvůj ti umírá v tej starej stodole, na tej shnilej slámě. Děti, moje děti, proč ste sa neznali? Šak sme sa dost znali, mamičkú vás zvali, noclehu žádali, sýra, chleba ptali.

Bartoš 1901 / 1034 | A dyž příde to přemiłé vesno (100%)
A dyž příde to přemiłé vesno, už je tomu sedľákovi těsno, nemá semena, ovsa, jačmeňa, už je tomu sedľákovi běda. A dyž příde o veľikéj noci, tłuče sedľák na židáka v noci, tłuče na dveři: Žide otevři, pomož ně s penězi! A dyž příde o svatéj Anně, dyž si sedľák svého žita nažne, ide na pivo, kłobúk na křivo, už je tomu sedľákovi dobře. Pohanky nám chybiły, jačmeně nezrodiły, máło je zemňáků, přibude nám toho roku žebráků.

Erben 7/031 | Když se milý na vojnu bral (100%)
Když se milý na vojnu bral, 1) své panence přikazoval, aby se mu nevdávala, sedům let na něj čekala: „Má panenko! nevdávej se, za sedům let přijdu zase; za sedům let přijdu domů, zlatý prsten nosit budu.“ A když bylo v sedmém roce, žala trávu při potoce; když nažala, navázala, po poli se ohledala. Neviděla tam žádného, jen vojáčka samotného; ptala se ho: „Můj panáčku! víte-li o mém miláčku?“ „Tvůj milý se tam oženil, já sám na jeho svatbě byl. Co mu vzkážeš, holubičko, bílá, červená růžičko?“ „Vzkazuju mu tolik toho: aby do něj udeřilo!“ Otočil se a zasmál se, zlatý prsten zatřpytil se. „To je prsten s mého prstu, co jsem dala mu na cestu!“ – „Co mu vzkážeš, ještě více, ty modrooká dívčice?“ „Vzkazuju mu tolik zdraví, co je na té louce trávy; vzkazuju mu tolik štěstí, co je kapek v hustém dešti!“ Kostelíček v černém lese: „Pojď, má milá, oddáme se; pan farář nám ruce sváže, žádný nás už nerozváže.“ 2) 1) Můj milý na vojnu jede, a co on mně přikazuje? abych já se nevdávala, sedum let na něj čekala atd. 2) Na konci dodávají: Skládal voják tu písničku, dal ji milé za hubičku; ta písnička velmi hezká, stojí nejmíň za dvá česká.

Sušil 1152 | Už jsi ty Aničko (100%)
Už jsi ty, Aničko, už jsi ty roznaša, už sme ťa dovedli domů od sobáša. Ja, cože’s ty puakaua, dyž ťa sobášili? Bodaj’s ty mysleua běžat za inými. A já sem sa báua tej tvojej mateře, dyž ona má jazyk ze samej ocele. Neboj sa, Aničko, tej mojej matere, šak ona ten jazyk do roka zedere. »A dyž ho zedere, dá ho oceuovat a mně nebožátku bude ubližovat.« Neboj sa, Aničko, tej mojej matere, dyž ti neco poví, dáme ju za dveře. Já bych sa, Janíčku, Pána Boha báua, dyby tvá maměnka za dveřama stáua.