tatičku

Displaying 1 - 71 of 71
Kdyby se tatínek nevadil, řekla bych, kdo se mnou včera byl: vaďte se, tatínku, nebo ne, byl se mnou můj milej v hospodě. Kdyby ten tatínek nebroukal, řekla bych, co mně můj milej dal: broukejte, můj zlatej tatíčku! dostala jsem od něj hubičku. Kdyby se tatínek nedivil, řekla bych, co hoch mi přislíbil: divte se, tatínku, jak chcete, ještě rád mne vdávat budete. Slíbil mi můj milej, přislíbil, když mne na rozchodnou políbil: až se ta pšenička vymetá, že mne pak u vás víc nenechá.
Tatíčku, tatíčku! šelmovství je ve mně: vemte vy pružinu, vyžeňte je ze mne. Táta vzal pružinu, Janeček utíká: což jsi ty, Janečku, šelmička veliká!
Tatíčku! hraj. – „Synu! jakou?“ – My máme slepičku za kamny v košíčku chocholatou. Tatíčku, hraj!- „Synu jakou?“– My máme babičku, za kamny v kožíšku, kudrnatou.
Bože mne polituj! kde je, můj tatíček? už na něm vyrůstá zelený trávníček. Zelený trávníček, žlutý karafiját: škoda vás tatíčku, škoda vás nastokrát! Bože mne polituj! kde je má mamička? už na ní vyrůstá zelená travička! Zelená travička bílým kvítkem květe: už mne, má mamičko, vdávat nebudete! Ach nemám mamičky, nemám už tatíčka: mám jenom sestřičku a toho bratříčka. Bože mne polituj! kam se obrátit mám? komu požaluju, když rodičů nemám? Požalovala bych svému bratříčkovi: přec to tak nebude jako tatíčkovi! Požalovala bych své milé sestřičce: přec to tak nebude, jako své mamičce. Za kamenným plotem zpívá tam slavíček: že tam odpočívá můj zlatej tatíček. Za kamenným plotem lítá holubička: že tam odpočívá má zlatá mamička.
Och tatíčku, vstávejte! och můj tatíčku! z hrobu vstávejte, požehnání nám dejte. Och mamičko, vstávejtel och má mamičko! z hrobu vstávejte, požehnání nám dejte. „Dcero, dcero, nevolej![42] och má dcero! na ně nevolej,[43] těžkosti mi nedělej. Jsem od tebe daleko, och jsem od tebe tnse daleko, ležím v hrobě hlyboko!“
Pře-můj milej tatíček za stolečkem sedí, to nejmenší slovíčko ke mně nepromluví: och táto, tatíčku! promluvte slovíčko; máte mě vodtud ztratit jako strom jablíčko. Pře-má milá matička za stolečkem sedí, to nejmenší slovíčko ke mně nepromluví: och mámo, mamičko! promluvte slovíčko; máte mé vodtad ztratit jako strom jablíčko. Pře-můj milej bratříček za stolečkem sedí, to nejmenší slovíčko ke mně nepromluví: och bratře, bratříčku! promluv jen slovíčko; máš brzy na mně ztratit z prstenu vočíčko. Pře-má milá sestřička za stolečkem sedí, to nejmenší slovíčko ke mně nepromluví: och sestro, sestřičko! promluv jen slovíčko: máš brzy na mně ztratit z prstenu vočíčko. Pře-můj milej ženíšek za stolečkem sedí, to nejmenší slovíčko ke mně nepromluví: och promluv, ženíšku! promluv jen slovíčko: máš ty mě k sobě přimnout za ženu brzičko. Pře-mý mily muziky! hrajte mi z veselá, pokud eště s matičkou já sedím u stola: až já vodtnd pudu, víc sedít nebudu, svejch milejch a hupřímnejch na věky pozbudu!
Bůh vás žehnej, můj tatíčku, tenkrát: děkuju já vám, děkuju já vám, tatíčku, nastokrát! Bůh vás žehnej, má matičko, tenkrát: děkuju já vám, děkuju já vám, matičko, nastokrátl Děkuju vám za to vychování, za vaše starosti od mojí mladosti až do toho vdání. Bůh vás žehnej, mý mily panenky, které jste bejvaly, které jste bejvaly moje kamarádky. Bůh vás žehnej, mí milí mládenci, kteří jste bejvali, kteří jste bejvali moji milovníci. Bejvali jste, a už nebudete: taky-li vy na mne, smutnou, zarmoucenou, někdy zpomenete? Bůh vás žehnej, všickni moji známi: za všecko děkuju, štěstí vám vinšuju, budiž pán Bůh s vámi! Už mě vezou za hory, za lesy: kdož pak mé tam samou, smutnou, zarmoucenou, kdo mě tam potěší? Už mě vezou, a já nic nevím kam; a když mě dovezou, pak všickni odjedou – jen já zůstanu tam! Za horama, za tím černým lesem: tam já musím bydlet, nic nebudu vědět, má maličko, kde jsem! Vyjdu si já, na horu pospíším: jest-li po větříčku svou zlatou matičku tam někde uslyším. Vyjdu si já, s hory se podívám: jest-li v oudolíčku svou zlatou matičku tam někde uhlídám. Neuhlídám, ani neuslyším: s kým pak se já smutná, má matičko zlatá, s kým já se potěším! „Má dceruško! vždyť jest pán Bůh všude: jenom se modlívej a pracuj a zpívej, on tě těšit bude.“
Líto je mně, můj tatíčku! líto je mně, líto vás, že jste vy mě těžko vychovali, a teď musím pryč od vás! Děkuju vám, můj tatíčku! děkuju vám nastokrát, za to vaše těžké vychování děkuju vám nastokrát. Líto je mně, má maličko, líto je mně, líto vás, že jste vy mě těžko vychovaly, a já musím pryč od vás! Děkuju vám, má matičko, děkuju vám nastokrát, za to vaše těžké vychování děkuju vám nastokrát!
Už vás opouštím, tatíčku, i mou rozmilou matičku: děkuju vám za vaše chování až do tohoto provdání. Mé srdéčko, mé vnitřnosti vadnou z té velké žalosti, že se musím s vámi rozloučili s pryč do ciziny jíti.
Až pudeš ze dveří, vezmi za vodbičku: Vopatruj vás pán Bůh, můj zlatej tatíčku. Až pudeš ze dveří, tak dej pozdravení: Vopatruj vás pán Bůh, všecky mí přáteli!
Vodevírejte se ty váše vrata: 1) vezem vám nevěstu vod stříbra, zlata. Vodevírejte se 2) ty váše dvířce: vezem vám nevěsta, má novy tříce. Sundávejte se váeeky závory: vezem vám nevěstu samy fábory. Poneste žedličku vaší nevěstě: vezem vám nábytek, stojí za dvě stě. Poneste žedličku, 3) poneste k vozu, ať sobě nezláme nevěsta nohu. Slízej, ty nevěsto, slízej ty s vozu, jdi se tam podívat do svýho domu. Do svýho tam domu, do svý setnicě, jdi se tam podívat ke svý mamičce. Dyž přídeš do senci, dej pozdravení: „Ste-li pak tu všichni, 4) moji přáteli?“ Postavte halmárku, ať se nezvrátí, ať se nám nevěsta demů nevrátí. Pote ji, mamičko, pote ji vítat: bude vás Hančička pěkně poslúchat. Pote ji, tatíčku, pote ji vítat: bude vás Hančička dobře poslúchat. Bude vás poslúchat v pátek, v sobotu, bude vám dělávat všechnu robotu Pote ji huvílat, všichni přáteli: Hančička je váše, už jinač není! „) Štěpánojc vrata, Konopojc vrata a p. 2) Vodevírejte se ty váše dveře: vědem vám nevěstu, jedva k vám vleze. 3) Přines nám, ženichu, pěknú žedličku, ať sobě nezlámem naši nožičku. 4) „Ičko vám děkuju, moji přáteli!“
Zima byla, vítr foukal, náš tatíček z okna koukal: nekoukejte z okna, tatíčku, vítr vám profouká hlavičku.
Nynčko jste, tatíčku, náš: jak pak jste chodíval, jak jste se točíval, dokud jste nebejval náš?
