Kolberg 06.2 / K0402

5 words

Bartoš 1901 / 0138 | Háj husičky háj do ľesa (100%)
[: Háj, husičky, háj do ľesa, :] [: spadne na vás :] ranní rosa. [: Ranní rosa je studená, :] [: mohła bych být :] oklamaná. [: Vy sedľáci, co děłáte, :] [: máte koně :] neoráte? [: Oraľi sme, kopaľi sme, :] [: jeteľinky :] naseľi sme. [: Jeteľinka nám nezešła, :] [: moja miłá :] za mnó přišła. [: Přišła za mnó do maštaľe, :] [: mezi štyry :] vraný koně. [: Vraný koně poskočiľi, :] [: mojú miłó :] pošłapaľi. [: Pošłapaľi ju veľice, :] [: było jí znať :] podkovice. [: Běžte jí hneď pro dochtora, :] [: by ju zhójił :] do večera.

Sušil 0967 | Utíkej děvče utíkej (52%)
Utíkej, děvče, utíkej, zdaleka chlapcům vyhýbej. Kerá je dívka poctivá, zdaleka chlapcům vyhýbá. A když jim vyhnout nemůže, začervená se jak růže. Vyrazí na ní rosička jako makové zrníčka.

Erben 5/316 | Přeškoda na stokrát (52%)
Přeškoda na stokrát tý krve červený, že bude vylita po trávě zelený! Po trávě zelený, po studený rose: až mě můj koníček po poli roznese. Neumřu na zemi, umřu já na koni: až se s něho svalím, šavle mi zazvoní!

Erben 7/056 | Byla-tě studánka stavěná (52%)
Byla-tě studánka stavěná, kalichem roubená, přebývala tam panna Maria. Co’s, panno Maria, tak smutná? „Kterak nemám smutná býti? měla jsem syna jednoho, přišli Židé, vzali mně ho; tak ho vzali, na kříž dali, hřebami ho proráželi.“ Šel pán Kristus do zahrady, naklonil své svaté hlavy na trávu zelenou, na rosu studenou. Jděte tam k mladému, pravte tam starému, jaké jsou věnce trnový dány do hlavy Kristovy. Kdo tu modlitbu říkat bude, dvanáct dní odpustků míti bude; tři dušičky vysvobodí z muk očistcových: jednu otcovu, druhou matčinu a třetí svou, do království nebeského budou mít cestu otevřenou. Pane Ježíši Kriste! Synáčka boží! ty neseš dřevo kříže, na kterém máš umřití, svou předrahou krev vylili! Šel - tě tady svatý Petr, svatý Jan, kteří želeli jeho ran. O pane Ježíši Kriste! smiluj se nade mnou; stůj mi v hlavách, panna Maria v nohách, andělíčkové po stranách, svatý Benedikt nade mnou, aby neměl ďábel moci nade mnou. Milostivý Bůh Otec † Syn † a Duch svatý † Amen.

Bartoš 1901 / 0077a | Verbuje sa Janko v Prešpurku na (52%)
Verbuje sa Janko v Prešpurku na pľaci ked boł pekný, švarný, załi ho vojáci. Neverbuvał som sa, na siłu ma zaľi, ej šetku košeľenku na mne roztrhaľi. Jodpište, jodkažte téj jeho materi, ej že je jéj synáček pekne obľečený. Nenechał si Janko za sebú płakaci, ej přišeł on sa pozret na svú myłú maci. Z Novomestské brány dývajú sa pány, ej čo robý šohajko pod šibenyčkámy. Čo by robył vysí, nebožiatko mosí, ej zmokła mu košełka od studenéj rosy. Neboło od rosy, any od deščíčka ej přišła ho nariékat tá jeho dzieučička. A tá jeho myłá nyšt na to nedbała, ej na jeho postéľce tri dny omdľiévała.

