Kolberg 01 / K0300T

4 words

Galko 1/063 | Ej, bola jedna hrdlička (100%)
[: Ej, bola jedna hrdlička, :] [: ej, chovala si sokola. :] (Atď.)

Galko 1/297 | Kedby som ja mala, ej, klúče (100%)
Kedby som já mala, ej, klúče od svitania, nedala bych svitat, ej, od zajtreka rána. Kedby som já mala, ej, klúče od deničky, nedala bych svitat, ej, za dve hodinečky. Kedby som já mala, ej, sokolové krídla, zaletela by som, ej, kde môj milý býva. Sadla bych mu, sadla, ej, na jeho biely dom, až by zaplakalo, ej, jedno srdienko v nom. Sadla bych mu, sadla, ej, na maštalné dvere, až by zahržali, ej, jeho vrané kone. Kone vrané, kone, ej, prečo vy hržete, či vy moju milú, ej, niekde nevidíte? My jej nevidíme, ej, ale ju čujeme, v hlbokej doline, ej, spieva na zeline.

Černík 1908 / 128 | Vylecel sokol (100%)
Vylecel sokol hore na topol, vylecel on hore, až tam hdesi bore, nad volačí dvór. Hanička malá, hdosi ťa volá, jak si nění pyšná, abys k němu išla sama, jediná. Ona něišla, posla poslala; a ty, milý posle, vykonej to slušne, ako já sama. Posel vykonal, sebe namlúval, tu švarnú Haničku za vernú ženičku sebe namlúval. Ber sa, Hanička, ber sa na sobáš: koně širované, dzievča šnorované, do koča dané. Išli pres pole, zrikli na koně, ozri sa, Hanička, sivá holubička, šetko je tvoje. A čo je tvoje, to je aj moje, len som si zabola vienek na stole. Vienek na stole, vienek zelený, prscienek ze zlata, krempírská robota, sokole sivý.

Sušil 0372 | Vím já jeden hájiček (100%)
[: Vím já jeden hájiček, :] v tom hájičku domeček. V tom domečku děvečka, chovala sokolíčka. Čisté žito sbírala, sokolovi sypala. Nemohla ho uchovať, musela ho ven vyhnať. 1) Sedum let ho chovala, na osmý ho pustila. Leť, sokole, do pole, nalítej se do vůle, nazobej se kúkole. Letěl sokol, zaletěl, třikrát Krakov obletěl. 2) Sedl si tam na rynek, na červený kamýnek. 3) A tak vesele zpíval, až se Krakov rozlíhal. Krakovjané měščané všeho díla nechali, sokola poslúchali. Došla k němu hrdlička, jeho vlastní sestřička. Co, sokole, co děláš, žádného smutku nemáš? Jaký bych já smutek měl, když mi žádný neumřel? Umřela ti tvá milá, dvě hodiny s poledňa. Třetí den, co pohřbená, v klášteře pochovaná. Sokol letěl, zaletěl, až na klášter doletěl. Třikrát klášter obešel, žádných dveří nenašel. 4) Jenom jedno okenko: Promluv ke mně, milenko. Dybych mohla mluviti, mohla bych aj choditi. Na srdečku mám kameň, na jazyku mám plameň; to pro tebe, můj milý, že sme spolu chodili.

Sušil 0388 | Vyletěltě sokol na oblaky (100%)
Vyletěltě sokol na oblaky, vynášel se nade všecky vtáky, aj, nade všecko stvoření.

Sušil 0389 | Vyletěltě sokol na oblaky (100%)
Vyletěltě sokol na oblaky, vynášel se nade všecky vtáky, aj, nade všecko stvoření.

Sušil 0390 | Vyletěltě sokol na oblaky (100%)
Vyletěltě sokol na oblaky, vynášel se nade všecky vtáky, aj, nade všecko stvoření.