Tatíčku starej náš! šedivou hlavu máš: dokud ty jsi mezi námi, dotud ještě dobře s námi, tatíčku starej náš! Tatíčku starej náš! ať se nám zachováš: dokud živa tvoje hlava, bude dobrá naše správa, tatíčku starej náš!
Čí pak je to líha nevoraná? to je mého syna Fabiána. Proč jsi jí, můj synu, nedovoral? „Že se mně na poli pluh polámal.“ Když se ti polámal, dej ho spravit: kterak se mám tebe, synu, zbavit? „Proč pak mne, tatíčku, nerad máte, že vy mne od sebe posíláte? Neposílejte mne, já pudu sám: vsednu na koníčka, budu husar.“
Rodičové chtějí, abych byl páterem: a já jsem sobě umínil býti švališerem. Darmo, můj tatíčku! darmo nakládáte: a já páterem nebudu, to se podíváte. Kdyby se trefilo kázaní dělati: přišly by tam hezké panny, musel bych se smáti. Kdyby se trefilo pannu zpovídati: já bych se moh' omejliti, chtěl bych objímati. Kdyby se trefilo v noci k nemocnému: já bych mohl zablouditi k děvčeti hezkému.
Můj zlatej tatíčku! já vás prosím, vyplaťte mě z vojny, Vždyť jsem váš syn. Vždyť jsem váš syn, vaše dítě: jest-li pak mě z vojny vyplatíte? Kdyby má matička živa byla, ona by mě z vojny vyplatila. Vždyť jsem váš syn atd. Má zlatá matičko! tvrdě spíte, vy o mém soužení nic nevíte. Vždyť jsem váš syn atd. Kdybyste, matičko, to věděla, rakev by se s vámi otevřela 1 Vždyť jsem vás syn atd.
Pořád mně dávají, co se mně nelíbí, pořád mně dávají, co já nechci: dávají mně starou, ošklivou, bublavou: co se mně nelíbí, toho nechci! Lepší je, tatíčku, na vraném koníčku, lepší je, tatíčku, na vojnu jít, nežli se oženit, škaredou ženu mít; lepší je, tatíčku, vojákem být.
Osiřelo dítě o půl druhém létě. Když už rozum bralo, na matku se ptalo. „Ach táto, tatíčku! kde jste děl mamičku?“ „Tvá matka tvrdé spí, žádný jí nezbudí. Na hřbitově leží blízko samých dveří.“ Jak dítě slyšelo, na hřbitov běželo. Špendlíčkem kopalo, prstíčkem hrabalo. Když se dohrabalo, smutně zaplakalo. „Ach mámo, mamičko! promluvte slovíčko.“ „Mé dítě, nemohu! mám na hlavě hlínu. A na srdci kámen – hoří jako plamen. Jdi, dítě, jdi domů, máš tam jinou mámu.“ „Ach není tak milá, jako vy jste byla. Když má chleba dáti, třikrát jej obrátí. Když vy jste dávala, máslem jste mazala. Když hlavičku češe, krev potůčkem teče. Když vy jste česala, vy jste objímala. Když nožičky myje, o škopíček bije. Když vy jste mývala, vy jste je zlíbala. Když košilku pere, div mne neprokleje. Když vy jste právala, vy jste si zpívala. „Jdi domů, mé dítě, 1) zejtra na úsvitě přijdu, vezmu si tě.“ Dítě přišlo domů, položilo hlavu. „Ach táto, tatíčku! už vidím mamičku. Má mamička milá, celá pěkná bílá!“ „Co, dítě, co děláš? vždyť mamičku nemáš! Vždyť nikdo tu není, marné tvé vidění.“ „Ach táto, tatíčku chystejte rakvičku. Má dušička Bohu, mé tělo do hrobu. Do hrobu – k mé matce, ať jí zplesá srdce!“ Jeden den stonalo, druhý den skonalo, třetí pohřeb mělo. Píseň po celých Čechách více méně známi. – Srov. Suš. 159; Žeg. P. 75, 145; Vraz I, 145; Lit. (Čel.) 51; H. Lož. 155: D. Luž. 90; Mein. 89. 1) Odtud počíná ukončení jiné takto: „Jdi, dítě, jdi domů, poruč pánu Bohu!“ „Mamičko nepůjdu, tady plakat budu. Vy tu spíte v hrobě: vemte si mne k sobě!“ A na hrob, na trávu položilo hlavu. Do pláče se dalo, žalostně plakalo. V tom pláči usnulo, s matkou se shledalo. Opět jiný konec: „Jdi jen, dítě, domu, já za tři dni přijdu. Tebe s sebou vezmu, krk maceše strhnu.“ Dítě přišlo domu, položilo hlavu. „Ach táto, tatíčku! dejte poduštičku.“ „Co, dítě, co činíš! snad umřít nemíníš?“ „Ach táto, tatíčku! chystejte rakvičku. Mamička má přijde a mne s sebou vezme.“ Macecha ze dveří, a matka do dveří. Do dveří vkročila, macechu chopila. Macechu chopila, krk jí zakroutila, dítě s sebou vzala. Ostatní varianty v ukončení a v jednotlivých slohách, pokudž mi známo, méně jsou důležité, a protož jich vynechávám.
Úlomek. Stroj se, panno, stroj se, více nemeškej se, už je čas, hodina, bysi s námi jela. „Počkejte, vy páni, černí zemanové! až já vám zazpívám, tatíčka zavolám. Ach táto, tatíčku! což tak tvrdě spíte, což tak tvrdé spíte, že mě neslyšíte? Probuďte se ze sna, já se s vámi žehnám, já se s vámi žehnám, víc vás neuhlídám.“
Vím já o pěkném palouce, 1) na něm městečko Rakovce. Bydleli tam dva konváři, oba dobři hospodáři. Měl ten jeden hezkou dceru, hezčí nežli král královnu. 2) Plela babička zahradu, 3) pan král jde k babě na radu: „Hej babo, babo! dej radu, kterak bych dostal lu pannu.“ „Má rada bude dost bodná, bude-li jen zaplacena?“ „O plat nic ty se nestarej, jen ty mně dobrou radu dej.“ „Kup sobě štůčku damašku, dej si šít šaly po pražsku a čepeček po moravsku. Toulej se, toulej po rynku, až ke konvářovic domku. A když se k domku přitouláš, na vrata venku zaklepáš.“ 4) „Kdo to tak tluče, kdo to je, 5) že nedá v noci pokoje?“ „Já jsem kramářka z Opavy, jedu pro zboží do Prahy. Vozy jsem napřed poslala, sama jsem vzadu zůstala. Žádám vás za přelezení 6) třeba jen na holé zemi.“ „Jdi, Kačenko, jdi otvírat, krásná paní stojí u vrat Jdi, Kačenko, stroj večeři, ať se paní navečeří.“ Pani se navečeřela, odpočinouti žádala. „Jdi, Kačenko, jdi lůžko stlát, ta pani musí časně vstát!“ „Ach, tatíčku můj rozmilý! nic rni se paní nelíbí: Jak živa jsem neviděla, aby paní vousy měla!“ „Jdi, Kačenko, nic nereptej, co ti poroučím, udělej.“ Když čepec s blavy sdělala, Kačence jej darovala. Když prsten s prstu sdělala, Kačence jej darovala. „Zhasni, Kačenko, tu svíčku, ať já si svléknu sukničku. Já jsem panička poctivá, víc nežli jiná stydlivá.“ A když už bylo půl noci, paní kráčí po světnici. A když bylo po půl noci: „Ach otče, přispěj k pomoci!“ „Nic, Kačenko, nic nekřič ty! však jsem já sám král Uherský.“ A když už bylo na ráno, bylo po městě voláno: Že konvářovic Kačenka už není žádná panenka. Všecky panny věnce vijou, u konvářů čepce šijou. Všecky panny jdou na dříví, u konvářů strojí křtiny. Všecky panny jdou pro vodu, ta konvářovic k ouvodu. „Můj bratříček z vojny jede, 7) co on mně přesmutné veze?“ „Vezu ti věnec zelený, perle do něho vpleteny!“ „Ach, což je mně do věnečku, když už nejsem za děvečku!“ „Ukaž, sestro, muže svého, muže svého, švakra mého.“ „Ach, kohož bych ukázala, než pana krále samého!“ „Kdybych věděl, který to král, na kusy bych ho rozsekal!“ „Toho, bratříčku! nedělej, mé poctivosti nehledej. Má poctivost světem běží, žádný jí víc nedohoní. Žádný jí víc nedohoní, kdyby bylo tři sta koní!