Bartoš 1901 / 0077b | Verbuje sa Janko v Prešpurku na (52%)
Verbuje sa Janko v Prešpurku na pľaci ej ked boł pekný švarný, załi ho vojáci. Neverbuvał som sa, na siłu ma zaľi, ej šetku košeľenku na mne roztrhaľi. Jodpište, jodkažte téj jeho materi, ej že je jéj synáček pekne obľečený. Nenechał si Janko za sebú płakaci, ej přišeł on sa pozret na svú myłú maci. Z Novomestské brány dývajú sa pány, ej čo robý šohajko pod šibenyčkámy. Čo by robył vysí, nebožiatko mosí, ej zmokła mu košełka od studenéj rosy. Neboło od rosy, any od deščíčka ej přišła ho nariékat tá jeho dzieučička. A tá jeho myłá nyšt na to nedbała, ej na jeho postéľce tri dny omdľiévała.

Bartoš 1901 / 0094 | (52%)
U Břecłavy łóka, tři sta miľ široká, ta má byť do rána posečená. Sekľi ju sekáči, měli ostrý kosy, má miłá za něma pohrabuje. Dyž sem šił okolo kľekání zvónilo, žežułka na buku zakukała. 2. Žežuľenka kuká, praví, že se svitá: Běž, můj miłé, domu, já musím na trávu, já bych była bitá. Ty bitá nebudeš, . na trávu nepudeš, spadła tam rosička, studená travička, ty jí žíť nebudeš. 3. Dybych była ptáčkem tém małém ptáčíčkem zatočiła bych se nad nečím domečkem. Nad nečím domečkem nad městem kasárňó, podivała bych se, co chłápci děłajó. Jeden vodu nese, druhé koně češe, třetí za stołečkem, smeknutým kłobóčkem psaníčko mi píše. Jak psaníčko napsáł, žaľostně zapłakáł, ach škoda tě, hoľka, že sem tě kdy poznáł. Neradím žádnýmu, kamarádu svýmu, aby on šił k hoľce, dyž ona ho nechce, po schodech nahoru. Já sem tam jednó vľez, dostáł sem jako pes, úvéj, jak to boľí, tó ľískovó hoľí, nepudu tam podnes.

Erben 7/004 | Když jsem šel přes ten černý (52%)
Když jsem šel přes ten černý les, 1) žaly tam dvě panny oves. Řekněte vy mně, panenky, mého srdce holubinky: Žne-li tu také má milá? je-li tak zdráva jako já? „Ach není, není – umřela, včera tejden pohřeb měla.“ Ukažte mně tu cestičku, kudy nesli mou holčičku. „Dobrá cesta, povědomá, rozmarínkou opletená. Dobrá cesta, až nahoru k tomu novému hřbitovu. Kudy ji nesli mládenci, tudy vyrostli kamenci. Kudy ji nesly družičky, tudy vyrostly růžičky.“ Ukažte místo, kde leží. „Za kostelíčkem u dveří.“ Dvakrát jsem hřbitov obešel, mé milé hrob jsem nenašel. Po třetí hřbitov obcházím, mé milé hrob tu nacházím. „Kdo to šlape po mém hrobě, 2) že nedá mrtvým pokoje? Čuchá travičku zelenou, sráží rosičku studenou.“ Vstaň, má milá, vstaň z hrobu ven, podívej se, tvůj milý jsem. Třetí rok dnes mi vypršel, a já si pro tebe přišel. „Ráda bych já vstala z hrobu, ale nemohu pro mdlobu Mé srdéčko je sklíčené, ruce, nohy zdřevěnělé. Hledej, milý, mezi hroby, má tam hrobař své nádobí. Má tam motyku a ryčku: vykopej si svou holčičku. Až mé vykopáš z hrobu ven, pak si mě s sebou domu vem!“ Moje milá vykopaná, rozmarínkou opletená, však co po ní - je studená! Kam's, má milá, dary dala, které jsi ode mne brala? „Jest-li jsem já dary brala, já jsem jich s sebou nevzala. Má matička ty dary má, 3) jdi, ona ti je zase dá. Máš tam šáteček červený, a v něm prstýnek stříbrný. Ten šáteček hoď do trní,4) bude konec milování. Ten prstýnek hod do moře, bude konec všeho hoře.“ Zvoňte zvony na vše strany, umřelo mi potěšení. Svadnul mi mladé růže květ, protož mne mrzí celý svět! 1) Když jsem jel z Prahy silnicí, žaly tam panny pšenici. Já se jich ptám, která je má? ozvi se mi, moje milá! „Tvoje milá už umřela atd. 2) „Kdo to šlape po mém hrobě, cuchá mi trávu na hlavě?“ Jsem tvůj milý, z vojny jedu, čtyry vrané koně vedu. Pátého mám na provodě: vstaň má milá, vyprovoď mě!“ 3) Něco jsem chudým rozdala, něco mé matince dala. Prstýnek má panímáma, jdi, můj milý, ať ti ho dá. Kus ho zahodíš do trní, budeš milovat zas jiny. Kus ho zahodíš do moře, bude konec lásky hoře. 4) Ten prstýnek hoď do vody, ať mne hlavička neboli. šáteček hoď na Pražský most, však máš tam jiných děvčat dost.

