Erben 5/316 | Přeškoda na stokrát

40 words

Erben 5/316 | Přeškoda na stokrát (100%)
Přeškoda na stokrát tý krve červený, že bude vylita po trávě zelený! Po trávě zelený, po studený rose: až mě můj koníček po poli roznese. Neumřu na zemi, umřu já na koni: až se s něho svalím, šavle mi zazvoní!

Sušil 1648 | Dybych byla vtáčkem (35%)
Dybych byla vtáčkem, takovým sokolem, zatočila bych sa nad milého dvorem. Ne tak nade dvorem, jako nad maštalú, podívala bych sa, co chlapci dělajú. Jeden koně češe, druhý seno nese, a ten nejmilejší cedulenku piše. Komu to, muj milý, cedulenku pišeš? Tobě, moja milá, že moja nebudeš. Bude moja žena šablička brúsená, ona mňa vyseká, dyž mně bude třeba.1) Neumřu na zemi, než umřu na koni, a dyž s koňa spadnu, šabla mně zazvoní.

Sušil 1688 | Přeškoda na stokrát (28%)
Přeškoda na stokrát mé krve červené, že má byt vylitá po trávě zelené.1) Po trávě zelené, v zeleném hájičko. Kemu tě zanechám, má zlatá Haničko! Zanechám, zanechám, šak vím dobře kemu, co k vám chodívával do vašího domu. Chodívávali k vám modrovocí chlapci; už k vám nechodijó, už só z nich vojáci.

Bartoš 1901 / 0953 | Žena (23%)
Žena. Ja už sem sa vydała, korheľa sem dostała, dycky v hospodě sedí, doma práce nehľedí. Poď, mužíčku, poď domu, já ťa pěkně povedu, já ťa pěkně povedu, už bude čas k obědu. Muž. Měj si oběd, neměj si, tu máš skľénku zavdaj si, goraľenka dobrá je, ta žałúdek zahréje. Žena. Nám gorałka nesvěčí, máme doma moc dětí, rozmysľet si mosíme, co my pres deň strávíme. Muž. Já v hospodě posedím, doma chľeba prisporím. Žena. A jak ty ho prisporíš, dyž ty domu naň chodíš, ešče dosť na tom není, ešče sa se mnu vadíš. Muž. A bár sa s tebú vadím ešče sem ťa nepobił. Žena. A jak’s ty ňa nepobił, dyžs ňa do ucha treščił, a tak treščił do ucha, až bych brzo ohłuchła. Muž. Treščił sem ťa do ucha, abys ľepší posłechła. Žena. Néjsú to žádné špáse, dyž sa světem roznese, že sa po cestách váľáš a ľuďom s tým prekážáš. Muž. Já ľuďom neprekážám, rači sa nekde skovám, za hałuzí za płoty, de ňa žádný nevidí. Žena. A šak bych rači była, dybych ťa neviděła, snad bych rekla: Zlý duchu, naprav ně muža trochu.

Erben 2/394 | Měla jsem milého (23%)
Měla jsem milého, už nemám nic, dal jest mi hubiček kolik tisíc; jinší ho loudily, až ho odloudily, to proto že mi ho záviděly. Šla bych si stěžovat, nemám komu, vím že tě, Jeníčku, nedostanu: zajdu mezi lesy, budu volat: kde jsi, kde jsi, můj Jeníčku nejmilejši! Zafoukej, větříčku,1) v pravou stranu: že mého Jeníčka pozdravuju; že ho pozdravuju, za lásku děkuju, za jeho falešné milováni! 1) Zafoukej z Dunaje, můj větříčku! pozdravuj ode mne mou Ančičku: že ji pozdravuju atd. Měl jsem já panenku, už nemám nic, dal jsem jí hubiček kolik tisíc: jinší ji loudili, až ji odloudili, kteří ji mimo mě milovali. Zafoukej, větříčku, v pravou stranu, že já mou panenku nedostanu; půjdu mezi lesy, budu volat: kde jsi, kde jsi, má panenko, nejmilejší? Zpomeň si, má milá, na ty slova, co jsi mi před časy slibovala: jest-li že slib zrušíš, trestána být musíš, po smrtí všecko zlé že zakusíš. Přídavek pozdější: Když tebe vidím jít po ulici, jako by mi šlapal po mém srdci: trubte trouby vale, že já musím dále, tou bolesti trápen neustále. Můj pohřeb ten bude v pustém lese; po smrti mé tělo zvěř roznese: trubte trouby vale, že já nenadále svůj život dokonám v pusté skále.