“ Když synáčka kolíbala, takto jest jemu zpívala: „Dadej, malej! mlč můj synu! však máš tatíčka hrdinu! Dadej, malej! mlč synu můj: Uherský král je otec tvůj!“ 1) Stála chaloupka v rákose, nedaleko od vesnice. 2) Sem kladou někteří slohu tuto: Žádný jí nemoh‘ podvesti, jenom ten pan král Uherský, ten podvoditel panenský. 3) Plela babička, plela len, krásná Kačenka byla v něm. „Půjdu k té bábě na radu, jak bych podvedl tu pannu. Babo, babičko! dej radu, kterak tu pannu dostanu.“ „Já ráda dobrou radu dám, jen když ji zaplacenou mám.“ 4) Stříbrem a zlatem zadrnkáš! 5) Kdo to tluče na ty vrata? utluče stříbra i zlata. 6) Prosím, hospodáři, tebe, bys mi dal nocleh u sebe. „Vždyť pak tu není hospoda, kde bys u nás tu ležela?“ Lehnu třebas na lavičku, sukni si dám pod hlavičku. 7) „Můj bratříček z vojny jede, čtyry koně vraný vede. Vítám tě, bratře, bratříčku, z daleké cesty vojáčku! Co mi vezeš za vítání?“ „Vezu ti věnec perlový.“ „Což bych já s věncem dělala, když už nejsem žádná panna?“ Píseň slovenská, hlavním dílem s touto se srovnávajíc, jmenuje výslovně krále Uherského Matiáše (Korvina), o jehož milovánkách množství písní a pověstí slovanských svědčí. Píseň lužická, jak veršem, tak i barvou básnickou od ostatních se lišíc, pokládá „Khatržinku“ za dceru krčmářovu z Dolné Hůrky, a na místě krále Uherského jmenuje »Vujrjovskoho panaw, vypravujíc, kterak tento nakoupiv sobě na trhu Zhořelském troubu plátna, sametu sto loket a bílého hedbáví, za počestnou pannu (knežnićku) přestrojen přijel do Dolné Hůrky na dvůr krčmářův, žádaje, aby ho krčmář u sebe přechoval za jednu noc: „Nechť koně stojí prostřed dvora, schovej mne jen před Vujrjovským pánem, tím Luciperem!“ Načež krčmář odpovídá: „Kdybych chtěl přechovat tebe této noci, kdybych chtěl tě schovat, musil bych tě zavřít pod devět zámků v desátou světničku k mojí milé dceři, krásné Kateřince.“
Zabil jest Matoušek, zabil Majdalenku, že jí nesměl vzíti za svoji manželku. Často tam chodíval, do půl noci býval; mile s ní rozmlouval, lásku přisliboval. Když hodina byla: „Vstaň, Madlenko milá! vstaň a vyprovoď mne do šírého pole!“ Majdalenka vstala, jej vyprovázela, běloučkým šátečkem oči utírala. Vyprovodila ho až k panskému dvoru: „Jdi už, můj Matoušku, s pánem Bohem doma! Neb já s tebou dále nemohu se bráti; lál by mně tatíček, lála by mně máti.“ Loudil ji a loudily tam až na rozcestí; ach, nenadála se tu svého neštěstí! Tam jí na krk šloupil, ruce, nohy zlámal, jako ten ukrutník s ubohou nakládal. Ona ho prosila: „Ach pro rány Krista! jen mne, můj Matoušku, nezabí dočista!“ Ona ho prosila: „Ach pro všecky Svaty! jen mne, můj Matoušku, nech vyzpovídati!“ „O! jak já dám tobě té zpovědi dosti, až tobě polezou z hlavičky ven kosti!“ Pak ji tam zahrabal pod zeleným hlohem, jen kousek fěrtoušku jí vykoukalo ven. A když domů přišel, otci tak povídal: „Už jsem mlynářovu Majdalenku nechal.“ „Dobře's tak, Matoušku, dobře's tak udělal, že jsi mlynářovy Majdalenky nechal. Ty si můžeš vybrat podlé své libosti, která bude míti stříbra, zlata dosti.“ „Ach! vy to, tatíčku, vy mně to pravíte: však o té žalosti v mém srdci nevíte!“ Když do zámku přišel, pan správce se ho ptal: „Kde jsi mlynářovy Majdalenky nechal?“ Majdalenka leží pod zeleným hlohem: a Matoušek stojí před širokým stolem! 1) Majdalenku nesou čtyry panny z trní, a Matouška vedou kati do vězení. Majdalenku nesou mládenci pod věnci, a Matouška vedou kati na šibenci. Tu rodičů prosil by mu odpustili, že tak skrze něho dcerušku ztratili. „My ti odpouštíme tvoji vinu všickni, jest-li ti odpustí právo Holomoucký.“ „Tatíčku, matičko! toho já nežádám: pro vaši Madlenku milerád umírám. Co jsem já zasloužil, sám trest na se žádám, a tuto výpověd na sebe vydávám: Hlavu na špic dejte, kolem mne lámejte: co jsem jí udělal, tak mně udělejte!“ Hlavu na špic dali, kolem ho lámali; jak sobě sám žádal, tak mu udělali.
Panenka Maria po světě chodila, Božího synáčka v životě nosila.1) Přišla ona, přišla do jednoho města, do jednoho města, kam ju vedla cesta. Vešla tě tam, vešla k jednemu šenkýři: Šenkyrečku milý, přenocuj mne tady.2) Nemožu, matičko, vás tu nocovati, ožralci tu pijú a kartáři hrajú, ve dně v noci pijú, světla nezhasujú.3) Přišla tě tam, přišla do jedné uličky, do jedné uličky mezi kovářičky. Vešla ona, vešla k jednemu kováři: Kovařičku milý, přenocuj mne tady.4) Nemožu, matičko, vás tu nocovati, musíme, matičko, celú noc kovati.5) Můj milý kováři, co to tak kujete, co to tak kujete a nenocujete?6) A kujeme my to tři kolní hřebíky, to na Krista Pána, má se naroditi.7) Ona se ulekla, hned odtud utekla, do jednoho chlíva, kde dobytek bývá.8) Přes prah překročila, syna porodila, syna Jezu Krista, sama panna čistá. Porodila tě ho na té prosté slámě, do plen ovinula, v jesle položila. Kovářova dcera na ráno běžela, na ráno běžela, do chléva pohledla.9) Kovářova dcero, podej mně dítěte, podej mně dítěte, mého pacholete.10) Jak já vám ho podám, dy já rukú nemám, jenom ty gramličky, 11) co držím knížečky. Dotkni se hůlečky, dá ti Pán Bůh ručky. Maličko se sehla, obě ruce měla.12) A domů běžela, rukama košala:13) Má dcerko rozmilá, kdes ručičky vzala? Ach, tato, tatíčku, už se ten narodil, už se ten narodil, co mé ruce stvořil. Dala mně jich, dala ta ženička mladá, ta ženička mladá, co noclehu ptala! Dybych já byl věděl, že to matka Boží, byl bych jí dal ležet v novém bílém loži. Byl bych ji uhostil v té pěkné komnatě,14) v té pěkné komnatě, na stříbře, na zlatě. A sám byl bych lehl hlavou na kamení, hlavou na kamení, nohama do trní. To bych byl udělal lidům na znamení, aby matce Boží dali přeležení. Včil já nejsem hoden po té zemi chodit, ale sem já hoden do ohně mne hodit.15)
Byla jedna smutna žena, co patero ditek měla; šeste pod srdcem nosila, z toho světa isť musela. To nejmladší pacholatko po krchově chodivalo, drobne kvitečka zbiralo. Uslyšelo v hrobě zpivať, male diťatko kolibať. Tatičku můj roztomily, poďtě k hrobu v tuto chvili, mamička tam v hrobě zpive, male diťatko kolibe. Tatik tomu něchtěl věřiť, šel se na faru poradiť. Na faře mu tak radili, by byl ten hrob otevřeny. A dy ten hrob otevřeli, ona na truhle seděla, male diťatko držela. A on se ji počal bati, počal od ni utikati. A ty, muži, něbůj se mne, vem to diťatko ode mne; štyry leta s tebu budu, na paty rok zas tu půjdu.