Erben 7/003 | „Kdo to chodí po hřbitově? (52%)
„Kdo to chodí po hřbitově? šlape trávu na mém hrobě. Šlape travičku zelenou, sráží rosičku studenou.“ „Já jsem to, otec duchovní, který slouží služby boží.“ „Když jsi ty otec duchovní, oznam tam mé mladé paní; At mi si je rubáš nový, rubáš nový, spravedlivý. jenž není v sobotu předený, v neděli do mše válený: Že tu v něm nemohu shniti, ani v zemi pokoj míti.“ Paní hnedky klíče vzala, všechny truhly zotvírala, plátno brala, rubáš šila. „Kdo to chodí po hřbitově? šlape trávu na mém hrobě. Šlape travičku zelenou, sráží rosičku studenou.“ „Já jsem to, tvá mladá paní, nesu ti ten rubáš nový, rubáš nový, spravedlivý. Jenž není v sobotu předený, v neděli do mše válený.“ „Když jsi ty má mladá paní, vstup sem ke mně do mé jámy, a klíče nech na znamení!“ Jak jest do jámy vstoupila, jáma se za ní zasula. Vyletěli dva holoubci, vyletěli na zvonici. Tak jsou žalostně houkali, jakoby hrana zvonili. Jak to děti uslyšely, hned tam na hřbitov běžely: „Máti naše, máti milá! komu jsi nás poručila?“ „Komu, mé děti, jinému, než pánu Bohu samému! A vy druhy, co jste hruby, poslouchejte jedno druhy. A pacholátko nejmladší ať mně sám pán Bůh opatří!“

Bartoš 1901 / 0683 | Vím já łúčku na pěknéj rovině (52%)
Vím já łúčku na pěknéj rovině [: na ní tráva jak živ nevyhyne. :] Ked já půjdem tú travěnku kosit, [: budeš sa ně, moja miłá, prosit. :] Pros sa, miłá, pros sa, miłá, pros sa, [: ľež ti výjde na čeľenko rosa. :]

Erben 3/112 | Toulali se mládenci (52%)
Toulali se mládenci po tom Starém Kamenci. Toulali se, toulali, až se k Čížkóm[51] Stará mete světnici: Sedněte si, mládenci! „My si u vás nesednem: my si pro Marjánku jdem.“ A my vám jí nedáme, až jí šaty zjednáme. – Už má šaty sjednaný, modrý truhle srovnaný. Mládenci si vejskali, že Marjánku dostali. U Čížků si stejskají, že už dceru nemají. Ti Lazští mládenci ne ratum satum – toulali se po noci – klimboja linka plinka žína kosaři.[52] Toulali se, toulali, k Jersovům se dostali. Stará mete světnici: „Sednete si, mládenci!“ My si u vás nesednem, až Ančičku povedem. Povedem ji pres cestu, k Rosínovům nevěstu. Rosínka před dům vyjde: „My nevěstu nechceme. Ona hrachu nejídá, na mlíko se ošklíbá.“