Sušil 1691 | Byua vojna byua

231 words

Sušil 1691 | Byua vojna byua (100%)
V městě Holomúci stojí vraný kůň a na tom koníčku, můj starý tatíčku, celý mundur můj. U teho koníčka vojáci stojá, švarného šohajka do vojny strojá. Strojá tě ho, strojá, že už pojede, a tebe, má milá, holuběnko sivá, sebú nevezme. Dyž za bránu vyjel, šátečkem točil: Navrať mně, má milá, holuběnko sivá, co sem ti půjčil. Já ti nenavrátím, nejsem povinna, šak ti ho navrátí, můj milý šohajku, ta bude jiná. A my tam nesmíme panny milovat, my se tam musíme, má milá panenko, execirovat. Kdo zná execírku, tomu je dobře, sedne na koníčka, připne si šabličku, jede do pole. Ale já jí neznám, musím se učit, nejednú zaplačú mé černé oči.*) A psal milej psaní na pargamíně, jak se mu tam vede v cizí krajině. Chceš-li, milá, vědět, jaká strava má? Koňská to pečeňa a nedopečená, to je strava má. Chceš-li, milá, vědět, jaká postel má? Patrontáš pod hlavú, šabličku na stranu, to je postel má. Chceš-li, milá, vědět, jaké víno mám? Na tom čirém poli, v té francúzske zemi voda lužová. Chceš-li, milá, vědět, jaká svadba má? Přindi se podívat, jak se bude kúlat hlava krvavá. Chceš-li, milá, vědět, jaká zpověď má? Přindi se podívat, jak já budu volat Ježíš Maria. Chceš-li, milá, vědět, jak mně zvonijú? Z karabin, z kanonů, z kusů házijú. Chceš-li, milá, vědět, jaký je můj dům? V té francúzké zemi kopajú mně důl.1)

Bartoš 1901 / 1211 | V Brně na kopečku (25%)
V Brně na kopečku stojí vraný kůň, a na tom koníčku celý mundur můj. Okolo koníčka vojáci stojí, švarnyho synečka do šatů strojí. A jak ho nastrojí, on si vyskočí, červeným šátečkem třikrát zatočí. Navrať mi, má milá, navrať mi ten dar, co jsem ti daroval, když jsem chodil k vám. Já ti ho nevrátím, nejsem povinna, nechť ti ho navrátí v táboře jiná. V táboře nesmíme holky milovat, tam jenom musíme exečirovat. Kdo zná execírku, tomu dobře je; ale já jí neznám, srdečko moje.

Erben 5/343 | Chceš-li holka vědět (15%)
Chceš-li holka vědět, jakej je dům můj: pod tím šírým nebem to daleky pole, to je ten dům můj. Chceš-li holka vědět, jaká strava má: ta pečené koňská a voda Dunajská, ta je strava má. Chceš-li holka vědět, jaká postel má: zelenej trávníček, bílej jetelíček, to je postel má. Chceš-li holka vědět, jaká peřina: tašku dám pod hlavu, pláštěm se přikreju, to má peřina!

Erben 5/342 | Vždycky jsem myslíval (12%)
Vždycky jsem myslíval, že je vojna špás: že tam budu tejden, nebo dvě neděle, přijdn domu zas. Tejden, dvě neděle, nebo hodinu: ach, to sám pán Bůh ví, mý rodiče zlaty, kde já zahynu! Zahynu-li v Turcích, nebo Francouzích: což bude matička pro svého miláčka těžké srdce mít! Ani tak matička, jako má milá, ta která mne vždycky po ty časy všecky v srdci nosila. Když přišel za bránu, šátečkem točil: Návrat mně, má milá, Andulko rozmilá, co jsem ti půjčil. „Nemohu navrátit, nejsem povinna: ať ti to navrátí, můj Jeníčku zlatý, na vojně jiná.“

Bartoš 1901 / 1226 | Aló páni muzikanti (10%)
Aló, páni muzikanti, vemte svoje inštrumenty, hleďte na mně pozor dať, jaký marš já budu zpívať, zahřejte mi aló vivat, až já budu v poli stáť. Jednu noc mi trefí varta, druhou noc trefí piketa, třetí noc jiť na orbait; ráno jak z orbaitu přijdu, kaprál mi nese novinu, že mám execírovať. Jak na execírku přijdu, tu se postavím do glidu, nechť hrom bije, nebo prší, voják tam stát přece musí, [: nesmí na to kór nic dbať :]

Sušil 1642 | Ach ma mila rozmila (8%)
Ach, ma mila, rozmila, pojedzěmy do pola, ach, tum uzučkum cestečkum k Holomuci městečku. Do kostela chodzila, Pana Boha prosila, aby svojeho mileho za sedym let spatřila. Sedmy roček dochodzi, mily z vojny přichodzi na pěknym vranym koničku, prstenek ma na prstu. Když ho mila spatřila, hnedky k němu běžela, jak prstenek uzdřela, před koničkem omdlela. Ptám se ci ja, ma mila, jak si se mi chovala? A jesli si ty keru noc při sobě keho měla? Ja sem se ci chovala, jako na mne naleži. Jedno v kolibečce leži, to druhe za mnu běži. Dy si se tak chovala, jak na tebe naleži, tu maš svůj zlaty prstenek, ode mne pryč odejdzi.