[: Co sa stauo v nově :] [: na Novej dědině? :] Zabiuo tam dřevo syna Strakového. Ráno vyjeu zdravý, šohajíček švárný. Napouedne jede ceuý pouamaný. Tatíčku, mamičko, otvírajte dveře, z vašeho synáčka nevinná krev leje. Jak to usuyšeua ta jeho sestřička, rukama uomiua o svého bratříčka. Na kohos, Martinku, na kohos ty vouau, keď na ťa velký dub v čirých horách padau? A byu bych já vouau na svého tatíčka, než mně krev zaliua mé černé očička. A byu bych já vouau na svoju mamičku, než mně dub proraziu na štvero huavičku. Ubohá matička u postele stáua, smutně naříkaua, až k zemi padaua. Jak se ty, můj synu, dúho trápit budeš? Čili mně okřeješ, čili ty mně umřeš? Okřeju, okřeju, mamičko má miuá, až na mém hrobečku bude černá hlína. Na tej černej hlíně vyroste rozmarýn, mamičko má miuá, potom vám ozdravím.
Ti lhotcí pacholci na formanku jeli a lhotské děvčátko na cestě přejeli. Kamarádi, bratři, co sme udělali, že sme to děvčátko na cestě přejeli. Její starý otec naprotiv ní běžel: Kerý ťa, dceruško, kerý ťa to přejel? Přejel mě, tatičku, přejel mia můj galán, už ho odeslali na panský kancelár. Tam ho odeslali, patnást ran mu dali, jeho galanečku včerá pochovali. Ti lhotcí pacholci šesti řady stáli a tak naříkali, jak by hudci hráli. A ten její galán na samém kraji stál, červeným šátečkem očka si utíral. A ty lhotské zvony pěkně vyzváňajú, moju galanečku do hrobu dávajú.
Kral na vojnu zavolal, sedlaček se zastaral. Koho na tu vojnu dam? Syna žadneho němam. Měltě jenom tři dcery, dvě do vojny něchtěly. Jedna byla Dorota, pobožneho života. Druha byla Ludmila, každemu se libila. Třeti byla Anička, potěšila tatička. Něstaraj se, tatičku, nahotuj mi šabličku. Ja na vojnu pojedu, za vas bojovať budu. Když na koňa sedala, všeckym ruček davala. Pichla koňa ostrohu, poručila se Bohu. Jak do vojny přijela, kordem si vytočila. Třikrat vojsko objela, tři sta Turků zabila. Kral se tomu podivil: Co to za vojaček byl? Něni sem ja vojaček, ale ja sem děvečka chudobneho tatička. Dybys byla děvečka, dal bych tobě synačka. Něpřijela sem se vdať, přijela sem bojovať. To za sveho mileho, za tatička stareho.
Zakázali na vojnu sedláčkovi do domu. 1) Sedláček se zastaral, sedňa za stůl zaplakal. Nemám syna žádného, ani bratra vlastního. Ty, děvečko najstarší, jdi za mne bojovati. Oj, tatíčku, nepůjdu, já bojovat nebudu. Já sem srdca měkkého, já se leknu každého. Ty, dceruško prostřední, jdi za mne bojovati. Oj, tatíčku, nepůjdu, ja bojovat nebudu. Ja sem srdca měkkého, ja se bojím každého. Poslal pro tu najmladší: Tebe já mám najradší. Poď, děvečko, poď domů, pojeď za mne na vojnu. Já, tatíčku, já půjdu, za vás bojovat budu. Já sem srdca tvrdého, nebojím se žádného. A když ju oblékali, obě sestry plakaly. Když jí vlasy splétali, všecky panny plakaly. Když na koňa sedala, otec, máti plakala. Jeď, dceruško, jeď s Bohem, daj ti Pan Bůh dobrý den. 2) Jak do vojny přijela, třikrát vojsko objela. Jak ponajprem střelila, tři sta Turků zranila. Jak po druhé střelila, celý tábor zranila. Jak po třetí střelila, všecky Turky zahnala. Podivil se císař pán: A co je to za husar? Jenom jednu dcerku mám, tu tomu vojáčku dám. A nejsem já vojáček, a sem ja ti Anička chudobného tatíčka. »A jedneho syna mám, tobě, Aničko, ho dám.« Hned se vojna skončila a svadba se strojila.
[: Měltě tatíček tři dcery, :] všecky na vydaj byly. 1) Jak najstarši vydaval, tři sta tolarů s ňu daval. Buděš mě, dcero, živiti, jak něbudu mocť robiti. Budu, tatičku, toť budu, do vaši smrti, da-li Bůh. Jak tu prostředni vydaval, dvě sta tolarů s ňu daval. Buděš mě, dcero, živiti, jak něbudu mocť robiti. Budu, tatičku, toť budu, do vaši smrti, da-li Bůh. Dy tu najmladši vydaval, hole stěny ji věnoval. 2) Buděš mě, dcero, živiti, jak něbudu mocť robiti. Budu, tatičku, toť budu, do vaši smrti, da-li Bůh. Něminulo sedym roků, šel tatiček v slabem kroku. A šel najprv k svěj Verušce, k svoji najstarši dcerušce. Buděš mne, dcero, chovati, ja už němožu dělati. Ona do komůrky vešla, stary provaz 3) odtaď něsla. Dyž němožetě dělati, 4) jditě se do lesa věšati. 5) Vzal hůlečku 6) a zaplakal: Čeho sem se ja dočakal! Vzal hůlečku, šel ze dveři, šel ke svej prostředni dceři. Buděš-li mne ty chovati, dy už němožu dělati? Ona do komůrky vešla, stary sotorek přiněsla. Dy němožetě dělati, jditě si chleba žebrati. Vzal hůlečku a zaplakal: Čeho sem se tež dočakal! A šel k tej najmladši dceři a vchazel v strachu do dveři. Buděš-li mne včil chovati, dy ja němožu dělati? A hneď do komůrky vešla, pěkny kolač mu doněsla. Tu matě, tatičku, jeztě, moje děti mně kolibte. Dcerko, dcerko moja mila, tebe sem najvěc bijaval, včil sem u tebe milosť dostal. Dobře stě to mně dělali, že stě mne z mladu bijali.
[: Byl tatíček starý, :] [: měl tři pěkné dcery. :] Jak nejstarší vdával, tři sta jí věnoval. 1) Tu máš, dcerko milá, by si mě živila, jak nebudu chodit, nebudu moct robit. Jak prostřední vdával, dvě sta jí věnoval. Tu máš, dcerko milá, abys mě živila, když nebudu chodit, nebudu moct robit. Jak nejmladší vdával, sto peněz jí zadal. Tu máš, dcerko milá, abys mě živila, jak nebudu chodit, nebudu moct robit. Neminú tři léta, jde starý do světa. Jide tam s húlečkú, zhůru po chodníčku. Přišel k první dceři, sňal klobúk u dvéří. 2) Zdař Bůh, dcerko milá! Daj mi kúsek chleba. Já nemožu robit, musím chleba prosit. Do komůrky vešla, provaz mu přinesla. To máš, taťku starý, už můžeš na mary. Aby se oběsil, věc chleba neprosil. Jde starý s húlečkú, zhůru po chodníčku. 3) Přišel k druhé dceři, sňal klobúk u dvéří. Zdař Bůh, dcerko milá! Daj mi kúsek chleba. Do komůrky vešla, chleba mu přinesla. Tu máš, taťku starý, aby ses udlavil, věc chleba neprosil. 4) Jde starý s hůlečkú, zhůru po chodníčku. Přišel k třetí dceři, sňal klobúk u dvéří. Zdař Bůh, dcero milá! Daj mi kúsek chleba. Vítám vás, tatíčku, sivý holúbečku. Já vás budu chovat, vy mně děti hlídat. Sedněte, tatíčku, vařím polévečku. Já jí jest nebudu, hořem jest nemožu. Co je vám, tatíčku, sivý holúbečku? Jedna provaz dala, abych se oběsil a k ní věc nechodil. Druhá chleba dala, abych se udávil a k ní věc nechodil. Já na ně poběhnu, jim domlúvat budu. Než na ně doběhla, jedna zkameňala.