Sušil 0102 | Šel jsem našel sem kamýnek bílý (22%)
Šel jsem, našel sem kamýnek bílý, a v tém kamýnku klášter stavený. A v tom klášteře tři lože stojí, na prvním loži sám Pán Bůh leží. Na druhém loži Maria leží, na třetím loži svatý Ján leží. Nad Pánem Bohem anděli hrajú, nad Pannú Marjú svíce hořijú. Nad svatým Jánem růže rozkvétá, a z tej růžečky vtáček vylítá. To není vtáček, to je syn Boží, co v celém světě každý lid stvořil.1)

Erben 5/360 | Vykoukala z okynečka (14%)
Vykoukala z okynečka z nejhořejšího, spatřila na vraném koni nejmilejšího; hned mu vrátka otvírala, uctivě ho přivítala, ruku podala. „Vítám tě, můj nejmilejší, vítám tě, milý: moji rodiče jsou rádi, že tebe vidí; šavle po straně se blyští, s tou jsi oddán až do smrti – až tě zabijí!“ Vždyť nemusí na té vojně každého zabit: Bon na nebi všemohoucí bude mne chránit; až já budu u armády, budou moji kamarádi, budou mne bránit.

Erben 2/507 | Však jsem to Jeníčku (14%)
Však jsem to, Jeníčku, dobře slyšela, jak se tvá paňmáma s tebou vadila: to všecko pro mě, že chodíš ke mně, že nejsem bohatá tak jako jiné. Když nejsem bohatá, já se nedělám; proto se žádnému podvádět nedám: kdo mě chce míti, bude mé chtíti, že jemu dovedu hospodařiti. Však mě má maličká leckdes nevsála, aby mě leckomu šidili dala; v žádném ouvoze, ani trníčku: těžce vychovala svoji Aničku. Kdo k nám chce chodili, kdo mě chce míti, musí mou matičku pěkně prošiti, smekat klobouček, líbat ručičku: dejte mně, paňmámo, vaši Aničku. Sloha následující jest pozdější nutný přívěsek: Než bych já paňmámu o dceru prosil, radši bych po straně šavličku nosil: šavle ocelová ta je má žena, ta mne bude těšit, až bude vojna.

Erben 5/352 | Háj – háj – háječku zelený! (14%)
Háj – háj – háječku zelený! už jsem já na vojnu chycený: na vojnu mě vsáli, provazy svázali, daleko, široko do světa zadali. Háj – háj – zelený háječku! už mám já po boku šavličku: šavle ocelová, ta je moje žena, ona mě vyseká, až mi bude třeba.

Erben 5/318 | Dragouni zelení! (14%)
Dragouni zelení! kam jste se poděli? jako byste nikdy v Brandejse nebyli! Dragouni zelení! kam vás odtud dali? proti Francouzovi jste mašírovali. Dragouni zelení! bude se vám stejskat, až francouzské šavle budou na vás blejskat!

Sušil 1691 | Byua vojna byua (6%)
V městě Holomúci stojí vraný kůň a na tom koníčku, můj starý tatíčku, celý mundur můj. U teho koníčka vojáci stojá, švarného šohajka do vojny strojá. Strojá tě ho, strojá, že už pojede, a tebe, má milá, holuběnko sivá, sebú nevezme. Dyž za bránu vyjel, šátečkem točil: Navrať mně, má milá, holuběnko sivá, co sem ti půjčil. Já ti nenavrátím, nejsem povinna, šak ti ho navrátí, můj milý šohajku, ta bude jiná. A my tam nesmíme panny milovat, my se tam musíme, má milá panenko, execirovat. Kdo zná execírku, tomu je dobře, sedne na koníčka, připne si šabličku, jede do pole. Ale já jí neznám, musím se učit, nejednú zaplačú mé černé oči.*) A psal milej psaní na pargamíně, jak se mu tam vede v cizí krajině. Chceš-li, milá, vědět, jaká strava má? Koňská to pečeňa a nedopečená, to je strava má. Chceš-li, milá, vědět, jaká postel má? Patrontáš pod hlavú, šabličku na stranu, to je postel má. Chceš-li, milá, vědět, jaké víno mám? Na tom čirém poli, v té francúzske zemi voda lužová. Chceš-li, milá, vědět, jaká svadba má? Přindi se podívat, jak se bude kúlat hlava krvavá. Chceš-li, milá, vědět, jaká zpověď má? Přindi se podívat, jak já budu volat Ježíš Maria. Chceš-li, milá, vědět, jak mně zvonijú? Z karabin, z kanonů, z kusů házijú. Chceš-li, milá, vědět, jaký je můj dům? V té francúzké zemi kopajú mně důl.1)