Sušil 1309 | Sedělatě na kopečku (7%)
Sedělatě na kopečku jak růžový květ, vila vinky z rozmarýnky, uvila jich pět. Do šátečka svázala, synečkovi poslala: Můj synečku roztomilý, budeš-li mě chtěť? A on napsal písaničko na pargamíně: Budeš-li se, milá, vdávat lebo čekat mě? Já se vdávat nebudu, na tebe čekat budu, a dybys byl na kraj světa, za tebú půjdu.1) A seděla u okénka jako růžička, nedala si rozplétati svého vrkůčka: Můj vrkůček zelený za peníze stříbrný, kdo ho bude rozplétati? Syneček milý.

Bartoš 1901 / 1279 | Jaký frištuk taká večera (7%)
Jaký frištuk, taká večera, včéra była husa pečená, aľe dneskaj ráno, preveľice máło. Ježišmaria.

Bartoš 1901 / 0097 | Od Prešpurka k Dunaju (7%)
[: Od Prešpurka k Dunaju, :] tam sa chłapci schádzajú. [: Schádzajú sa, schádzajú, :] švarné dieuča hľadajú. [: Hádajú sa, hádajú, :] kerý Dunaj prepłujú. [: Našieł sa tam taký pán, :] kerý Dunaj prepłovał. [: Ked sa dopłuł ge kraju, :] udeřil on o skału. [: Hopsa, chłapci, dobre je, :] švarné dieuča moje je. [: Daj nám, miłá, jodpoved, :] dze pôjdeme na zpoved. [: Ze zpovedy na sobáš, :] povedz, dieuča, dzečo máš. [: V jednéj truhľe mám šaty :] a v téj druhéj dukáty, [: a v téj treciej pérečko, ;] to pro teba, Janýčko, [: a v téj štvrtéj tuľipán, :] to pro teba, mładý pán.

Sušil 1702 | Před našim domem stoji kůň vrany (6%)
Před našim domem stoji kůň vrany, [: stroji se šohajek do vojny na nim. :] Stroji se, stroji, ba i pojedě, prošvarnu dzěvuchu sebum něvezme. Dy mě něvezmeš, plakać něbudu, jak sem prv dzělala, zas dzělać budu. Vylez, dzěvucho, na vysoky prah, podaj mi ručičku na ostatni raz. Na prah vylezla, ruku podala, sve žulte vlasy z hlavy trhala. Vyjel za humny, šátečkem točil, navrać mi, ma mila, co sem ci kupil. Dy sem ci kupil, to si nědbala, dy sem ci někupil, to si plakala. A jedź juž ty, jedź, něvolaj vice, bo si mi někupil enom střevice. O, dzěvče, dzěvče, dzěvče ze dvora, dalas mi šatečku, něbyla tvoja. Dybych byl vedzěl, že něni tvoja, byl by ju pořezal, podstlal pod koňa.

Erben 2/387 | Což se mé srdéčko (6%)
Což se mé srdéčko v těle leká, že na nás veliká. vojna čeká! čeká, čeká můj kůň vraný, na něm je šáteček vyšívaný. Kam pak se poděju, v kterou stranu, bych ještě uviděl moji pannu? Vyjdu si já, ohlídnu se, nespatřím žádného – zarmoutím se. Psal jsem a pečetil dvoje psaní, nedostal jsem žádné odpovědi, psal jsem jí, psal – víc nebudu; odjedu na vojnu – ten tam budu. Přes potok můsteček prohýbá se, roste tam travička neseká se; pod tím mostem jsou rybičky, žádný jich neloví – jsou drobničky. Vyletěla sivá holubička, přinesla psaníčko od miláčka: píše milý, píše, píše, že on k ní přijede co nejspíše. Položila hlavu do jetele, poslouchala pilně, kdo to jede; slyšela řičeti koně vraný: to jsou koně mého potěšení! „Kam pak, mé srdéčko! pojedete, že vy mne s sebou víc neberete?“ Pryč pojedu – nepřijedu, tebe tu poručím pána Bohu.