[: Na konec Novej Vsi, :] [: u tej Boží muky. :] Stojí tam děvečka, zauamuje ruky. Zauamuje si jich za svoju huavičku: Komus mia tu nechau, švárný šohajíčku? Komu bych ťa nechau, leda Pánu Bohu; aby sa’s modliua, abych došeu domů. Šohaj z vojny jede, s huavú porúbanú: Zavaž mi ju, miuá, naší nepoznajú. Mamička poznali, tatíček nemohli: 1) To jsem já, tatíčku, co mia v noci vezli.
[: Šla Kača pro vodu k bílému Dunaju, :] [: postřetla tam Turky, podala jim ruky. :] Hned domů běžala, rukama čapkala. Bože milý dobrý, co sem udělala? Psaní za psaním šlo, až Kačenky došlo. Tatínek čte psaní celý zarmúcený. Tatíčku můj milý, co vy to četete, že nad tím plačete? A jak nemám plakat, dyž tě mám Turku dat? Turku škaredému, pohanu čírému. Turkova nebudu, radši z náhla umřu. Dajte truhlu dělat, dyž pojede Turek, já budu umírat. Nahoru vyběhla, okénkem vyhledla. Kavky-li letíja, či Turci běžíja? Kavky neletíja, než Turci běžíja. Turek na dvůr jede, běžte mu otvírat. A ja budu sama v komoře umírat. Do komory vběhla a do truhly lehla. Turek s koňa skočil, do světnice vkročil. Dař Pán Bůh, máti má! Co dělá Kače má, že mne tu nevítá? Kačenka umřela, jak byla neděla. A tam ona leží, u tych bočních dvéří. Turek na to nedal, jen Kačenky hledal. Šli do prvních dvéří, tam Kačenky néní. Šli do druhých dvéří, tam Kačenky néní. Šli do třetích dvéří, tam Kačenka leží. *) Tak celá červená, jak by živá byla. Zlatý pás odpásal, Kačenku opásal. Zlatý prstének sňal, na její prst ho dal. Na krk její bílý dal drahé gorály. Dal jí truhlu dělat z samého bramoru: Tu máš, má panenko, tu máš svú komoru. Dal jí zvonit hrany na patery strany, až se rozlíhalo po Tureckej zemi. Turek z brány jede, milá z komory jde. Sprovoď tě Kristus Pán do tureckej země, abys sa nevrátil jak si živ už ke mně!
Okolo Hodolan chodníček jako dlaň; a kdo ho ušlapal? Syneček choďa tam. Přišel pod okýnko: Spíš-li, má Hanýnko, spíš-li či co děláš, že mně neotvíráš? Tatíček uslyšel, z bílého lůžka vstal, ostrý 1) meč vytáhnul, synkovi hlavu sťal. Ach, tato, tatíčku, co ste udělali, že ste šohajovi hlavěnku uťali? Hlavičku sem uťal, do Dunaja hodil, a to pro tě, dcero má, že za tebú chodil. Pusťte mě, tatíčku, k Dunaju na trávu, abych tam spatřila synečkovu hlavu. Synečkova hlava po Dunaju plyve a za tú hlavičkú štyry krápě krve. Za tymi krapjami klobúček s pentlami, a za tym klobúčkem botky s ostrohami. Za tymi botkami truhelka s pokrovem, a při tej truhličce štyřé mládencové. A nad hrobem stála, žalostně plakala, chudobným žebráčkom almužnu dávala. Dceruško, dceruško, nežel synka toho, můžeš sobě vybrat z tisíca jednoho. Dybych si vybrala z tisíca jednoho, nedostanu předce šuhajíčka svého. 2)
[: Seděl jeden vězeň :] sedumdesát neděl, a tak těžko seděl, až tam ošedivěl. Sam sobě rozmlúval, kdo by ho vyjednal, že by mu dceru dal. Svú dceru Barboru, polovicu dvoru. Žádný ho neslyšel, edem to pachole, co poklúzá koně. Pachole nemeškalo, Turkům povídalo: Slyšte, milí páni, co náš vězeň praví: 1) Kdo by ho vyjednal, že by mu dceru dal, dcerušku Barboru, polovicu dvoru. Turci nemeškali, vězňa vyručali. 2) Přišel vězeň domů, sednul si ke stolu, svěsil hlavu dolů. Což je vám, tatíčku? 3) Snad vás hlava bolí, nebo život celý? Mia hlava nebolí, ani život milý; slíbil sem ťa dáti Turku pohanovi. 4) A já bych zaň nešla, radši bych umřela. 5) Na hůru běžala, muziku slyšala. Můj milý tatíčku, pro koho to jedú, střílajú, bubnujú? Pro tebja, Baruško, najmladší dceruško. A Turci přijeli, všecko strojné měli. Koníčky v šarlatě, pacholci ve zlatě, její najmilejší v samém diamantě. 6) Do voza sedala, s otcem sa žehnala. S Bohem, můj tatíčku, už k vám víc nepřijdu, zakél živa budu. 7) Patnást míl ujela, slova nemluvila. Třidcet míl ujela, slovo promluvila: Počkaj, milý kočí, až z voza seskočím, napiju sa vody. 8) Nepij, milá, vody, máš vínko ve vozi. Pivo, vínko dobré, vodička najlepší. Ona seskočila, vínek s hlavy sňala, na vodu pustila. Plyň, ty můj vínečku, až k mému tatíčku, a pověz ty jim tam, že sem sa vydala bystrému Dunaju. Ty drobné rybičky, to moje družičky; ti velcí kaprové, to moji družbové; vrbina, olšina, to moja rodina. Vody dosihala, do Dunaja padla. Turek křičí, plače a sobě naříče. Její bílé vlasy po vodě sa plasí. Její bílé ruce vodú plavú prudce. Její černé oči, písek sa v nich točí. Turek křičí, plače a sobě naříče: Bych ťa byl dovezl k svej milej mateři, nedala by tobě po zemi choditi; byla by ti stlala červené přikrytí. Zvonily by tobě ty turecké zvony. Včil ťa budú žráti ty morské potvory.
Ten hodonský mýtný na roh stola sedí. Na roh stola sedí, do cedulky hledí. Přichodila k němu jeho dcerka milá: Tatínku můj milý, hlava-li vás bolí? Hlava mia nebolí, ale život celý, že sem tebe prodal 1) Turku pohanovi. Vyhledni, dceruško, vyhledni oknem ven, prachy-li to idú nebo Turci jedú? To prachy neidú, než to Turci jedú, a to Turci jedú, co mia vezmú sebú. Jak k domu přijeli, do dveří střelili: Stroj sa, mladá paní, musíš jeti s námi. Pěkně vám děkuju, můj tatičku milý, za dobré chování, za zlé vydávání. K Dunaju přijeli, bystrej vody ptala; a on jí podával z zlatého pohára. Nejsem naučena ze zlatých pohárů, ale sem učena přilehna k Dunaju. 2) K Dunaju přilehla, vody sa napila; jak sa jí napila, do něho skočila. Sjezte mia tu, sjézte, dunajské rybičky, ať mia nedostanú 3) Turkovy ručičky. Sjézte mia tu, sjézte, dunajščí račkové, ať mia nedostanú Turci pohanové. Ta stará Turková po břehu chodila: Cos to, mladá paní, cos to urobila? Nebyla bys u mňa jinší dělávala, ve zlatě, ve stříbře dycky přebírala.