Sušil 0391 | Vyletěltě sokol na oblaky (100%)
Vyletěltě sokol na oblaky, vynášel se nade všecky vtáky, aj, nade všecko stvoření. Sedl sobě na štymberské veži, protíral si svoje zlaté péří, ach, svoje zlaté péřičko. 1) Střelil po něm štymberský král prudce, poranil mu jeho věrné srdce, aj, jeho zlaté srdéčko. A přiletěl k milé pod okýnko a zavolal: Pod, otevř, milenko, ach, spíš-li lebo mě slyšíš? A já nespím, já tě dobře slyším, ale já sem žádného nepustím, jenom vtáčka sokolíčka. 2) A tak se s ním dlóho domlóvala, až ho potom po hlasu poznala, poznala a zaplakala. Vítej, vítej z daleké krajiny, povidej mně zlé, dobré noviny, jak se ti ve světě vedlo? Zle se vedlo, má milá děvečko, zraněné je to moje srdečko, ach, zraněné je na stokrát. Kdyby byla v tém moc Boží daná, hojila bych tvé srdečko sama, ach, od večera do rána. Dej, má milá, kopat hrobek nový, do něho dej mé srdce raněné, nechať si v něm odpočine. 3) Od večera do rána hojila, ráno si ho pěkně nastrojila, večer k hrobu sprovodila. 4) Lež tu s Bohem, můj milý synečku, lež tu s Bohem, sivý holubečku, lež tady s Pánem Bohem! Zvoňte zvony na všecky tři strany, umřelo mně moje potěšení, jakého ve světě néní.

Bartoš 1901 / 0765c | Pred naší zahráděčka (100%)
Pred naší zahráděčka, po ní chodníček; vyprovoď ňa, moja miłá, svítí měsíček. Sviť, měsíčku, do hájíčka, do zeľeného, až já půjdem od dívčátka sivojokého. Sviť, měsíčku, poľahúčku, až na ten náš dvůr, sak ty možeš dobre vědět, že nebudem tvůj. Ty dostaneš bíłý čepec, já bíłý kabát, z teb'a bude mładá žena a ze mňa voják. Aj ty vtáčku, sokolíčku, vysoko ľétáš, co ně neseš za novinku, nic ně neríkáš. Já ti nesem novinečku smutnú, žałostnú, že už tvoju gaľáněčku čepiti budú. Ona sedí za stoľíčkem jako růžička, nedá sobě rozpľétati svého ľeľička. Můj vínečku poľajkový, pěkný zeľený, za teb'a já mosím nosit čepeček bíłý.

Galko 3/057 | Pri trenčianskej bráne (100%)
[: Pri trenčianskej bráne stoja kone vrané, :] [: vysedajú chlapci, :] vysedajú na ne. (A keď vysedajú, na boha volajú: pomáhajže, bože, aj panna Mária, [: aby bola šťastná :] juherská krajina. Juherská krajina, neni ti hodno stáť, nejedna mamička musi synáčka dať, a sestra bratríčka a milá milého, sokola bieleho.)

Sušil 1272 | Ej Bože Bože co mia muž (100%)
Ej, Bože, Bože, co mia muž bije, keď mňa to žádný nepolutuje. Dojdite, tatíčku, sivý sokolíčku, polutujte mne. Tatíček ide, dveřa otvírá, na pana zeťa ručičkú kývá: Dobře, zeťu, dobře, do deváté kože, nech ťa poslúchá. Ej, Bože, Bože, co mia muž bije, keď mňa to žádný nepolutuje. Dojdite, mamičko, sivá holubičko, polutujte mne. Mamička ide, dveřa otvírá, na pana zeťa ručičkú kývá: Dobře, zeťu, dobře, do deváté kože, nech ťa poslúchá. Ej, Bože, Bože, co mia muž bije, keď mia žádný nepolutuje. Dojdi, ty bratříčku, sivý sokolíčku, polutujže mne. Bratříček ide; dveřa otvírá, na pana švagra ručičkú kývá: Ne tak, švagře, ne tak, budeme sa sekat, to je sestra má.