Ten fraštacký mýtník sedí ve vězení, sedí ve vězení v Červeném Kameni. 1) Mýtníčku fraštacký, či si ešče živý? Živý sem já živý a na poly shnilý. Moje bílé tělo všecko očerňalo, moje bystré oči pískem zapadnuly. Mýtníčku, mýtníčku, máš ty jednu dceru, až nám ty ju slúbíš, ty sa vyslobodíš. A keď přišel domů, sednul na stoličku, sednul na stoličku, zalomil hlavičku. Pantatíčku starý, či vás hlava bolí, či vás hlava bolí, a či život bělý? Hlava mia nebolí, ani život bělý, ale si ty, dcerko, Turkom zaprodaná. Nechajte, tatíčku, nech jich oklamáme; máme dvě služebné, z tych jim jednu dáme. Dcerko Katerinko, sklamat sa nedajú, sklamat sa nedajú, tebe oni znajú. Dcerko Katerinko, vejdi do světličky, co krajší šaty máš, obleč si na sobáš. Dcerko Katerinko, postav si stoličku, zvihni očka hore, pozři na horičku. Či to dú mrakavy, či zore červené? Oj, pro tebja idú koče zostrojené. 2) Keď už oni přišli vrch hory vysokej: Turecká družičko, požičaj nožička, ať si já překrojím dvě sladké jablíčka. Zabudla sem si ho v tatíčkovém dvoře, v tatíčkovém dvoře na kameném stole. Turecký družbičku, požičaj nožíčka, dala mi mamička těsného lajblička. Turecký mladý zať, požičaj nožíčka, len si já odkrojím svého radostníčka. A jak ho chytila, do srdca štuřila, vrch hory vysokej hnedky tam zemřela.
[: Šlo diťa chodničkem, :] šprtalo špendličkem. Chodil Pan Bůh po vsi, nadešel to diťa. Co tu, diťa, dělaš? Svoji mamy hledam. Di, diťa, na krchov, tam tva mama leži, druhy hrob od dveři. Ulom haluzečku, pobuř 1) na hrobečku. Kdo tu buři na mne, 2) hlinu na mne sype? Ja, matičko, buřim, hlinu na vas sypu. Pusťtě mne tam k sobě, pusťte v tejto době. Di, diťa, do domu, maš tam mladu mamu. CoŽ je po mladosti, dy něni milosti. Dy mi chleba dava, popelem ho vala. A tak mi ho hodi, jako zlemu psovi. Dy svojim chleba da, za stůl jich posaza: maslem jim pomaza. Dy mi hlavu češe, to mi z ni krev teče. Dy ona mne myje, po ličku mne bije. Ach, matičko mila, vemtě vy mne k sobě, vemtě v tejto době. Me diťa rozmile, co bys tu dělalo, co bys tu jidalo? Rosičku zbiralo, vam nožičky mylo. Di, diťa, do domu, poviz tatičkovi, že si bylo se mnu. TatiČek něvěři, kyjem tež udeři. Di, diťa, do domu, třeti deň tě vezmu. Ach, tato, tatičku, předajtě kozičku, delajtě truhličku. Ach, tato, tatičku, předajtě kravičku, šijte kosulečku. Košulku došiva, diťa už umira.
[: Oj, pošlo diťatko, :] male pacholatko. Potkal ho stařiček, a to byl Pambuček. Kaj iděš, diťatko, male pacholatko? Jdu ja, stařičku, svej matičky hledať, by mi šli chleba dať. Tvoja mamka leži ten hrob ode dveři. Padlo na prvši hrob, křičelo, plakalo, matičko, volalo. Nic tam něslyšalo, enem zahučalo. Padlo na druhy hrob, křičelo, plakalo, matičko, volalo. Nic tam něslyšalo, enem zahučalo. Padlo na třeti hrob, křičelo, plakalo, matičky volalo. Ach, hdož to tam vola, pokoja mi něda? To ja sem, matičko, ja, vaše diťatko. Kaj maš tu košulku, co sem ti ušila, dy sem živa byla? Macocha ju vzala, svojim dětom dala. Kaj maš tu letničku, co sem ti kupila, dy sem živa byla? Macocha ju vzala, svojim dětom dala. Kaj maš tu šatečku, co sem ti kupila, dy sem živa byla? Macocha ju vzala, svojim dětom dala. Pusťte mne, matičko, pusťtě mne tam k sobě, budě mi tam dobře. Di, diťa, do domu, maš tam mladu mamu. Něniť mi to mama, a je to macocha. Dy mi chleba kraje, to mi ho něpřaje. A dy mi ho dava, v popele ho vala. Dy mne ona češe, to krev ze mne teče. Dy košulku dava, to mne pošlahava. Di, diťa, do domu, pomodli se Bohu. Šak tě tam ochrani ta něbeska pani. Do domu přiběhlo, otci povědělo: Ach, tato, tatičku, už sem ja mluvila se svoju matičku. Hned se rozněmohlo, třeti deň umřelo.
Osiřelo dítě o půl druhém létě. Přišlo do rozumu, ptalo se na mamu. Tvá matka umřela, dnes rok pohřeb měla. Můj zlatý tatíčku, ukažte stežčičku. Jdi tam tó stežčičkó, svítí tam slunýčko matce na srdéčko. Děvče hned běželo, matce na hrob padlo. Má matičko, vstaňte, chlebička mně dejte. Běž, dceruško, domů, máš tam jinó mamu. Což je po té mamě, dyž ona mně bije. Dyž mně chleba dává, zlým mě odevzdává. Má mamičko, vstaňte, hlavičku mně češte. Běž, ty dítě, domů, máš tam jinó mamu a t. d.
Jak je mně, tak je mně, šak mně dobře néní, když k nám nesmí chodit moje potěšení. Moje potěšení, můj věrný syneček, nesmí on šlapávat k našemu chodníček. Můj starý tatíčku, pro Boha vás prosím, dovolte si mně vzít, co v svém srdci nosím. Sami ste si vzali, co sa vám lúbilo, mně si nedáte vzít, co by mia těšilo. Dolina, dolina, co je po dolině, dyž sa my, šohajku, rozejít musíme. V dobrém sme sa sešli, v dobrém sa rozejdem; kerý na kerého spjéše zapomenem? Já bych zapomněla, dybych jenom chtěla, dybych ťa, šohajku, tak ráda neměla.1) Zapomněla bych já, zapomněla lehce, ale mé srdénko zapomenút nechce.
Seděl jeden vězeň stopadesát neděl, a tak dlúho seděl, celý ošedivěl. V jeho šedej hlavě myši hnízda majú a v jeho životě žaby řehotajú. První ráz zaplakal, cedulenku napsal, cedulenku napsal, k otcovi ju poslal. Můj tatičku starý, vyplať mia z vězení, z vězení těžkého, zámku tureckého. Pověz mi, synečku, co od tebja ptajú? Sto rynských stříbrných, ješče tolej drobných. Synáčku můj milý, než to od tebja dám, než to od tebja dám, radši ťa tam nechám. Druhý ráz zaplakal, cedulenku napsal, cedulenku napsal, za mamičkú poslal: Mamičko má milá, pomož mně z vězenja, z vězenja tuhého, zámku tureckého. Synáčku můj milý, co od tebja ptajú? Sto rynských stříbrných, ešče tolej drobných. Synáčku můj milý, než to od tebja dám, než to od tebja dám, radši ťa tam nechám. Třetí ráz zaplakal, třetí psaní napsal, třetí psaní napsal, za bratřičkem poslal. Bratřičku můj mily, pomož mně z vězenja, z vězenja tuhého, zámku tureckého. Bratřičku můj milý, co od tebja ptajú? Sto rynských střibrných, ešče tolej drobných. Bratříčku můj milý, než to od tebja dám, než to od tebja dám, radši ťa tam nechám. Štvrtý ráz zaplakal, cedulenku napsal, cedulenku napsal, k sestřičce ju poslal. Sestřičko má milá, pomož mně z vězenja, z vězenja těžkého, zámku tureckého. Bratříčku můj milý, co od tebja ptajú? Sto rynských stříbrných, ešče tolej drobných. Bratříčku můj milý, než to od tebja dám, než to od tebja dám, radši ťa tam nechám. Páty ráz zaplakal, cedulenku napsal, cedulenku napsal, ku svej milej poslal. Vyplať mia, má milá, vyplať mia z vězenja, z vězenja těžkého, zámku tureckého.1) Milá nemeškala, šňůru kupovala, milému podala. Spusť sa, milý, důle po hedbavné šňůře.2) Šestý ráz zaplakal, svej milej děkoval. Lepší jedna milá než celá rodina.
Šohajku, šohajku, ty jsi dobrý ditě. Dybys nebyl dobré, nehledali by tě. Šohajku, šohajku, vaší tě hledajó, tvý vraný koníčke po tobě řehtajó. Tatíčku, tatíčku, déte jim vobroko; já musím za miló, mám tuze daleko. Bratříčku, bratříčku, dé mně tvó sestřičku, já ti budu říkat: Rozmilé švagříčku.
Vletěla husička do našeho dvora,1) [: pověz mi, děvečko, :] ešli bys mne chtěla. Ja by tebe chtěla, nědaju mi naši, že se tva rodina vysoko vynaši. Vysoko vynaši, zhůru sobě vedě, a ja sem děvečka chudobna pro tebe.2) Tatičku, tatičku, moc-li matě žita? Ja se vam oženim dněska lebo zitra. Ožeň se, synečku, choť ja žita němam, ale ti ja přece svadbeňku udělam. Z žitečka jareho, z chlebička režneho, aby si něšidil děvčaťa švarneho.
Maměnko, tatíčku, pěkná vaša chvála, že se vám dceruška poctivá vydává. Poctivá vydává, bere si mládence, budú mět oba dvá z rozmarýnu věnce.
Už sa svadba dokonává, už sa rodina rozcházá; nemože to jinač byt, mosíme sa rozejít. A vy, svadební tatíčku, děkujeme vám za všecko, nechť vám Pán Bůh zaplatí a všecí Boží svatí. A vy, mamičko svadební, vy ste nám dobře dělali! Něcht vám Pán Bůh zaplatí a všecí Boží svatí.
Už sme to dostali, oč sme pracovali, už to vezem domů, chvála Pánu Bohu. Stálo mi to za to, že sem šlapal blato, dostal jsem děvčátko milejší jak zlato. Dobrú noc, dobrú noc, ale ne každému, jenom té maměnce, co mně dala dceru. Dobrá je maměnka, co mě vychovala, ale je ta lepší, co mně dceru dala. Dobrú noc, tatíčku, obtulám ručičku, že ste mi dopříli tu vašu Aničku. Rád sem tě mívával, dys byla panenkú, včil jsi mně milejší, dyž si mojú ženkú.
A dyž na vůz sedala, na maměnku volala: Maměnko ma, nědajtě mne vzať. Jeď už enem, dceruško, už je toho malučko, jeď edem, jeď, chtělas ho měť. A dyž na vůz sedala, na tatička volala: Tatičku můj, nědajtě mne vzat. Jeď už edem, dceruško, už je toho malučko, jeď edem, jeď, chtělas ho měť. Dyž vyjela za vrata, zavolala na brata: Bratřičku můj, nědaj mne brať. Jeď už edem, sestřičko, už je toho malučko, jeď edem, jeď, chtělas ho měť. Když vyjela na cestu, zavolala na sestru: Sestřičko ma, nědaj mne brať. Jeď už edem, sestřičko, už je toho malučko, jeď edem, jeď, chtělas ho měť. Trefiš tamo na otce jako na trni, pchače, jeď edem, jeď, chtělas ho měť. Trefiš tamo na mamku jak na horucu plaňku; jeď edem, jeď, chtělas ho měť. Trefiš tamo na bratry jako na vysoke Tatry; jeď edem, jeď, chtělas ho měť. Trefiš tamo na sestry jak na pekelne čerty; jeď edem, jeď, chtělas ho měť.
Děkuju vám,1) má milá maměnko, děkuju vám na stokrát, že ste vy mě těžko vychovali, mezi dobrý lid dali.2) Děkuju vám, můj milý tatičku, děkuju vám na stokrát, že ste vy mě těžko vychovali, mezi dobrý lid dali. Děkuju vám, moji bratři, sestry, děkuju vám na stokrát, že ste se mnó dobře bévávali, a já už jedu pryč od vás.3)
Kam sa smutná obrátit mám? Dyž tu svých rodičů nemám? Už já mosím z tohto domu, žalovat sa nemám komu; Bože, Bože můj! Můj tatičku roztomilí, odpusťte mně moje viny, co sem vás kdy rozhněvala, odpusťte mně to pro Boha, Bože, Bože můj! Má maměnko roztomilí, odpusťte mně moje viny, co sem vás kdy rozhněvala, odpusťte mně to pro Boha, Bože, Bože můj! Má rodina všecka spolem, ostaňte tu s Pánem Bohem! Já už mosím z tohto domu, žalovat sa nemám komu. Bože, Bože můj!
Pán Bůh vám, rodiči, Pán Bůh vám zaplať! Za vaše chování děkujem stokrát. Za vaše chování, za vašu lásku, maměnko, tatičku, zlaté obrázku.
[: Počkaj, postoj, ty malý pacholku. :] [: Až já sa rozlúčím :] s mú milú maměnkú. S Bohem buďte, moja maměnečko, co ste mě vychovali, zaplať vám Bůh všecko. Počkaj, postoj, nerochaj bičíčkem, až já sa rozlúčím s milým svým tatíčkem. S Bohem buďte, můj milý tatíčku, už vám slúžiť nebudu, mám inú matičku. Počkaj, postoj, nepoháňaj koní, mám tady sestřičku, nechce sa mi od ní. Počkaj, postoj, enom na chvílčičku, až já sa rozlúčím s bratrem, se sestričkú. S Bohem buďte, moje kamarádky, už mia od vás odvezú, nepusťá mia zpátky. S Bohem buďte, rajnochovské kopce, už vás šlapať nebudu, nech vás šlape, kdo chce.
Ej, Bože, Bože, co mia muž bije, keď mňa to žádný nepolutuje. Dojdite, tatíčku, sivý sokolíčku, polutujte mne. Tatíček ide, dveřa otvírá, na pana zeťa ručičkú kývá: Dobře, zeťu, dobře, do deváté kože, nech ťa poslúchá. Ej, Bože, Bože, co mia muž bije, keď mňa to žádný nepolutuje. Dojdite, mamičko, sivá holubičko, polutujte mne. Mamička ide, dveřa otvírá, na pana zeťa ručičkú kývá: Dobře, zeťu, dobře, do deváté kože, nech ťa poslúchá. Ej, Bože, Bože, co mia muž bije, keď mia žádný nepolutuje. Dojdi, ty bratříčku, sivý sokolíčku, polutujže mne. Bratříček ide; dveřa otvírá, na pana švagra ručičkú kývá: Ne tak, švagře, ne tak, budeme sa sekat, to je sestra má.
Ach, Bože, můj Bože, kaj su můj tatiček! Už mi na nich rostě zeleny travniček! Travniček zeleny, karafiat modry, kaj stě se poděli, můj tatičku dobry! Ach, Bože, rozbože, kaj su ma matička! Už mi na nich rostě zelena travička! Travička zelená, fialenka modra, kaj stě se poděli, ma mamičko dobra?1) Dobře mi pravili můj stary tatiček, že budu polivať slzami chodniček. Dobře mi pravili ma stara matička, že budu spominať na jejich slovečka. Ty přiborske zvony, ony pěkně hraju, mojemu srdečku velky žal dělaju. A půjdu ja, půjdu na zeleny krchov, a tam ja oplaču svojich rodiči hrob. Tatičku, stavajtě, požehnani dajtě, bo stě ho nědali, dy stě umirali. Matičko, stavajtě, požehnani dajtě, bo stě ho nědali, jak stě umirali.
Můj tatičku stary, moje zlate oje, dy stě rajdovali, dycky bylo dobře. Jak stě vy, tatičku, přestali rajdovať, hned smy my museli po světě vandrovať. Ma mamulko mila, moja rado dobra! Dy stě radiť měli, hlyboko stě lehli! Můj mily tatičku, proč tak tvrdo spitě? A mně je tady zle, vy o tom něvitě. Ma mamulko mila, hlyboko ležitě, dyž vy o mej křivdě velikej něvitě. Ma křivda velika, můj zarmutek těžky; šak mně ho pomůže mily Pan Bůh snesti.
Když ja si zpomenu na svého tatíčka, slzy mě poleju, nevidím chodníčka. Když já si zpomenu na svoju maměnku, slzy mě polejú iďa na travěnku. Zhůru ke krchovu cestička dlážená, tam je má mamička na něm pochovaná. Zhůru ke krchovu dlážený chodníček, tam je pochovaný můj dobrý tatíček. Krchove, krchove, ohrado zelená, už sem na tě vsela své drahé semena. Už sem si nasela mamulku, tatíčka, ešče si naseju sestřičku, bratříčka. Hrobaři, hrobaři, hluboko sázíte, předrahé semena, nikdá nezcházíte. Mamulko, mamulko, hluboko ste lehly, své ubohé dcery k místu nepřivedly. Tatíčku, tatíčku, v hrobě jako v kleci, mně ubohé dceři ubližujú všecí.1) Ubližuj, ubližuj, máš-li ubližovat, moja těžká křivda bude k Bohu volat.2) Vy buchlovské zvony, na dva hlasy zvoňte, vy moji rodiči, vy mně hore vstaňte!
Buď, synečku, buď veselý, nebuď dycky zarmúcený! Kterak já mám být veselý, rodiči mně odumřeli.1) Můj tatíček v hrobě leží v třetím hrobě zadních dveří a matička u kostnice, to mně rmútí moje srdce. Můj tatíčku, z hrobu vstaňte a na mne se podívajte, jak já smutný, neveselý jsem ode všech opuščený!
[: Komu je horši na světě :] jak tej ubohej sirotě. Co svych rodiči němaju a po světě se tulaju. Ach, každy laje a bije a žaden něpolituje. Ach, polituj mne sam, Bože, dy můj tatiček němože.1) Už můj tatiček tvrdo spi, moja mamička něslyši. Ach, můj tatičku, stavajtě, požehnani mi davajtě. Ach, dajtě mi ho s ručičku, můj roztomily tatičku. Ach, můj tatiček něstava, požehnani mi nědava, A sam Pan Bůh je vysoko a můj tatiček hlyboko. Moje ďiťatko, něvolaj, a mi těžkosti nedělaj. Bo ja už věcej něstanu, ležim tu pod tverdu zemu. Sem od tebe daleko, ležim ve hrobě hlyboko. Ležim blizko kostela, něslyšim ja zvoněňa. Ani ptačka zpivati, ene tvůj hlas nařikati.
Janičko, Janičko, jakó te svadbo máš! Jenom se podívé, keho tade nemáš. Ach, te tade nemáš svojiho tatička, už na něm narostla zelená travička. Zelená travička modrém kvítkem kvete, že už mě, tatičku, ženit nebudete. Marjánko, Marjánko, jakó te svadbo máš, jenom se podívé, keho tade nemáš.1) Ach, te tade nemáš své staré maměnke, už na nich narostle zelený travěnke.2) Zelený travěnke, modré karafiát, škoda vás, maměnko, škoda vás nastokrát.
Můj tatíčku starý, byste z hrobu stali a se podívali, jak já hospodařím. A já hospodařím, už věce nemožu, v karty hraju, piju, už stačit nemožu. Stodolenka prázná, slunce do ní svítí, role nezorané, roste na něm kvítí. Stodolenka prázná, střechy na ní néni, role neorané plno je kaméní.1)
Tatíčku starý náš, šedivú hlavu máš, šedivú hlavičku jako makovičku. Tatíčku starý náš, šedivú hlavu máš, dobře je dycky s námi, dokud si mezi námi. Tatíčku starý náš, neopuščaj ty nás, jak ty nás opustíš, co tu bude po nás! Tatíčku starý náš, šedivú hlavu máš, dokel tvoja hlava, dycky dobrá správa.
Pasu krávy, pasu, ale nevím, kde jsú. Krávy hore hájem a já se šuhajem. Zajdi, slunce, zajdi za zelenú horu, rády by kravičky, rády by ke dvoru. Kravičky ke dvoru, kravarky ke stolu, maměnko, tatíčku, dajte nám večeřu.
[: Čí je to polečko nevorané? :] [: To je mého synka zanedbané. :] Copak jsi, můj synu, co jsi dělal, že jsi svého pole nezavoral? »Zvoral jsem, tatíčku, ale málo, že se mně rádylko polámalo.« Dyž se polámalo, dej ho spravit, překterak se tě mám, synku, zbavit. »Copak mě, tatíčku, nerád máte, že vy mě od sebe vyháníte? Nevyhánějte mě, já půjdu sám, sedna na koníčka, budu husar.«
Dyž jsem na koníčka sedal, můj tatíček na mne volal: Ei, synu, synu milý, já jsem tě těžko choval. Třeba ste mě, můj tatíčku, třeba ste mě těžko choval, to je mně nejlitější, že ste mě na vojnu dal.
V městě Holomúci stojí vraný kůň a na tom koníčku, můj starý tatíčku, celý mundur můj. U teho koníčka vojáci stojá, švarného šohajka do vojny strojá. Strojá tě ho, strojá, že už pojede, a tebe, má milá, holuběnko sivá, sebú nevezme. Dyž za bránu vyjel, šátečkem točil: Navrať mně, má milá, holuběnko sivá, co sem ti půjčil. Já ti nenavrátím, nejsem povinna, šak ti ho navrátí, můj milý šohajku, ta bude jiná. A my tam nesmíme panny milovat, my se tam musíme, má milá panenko, execirovat. Kdo zná execírku, tomu je dobře, sedne na koníčka, připne si šabličku, jede do pole. Ale já jí neznám, musím se učit, nejednú zaplačú mé černé oči.*) A psal milej psaní na pargamíně, jak se mu tam vede v cizí krajině. Chceš-li, milá, vědět, jaká strava má? Koňská to pečeňa a nedopečená, to je strava má. Chceš-li, milá, vědět, jaká postel má? Patrontáš pod hlavú, šabličku na stranu, to je postel má. Chceš-li, milá, vědět, jaké víno mám? Na tom čirém poli, v té francúzske zemi voda lužová. Chceš-li, milá, vědět, jaká svadba má? Přindi se podívat, jak se bude kúlat hlava krvavá. Chceš-li, milá, vědět, jaká zpověď má? Přindi se podívat, jak já budu volat Ježíš Maria. Chceš-li, milá, vědět, jak mně zvonijú? Z karabin, z kanonů, z kusů házijú. Chceš-li, milá, vědět, jaký je můj dům? V té francúzké zemi kopajú mně důl.1)
Tatíčku můj starý, vyplaťte mě zvojny, vyplaťte mě z vojny, néni dobře na ní.
Tatíčku můj starý, vyplaťte mě z vojny! Vyplaťte mě z vojny, néni dobře na ní. Synáčku můj milý, co po tobě ptajú, co po tobě ptajú, dyž tě dom pustijú? Tatíčku můj starý, štyry sta tolarů, štyry sta tolarů, tak sa dom dostanu. Synáčku můj milý, nech trochu poshoví, nech trochu poshoví, nemám jich hotových. Tatíčku můj starý, já nemožu čekat, já nemožu čekat, musím maširovat. My pomaširujem tři sta míl za Vídeň, uvidím Francúza a jeho celú zem.1) Pošlu vám psaníčko, psaníčko napsané, za každým slovečkem bude zaplakané.
Ej, měla máti, měla dceru, ej, pěkným jménem Kateřinu. A tak si s ňú hore vedla, žádnému jí dat nechcela. Jak v nedělu ráno stala, na ulici umetala. Shodil jí Bůh cedulenku, zlatem psanú literenku. Že má v pondělí umříti, s tým světem sa rozlúčiti. Jak v pondělí ráno stala, s pléjači sa ubírala. Poďme, pletci, plet do pola, a já půjdu také s vama. Jak poledne docházelo, na slunečko pohledala. Běžte, pletci, poobědvat, a já půjdu dom umírat. Jak ke dveřám dochádzala, na mamičku zavolala. Má mamičko, otvírajte, šaty k svadbě vykládajte! Kordulenku damaškovú, co mám k svadbě přichystanú. Tu fěrtušku, tu s pantlama, co sem si ju šila sama. Ty rukávce, ty kmentové, co mám ke svadbě hotové. Ten damašek, ten zelený, co mám tepruv k svadbě nový. Ty čižmičky, ty telací, co sem jich měla dycky v tanci. Tu truhličku s modrú barvú, budú plakat chlapci za mnú. Tu truhličku, tu s pokrovem, budú plakat nad mým hrobem. Ej, s Bohem, s Bohem, má mamičko, s Bohem, s Bohem, má sestřičko! S Bohem, s Bohem, můj tatíčku, s Bohem, s Bohem, můj bratříčku, s Bohem, s Bohem, šohajíčku. S Bohem, s Bohem ostávajte a za mňa sa modlívajte. Ke krchovu docházela, na černú zem pohlédala. Ty černá zem neoraná, sedem roků nekopaná. Budeš zajtra překopaná a já v tobě pochovaná.